Článek
Stačí otevřít historický román nebo pustit film z období středověku či renesance a divák snadno získá dojem, že dívky se dříve vdávaly téměř ihned po dosažení puberty. Často se opakuje, že třinácti- nebo čtrnáctileté nevěsty byly běžným jevem a že rodiče rozhodovali o jejich osudu bez ohledu na jejich přání.
Jenže moderní historický výzkum ukazuje mnohem složitější obraz.
Ano, velmi mladé nevěsty skutečně existovaly. V mnoha zemích Evropy však představovaly spíše výjimku než pravidlo. Naprostá většina žen části Evropy vstupovala do manželství až o mnoho let později – často kolem čtyřiadvacátého nebo pětadvacátého roku života.¹
Jak tedy vznikl jeden z nejrozšířenějších mýtů o minulosti?
Romeo a Julie zkreslují naši představu
Když William Shakespeare napsal příběh Romea a Julie, bylo Julii pouhých třináct let.
Právě podobné literární příběhy spolu s osudy princezen a šlechtičen výrazně ovlivnily naše představy o minulosti.
Jenže šlechtické rodiny představovaly jen nepatrný zlomek společnosti.
Dynastické sňatky měly vlastní pravidla. Králové a šlechtici uzavírali manželství kvůli politickým spojenectvím, dědictví nebo upevnění moci. Věk snoubenců proto často ustupoval do pozadí.
Obyčejní lidé však žili v úplně jiném světě.
Historici upozorňují, že zkušenost několika panovnických rodů nelze zobecňovat na miliony Evropanů.²
Evropané čekali překvapivě dlouho
Jedním z nejvýznamnějších objevů historické demografie bylo zjištění, že západní a část střední Evropy se od zbytku světa výrazně lišila.
Badatelé tento model označují jako evropský manželský vzorec.
Jeho hlavní charakteristikou bylo, že lidé se obvykle neženili ani nevdávali ihned po dosažení dospělosti. Nejprve několik let pracovali, vydělávali peníze a připravovali se na založení vlastní domácnosti.³
V mnoha regionech Anglie, Nizozemska nebo severní Francie se ženy běžně vdávaly mezi 23. a 27. rokem života. Muži bývali ještě starší.
Z dnešního pohledu může být překvapivé, že tento věk se příliš neliší od současnosti.
Nejdřív práce, potom svatba
Proč lidé čekali?
Odpověď je prostá – manželství bylo drahé.
Mladý pár potřeboval střechu nad hlavou, vybavení domácnosti, pracovní nástroje a především jistotu, že dokáže uživit budoucí děti.
Na rozdíl od některých jiných částí světa nebylo běžné, aby novomanželé automaticky zůstávali v domě rodičů.
Naopak. Často zakládali vlastní domácnost.³
To znamenalo, že svatba nebyla jen otázkou citů, ale také ekonomiky.
Pokud mladý muž nesehnal práci nebo neměl dostatek prostředků, svatba se jednoduše odkládala.
Znamenalo to, že láska neexistovala?
Právě naopak.
Historické dopisy, deníky i soudní spisy ukazují, že lidé v raném novověku prožívali zamilovanost, žárlivost i nešťastné lásky stejně intenzivně jako dnes.
Rozdíl spočíval v tom, že city musely obstát i před praktickými požadavky každodenního života.
Rodina samozřejmě hrála při výběru partnera významnou roli. Rodiče radili, někdy nesouhlasili a často se snažili ovlivnit rozhodnutí svých dětí.
Přesto nelze tvrdit, že mladí lidé byli pouhými pasivními účastníky.
Historici nacházejí mnoho případů, kdy se děti postavily proti vůli rodičů nebo odmítly nevhodného nápadníka.⁴
Dětství nebylo tak krátké, jak se dlouho tvrdilo
S mýtem o velmi mladých nevěstách souvisí ještě jedna slavná historická teorie.
Francouzský historik Philippe Ariès v 60. letech minulého století tvrdil, že středověká společnost vlastně neznala dětství. Podle něj děti velmi brzy vstupovaly do světa dospělých, a proto bylo přirozené i jejich časné uzavírání sňatků.⁵
Jeho práce vyvolala obrovskou debatu.
Pozdější výzkumy však ukázaly, že realita byla složitější. Rodiče dobře rozlišovali jednotlivé etapy vývoje dítěte a většina společnosti rozhodně nepovažovala třináctileté dívky za běžné nevěsty.
I tento rozšířený obraz minulosti se tak začal postupně rozpadat.
Výjimky samozřejmě existovaly
To ovšem neznamená, že se dívky nikdy nevdávaly velmi mladé.
Dochované prameny znají řadu takových případů.
Šlo však především o aristokracii nebo mimořádné rodinné situace.
Právě tyto příběhy bývají dobře známé, protože se dochovaly v kronikách, rodokmenech a životopisech významných osobností.
Život obyčejných lidí se naproti tomu do dějin zapisoval mnohem méně.
A právě zde historici objevili zcela jiný obraz.
Proč tento mýtus přetrvává?
Příběhy dětských nevěst jsou dramatické.
Lépe se vyprávějí než každodenní život venkovské dívky, která se po několika letech služby vdala ve čtyřiadvaceti letech za sousedova syna.
Filmy, romány i populární literatura proto často dávají přednost výjimkám před běžnou realitou.
Jenže právě každodennost bývá pro historiky nejzajímavější.
Ukazuje totiž, že naši předkové nebyli tak odlišní, jak si často myslíme.
Většina z nich neuzavírala manželství jako děti. Čekali, až budou schopni založit vlastní domácnost, vydělávat a postarat se o rodinu.
Možná právě v tom jsou nám mnohem podobnější, než bychom čekali.
Související články:
Použité zdroje
- BENIGNO, Francesco. The Southern Italian Family in the Early Modern Period: A Discussion of Co-residential Patterns. Continuity and Change, 1989.
- BENIGNO, Francesco. Tamtéž.
- Studie o evropském manželském modelu a rodinných strukturách v raném novověku citované v práci Francesca Benigna.
- TADMOR, Naomi. Early Modern English Kinship in the Long Run: Reflections on Continuity and Change. Continuity and Change, 2010.
- KARAKAYA, Emir. A Controversial Theory in the History of Early Modern Europe: Absence of Childhood. 2015.
