Článek
Nemusela být přistižena při prodeji sexu. Nemusela se k prostituci ani přiznat. V Itálii 19. století mohlo stačit, že ji za prostitutku považovala policie. Pak následovala registrace a intimní lékařská prohlídka, kterou žena nemusela chtít ani s ní souhlasit. Stát tvrdil, že tím chrání veřejné zdraví. Kontrola však dopadala především na ženská těla.
Právě v tom spočíval jeden z nejvýraznějších paradoxů systému regulované prostituce, který se během 19. století rozšířil z Evropy do mnoha částí světa. Muž mohl zaplatit za sex a vrátit se ke svému běžnému životu. Žena, která mu jej poskytla, mohla být evidována policií, podrobována pravidelným gynekologickým kontrolám, omezena v pohybu a v případě nemoci zavřena do nemocnice.
Nebylo to skryté zneužití systému. Byla to jeho podstata.
Stát prostituci nezakázal. Rozhodl se ji kontrolovat
Za regulací stála zdánlivě jednoduchá úvaha. Prostituci se podle tehdejších představ nepodaří odstranit. Muži ji budou vyhledávat dál. Pokud tedy nelze zabránit sexu za peníze, je třeba alespoň kontrolovat ženy, které jej nabízejí.
Jedním z nejvlivnějších se stal takzvaný francouzský model. Prostituce se měla soustředit do oficiálně uznaných nevěstinců, ženy se registrovaly a podstupovaly povinné zdravotní prohlídky a případnou léčbu.
Henri de Toulouse-Lautrec, Rue des Moulins: Lékařská prohlídka, 1894. Dvě prostitutky v pařížském nevěstinci čekají na povinnou zdravotní kontrolu. Pravidelné lékařské prohlídky žen byly jedním ze základních nástrojů systému regulované prostituce.
Tento způsob uvažování během 19. a počátku 20. století pronikl do celé řady zemí a kolonií. Regulované systémy existovaly mimo jiné ve Francii, Itálii, Rakousku, Rusku, Švédsku, Egyptě, Indii, Havaně, Hanoji, Istanbulu, Buenos Aires, Mexiku či britských koloniích. Konkrétní pravidla se lišila, základní princip však býval podobný: stát se snažil prostituci učinit viditelnou, evidovatelnou a zdravotně kontrolovatelnou.
Ve středu tohoto systému však nestál zákazník.
Stála tam prostitutka.
Podezření mohlo stačit
Ve Florencii vstoupila po sjednocení Itálie v platnost takzvaná Cavourova regulace. Její princip byl vystavěn na třech pilířích: registraci, vyšetřování a léčbě.
Na ženy dohlížela zvláštní mravnostní policie, zatímco zdravotní úřady prováděly vaginální prohlídky.
Registrace přitom nebyla pouze věcí dobrovolného rozhodnutí ženy. Úřady mohly zaregistrovat také ženu, která byla za prostitutku považována nebo z prostituce podezřívána, a poslat ji na lékařské vyšetření proti její vůli. Historikové proto upozorňují, že hrozba registrace mohla představovat velmi účinný nástroj policejního nátlaku na ženy z nižších společenských vrstev.
Důležitá byla právě společenská nerovnost.
Luxusní kurtizány nebo milenky z vyšších vrstev zpravidla tomuto typu evidence unikaly. Mnohem snazší bylo označit a kontrolovat ženu chudou, osamělou nebo pohybující se ve veřejném prostoru způsobem, který policie považovala za podezřelý.
Po zavedení nové regulace byl výsledek ve Florencii dramatický. Počet registrovaných prostitutek vystoupal během krátké doby z přibližně třiceti na tři sta.
Do systému přitom mohly být vtaženy velmi mladé ženy. Cavourův předpis dovoloval registraci už od šestnácti let. Ve florentských údajích z roku 1863 bylo 58 procent evidovaných žen mladších 21 let a dalších 35 procent bylo ve věku od 21 do 25 let.
Veřejné zdraví mělo ženské tělo
Oficiální zdůvodnění bylo především zdravotní.
Syfilis a další pohlavně přenosné choroby představovaly v době před antibiotiky skutečný problém. Lékaři i úřady proto hledali způsob, jak jejich šíření omezit.
Jenže při hledání viníka se pohled soustředil především jedním směrem.
Prostitutka začala být chápána jako potenciální zdroj nákazy. V lékařském a úředním jazyce se ženské tělo měnilo v hrozbu pro „zdravé“ obyvatelstvo. V některých dobových textech byly prostitutky líčeny jako ženy, které údajně nedbají ani o své zdraví, ani o zdraví mužů, s nimiž mají sex. Z toho se následně odvozovala potřeba pravidelných kontrol.
Tento model měl jednu zásadní slabinu.
Pohlavní nemoc se přenáší mezi dvěma lidmi.
Kontrola se ale soustředila především na jednoho z nich.
Muž byl klient. Žena byla problém
Dvojí metr je mimořádně dobře vidět na příkladu Havany.
Tamní předpisy z roku 1873 nařizovaly registrovaným prostitutkám nosit zvláštní zdravotní průkaz. Ženy se musely podrobovat dvěma prohlídkám týdně. Jedna byla obecná, druhá vnitřní, prováděná pomocí gynekologického zrcadla.
Pokud se zjistila pohlavně přenosná choroba, žena mohla být poslána do nemocnice nebo jiného zařízení. Celý systém vytvářel rozsáhlou evidenci prostitutek a jejich zdravotního stavu.
Na mužské zákazníky se však obdobná regulace nevztahovala.
Zdroj to vysvětluje velmi přímo: mužský přístup k placenému sexu byl považován za přirozenou součást mužství.
A právě zde se ukazuje, že nešlo pouze o medicínu.
Šlo také o představu sexuality.
Mužskou potřebu nebylo třeba napravovat
Především v armádním a koloniálním prostředí se vycházelo z předpokladu, že mladí muži sexuální styk jednoduše potřebují.
Abstinence byla považována za nerealistickou. Masturbace i homosexualita byly morálně odmítány. Zbývala prostituce.
V koloniích se proto regulovaná prostituce někdy udržovala právě proto, že měla sloužit mužům a zároveň chránit vojáky před nemocemi. Úřady se nesnažily především zabránit tomu, aby voják prostitutku navštívil. Snažily se zajistit, aby navštívil ženu, kterou stát považoval za zdravotně kontrolovanou.
V britské Indii například zákon z roku 1866 zavedl povinnou registraci a lékařské prohlídky prostitutek, zvláště těch, jejichž klientelu tvořili britští vojáci v posádkových městech.
Titulní strana britské publikace z roku 1868 věnované zákonu o nakažlivých chorobách z roku 1866 a jeho zamýšlenému rozšíření.
Pokud se žena nezaregistrovala nebo se nedostavila na vyšetření, mohl být vydán příkaz k jejímu zatčení.
Logika byla jasná: vojáka je třeba chránit.
Jeho sexuální partnerku je třeba kontrolovat.
Když se muž nakazil, mohl ženu udat
V koloniálním Hanoji se tento princip projevil ještě názorněji.
Pokud se zjistilo, že muž trpí pohlavní nemocí, mohl oznámit mravnostní policii prostitutku, od níž se podle něj nakazil. Sankce pak směřovala proti ní.
Takový systém samozřejmě vytvářel velmi problematické statistiky.
Zatčené ženy vykazovaly vysoký podíl nákaz mimo jiné právě proto, že se do rukou policie často dostávaly na základě oznámení nakaženého klienta. Úřední čísla pak mohla být použita jako další důkaz toho, že neregistrované prostitutky představují mimořádné zdravotní nebezpečí.
Historická analýza upozorňuje, že z těchto dat vůbec nelze automaticky vyvozovat, že neregistrované prostitutky byly skutečně častěji nemocné než registrované. Systém si do jisté míry vyráběl důkazy potvrzující vlastní předpoklady.
Zdravotní kontrola mohla znamenat i ztrátu svobody
Povinná prohlídka přitom nebyla jen několik nepříjemných minut u lékaře.
Registrace mohla znamenat zásah do celého života ženy.
V různých regulačních systémech byly prostitutky omezovány v tom, kde smějí bydlet, kudy se mohou pohybovat nebo kde smějí pracovat. Někde musely žít přímo v nevěstinci. Jinde jim policie určovala, v jakých čtvrtích mohou působit.
Francouzský model sice poskytoval ženám v licencovaných nevěstincích určitou ochranu před některými formami násilí, cenou však byl intenzivní dohled, povinná léčba a lékařská kontrola.
V koloniích k tomu přistupovala ještě kontrola pohybu a rasová segregace. Úřady se snažily regulovat nejen prostituci samotnou, ale i to, které ženy přicházejí do styku s evropskými vojáky a úředníky.
Ženské tělo se tak ocitalo na průsečíku medicíny, policie, morálky a politiky.
Ani žena, která prostitutkou nebyla, nemusela být v bezpečí
Jeden z nejproblematičtějších rysů systému spočíval v samotné otázce, kdo vlastně prostitutkou je.
Úřady se opakovaně snažily pod zdravotní kontrolu dostat i ženy, které do právní definice prostituce přesně nezapadaly.
V Hanoji se například policie pokoušela podrobit stejnému režimu také konkubíny evropských mužů. Měly dostávat průkazy a absolvovat lékařské kontroly podobně jako prostitutky. Právě skutečnost, že je podle platného práva nebylo možné za prostitutky považovat, však těmto snahám komplikovala situaci.
Podobný problém se týkal zpěvaček pracujících v podnicích, jejichž charakter se postupně měnil a v nichž se hudební zábava prolínala s placeným sexem.
Roku 1944 nařídil starosta Hanoje policejní razie, během nichž měly být ženy odváženy na zdravotní vyšetření. Nakonec vznikla dohoda: policie přestane do podniků vpadat, pokud jejich provozovatelé zajistí místo, kam budou zaměstnankyně chodit na lékařské kontroly.
Vyšetření se tak samo stávalo způsobem, jak ženu fakticky zařadit mezi prostitutky, i když její právní postavení bylo nejasné.
Proti systému se postavily i ženy
Není překvapivé, že právě povinné intimní prohlídky se staly jedním z nejsilnějších argumentů odpůrců regulace.
Abolicionistické hnutí nepožadovalo původně sexuální revoluci. Mnozí jeho představitelé sami prosazovali přísnou monogamní morálku. Vadilo jim však, že stát používá dvojí metr.
Muži získávali značnou sexuální svobodu, zatímco ženy za obdobné chování riskovaly označení za prostitutku, policejní registraci a zdravotní kontrolu. Kritici také namítali, že policie získává příliš široký prostor pro svévolné rozhodování a že celý systém zasahuje do občanských práv.
A především začali zpochybňovat samotnou zdravotní logiku.
Proč se s pohlavní nemocí automaticky zachází jako s problémem prostitutek?
Proč se neřeší celá sexuálně aktivní populace bez ohledu na pohlaví?
„Policie už nesmí ženy nutit“
Ve Florencii vedl odpor k regulaci roku 1888 k významné změně.
Nová pravidla premiéra Francesca Crispiho zrušila povinné zdravotní prohlídky. Jak shrnuje dobový právní posun citovaný v odborné literatuře, policie už nemohla ženy nutit podstupovat vaginální vyšetření.
Současně měla být zdravotní léčba pohlavních chorob dostupná oběma pohlavím.
Ani tím však boj neskončil.
O několik let později přišla další úprava, která opět umožnila policii posílat do nemocnice prostitutky odmítající lékařské vyšetření. Regulace se znovu měnila a během dalších desetiletí se evropské země postupně vydávaly různými cestami.
Debata přesto zásadně změnila jednu věc.
To, co bylo dříve vydáváno téměř výhradně za otázku hygieny, začalo být vnímáno také jako otázka moci.
Nemoc se přenášela mezi dvěma lidmi. Kontrolován byl jeden
Žena se zákazníky v nevěstinci v Neapoli, 3. ledna 1945. Zatímco prostitutky podléhaly v systému regulované prostituce evidenci a zdravotním kontrolám, jejich mužští zákazníci obdobnému dohledu zpravidla nepodléhali.
Na regulované prostituci 19. a počátku 20. století je možná nejpozoruhodnější právě její vnitřní rozpor.
Stát vycházel ze skutečného problému. Syfilis a další pohlavní choroby mohly mít před érou účinné léčby velmi vážné následky.
Řešení však nebylo neutrální.
Vycházelo z předpokladu, že mužský zákazník bude existovat vždy. Jeho sexuální potřeba byla chápána jako něco samozřejmého, někdy dokonce biologicky nevyhnutelného. Rizikem tedy nebyl především muž, který putoval mezi sexuálními partnerkami.
Rizikem se stala žena, kterou navštěvoval.
Proto dostávala průkaz. Proto chodila na kontroly. Proto ji mohli evidovat, zadržet nebo hospitalizovat.
A někdy k tomu ani nebylo nutné dokázat, že prostitutkou skutečně je.
Stačilo podezření.
Zdroje:
TURNO, Michela. Sex for Sale in Florence. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK a Lex HEERMA VAN VOSS, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 85–110.
TRACOL-HUYNH, Isabelle. Prostitution in Colonial Hanoi (1885–1954). In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK a Lex HEERMA VAN VOSS, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 538–566. ISBN 978-90-04-34625-3.
CABEZAS, Amalia L. Prostitution in Havana. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK a Lex HEERMA VAN VOSS, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 414–440.
KOZMA, Liat. Prostitution and Colonial Relations. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK a Lex HEERMA VAN VOSS, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 730–747.
RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Lex HEERMA VAN VOSS a Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017.
