Když byla touha diagnózou: příběh sexuálních „úchylek“

Ještě před sto lety by některé sexuální preference, které dnes mnoho lidí považuje za soukromou záležitost, stačily k psychiatrické diagnóze. Lékaři, sexuologové i soudy tehdy vytvářeli stále podrobnější seznamy „sexuálních odchylek“ a snažili se určit, kde končí normalita a začíná nemoc. Jenže čím déle se sexualitou zabývali, tím složitější otázka to byla. Kdo vlastně rozhoduje o tom, co je sexuálně normální? A je neobvyklá sexuální preference automaticky známkou duševní poruchy?

Tato otázka není zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.

Když byla normální jen jedna sexualita

Po většinu evropských dějin byla za „správnou“ sexualitu považována především sexualita manželská a reprodukční. Smyslem sexu bylo plození dětí a vše, co se od tohoto modelu odchylovalo, bylo často vnímáno jako morální problém, hřích nebo projev zkaženosti. Netýkalo se to jen fetišismu. Také masturbace, homosexualita nebo některé formy sexuální fantazie byly popisovány jako známky degenerace.

Teprve v druhé polovině 19. století začala vznikat moderní sexuologie. Lékaři a psychiatři se pokoušeli sexualitu systematicky popsat, klasifikovat a vysvětlit. Vznikaly první rozsáhlé katalogy sexuálních „aberací“, „inverzí“ a „perverzí“. Mezi průkopníky patřili Richard von Krafft-Ebing, Jean-Martin Charcot nebo Valentin Magnan, kteří se snažili vytvořit jakousi mapu lidské sexuality.

Právě tehdy se objevuje i pojem fetišismus. Francouzský psycholog Alfred Binet jej v 80. letech 19. století použil pro označení mimořádně silné erotické fascinace určitým předmětem nebo tělesným znakem. Později se fetišismus stal jedním z nejznámějších a nejstudovanějších příkladů sexuální odchylky.

Z dnešního pohledu je pozoruhodné, že právě fetišismus se stal jakýmsi modelovým případem, na němž se odborníci snažili pochopit fungování lidské sexuality obecně. Někteří historici sexuality dokonce upozorňují, že fetišismus sloužil jako „vzorová perverze“, podle níž byly interpretovány i další sexuální odchylky.

Jak vznikla představa sexuální „normality“

Dnes máme tendenci chápat sexualitu jako něco přirozeného a individuálního. Věda konce 19. století však k sexualitě přistupovala jinak. Hledala normu.

Každé chování se poměřovalo ideálem heterosexuálního vztahu směřujícího k pohlavnímu styku a reprodukci. Vše, co se od tohoto ideálu odchylovalo, bylo potenciálně podezřelé.

Za problematické mohlo být považováno nejen zaměření na neživý předmět, ale i přílišné soustředění na určitou část těla, neobvyklé sexuální fantazie nebo sexuální praktiky, které nebyly zaměřeny přímo na pohlavní styk.

V některých textech té doby působí téměř komicky, jak detailně se lékaři snažili katalogizovat jednotlivé preference. Vznikaly dlouhé seznamy zahrnující fascinaci vlasy, obuví, látkami, rukavicemi nebo nejrůznějšími tělesnými znaky. Přestože většina těchto lidí nikomu neubližovala a často vedla zcela běžný život, jejich preference byly automaticky považovány za patologické.

Za tímto přístupem však nebyla jen věda. Významnou roli hrály také společenské normy, náboženství a představy o tom, jak by měl „správný“ muž nebo žena sexuálně fungovat.

Freud a hledání skrytých významů

Obrovský vliv na chápání sexuality měl Sigmund Freud.

Podle něj nebyly sexuální preference náhodné. Každá měla svůj psychologický původ a odrážela konflikty vznikající během psychosexuálního vývoje. Fetišismus vysvětloval jako důsledek nevědomých procesů sahajících až do dětství. V jeho pojetí nebyl fetiš pouze předmětem sexuální přitažlivosti, ale symbolem něčeho hlubšího.

Dnes jsou některé Freudovy interpretace považovány za spekulativní a řada jeho teorií nebyla empiricky potvrzena. Přesto ovlivnily celé generace psychologů, psychiatrů i laiků. Dodnes se například často opakuje představa, že fetišismus je převážně mužský fenomén – názor, který vycházel právě z klasické psychoanalytické tradice.

Moderní výzkumy však ukazují mnohem složitější obraz.

Je neobvyklé totéž co nemocné?

Ve druhé polovině 20. století začali odborníci stále častěji pochybovat o tom, zda lze neobvyklou sexuální preferenci automaticky označit za poruchu.

Ukázalo se totiž, že mnoho lidí s různými fetiši nebo jinými netypickými preferencemi vede zcela normální partnerský život, pracuje, zakládá rodiny a netrpí žádnými psychickými problémy souvisejícími se svou sexualitou.

Začala se proto objevovat zásadní otázka:

Je něco poruchou jen proto, že je to vzácné?

Nebo musí být přítomno i utrpení, omezení života nebo poškozování druhých?

Právě tato změna pohledu vedla k postupné revizi diagnostických systémů. Moderní psychiatrie dnes stále více rozlišuje mezi samotnou sexuální preferencí a skutečnou poruchou.

Jinými slovy: ne každá netypická preference je automaticky nemoc.

Co říká současná psychiatrie

Současné diagnostické přístupy obvykle pracují se dvěma různými úrovněmi.

První představuje samotný sexuální zájem nebo preference. Ta může být neobvyklá, ale sama o sobě nemusí člověku působit žádné potíže.

Druhá úroveň představuje parafilní poruchu. Ta se diagnostikuje tehdy, když preference vede k významnému utrpení, omezuje běžné fungování člověka nebo zahrnuje osoby, které s daným jednáním nesouhlasí.

Tento posun je důležitý. Zatímco starší přístupy se soustředily především na odlišnost od normy, moderní psychiatrie klade mnohem větší důraz na dopady konkrétního chování.

V praxi to znamená, že samotná existence fetiše již není automaticky považována za důkaz duševní poruchy.

Překvapivá data: možná jsou běžnější, než si myslíme

Dalším problémem je samotná otázka četnosti.

Po dlouhá desetiletí pocházela většina informací o parafiliích z psychiatrických ambulancí, věznic nebo soudních spisů. Výzkumníci tak zkoumali především lidi, kteří měli problémy, byli trestně stíháni nebo sami vyhledali pomoc.

To ale vytvářelo zkreslený obraz.

Novější studie využívající internetové komunity naznačují, že různé netypické sexuální preference mohou být mnohem rozšířenější, než se dříve předpokládalo. Jedna z největších analýz svého druhu, která zkoumala stovky internetových skupin věnovaných fetišům, zjistila, že nejčastěji se preference týkají částí těla a předmětů s tělem spojených. Nejvýrazněji dominují chodidla a obuv.

To samo o sobě naznačuje, že hranice mezi „normálním“ a „nenormálním“ nemusí být tak ostrá, jak si často představujeme.

Kdo tedy rozhoduje?

Odpověď zní: jedinec ne.

To, co považujeme za sexuálně normální, vzniká na průsečíku vědy, kultury, náboženství, práva a společenských hodnot. Historie ukazuje, že tyto představy se mění.

Některé sexuální projevy, které byly před sto lety považovány za jasnou známku duševní poruchy, dnes za nemoc nepovažujeme. Naopak jiné zůstávají problematické především proto, že mohou způsobovat utrpení nebo zasahovat do práv druhých lidí.

Možná právě proto se současná sexuologie stále méně ptá, zda je určitá preference neobvyklá. Mnohem více ji zajímá, zda člověku skutečně škodí.

A to je zásadní rozdíl.

Protože mezi tím, co je neobvyklé, a tím, co je nemocné, nemusí být vždy rovnítko.

Použité zdroje