Článek
V květnu 1954 se francouzská pevnost Dien Bien Phu hroutila pod náporem vietnamských jednotek. Ranění zaplňovali improvizovaná ošetřovací místa a jméno francouzské zdravotní sestry Geneviève de Galard se později stalo součástí legendy o „andělu z Dien Bien Phu“. V obleženém táboře však byly i jiné ženy, na které se dlouho téměř zapomnělo.
Podle svědectví veteránů a pozdějších historických výzkumů zde fungovaly dva vojenské nevěstince. Jeden s vietnamskými ženami, druhý s ženami ze severní Afriky, které doprovázely marocké a alžírské jednotky. Když se situace stala zoufalou, některé z těchto žen údajně přestaly vykonávat svou původní práci a pomáhaly s raněnými, nosily vodu, uklízely a pečovaly o umírající.
Nebyly tam náhodou. Byly součástí systému, který francouzská armáda budovala po desetiletí.
Jmenoval se Bordel militaire de campagne, zkráceně BMC – polní vojenský nevěstinec.
Armáda počítala s tím, že vojáci bez sexu nevydrží
Propojení armády a prostituce je samozřejmě mnohem starší než 20. století. Francouzské BMC však představovaly něco specifičtějšího: prostituce už nebyla jen službou, která spontánně následovala vojska. Vojenské velení ji začalo organizovat, regulovat a využívat jako nástroj zdravotní, disciplinární i koloniální politiky.
Kořeny tohoto systému sahaly do francouzské severní Afriky v 19. století. Zásadní byla představa, že sexuální potřeby mladých mužů nelze dlouhodobě potlačit. Prostitutky proto úřady pokládaly za jakési „menší zlo“. Pokud už vojáci budou sexuální služby vyhledávat, bylo podle této logiky bezpečnější nabídnout jim ženy, které bylo možné evidovat, zdravotně kontrolovat a soustředit do míst pod dohledem.
Ostatně ještě ve 20. století francouzští lékaři a úředníci otevřeně pochybovali, že by bylo realistické očekávat od koloniálních vojáků sexuální zdrženlivost.
Největší obavou byly syfilis, kapavka a další pohlavní choroby. Nemocný voják znamenal muže vyřazeného ze služby. Prostituce proto nebyla pro vojenské lékaře pouze otázkou morálky. Byla problémem bojeschopnosti.
Způsob, jakým se jej snažili řešit, je však příznačný: pod nejpřísnější kontrolu se zpravidla nedostávali mužští zákazníci, ale ženy.
V Hanoji začala kontrola dávno před vojenskými nevěstinci
Výrazně je to vidět ve francouzské Indočíně. Když Francie v 80. letech 19. století upevňovala vládu nad Tonkinem, tedy severní částí dnešního Vietnamu, vojenští lékaři začali téměř okamžitě řešit zdraví evropských vojáků.
V Hanoji byla prostituce regulována od roku 1886. Prostitutky se musely registrovat u mravnostní policie, podstupovat pravidelné lékařské prohlídky a výsledky se zapisovaly do jejich průkazů. Pokud lékař zjistil pohlavní chorobu, žena mohla být nuceně umístěna do nemocnice či městské ošetřovny.
Hanoj na počátku 20. století, pohled z tehdejší Rue Paul Bert (dnešní Tràng Tiền) směrem k budově opery. Za francouzské koloniální vlády byla prostituce ve městě regulována a podléhala policejnímu i zdravotnímu dohledu.
Nevěstince musely mít povolení, odváděly poplatky a podléhaly policejním kontrolám. Předpisy stanovovaly dokonce takové podrobnosti, jako byla přítomnost umyvadla, mýdla a prostředků určených k prevenci nákazy.
Francouzské úřady přitom chtěly, aby prostituce byla současně snadno dostupná a téměř neviditelná. Veřejné domy bylo třeba označit, aby je zákazníci našli, ale ženy nesměly být příliš nápadné na ulici. V některých hanojských nevěstincích svítilo nad vchodem červené světlo. Odtud pocházelo i označení „červené domy“.
A hlavními zákazníky byli ve značné míře vojáci.
Několik legálních nevěstinců stálo příhodně nedaleko hanojské citadely. Vojenský lékař už před první světovou válkou poznamenával, že nabídka sexuálních služeb začínala prakticky hned za branou kasáren.
Hanojská citadela kolem roku 1905. V koloniální Hanoji se řada legálních i ilegálních nevěstinců soustředila právě v okolí vojenských kasáren a citadely.
Deset vojenských nevěstinců a asi sto žen
Během války v Indočíně v letech 1946–1954 se vztah mezi armádou a prostitucí stal ještě těsnější. Hanoj byla strategickým vojenským centrem a ve městě se soustředily početné jednotky.
Francouzská armáda začala ve 40. letech provozovat právě Bordels militaires de campagne.
Roku 1954 bylo pouze v Hanoji deset vojenských nevěstinců, v nichž pracovalo přibližně sto žen.
Nejednalo se přitom o několik hospod tolerovaných vedle kasáren. BMC byly součástí systému spojeného s armádou, jejími jednotkami a zdravotním dohledem. Podoba provozu se mohla lišit a ženy nebyly formálně vojákyněmi ani běžnými zaměstnankyněmi armády. Vojenští velitelé však rozhodovali o existenci zařízení, jejich umístění i organizaci a mohli je přesouvat společně s jednotkami.
Pro ženu to mohlo znamenat život v mimořádně tvrdých podmínkách.
Studie o vojenských nevěstincích v severní Africe dokládají přepracování, špatné ubytování, nedostatečnou ochranu před chorobami a také zaměstnávání nezletilých dívek. Někde ženy žily ve stanech stranou od vojáků a při přesunu jednotky se přesouval i nevěstinec.
Francouzsko-alžírská prostitutka Germaine Azizová později vzpomínala, že odeslání do vojenského nevěstince patřilo mezi věci, kterých se ženy v tomto prostředí obávaly nejvíce. Zařízení vzdálená od měst popisovala jako místa, odkud se žena jen obtížně dostávala pryč.
Morálka pro ženy, prostituce pro vojáky
Ve Francii se přitom právě po druhé světové válce odehrával přesně opačný proces.
V dubnu 1946 prosadila politička Marthe Richardová zákon, který znamenal konec legálních veřejných domů v metropolitní Francii. Maisons closes, tolerované a státem regulované nevěstince, se měly stát minulostí.
Jen o rok později ale francouzské ministerstvo války řešilo problém.
Ve Francii stále zůstávaly desetitisíce severoafrických vojáků, kteří během války bojovali v řadách francouzské armády a čekali na návrat domů. V červnu 1947 bylo v zemi stále více než 20 000 marockých vojáků.
A veřejné domy byly zavřené.
Vojenské úřady se proto rozhodly vytvořit výjimku, kterou bylo lepší příliš nepropagovat.
Do Francie měly být převezeny ženy ze severní Afriky a umístěny do nově zřízených BMC.
211 Maročanek pro 20 760 vojáků
Archivní dokument z 9. června 1947 je mimořádně konkrétní.
Pro 20 760 marockých vojáků rozptýlených po Francii mělo vzniknout 21 vojenských nevěstinců. Pracovat v nich mělo 211 Maročanek, rekrutovaných v Casablance, Fezu, Meknesu a Marrákeši.
Další BMC vznikly pro alžírské a tuniské jednotky.
Systém byl navíc rasově oddělený. Marocké ženy byly určeny marockým vojákům, Alžířanky alžírským a Tunisanky tuniským. Francouzské úřady se tím nesnažily pouze zabránit pohlavním chorobám. Ve hře byla také silná obava z intimních vztahů mezi severoafrickými muži a evropskými ženami.
Koloniální stereotyp zobrazoval severoafrické vojáky jako muže s mimořádně silným sexuálním pudem, který může bez možnosti „vybití“ vést až k násilí. Vojenský nevěstinec měl podle této logiky chránit francouzské ženy před znásilněním, ale současně zabránit i dobrovolným sexuálním vztahům přes rasovou hranici.
Cena za tuto údajnou ochranu byla přenesena na jiné ženy – kolonizované Maročanky, Alžířanky a Tunisanky.
Věděli, že se pohybují za hranou zákona
Francouzské úřady si přitom uvědomovaly, že vznik BMC po zákazu veřejných domů je právně velmi problematický.
Příslušná korespondence proto zdůrazňovala diskrétnost. O celé věci se nemělo mluvit mimo vojenské kruhy, které nábor a převoz žen zajišťovaly.
Formálně byl systém nastaven tak, aby stát nenesl přímou odpovědnost. Ženy nedostávaly vojenský plat. Vojáci platili přímo za sexuální služby a provoz nevěstince zajišťovala ženská vedoucí či koncesionářka.
Zároveň však armáda stanovovala pravidla, určovala, kolik žen bude potřeba, rozhodovala o jejich rozmístění a zajišťovala celý systém.
Právě tato dvojznačnost byla výhodná. Armáda mohla kontrolovat fungování nevěstinců, aniž by ženy musela uznat za své zaměstnankyně a převzít za ně plnou odpovědnost.
Podmínky mohly být mimořádně tvrdé. Historická studie Catherine Phippsové upozorňuje, že poměr mezi počtem vojáků a žen byl někde tak nepříznivý, že teoretická pracovní zátěž mohla dosahovat desítek zákazníků denně. Z jiných pramenů známe případy, kdy žena absolvovala dlouhou směnu a ještě večer přijala kolem dvaceti mužů.
Ženy, které měly chránit armádu
Zdravotní logika vojenských nevěstinců byla přitom jednostranná.
Armáda se obávala pohlavních chorob u svých mužů, ale hlavním objektem kontroly byla ženská těla. Prostitutky byly registrovány, vyšetřovány a při zjištění infekce vyřazovány z práce. Muž byl především vojákem, jehož zdraví bylo třeba chránit. Žena byla možným zdrojem nákazy.
Stejný princip nacházíme v různých evropských koloniálních systémech: sexuální chování mužů bylo považováno za obtížně potlačitelnou přirozenost, zatímco ženy bylo možné evidovat, uzavírat do vymezených prostor a kontrolovat.
Vojenský nevěstinec tak nebyl pouze místem placeného sexu. Byl také součástí systému kontroly zdraví, sexuality, pohybu a v koloniálním prostředí dokonce i rasy.
A pak přišel Dien Bien Phu
Na jaře roku 1954 se celý tento důkladně organizovaný svět rozpadal spolu s francouzskou mocí v Indočíně.
V Dien Bien Phu byly podle pozdějších svědectví dva BMC, jeden s vietnamskými a druhý se severoafrickými ženami. Celkem jich mohly být přibližně dvě desítky.
Když se vojenská situace proměnila v katastrofu a nemocniční zařízení přestávala stačit, některé z žen pomáhaly raněným. Přesto se do oficiální legendy bitvy prakticky nedostaly.
Francouzští vojáci v zákopech během bitvy u Dien Bien Phu v roce 1954.V obleženém táboře fungovaly také vojenské nevěstince BMC; některé z jejich žen podle pozdějších svědectví během bojů pomáhaly s péčí o raněné.
Jejich další osudy navíc zůstávají z velké části nejasné. Po francouzské kapitulaci 7. května 1954 se ocitly mezi zajatci vítězného Viet Minhu. Některá svědectví hovoří o jejich následném převozu do převýchovných zařízení, ale dokumentace je neúplná a osudy jednotlivých žen lze rekonstruovat jen obtížně.
Je to příznačný konec příběhu vojenských nevěstinců v Indočíně.
Armáda po desetiletí ženy evidovala, vyšetřovala, přesouvala a organizovala jejich práci s mimořádnou administrativní pečlivostí.
Když však přestaly být pro armádu potřebné, mnohé z nich zmizely z pramenů téměř beze stopy.
Čtěte také další mé články této série:
Použité zdroje
TRACOL-HUYNH, Isabelle. Prostitution in Colonial Hanoi (1885–1954). In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Lex HEERMA VAN VOSS a Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 538–566. DOI 10.1163/9789004346253_022.
PHIPPS, Catherine. Between Metropole and Colony: Bordels militaires de campagne in Colonial Morocco and France in the Twentieth Century. French History. 2023, 37(3), 254–272. DOI 10.1093/fh/crad016.
BINOT, Jean-Marc. Le repos des guerriers: Les bordels militaires de campagne pendant la guerre d’Indochine. Paris: Fayard, 2014.
DUFFULER-VIALLE, Hélène. De la caserne aux maisons closes: la réglementation de la prostitution au profit de l’institution militaire (1900–1939). C@hiers du CRHiDI. 2018, 41. DOI 10.25518/1370-2262.625.
