Článek
Když se Isabelle Boddinová v 18. století nechala zaměstnat jako servírka v jednom z podniků v belgických Bruggách, patrně netušila, jak rychle se její práce změní. Už následujícího dne po ní majitelka požadovala, aby odešla do horního patra s vojáky, kteří v podniku popíjeli. Isabelle nejprve odmítla. Její zaměstnavatelka ji však zbila, dokud se nepodvolila.
Příběh se dochoval v historických soudních pramenech a připomíná ho historička Elise van Nederveen Meerkerková ve studii o postavení žen v prostituci. Nejde o jediný podobný případ. Historické výzkumy ukazují, že za zdmi nevěstinců se vytvářely složité vztahy závislosti, v nichž mohly majitelky podniků rozhodovat nejen o výdělcích žen, ale také o jejich pohybu a možnosti odejít.
Někdy k tomu používaly násilí. Jindy stačily peníze.
Nevěstinec, ze kterého nebylo snadné odejít
Představa historického nevěstince bývá poměrně jednoduchá. Ženy poskytovaly sexuální služby, zákazníci za ně platili a majitelka domu si ponechávala část výdělku. Ve skutečnosti však byly ekonomické vztahy mnohem složitější.
Prostitutky často platily za ubytování, stravu, zprostředkování zákazníků i ochranu. Pokud bydlely přímo v nevěstinci, mohly být na jeho majitelce závislé téměř ve všech oblastech každodenního života. Ta jim zajišťovala střechu nad hlavou, přístup k zákazníkům a někdy také určitou ochranu před násilím či obtěžováním. Současně však určovala podmínky, za kterých směly pracovat.
Interiér nevěstince na konci 19. století, kolem roku 1890. Podobné podniky poskytovaly prostitutkám ubytování a zákazníky, současně však mohly být místem ekonomické závislosti na jejich majitelích.
Zásadní otázkou bylo, kolik ženě po zaplacení všech nákladů skutečně zůstalo.
Historické prameny z Brugg ukazují, že některé prostitutky odváděly majitelům podniků pevně stanovenou částku za ubytování, jiné až polovinu svých výdělků. Pokud se k tomu připočetly další výdaje, mohla se práce, která měla ženě přinést obživu, změnit v neustálý boj s dluhy.
Právě zadlužování patřilo podle historičky Maji Mechantové v raně novověkých Bruggách k nejběžnějším způsobům, jak udržet ženy v nevěstincích.
Ačkoli některé prostitutky mohly podnik opustit a skutečně to dělaly, jiné vypovídaly, že byly prakticky vězněny.
Rozdíl mezi formální svobodou a skutečnou možností odejít tak mohl být značný.
Čtyři z deseti žen žily v uzavřených nevěstincích
Bruggy jsou dnes známé především svými středověkými domy, kanály a historickým centrem. V 18. století však byly také městem s rozsáhlou sítí hostinců, výčepů a dalších podniků, v nichž se provozovala prostituce.
Maja Mechantová se zabývala životními osudy žen působících v místním prostředí prostituce v letech 1750–1790. Její výzkum vychází mimo jiné ze soudních záznamů a umožňuje nahlédnout do každodenního fungování tohoto světa.
Zhruba čtyři z deseti prostitutek podle jejího výzkumu v době zatčení žily nebo dříve žily v takzvaném uzavřeném nevěstinci. Často šlo o hostinec, v němž ženy současně pracovaly a bydlely.
Henri de Toulouse-Lautrec, Ženy v jídelně nevěstince, 1893. Společný život žen v nevěstincích mohl vytvářet pevné sociální vazby, ale také vztahy ekonomické a osobní závislosti.
Takové uspořádání mohlo být praktické. Žena nemusela samostatně shánět zákazníky ani platit za vlastní byt. Na druhé straně se však její pracovní a soukromý život prakticky slévaly.
Majitel či majitelka podniku získávali nad zaměstnankyněmi značnou kontrolu. Mohli rozhodovat, kdo v domě bude bydlet, jaké poplatky zaplatí a za jakých okolností bude přijímat zákazníky.
V některých případech se z takového vztahu stávala skutečná závislost.
Příběh Isabelle Boddinové ukazuje, že hranice mezi zaměstnáním a donucením mohla být překročena velmi rychle. Žena přijala práci servírky, ale majitelka od ní požadovala také sexuální služby. Když odmítla, následovalo fyzické násilí.
Neznáme všechny okolnosti jejího dalšího života. Dochovaný případ však dokládá, že majitelky podniků mohly svou moc prosazovat i brutálními prostředky.
Madam Blanca: žena, která vládla prostřednictvím dluhů
O více než století později a na opačné straně Atlantiku se objevuje jiný příběh.
Na počátku 20. století provozovala v argentinském Buenos Aires, ve čtvrti La Boca, nevěstinec žena známá jako Madam Blanca. Podle historičky Cristiany Schettiniové se chlubila svým vlivem na místní policii a ženy pracující v jejím podniku si připoutávala prostřednictvím dluhů.
Nevystupovala tedy pouze jako majitelka nevěstince, která poskytovala prostor a inkasovala podíl ze zisku. Vytvářela systém závazků, z nichž se její zaměstnankyně nedokázaly vymanit.
Ženám ukládala dluhy, které prakticky nebylo možné splatit.
Zvlášť pozoruhodné je, že v Buenos Aires existovala pravidla, která měla prostitutkám zaručovat určitou svobodu. Od roku 1887 musely regulované nevěstince vyvěšovat oznámení, že ženy mohou v podniku svobodně zůstat nebo jej opustit.
Na papíře tedy měly právo odejít.
Jenže právo opustit nevěstinec ještě neznamenalo, že žena měla prostředky, aby to skutečně udělala. Pokud dlužila majitelce peníze, neměla jiné bydlení a její výdělky byly neustále zatěžovány dalšími poplatky, stával se odchod podstatně obtížnějším.
Případ Madam Blanky ukazuje, že donucení nemuselo mít podobu zamčených dveří. Někdy fungovalo prostřednictvím účetních záznamů a nesplatitelných závazků.
A právě to činilo celý mechanismus tak účinným.
Za všechno se platilo. Dokonce i za věci, které si ženy nevybraly
Podobné praktiky se objevovaly také v Mexico City.
Tamní majitelky nevěstinců podle historických výzkumů někdy nutily prostitutky nakupovat zboží a služby přímo v podniku. Často je přitom poskytovali známí či přátelé majitelek.
Ženy tak nebyly pouze zaměstnankyněmi, ale zároveň zákaznicemi lidí, kteří měli na jejich práci ekonomický zájem.
Peníze vydělané prostitucí se vracely zpět do stejného prostředí.
Čím více žena dlužila, tím obtížnější pro ni bylo odejít. Dluh se mohl stát prostředkem, který ji v podniku udržoval i proti její vůli.
Nešlo přitom o výjimečnost jednoho města nebo jedné historické epochy. Podobné vztahy jsou doloženy v různých částech světa, přestože konkrétní podmínky se značně lišily.
Z dnešního pohledu může být překvapivé, jak často se za těmito mechanismy neskrýval mužský pasák, ale jiná žena.
Émile Bernard, Scéna z nevěstince (Scène de bordel), 1888. Kresba francouzského malíře, věnovaná Vincentu van Goghovi.
Historie prostituce totiž není pouze historií vztahů mezi mužskými zákazníky a prostitutkami. Významnou roli v ní hrály také ženy, které podniky vlastnily, řídily nebo zprostředkovávaly práci ostatním.
A jejich postavení mohlo být velmi mocné.
Matka, teta, sestra. Rodinné vztahy v nevěstinci
V některých částech světa měly vztahy mezi majitelkami a prostitutkami dokonce podobu náhradní rodiny.
Například v předrevoluční Číně existovaly v nevěstincích silné symbolické rodinné vazby. Majitelce se říkalo „matka“, starší ženy byly označovány jako „tety“ a ostatní prostitutky jako „sestry“.
Podobné označování se podle výzkumu Sue Gronewoldové udrželo v čínském prostředí i v pozdější době.
Na první pohled může takové uspořádání působit jako projev solidarity. A v některých případech skutečně mohlo ženám poskytovat podporu, kterou jinde postrádaly.
Ženy v nevěstincích často žily daleko od vlastní rodiny. Některé odešly z domova kvůli chudobě, jiné hledaly práci ve městě nebo se ocitly bez zázemí. Společné bydlení a každodenní kontakt mohly vytvářet pevné vztahy.
Zároveň však symbolická role matky posilovala autoritu majitelky.
Žena, která poskytovala ubytování, práci a ochranu, mohla získat nejen ekonomickou, ale také emocionální moc. Odchod z nevěstince pak nemusel znamenat pouze ztrátu příjmu, nýbrž i přerušení vztahů s lidmi, kteří pro prostitutku představovali její nejbližší okolí.
Historici proto upozorňují, že rodinný jazyk nelze automaticky považovat za důkaz laskavého zacházení.
Za označením „matka“ se mohla skrývat pečovatelka, obchodnice i člověk, který ostatní ženy vykořisťoval.
Když se místo peněz vyplácel kokain
Ještě temnější podobu získávaly vztahy závislosti tam, kde se do nich zapojovaly drogy.
Historické studie upozorňují na případy ze Šanghaje 19. století, kde některé majitelky nevěstinců udržovaly ženy pod kontrolou tím, že podporovaly jejich drogovou závislost.
Žena závislá na návykové látce se stávala zranitelnější. Její potřeba drogy mohla posilovat závislost na člověku, který jí ji obstarával.
Podobné mechanismy se objevovaly také v Austrálii.
Po roce 1908, kdy byla kriminalizována určitá forma kuplířství provozovaného muži, získaly v některých částech sexuálního průmyslu větší význam jiné způsoby organizace práce. Podle historičky Elise van Nederveen Meerkerkové existovaly případy, kdy ženy nedostávaly za své služby peníze, ale kokain.
Takový způsob odměňování mohl jejich závislost na provozovatelích podniků dále prohlubovat.
Prostituce se tím měnila v prostředí, kde žena pracovala nejen proto, aby získala prostředky k obživě, ale také proto, aby uspokojila závislost, kterou její zaměstnavatel mohl sám podporovat.
Zároveň je důležité nepřenášet tyto případy automaticky na všechny historické nevěstince. Nešlo o univerzální pravidlo. Dochované příklady však ukazují, jak rozdílné prostředky bylo možné využívat k ovládání žen.
Prostituující žena v nevěstinci Sallie Shearerové v americkém Readingu, 1892–1900. Fotografii pořídil William I. Goldman.
Ne všechny prostitutky byly bezmocné
Přesto by bylo chybou představovat si každou prostitutku jako vězněnou a bezbrannou oběť.
Právě moderní historický výzkum upozorňuje, že postavení žen v prostituci bylo velmi rozmanité. Některé pracovaly samostatně, jiné si pronajímaly pokoje, další přijímaly zákazníky ve vlastních domácnostech.
V Bruggách například přibližně desetina prostitutek přijímala zákazníky ve svém bydlišti. Některé z těchto žen zároveň samy organizovaly prostituci dalších osob.
Existovaly také ženy, které nevěstince opouštěly, měnily zaměstnavatele nebo si dokázaly vyjednat lepší podmínky.
Ani vztahy mezi prostitutkami a jejich zákazníky nebyly vždy jednoznačné. Ženy mohly odmítat určité klienty, stanovovat podmínky nebo využívat své zkušenosti k získání větší ekonomické samostatnosti.
Rozhodující bylo, jaké možnosti konkrétní žena měla.
Pokud disponovala vlastními prostředky, kontakty a bydlením, mohla se pohybovat relativně svobodně. Jestliže však dlužila majitelce nevěstince, neměla kam odejít a její výdělek nestačil na splácení závazků, byla její situace podstatně horší.
Právě proto historici odmítají jednoduché rozdělení na ženy, které se pro prostituci rozhodly dobrovolně, a ženy, které k ní byly donuceny.
Mezi těmito krajnostmi existovalo široké pásmo ekonomických tlaků, závislostí a omezených možností.
Proč byly majitelky nevěstinců tak mocné?
Provozovatelka nevěstince měla v mnoha případech něco, co samotná prostitutka postrádala: kapitál, nemovitost, kontakty a znalost místních poměrů.
Mohla jednat s policií, pronajímateli i zákazníky. Věděla, jak získávat klientelu a jak udržet podnik v provozu. Někdy také poskytovala ženám ochranu před násilím, podvody nebo zásahy úřadů.
Tato ochrana však nebyla zadarmo.
V Rio de Janeiru například některé majitelky vlastnily více domů ve stejné čtvrti a prostitutkám účtovaly výrazně vyšší nájemné, než jaké bylo v okolí běžné.
Kontrola nad bydlením tak mohla být stejně důležitá jako kontrola nad samotnou prací.
Pro ženu, která neměla jiné zázemí, představovala majitelka nevěstince současně zaměstnavatelku, pronajímatelku i prostřednici mezi ní a okolním světem.
Pokud se tyto role spojily s dluhy, vznikal vztah, z něhož nebylo snadné vystoupit.
Příběhy z Brugg, Buenos Aires, Mexico City nebo Šanghaje přitom ukazují, že k vykořisťování žen nebylo vždy zapotřebí násilnického muže v pozadí. Stejnou moc mohly vykonávat i jiné ženy.
Za zavřenými dveřmi se odehrávaly velmi rozdílné příběhy
Historické nevěstince nebyly jednotným světem. Některé ženám poskytovaly určitou míru bezpečí a ekonomické stability, jiné se stávaly prostředím násilí a vykořisťování.
Rozdíly existovaly mezi městy, jednotlivými podniky i samotnými prostitutkami.
Pro jednu ženu mohl nevěstinec představovat způsob, jak se uživit a získat určitou nezávislost. Pro jinou znamenal místo, kde se její výdělky neustále ztrácely v poplatcích a dluzích.
A pro další mohl být prostředím, v němž odmítnutí zákazníka vedlo k fyzickému trestu.
Isabelle Boddinová z Brugg, ženy zadlužené u Madam Blanky v Buenos Aires i prostitutky závislé na drogách v jiných částech světa žily v rozdílných dobách a společnostech. Jejich příběhy však spojuje jeden podstatný rys: člověk, který jim poskytoval práci, mohl současně rozhodovat o tom, zda z ní dokážou odejít.
A někdy se ukázalo, že největší moc nad ženou neměl zákazník, který si zaplatil za její služby, ale majitelka domu, v němž pracovala.
Ta totiž nemusela vlastnit její tělo.
Stačilo, když vlastnila její dluhy.
Použité zdroje
MECHANT, Maja. Selling Sex in a Provincial Town: Prostitution in Bruges. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Lex HEERMA VAN VOSS a Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 60–84. ISBN 978-90-04-34625-3.
SCHETTINI, Cristiana. A Social History of Prostitution in Buenos Aires. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Lex HEERMA VAN VOSS a Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 357–385. DOI: 10.1163/9789004346253_015.
VAN NEDERVEEN MEERKERK, Elise. A Gender Analysis of Global Sex Work. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Lex HEERMA VAN VOSS a Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 801–832. DOI: 10.1163/9789004346253_032.
FRANCES, Raelene. Working and Living Conditions. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Lex HEERMA VAN VOSS a Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 677–706. DOI: 10.1163/9789004346253_027.
BLANCHETTE, Thaddeus Gregory. Seeing Beyond Prostitution: Agency and the Organization of Sex Work. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Lex HEERMA VAN VOSS a Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 748–774. DOI: 10.1163/9789004346253_030.
