Článek
Když se podíváme na staré obrazy nebo středověké miniatury, děti na nich často vypadají jako zmenšení dospělí. Mají podobné oblečení, stejné účesy a někdy se zdá, že se od dospělých liší jen velikostí. Právě tento dojem vedl francouzského historika Philippa Arièse k jedné z nejznámějších a zároveň nejspornějších teorií moderní historiografie: tvrdil, že středověká a raně novověká Evropa vlastně neznala dětství v dnešním slova smyslu.¹
Jeho kniha L'Enfant et la vie familiale sous l'Ancien Régime z roku 1960 vyvolala bouřlivé diskuse, které trvají dodnes. Ariès tvrdil, že děti byly po překonání nejútlejšího věku rychle začleňovány do světa dospělých. Neexistovalo zvláštní období života vyhrazené hrám, výchově a postupnému dospívání, jak je známe dnes.¹
Pro mnohé čtenáře i historiky to bylo šokující tvrzení. Opravdu se rodiče o své děti nezajímali? Neprožívali jejich radosti ani smutek z jejich smrti?
Svět, ve kterém děti často umíraly
Abychom pochopili, proč Ariès s takovou teorií přišel, musíme si uvědomit, jak odlišný byl svět před několika staletími.
V raném novověku byla dětská úmrtnost dramaticky vyšší než dnes. Mnoho dětí zemřelo ještě před prvními narozeninami a řada dalších se nedožila dospělosti. Rodiče žili v neustálé nejistotě, zda jejich potomci přežijí.²
Ariès se domníval, že právě tato skutečnost vedla k určitému citovému odstupu. Podle něj bylo obtížné vytvořit si silné pouto k dítěti, jehož budoucnost byla tak nejistá. Děti navíc poměrně brzy vstupovaly do pracovního života. Na venkově pomáhaly v hospodářství, ve městech se učily řemeslu a často odcházely do služby v jiných domácnostech.¹
Zdálo se tedy, že společnost nevnímá dětství jako zvláštní životní etapu.
Historici začali pochybovat
Postupně se však objevily i námitky.
Britská historička Linda Pollocková se rozhodla podívat nikoli na obrazy a umělecká díla, ale na osobní prameny – deníky, dopisy a rodinné záznamy. A dospěla k úplně jinému závěru.³
V těchto textech nacházela rodiče, kteří si dělali starosti o zdraví svých dětí, radovali se z jejich pokroků a truchlili nad jejich smrtí. Záznamy často zachycovaly hluboké emoce, které jsou velmi podobné těm dnešním.³
Pollocková proto tvrdila, že Ariès zaměnil kulturní projevy za skutečné city. To, že lidé děti zobrazovali jinak než dnes nebo že je oblékali podobně jako dospělé, ještě neznamená, že je nemilovali.
Postupně se ukázalo, že realita byla mnohem složitější.
Dětství existovalo, ale vypadalo jinak
Současní historici se většinou shodují, že Ariès zašel příliš daleko. Jeho práce však měla obrovský význam, protože otevřela nové pole výzkumu.
Dnes víme, že lidé v minulosti děti od dospělých rozlišovali. Zároveň ale platí, že pojetí dětství bylo jiné než dnes.⁴
Moderní společnost chápe dětství jako dlouhé období přípravy na dospělý život. Děti tráví mnoho let ve škole, nepracují a jsou chráněny před řadou povinností.
V 16. nebo 17. století tomu tak nebylo. Dítě bylo od útlého věku součástí ekonomického života rodiny. To však neznamená, že by rodiče nevnímali jeho věk, schopnosti nebo potřeby.⁴
Historické prameny ukazují, že rodiče rozlišovali jednotlivé etapy vývoje dítěte, sledovali jeho růst a přizpůsobovali tomu výchovu. Jen očekávání byla jiná než dnes.
Rodina byla důležitější, než se dlouho myslelo
Výzkumy posledních desetiletí navíc ukázaly, že rodinné vazby byly v raném novověku velmi silné. Příbuzenstvo hrálo důležitou roli při výchově dětí, zajišťování sňatků i ekonomické podpoře rodiny.⁵
Dítě nebylo izolovanou jednotkou obklopenou pouze rodiči. Vyrůstalo v širší síti příbuzných, sousedů, učňovských mistrů, kmotrů a dalších osob. Právě tato síť často nahrazovala některé instituce, které dnes považujeme za samozřejmé.
Z dnešního pohledu se může zdát zvláštní, že děti odcházely do služby nebo na učení už v mladém věku. Pro tehdejší společnost to však byla běžná součást dospívání.
Co nám tento spor říká o nás samotných?
Debata o dětství není jen akademickou hádkou o minulosti.
Ve skutečnosti vypovídá i o současnosti. Dnes považujeme dětství za samozřejmou součást lidského života. Představa, že by děti pracovaly od útlého věku nebo byly považovány téměř za dospělé, nám připadá nepřijatelná.
Právě proto Arièsova teorie vyvolala tak silné reakce. Nešlo jen o minulost. Šlo o otázku, zda jsou naše představy o rodině, rodičovství a dětství univerzální, nebo zda jsou výsledkem historického vývoje.
Odpověď historiků dnes zní: dětství existovalo i před staletími, ale mělo jinou podobu. Rodiče své děti milovali, starali se o ně a truchlili nad jejich ztrátou. Zároveň však vyrůstaly ve světě, který od nich očekával mnohem rychlejší vstup do dospělosti.
A možná právě proto nám minulost připadá zároveň tak vzdálená i tak překvapivě blízká.
Zdroje
- KARAKAYA, Emir. A Controversial Theory in the History of Early Modern Europe: Absence of Childhood. 2015.
- KERTZER, David I.; BARBAGLI, Marzio (eds.). The History of the European Family. Family Life in Early Modern Times (1500–1789). New Haven: Yale University Press, 2001.
- POLLOCK, Linda A. Forgotten Children: Parent-Child Relations from 1500 to 1900. Cambridge: Cambridge University Press, 1983.
- BEALES, Derek. Prosperity and Plunder: European Catholic Monasteries in the Age of Revolution, 1650–1815. (pro širší kontext proměn rodiny a společnosti).
- TADMOR, Naomi. Early Modern English Kinship in the Long Run: Reflections on Continuity and Change. 2010.
