Článek
Boty, chodidla, latex, určité druhy oblečení nebo zdánlivě obyčejné předměty. Sexuální fetišismus byl po dlouhá desetiletí spojován především s muži. V odborné literatuře se opakovalo, že ženy podobné preference prakticky nemají, a některé psychologické teorie dokonce nedokázaly ženský fetišismus vysvětlit.
Nejslavnější z nich vytvořil Sigmund Freud. Jeho interpretace fetišismu vycházela z údajné kastrační úzkosti malého chlapce, který se nedokáže smířit s poznáním anatomického rozdílu mezi mužem a ženou. Fetiš měl podle něj symbolicky zastupovat chybějící mateřský penis.
Takové vysvětlení však mělo jeden zásadní problém. Pro ženy v něm prakticky nebylo místo.
Jenže ženy s fetišistickými zájmy samozřejmě existují. A některé moderní výzkumy naznačují, že jejich sexuální preference mohou být mnohem rozmanitější, než předpokládaly předchozí generace odborníků.
Když psychiatrie hledala fetišisty pouze mezi muži
Na konci 19. století se evropská psychiatrie začala systematicky zabývat sexuálními odchylkami. Lékaři shromažďovali případy lidí, které přitahovaly neobvyklé předměty, části těla nebo sexuální praktiky.
Značnou část jejich pacientů tvořili muži.
Právě z mužských kazuistik tak postupně vznikal obraz typického fetišisty. Měl být člověkem, jehož sexuální vzrušení se soustředí na určitý předmět a který jej v krajním případě upřednostňuje před skutečným partnerem.
Freud tuto představu zasadil do rozsáhlého systému psychoanalýzy. Fetišismus podle jeho teorie souvisel s psychickým vývojem chlapce a jeho obranou proti kastrační úzkosti.
Ještě ve druhé polovině 20. století se proto objevovaly odborné texty, které ženský fetišismus označovaly za mimořádně vzácný nebo dokonce pochybovaly o jeho existenci.
Švédská badatelka Elena Sperner ve své práci Fetish Identity připomíná například německého psychiatra Ehriga Langeho. Ten ještě roku 1963 uváděl, že existence ženských fetišistů nebyla prokázána.
Z dnešního pohledu je to pozoruhodné tvrzení. Vypovídá ovšem nejen o tehdejším poznání sexuality, ale také o omezeních samotného výzkumu.
Pokud totiž odborníci předpokládají, že fetišistou může být především muž, budou pravděpodobně mezi muži hledat také své pacienty a výzkumné subjekty.
A ženská zkušenost může zůstávat mimo jejich pozornost.
Co se stalo, když se vědci začali ptát žen?
Jeden z nejzajímavějších výzkumů publikovali kanadští sexuologové Christian Joyal a Julie Carpentier.
Jejich studie, zveřejněná online roku 2016 a následně v časopise The Journal of Sex Research, zahrnovala 1 040 dospělých obyvatel provincie Québec. Výzkumníci se nezaměřovali pouze na pacienty sexuologických ordinací, ale na muže a ženy z běžné populace.
Ptali se na různé netypické sexuální zájmy a také na zkušenosti s příslušnými praktikami.
Výsledky byly překvapivé.
Zájem o některou ze sledovaných parafilních kategorií vyjádřila téměř polovina respondentů. Přibližně třetina uvedla, že s některou z těchto praktik měla alespoň jednou zkušenost.
Ještě zajímavější však bylo srovnání mužů a žen.
V případě fetišismu uvedlo zájem o takovou zkušenost 40,4 procenta mužů, ale dokonce 47,9 procenta žen. U skutečné zkušenosti s fetišistickým chováním byl poměr obrácený: 30,1 procenta mužů a 23,2 procenta žen.
Autoři po zohlednění vícenásobného statistického testování nehodnotili rozdíly ve fetišistickém zájmu mezi pohlavími jako statisticky významné.
To však rozhodně neznamená, že téměř polovina žen má klinicky vymezený sexuální fetiš. Výzkum zachycoval mnohem širší spektrum zájmů a zkušeností, nikoli pouze intenzivní, trvalé preference nebo diagnostikované poruchy.
Přesto výsledky ukázaly něco podstatného: erotický zájem o neobvyklé podněty nemusí být zdaleka tak jednostranně mužským fenoménem, jak naznačovala starší literatura.
A co české ženy? Máme data od více než deseti tisíc lidí
Velmi zajímavý pohled přinesl také výzkum českých sexuologů.
Klára Bártová, Renáta Androvičová, Lucie Krejčová, Petr Weiss a Kateřina Klapilová publikovali v časopise The Journal of Sex Research studii věnovanou výskytu parafilních zájmů v české populaci.
Zkoumali reprezentativní online vzorek 10 044 dospělých Čechů, přičemž zastoupení mužů a žen bylo téměř vyrovnané.
Výzkumníci se nezajímali pouze o samotné sexuální preference. Sledovali také vzrušení, fantazie, využívání pornografie a zkušenosti s různými sexuálními praktikami.
Výsledky ukázaly poměrně výrazné rozdíly mezi pohlavími.
Alespoň jednu ze sledovaných parafilních preferencí uvedlo 31,3 procenta mužů a 13,6 procenta žen. Více než jednu takovou preferenci přiznalo 15,5 procenta mužů a 5 procent žen.
Z hlediska četnosti tedy byly netypické sexuální preference v českém souboru častěji uváděny muži.
To ale není v rozporu s kanadským výzkumem. Česká studie totiž sledovala širší soubor parafilních zájmů, nikoli pouze fetišismus, a pracovala s odlišnými otázkami a metodikou.
Obě práce tak upozorňují na důležitý problém: pokud chceme porovnávat sexuální preference mužů a žen, musíme nejprve přesně určit, na co se vlastně ptáme.
Jiný výsledek získáme při zkoumání fantazií, jiný při dotazování na sexuální zkušenosti a ještě jiný při sledování lidí, pro které je určitý podnět nezbytnou podmínkou vzrušení.
Proč tedy ve fetišistických komunitách stále převládají muži?
Zajímavý paradox nabízí studie Giselle Reesové a Justina Garcii z roku 2017.
Výzkumníci se zaměřili na lidi, kteří sami uváděli objektový fetiš. V rozsáhlejší části výzkumu získali odpovědi 195 osob.
Celých 86 procent respondentů tvořili muži. Ženy představovaly pouze 8 procent, zbývající účastníci uvedli jiné genderové identity.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o potvrzení tradičního obrazu fetišismu jako převážně mužského fenoménu.
Jenže způsob získávání respondentů byl zcela odlišný od populačních průzkumů.
Výzkumníci oslovovali především komunity a internetové stránky věnované konkrétním fetišům, například gumě, džínovině nebo teniskám.
Takový výběr zachycuje především lidi, kteří se ke svým preferencím otevřeně hlásí a aktivně vyhledávají odpovídající prostředí.
Nevypovídá automaticky o tom, kolik žen a mužů má podobné sexuální zájmy v celé populaci.
Rozdíl mezi populačním výzkumem a výzkumem specializovaných komunit je proto zásadní.
Není totiž totéž mít určitou fantazii, považovat ji za součást své sexuality a aktivně se zapojovat do komunity lidí se stejnými zájmy.
Ženský fetišismus může mít i jinou podobu
Dalším problémem je samotná představa, co si pod slovem fetišismus vybavujeme.
Tradiční literatura se zaměřovala zejména na konkrétní neživé předměty nebo části těla. Boty, punčochy, chodidla, vlasy či různé materiály.
Jenže netypické erotické preference mohou být spojeny také s určitým chováním, situací, smyslovým podnětem nebo představou.
Zajímavý příklad nabízí auralismus, tedy sexuální přitažlivost ke zvuku.
Jodie Taylor, která se zabývala erotickým významem hudby a dalších zvukových podnětů, upozornila, že ženy jsou v některých online komunitách věnovaných auditivnímu fetišismu výrazně zastoupeny.
Některé účastnice popisovaly mimořádně intenzivní sexuální reakce na hudbu, hlas, určité frekvence nebo další zvukové podněty.
V několika případech ženy dokonce tvrdily, že mohou dosáhnout orgasmu samotným poslechem hudby bez přímé genitální stimulace.
Nešlo o laboratorně ověřené výsledky a nelze z nich vyvozovat obecné závěry o ženské sexualitě.
Přesto je tento materiál důležitý.
Ukazuje totiž, jak omezené může být zkoumání fetišismu pouze prostřednictvím klasického modelu mužské přitažlivosti k určitému předmětu.
Od pacienta k člověku s vlastní zkušeností
Změna ve výzkumu fetišismu nespočívá jen v tom, že se odborníci začali častěji ptát žen.
Proměnil se také způsob, jakým se k samotným respondentům přistupuje.
Starší literatura často sledovala lidi, kteří vyhledali psychiatrickou pomoc nebo se dostali do konfliktu se zákonem. Výsledný obraz fetišismu byl proto přirozeně ovlivněn problematickými případy.
Modernější kvalitativní výzkumy se snaží zachytit rovněž zkušenosti lidí, pro které je fetiš běžnou součástí života.
Příkladem je práce Eleny Sperner z roku 2019. Autorka analyzovala tři životní příběhy, včetně vlastního, a zaměřila se na to, jak jednotlivci své fetišistické preference prožívají, interpretují a začleňují do vlastní identity.
Z takto malého kvalitativního souboru samozřejmě nelze vyvozovat statistické závěry o četnosti fetišů.
Má však jinou hodnotu: umožňuje nahlédnout do oblasti, kterou tradiční lékařské kazuistiky často zachycovaly pouze prostřednictvím diagnózy.
Člověk se zde nestává jen nositelem neobvyklého symptomu, ale osobou s vlastními zkušenostmi, vztahy a představami o své sexualitě.
Může být problémem i samotný stud?
Když přemýšlíme o fetišismu, často předpokládáme, že největší obtíží musí být samotná sexuální preference.
Jenže výzkumy zaměřené na osobní zkušenosti ukazují, že významnou roli může hrát také společenské stigma.
Pokud člověk očekává, že jeho erotické zájmy budou označeny za nenormální nebo směšné, může o nich mlčet i před svým partnerem.
Takové mlčení ovšem neznamená, že preference neexistuje.
U žen se navíc otevírá otázka tradičních představ o tom, jak má ženská sexualita vypadat. Dlouhodobé kulturní normy často připisovaly mužům aktivní sexuální touhu, zatímco ženy stavěly spíše do pasivní role objektu mužského zájmu.
Je proto namístě ptát se, nakolik mohou společenská očekávání ovlivňovat ochotu lidí své preference přiznat.
Z dosavadních studií však nelze spolehlivě určit, jak velkou část zjištěných rozdílů mezi muži a ženami způsobují biologické faktory a jakou rozdíly ve výchově, společenských normách či ochotě odpovídat na intimní otázky.
Pravděpodobně se zde uplatňuje více faktorů současně.
Existuje tedy vůbec „typický fetišista“?
Po více než sto letech výzkumu je odpověď mnohem méně jednoznačná, než si představovali zakladatelé moderní sexuologie.
Některé studie skutečně ukazují, že muži uvádějí určité netypické sexuální zájmy častěji než ženy. Jiné však naznačují, že v případě konkrétních preferencí, například fetišismu, nemusí být rozdíly tak výrazné nebo statisticky průkazné.
Jisté je především to, že ženský fetišismus nelze považovat za neexistující nebo pouze teoretickou výjimku.
Zároveň bychom se měli vyvarovat opačného zjednodušení: tvrzení, že ženy mají všechny fetiše stejně často jako muži, není současnými daty dostatečně podloženo.
Výsledky jednotlivých studií závisí na definici fetišismu, výběru respondentů i metodě sběru dat.
Možná právě to je nejzajímavější závěr celého příběhu.
Když se sexuologové na přelomu 19. a 20. století pokoušeli vytvořit univerzální teorii fetišismu, často vycházeli z mužských pacientů a mužských představ o sexualitě.
Dnes už víme, že tím získávali jen část obrazu.
A čím více se věda zajímá také o ženské zkušenosti, tím složitější a rozmanitější se lidská sexualita ukazuje.
Použité zdroje
BÁRTOVÁ, Klára, Renáta ANDROVIČOVÁ, Lucie KREJČOVÁ, Petr WEISS a Kateřina KLAPILOVÁ. The Prevalence of Paraphilic Interests in the Czech Population: Preference, Arousal, the Use of Pornography, Fantasy, and Behavior. The Journal of Sex Research. 2021, roč. 58, č. 1, s. 86–96. DOI 10.1080/00224499.2019.1707468.
JOYAL, Christian C. a Julie CARPENTIER. The Prevalence of Paraphilic Interests and Behaviors in the General Population: A Provincial Survey. The Journal of Sex Research. 2017, roč. 54, č. 2, s. 161–171. DOI 10.1080/00224499.2016.1139034.
REES, Giselle a Justin R. GARCIA. All I Need Is Shoe: An Investigation into the Obligate Aspect of Sexual Object Fetishism. International Journal of Sexual Health. 2017. DOI 10.1080/19317611.2017.1309483.
SPERNER, Elena. Fetish Identity: A Collaborative Auto-phenomenographic Approach to Reframe Sexual Fetishism. Linköping: Linköping University, 2019. Diplomová práce.
TAYLOR, Jodie. Sound Desires: Auralism, the Sexual Fetishization of Music. In: MAUS, Fred Everett a Sheila WHITELEY, eds. The Oxford Handbook of Music and Queerness. Oxford: Oxford University Press, 2018. DOI 10.1093/oxfordhb/9780199793525.013.94.
