Článek
Macecha, nevlastní otec, děti z prvního manželství, další potomci s novým partnerem a složité spory o dědictví. Zní to jako současná patchworková rodina? Podobné domácnosti ve skutečnosti existovaly už před staletími – a v Evropě 16. a 17. století rozhodně nebyly vzácností.
Rozdíl byl především v tom, jak vznikaly. Dnes bývá příčinou nové rodinné sestavy nejčastěji rozvod nebo rozchod. V raném novověku to byla především smrt. Vysoká úmrtnost znamenala, že člověk mohl během života vystřídat několik rolí: být manželem či manželkou, poté vdovcem nebo vdovou, samoživitelem a nakonec znovu partnerem v novém manželství. Podle výzkumu raně novověkého Španělska tvořily opakované sňatky přibližně pětinu až třetinu všech manželství.
Pro děti to znamenalo svět, v němž macecha, otčím nebo nevlastní sourozenec nebyli žádnou výjimečnou pohádkovou postavou.
Každé třetí dítě mohlo přijít o rodiče
Čísla jsou výmluvná. Dítě, které v raně novověké Kastilii přežilo první rok života, mělo více než třetinovou pravděpodobnost, že před dosažením dospělosti přijde alespoň o jednoho rodiče. Údaje z patnácti kastilských vesnic z let 1553–1664 ukazují, že 38,5 procenta dětí mladších devatenácti let bylo úplnými nebo částečnými sirotky. Otce ztratilo 23 procent, matku 12 procent.
Smrt rodiče přitom nemusela znamenat konec rodinného života. Přeživší otec či matka mohli vstoupit do dalšího manželství a do domácnosti přišel nový partner. S ním mohly přijít jeho vlastní děti a později se narodili další potomci nového páru.
Rodina se tak mohla během několika let zásadně proměnit. Autoři studie Grace E. Coolidge a Lyndan Warner výstižně popisují raně novověkou rodinu jako útvar, který se rozpadal, znovu skládal, zvětšoval a zmenšoval – někdy opakovaně během jediné generace.
To, čemu dnes říkáme „patchworková rodina“, tedy nebylo nic nového.
Muži se ženili znovu mnohem častěji
Zkušenost mužů a žen však nebyla stejná.
Ve Španělsku, stejně jako v dalších částech Evropy, vstupovali do dalšího manželství podstatně častěji vdovci. Podle studie byli více než dvakrát ochotnější či schopnější znovu se oženit než ovdovělé ženy.
Důvodů bylo několik. Vdovec s malými dětmi potřeboval někoho, kdo převezme významnou část péče o domácnost. Novou manželkou navíc často bývala mladší, dosud neprovdaná žena, takže po druhém sňatku mohly následovat další porody. V jedné domácnosti pak vyrůstaly děti od sebe vzdálené i o celou generaci.
U vdov byla situace komplikovanější. Smrt manžela jim paradoxně mohla přinést větší právní samostatnost. Kastilská vdova měla právo na své věno, polovinu společného majetku a další majetkové nároky a byla zbavena rodičovské kontroly. Pokud se stala poručnicí nezletilých dětí, spravovala navíc část majetku zemřelého manžela určenou potomkům. Novým sňatkem však mohla o správu dětského majetku přijít.
Není tedy překvapivé, že mnohé vdovy zůstávaly samy. V kastilských vesnicích tvořily přibližně 15 procent hlav domácností, v Toledu roku 1561 představovaly vdovy téměř pětinu populace.
Macecha mohla být téměř stejně stará jako její nevlastní děti
Opakovaný sňatek vdovce vytvářel rodinné situace, které bychom dnes považovali za velmi komplikované.
Nová manželka bývala často mladší než její muž. Pokud měl děti z prvního manželství a s druhou ženou další potomky, mohl být věkový rozdíl mezi sourozenci mimořádně velký.
Pěkný příklad poskytuje rodina malíře Juana Bautisty del Maza, zetě slavného Diega Velázqueze.
Jeho první manželka Francisca de Velázquez zemřela roku 1653 zřejmě v souvislosti s porodem. Zanechala manžela s pěti žijícími dětmi ve věku přibližně od jedenácti měsíců do patnácti let. Mazo se jako řada jiných vdovců s malými dětmi znovu oženil. V druhém manželství se narodily nejméně další čtyři děti.
Výsledkem byla skutečná složená rodina, v níž děti jednoho otce pocházely z různých manželství a mezi nejstaršími a nejmladšími byl obrovský věkový rozdíl.
Rodinný portrét, který zachytil patchwork před 350 lety
Právě Mazo nám po sobě zanechal jednu z nejzajímavějších vizuálních zpráv o takové rodině.
Na jeho obraze známém jako The Painter’s Family jsou zachyceny děti z různých manželství. Moderní analýza obrazu upozornila mimo jiné na vztah mezi nejstarší přeživší dcerou Inés Manuelou, narozenou roku 1638, a výrazně mladším nevlastním bratrem Franciscem z otcova druhého manželství. Chlapec se k ní na obraze důvěrně tiskne. Autoři studie tento detail interpretují jako možný důraz na žádoucí náklonnost mezi dětmi „ze dvou manželských loží“.
A právě tam se dostáváme k problému, který je velmi současný.
Nevlastní sourozenci mohli vytvořit pevné citové vazby. Mohli však být také soupeři.
Největší problém? Dědictví
Pokud novému páru přibyly děti, začala velmi praktická otázka: komu jednou připadne majetek?
Obavy, že nová manželka či nový manžel upřednostní vlastní potomky před dětmi z předchozího svazku, byly v raném novověku natolik běžné, že se odrážely v právu, závětích i dobové literatuře. Zvláštní pozornost se věnovala tomu, aby děti z prvního manželství nepřišly po novém sňatku rodiče o svůj podíl.
Právě zde má pravděpodobně kořeny část negativního obrazu macechy, který později přešel do pohádek.
Nešlo nutně o krutou ženu, která nenáviděla děti svého manžela. Konflikt mohl být mnohem prozaičtější: její vlastní děti a nevlastní děti soupeřily o stejný majetek.
A někdy šlo o opravdu mnoho.
Nové manželství jako finanční strategie
Ve vyšších vrstvách mohl být druhý sňatek také velmi výhodnou hospodářskou investicí.
Španělští vdovci z městské elity si při dalším manželství někdy dokázali vybrat nevěsty s vyšším věnem a lepšími společenskými vazbami než při prvním sňatku.
Pozoruhodný je případ madridského Pedra del Arce. Roku 1642 se oženil s vdovou po obchodníkovi se šperky Maríou Tufiño de Vallejo. Nevěsta přinesla téměř milion maravedí ve věnu – a také dva malé syny z předchozího manželství. Jejich majetek po zemřelém otci přešel pod správu nevlastního otce, dokud chlapci nedospějí.
Arceho vlastní jmění pak dramaticky vzrostlo a po smrti první ženy se znovu oženil, tentokrát s další bohatou vdovou.
Patchworková rodina tedy nebyla jen citovým společenstvím. Byla současně ekonomickou jednotkou, v níž se proplétaly peníze několika rodů a několika po sobě jdoucích manželství.
Rozvod existoval, ale nebyl hlavním zdrojem nových rodin
Mohlo k podobné situaci dojít také po rozpadu manželství?
Ano, i raný novověk znal manželské rozluky. Například dochované případy z Bilbaa ukazují ženy, které se obracely na církevní soud a žádaly o „rozvod“, přičemž téměř 80 procent známých žádostí podaly právě manželky. Nejčastěji uváděly fyzické násilí.
Je však třeba být opatrný s dnešním pojmem rozvod. Katolická rozluka zpravidla neznamenala prosté zrušení svátostného manželství s možností uzavřít další sňatek jako dnes. Pro vznik nových rodin tak byla v 16. a 17. století mnohem důležitější smrt partnera.
Pohádková macecha versus historická žena
Evropské pohádky nám odkázaly jednu z nejodolnějších stereotypních postav: zlou macechu.
Historie ovšem ukazuje mnohem složitější obraz.
Nevlastní matka mohla vstoupit do domu s několika malými dětmi, které přišly o matku. Sama poté porodila další potomky. Musela se vyrovnávat s majetkem první ženy, nároky nevlastních dětí i zájmy vlastních potomků.
Některé vztahy jistě byly konfliktní. Jiné mohly být velmi blízké.
Mazoův rodinný portrét dokonce zachycuje mladšího nevlastního bratra v důvěrném kontaktu se starší sestrou. A samotná rodina Velázquez–del Mazo pokračovala v nových kombinacích ještě několik generací. Když se obraz téměř o sto let později znovu objevil v dědickém řízení, majetek se dělil mezi biologické, nevlastní i polorodé sourozence.
Rodina před 400 lety nebyla vždy „otec, matka a jejich děti“
Právě to je možná největší překvapení.
Máme sklon představovat si tradiční rodinu minulosti jako stabilní domácnost jednoho manželského páru a jeho dětí. Vysoká úmrtnost však tento ideál neustále narušovala.
Otec zemřel. Matka zůstala sama. Nebo zemřela ona a muž se oženil podruhé. Do rodiny přišly další děti. Některé starší už odešly z domu, jiné žily s macechou, mladší sourozenci se teprve rodili.
Rodina byla pohyblivá struktura, která se v průběhu života měnila.
Patchworková rodina tedy není produktem moderní rozvodovosti. Nové je především to, proč dnes vzniká.
Samotná zkušenost dětí s macechou, otčímem, nevlastními sourozenci a několika rodinnými větvemi je stará stovky let.
A možná právě proto přežily příběhy o macechách a nevlastních sourozencích tak dlouho. Nebyly totiž jen pohádkovou fantazií. Pro velkou část našich předků představovaly velmi dobře známou životní zkušenost.
Použité zdroje
COOLIDGE, Grace E.; WARNER, Lyndan. Evolving Families: Realities and Images of Stepfamilies, Remarriage, and Half-Siblings in Early Modern Spain. In: WIESNER-HANKS, Merry E., ed. Gendered Temporalities in the Early Modern World. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2018.
INTXAUSTEGI JAUREGI, Nere Jone. Divorce in Early Modern Bilbao.
TADMOR, Naomi. Early Modern English Kinship in the Long Run: Reflections on Continuity and Change. Continuity and Change, 2010.
