Článek
Dne 2. května 1573 se v dolnoslezském městě Lwówek Śląski, tehdejším Löwenbergu, odehrála neobvyklá slavnost. Již v osm hodin ráno se na Obilném trhu shromáždili řemeslníci, městští úředníci a další účastníci připravovaného průvodu. Dostavili se bubeníci, hudebníci s píšťalami, tesaři se sekerami, zedníci i kameníci. Nechyběli ani učni s městskou korouhví a zástupci venkovských soudů.
Před radnicí se k průvodu připojili městští radní a purkmistr Michael Scholz, který v jeho čele vyjel na koni. Za zvuků hudby se celé shromáždění vydalo k místní šibenici.
Mohlo by se zdát, že město připravuje velkolepou veřejnou popravu. Ve skutečnosti však toho dne neměl být nikdo oběšen. Šibenice potřebovala opravit omítku a vyměnit staré popravčí trámy za nové.
Právě kvůli této práci se musel sejít téměř celý městský aparát a uspořádat slavnost, jejíž průběh připomínal významnou veřejnou událost. Nešlo přitom jen o městskou okázalost. Pro tehdejší řemeslníky mohla být práce na šibenici natolik problematická, že jim hrozila ztráta dobrého jména, společenského postavení, a dokonce i možnosti nadále vykonávat své řemeslo.
Příběh slavnosti z roku 1573 zachycuje polský historik Daniel Wojtucki ve své rozsáhlé práci věnované veřejným popravištím Dolního Slezska. Z dochovaných zpráv rekonstruuje nejen samotný průběh opravy, ale také zvláštní společenské a právní poměry, které takovou slavnost vyžadovaly.
Proč se slušný člověk neměl dotýkat šibenice?
Šibenice představovala ve středověku a raném novověku mnohem více než pouhé technické zařízení k vykonávání trestu smrti. Byla viditelným symbolem práva potrestat provinilce na hrdle, tedy pravomoci, která náležela příslušné vrchnosti nebo městské soudní moci.
Její umístění nebylo náhodné. Popraviště často stávala na vyvýšených místech nebo v blízkosti cest vedoucích do města, aby byla dobře viditelná. Vedle veřejného výkonu rozsudků sloužila také k vystavování těl popravených, která mohla na šibenici zůstávat dlouhou dobu.
Pohled na ni měl kolemjdoucím připomínat, jaké následky mohou mít závažné zločiny. Současně však byla spojována se smrtí, hanbou a společenským vyloučením.
Právě toto spojení vytvářelo překvapivý problém. Ačkoli byla šibenice nástrojem zákonné spravedlnosti, lidé, kteří s ní přicházeli do bezprostředního styku, mohli být považováni za nečestné.
Takové stigma se týkalo především kata. Jeho práce byla pro fungování dobového soudnictví nezbytná, ale osobní kontakt s ním mohl být pro ostatní společensky nebezpečný. Obdobně se za zneuctívající považovala práce na samotné šibenici, přestože její opravu nařídila městská rada.
Čest přitom nebyla jen otázkou dobré pověsti. U řemeslnických mistrů souvisela také s jejich právním a profesním postavením. Člověk, který o ni přišel, mohl ztratit práva spojená s členstvím v cechu a tím i možnost pokračovat v dosavadní obživě.
Daniel Wojtucki uvádí mimořádně výmluvný případ z roku 1577, tedy pouhé čtyři roky po slavnostní opravě šibenice ve Lwówku Śląském.
Místní kožešník Hans Wittwer si dovolil před katem smeknout klobouk a pozvat jej na svatbu. Pro dnešního člověka by šlo o běžný projev zdvořilosti. Tehdejší společnost jej však vyhodnotila jinak. Wittwer byl podle zprávy, kterou historik cituje, prohlášen za nečestného a zbaven mistrovských práv.
Podobně dopadl roku 1594 soukeník Jeremias Schreckstein z Bolesławce. Během slavnosti střeleckého bratrstva pil v hostinci s katem ze stejného poháru a pomáhal mu sejmout klobouk. Následujícího dne byl vyloučen z bratrstva i ze soukenického cechu. Nakonec musel se svou rodinou město opustit.
Tyto případy dobře ukazují, proč se řemeslníci zdráhali přijmout zakázku na stavbu či opravu šibenice. Jestliže mohl být společensky nebezpečný i zdvořilý pozdrav kata, co teprve práce na zařízení, na němž vykonával své povolání?
Purkmistr si navlékl rukavice ze psí kůže
Vraťme se do Lwówku Śląského a ke slavnostnímu průvodu z května 1573.
Když jeho účastníci dorazili na popraviště, vytvořili řemeslníci a učni kruh. Doprostřed vstoupili městští radní, soudní úředníci, cechovní starší a mistři řemesel, jejichž práce byla pro opravu nezbytná.
Purkmistr Scholz nejprve přednesl projev. Přítomné ujistil, že oprava šibenice je v žádném případě nepřipraví o čest ani o jejich dosavadní práva.
Toto veřejné prohlášení mělo zásadní význam. Město tím zúčastněným řemeslníkům poskytovalo záruku, že plnění úředního příkazu nebude později použito jako důvod k jejich společenskému ponížení.
Samotné slovní ujištění však nestačilo. Purkmistr musel dát najevo, že se na zneuctívající práci podílí také on a ostatní představitelé městské moci.
Navlékl si proto rukavice ze psí kůže, vzal do ruky zednické kladivo a třikrát jím udeřil do šibenice. Stejný úkon následně vykonali další přítomní městští úředníci.
Poté purkmistr vystoupil na opravovanou konstrukci a třikrát udeřil sekerou do starého popravčího trámu. Také tento úkon museli zopakovat ostatní účastníci obřadu.
Nakonec Michael Scholz třikrát udeřil do dubových kmenů připravených pro nové trámy. Po něm tak učinili městští radní, soudní úředníci a cechovní starší.
Teprve po dokončení těchto obřadních úkonů mohli zedníci, kameníci a tesaři zahájit skutečnou práci.
Celá ceremonie měla zřetelnou společenskou logiku. Když se šibenice před zraky ostatních dotkl sám purkmistr a městští představitelé, nemohla být stejná činnost jednoduše přičtena k hanbě jednotlivému řemeslníkovi.
Práce na šibenici se tak veřejně proměnila z úkonu spojovaného s katem v činnost vykonávanou na příkaz městské moci a pod její ochranou.
Pozoruhodná je také opakovaná trojice úderů. Podobné úkony nacházíme i v pozdějších zprávách z jiných slezských měst. V některých případech byly výslovně spojovány se vzýváním Nejsvětější Trojice.
Nelze proto celý obřad vysvětlovat pouze praktickou snahou zahájit stavbu. Pro účastníky představoval slavnostní a symbolické uvedení do práce, jejíž povaha vyžadovala mimořádné zacházení.
Pivo na městské útraty a slavnostní návrat
Po skončení úvodního ceremoniálu zůstali na popravišti řemeslníci, kteří měli opravu skutečně provést.
Ostatní účastníci se odebrali do nedalekých stanů, kde byli občané pohoštěni pivem na náklady města. Zatímco se slavnostní shromáždění občerstvovalo, zedníci, kameníci a tesaři opravovali šibenici.
Práce skončily po čtvrté hodině odpoledne. Ani tím však slavnostní program neskončil.
Purkmistr si znovu navlékl rukavice ze psí kůže a pomohl vytáhnout trám, který pro něj byl při dokončování opravy ponechán. Následovaly salvy ze střelných zbraní.
Na místo poté přišli zámečníci a kováři. Purkmistr jim nařídil namontovat nový zámek a opět veřejně potvrdil, že jejich práce nebude znamenat ztrátu cti ani práv.
Když bylo vše hotovo, účastníci se znovu seřadili do průvodu. V jeho čele se vydali zpět k radnici, kde zazněly další tři salvy. Následovala krátká slavnostní přehlídka a celá událost byla ukončena na Obilném trhu.
Šibenice byla opravena a řemeslníci se mohli vrátit ke své obvyklé práci, aniž by je účast na této zakázce měla připravit o společenské postavení.
Oprava šibenice se změnila v nákladnou záležitost
Popsaná slavnost nebyla ojedinělou místní kuriozitou. Podobné průvody a obřady provázely stavbu i opravy šibenic v dalších městech.
Právě potřeba chránit řemeslníky před zneuctěním vytvářela pro městské rozpočty zvláštní problém.
Na běžnou opravu mohlo stačit několik kvalifikovaných pracovníků. U šibenice se však někdy musely shromáždit celé cechy, aby se na zneuctívající činnosti podílelo co nejvíce osob a nikdo nemohl později ukazovat na jednotlivého řemeslníka jako na člověka, který vykonával katovskou práci.
Podle Wojtuckého se při opravě šibenice ve Lwówku Śląském roku 1573 sešlo 49 zedníků, tesařů a kameníků. Při opravě vratislavské šibenice a dalších popravních zařízení roku 1675 se účastnilo dokonce 180 tesařů a 130 zedníků.
K samotné práci přitom zdaleka nebyli zapotřebí všichni přítomní.
Výdaje ovšem nekončily nákupem dřeva, kamene, železa a zaplacením řemeslníků. Město muselo nést také náklady na slavnostní průvody, hudebníky, občerstvení a další součásti obřadu.
Snahy omezit tyto náklady vedly k vydávání zvláštních předpisů. Nařízení z roku 1655, které Wojtucki cituje, výslovně kritizovalo praxi, při níž byly ke stavbě či opravě šibenice svolávány celé cechy a všichni jejich členové dostávali zaplaceno, přestože skutečnou práci vykonávalo jen několik z nich.
Nově měla být vybrána pouze potřebná část řemeslníků, a to losem. Měly se také odstranit nákladné průvody, placená hudba a pohoštění.
Nařízení současně zdůrazňovalo, že řemeslníci povolaní k této práci nesmějí být kvůli své účasti zesměšňováni nebo ponižováni.
Střetávaly se zde dva odlišné požadavky. Městské úřady potřebovaly zajistit provozuschopné popraviště za přijatelnou cenu. Řemeslníci zase potřebovali záruku, že splnění úřední zakázky neohrozí jejich postavení.
Zákonná povinnost podílet se na stavbě či opravě šibenice a zákaz následného zneuctívání byly zakotveny již v hrdelním řádu císaře Karla V., známém jako Carolina. Jak však ukazují pozdější případy, samotná právní ochrana k odstranění společenských obav nestačila.
Kdo opravil šibenici, musel se také slavnostně vrátit
Jak důležité bylo veřejné potvrzení cti, názorně ukazuje případ ze Zhořelce z listopadu 1750.
Také tam bylo před plánovanou popravou nutné opravit šibenici. Ráno se u radnice shromáždili městští představitelé, ozbrojení měšťané a řemeslníci, kteří se v organizovaném průvodu vydali na popraviště.
Všichni přítomní vyslechli slavnostní projev a představitelé soudu se symbolicky ujali práce. Teprve poté bylo řemeslníkům dovoleno zahájit opravu.
Následujícího dne však nastala komplikace. Pracující řemeslníci požadovali, aby je město z popraviště odvedlo zpět se stejnými poctami a za účasti stejného slavnostního doprovodu, s jakým byli předchozího dne vyvedeni.
Oznámili, že bez tohoto obřadu se do města nevrátí. Městská rada musela jejich požadavku vyhovět, přestože kvůli pozdnímu oznámení nebylo jednoduché znovu shromáždit potřebné účastníky.
Průvod tedy skutečně znovu vyrazil k šibenici. Po dokončení zbývajících prací se řemeslníci v doprovodu ozbrojených měšťanů, úředníků a hudebníků slavnostně vrátili k radnici.
Tam jim představitelé městské moci veřejně poděkovali a znovu potvrdili, že práce na popravišti nijak nepoškodila jejich práva a postavení. Teprve poté se mohli rozejít do svých domovů.
Průběh této události ukazuje, že slavnostní návrat nebyl pouhou příjemnou tečkou za dokončenou prací. Pro zúčastněné měl zásadní význam. Odcházeli na místo spojované s hanbou, ale vracet se potřebovali jako lidé, jejichž čest zůstala nedotčena.
Hudba měla zahánět i zlé duchy
Vedle společenské a právní ochrany se do slavnostních oprav šibenic promítaly také dobové představy o nadpřirozených silách.
Popraviště bylo místem násilné smrti a v lidových představách se mohlo spojovat s neklidnými dušemi zemřelých či jinými nebezpečnými silami.
Wojtucki upozorňuje, že hudba, bubnování a zvuky píšťal mohly mít při slavnostních průvodech také ochrannou funkci. Podle dobových představ měl hluk zahánět zlé duchy a přispívat k symbolickému očištění místa.
Doloženým příkladem je oprava vratislavské šibenice a popravního zařízení zvaného Rabenstein roku 1738. Dobová zpráva spojuje zvuky hudby a bubnů s obnovením jejich čestného charakteru.
Při této příležitosti museli navíc dva účastníci obřadu pokleknout a nad jejich hlavami byla třikrát skloněna korouhev. Tento úkon měl znovu potvrdit jejich čest.
U konkrétní slavnosti ve Lwówku Śląském roku 1573 neznáme přesný význam každého jednotlivého úkonu. Není proto možné s jistotou tvrdit, že tamní hudebníci hráli právě kvůli zahánění zlých duchů. Srovnání s dalšími slezskými případy však ukazuje, že obřady spojené s opravami šibenic měly vedle právní a společenské roviny také symbolický a pověrečný rozměr.
Šibenice musela být opravena. O dobrou pověst nesměl přijít nikdo
Slavnost z roku 1573 může dnes působit bizarně. Město svolalo úředníky, řemeslníky a hudebníky, purkmistr obřadně tloukl do šibenice a z městské pokladny se platilo pivo. To vše kvůli stavební opravě, kterou by za běžných okolností provedlo několik řemeslníků bez většího zájmu veřejnosti.
Za touto zdánlivou podivností se však skrývá podstatný rys tehdejší společnosti. Čest nebyla jen soukromým pocitem jednotlivce. Byla veřejně uznávanou hodnotou, na níž záviselo jeho postavení mezi ostatními, profesní práva i budoucnost celé rodiny.
Paradox spočíval v tom, že město na jedné straně potřebovalo šibenici jako symbol své soudní pravomoci, na straně druhé však práce na ní mohla společensky poškodit právě ty lidi, bez nichž by její provoz nebyl možný.
Slavnostní průvod, opakované údery do trámů, veřejná ujištění městských představitelů i závěrečné salvy měly tento rozpor překlenout.
A tak zatímco se na popravišti opravovaly zdi a vyměňovaly dubové trámy, městská rada musela současně zajistit něco, co se obnovovalo mnohem obtížněji než poškozená šibenice: dobrou pověst lidí, kteří na ní pracovali.
Zdroje:
WOJTUCKI, Daniel. Publiczne miejsca straceń na Dolnym Śląsku od XV do połowy XIX wieku. Wrocław: Fundacja „Zamek Chudów“, 2009. I
