Měli naši předkové deset dětí? Pravda o velkých rodinách je smutnější

Když dnes někdo objeví starou matriku nebo rodokmen své rodiny, často ho překvapí jedna věc. Manželům se během života narodilo osm, deset nebo dokonce dvanáct dětí. Na první pohled to vypadá, jako by naši předkové toužili po co největších rodinách a ženy trávily podstatnou část života těhotenstvím.

Jenže stejné matriky vyprávějí ještě druhý příběh.

Vedle zápisů o narození se objevují další – úmrtí. Některé děti zemřely několik dní po porodu, jiné během prvního roku života, další nepřežily dětství. Rodina, která přivedla na svět deset potomků, se někdy dočkala dospělosti jen pěti nebo šesti z nich. Historické výzkumy ukazují, že ještě v 18. století nebylo v mnoha částech Evropy ničím výjimečným, když se dospělosti nedožila téměř polovina narozených dětí.

Právě proto je představa idylických velkých rodin minulosti jen polovinou pravdy.

Dnes většina rodičů ví, že dítě má velmi vysokou šanci vyrůst v dospělého člověka. Naši předkové takovou jistotu neměli.

Narození dítěte ještě zdaleka neznamenalo, že jednou převezme hospodářství, vyučí se řemeslu nebo se postará o rodiče ve stáří. Každé těhotenství představovalo novou naději, ale také velkou nejistotu.

Proto byly početnější rodiny do značné míry přirozenou reakcí na tehdejší podmínky. Nešlo o to mít co nejvíce dětí za každou cenu. Šlo o to, aby se alespoň část z nich dožila dospělosti a mohla pokračovat v rodě.

Genealogové i historici proto opakovaně nacházejí rodiny, v nichž se během dvaceti let narodilo osm až deset dětí, ale dospělosti se jich dožila jen část.

Mohlo by se zdát, že šlechtické nebo královské rodiny na tom byly lépe.

Ve skutečnosti ani bohatství často nepomohlo.

Výmluvným příkladem je anglický král Jindřich VIII. Jeho první manželka Kateřina Aragonská opakovaně otěhotněla, většina těhotenství však skončila potratem, narozením mrtvého dítěte nebo úmrtím krátce po porodu. Dospělosti se z jejich společných dětí dožila pouze dcera Marie. Podobný osud potkal i většinu dětí Anny Boleynové.

Ani nejlepší lékaři své doby, bohatství ani královský dvůr nedokázali změnit tehdejší biologickou realitu. Nemoci, infekce a komplikace při porodu si nevybíraly mezi chudými a bohatými.

Dlouho se tradovalo, že když děti umíraly tak často, rodiče si k nim nevytvářeli hlubší citový vztah. Někteří historici dokonce tvrdili, že citová vazba vznikala až ve chvíli, kdy dítě přežilo první roky života.

Současný výzkum tento obraz výrazně koriguje.

Dochované dopisy, rodinné kroniky, závěti i portréty ukazují, že rodiče své děti hluboce milovali a jejich ztrátu nesli velmi těžce. Smrt byla sice mnohem běžnější součástí každodenního života než dnes, bolest rodičů tím ale nebyla menší.

Naopak. Právě proto, že se s podobnými tragédiemi setkávala téměř každá rodina, zanechaly v dobových pramenech tolik stop.

Každý porod představoval riziko nejen pro dítě, ale také pro ženu.

Bez antibiotik, transfuzí nebo moderní porodnické péče patřilo narození dítěte k nejnebezpečnějším okamžikům ženského života. Pokud matka zemřela, zůstával otec s malými dětmi sám a často uzavíral nové manželství.

Právě proto byly macechy, otčímové a nevlastní sourozenci v minulosti mnohem běžnější, než si dnes uvědomujeme. Patchworkové rodiny tedy nevznikaly především kvůli rozvodům, ale kvůli tomu, že mnoho mužů i žen ovdovělo v poměrně mladém věku.

Když dnes slyšíme, že některá žena porodila deset nebo dvanáct dětí, automaticky si představíme velkou domácnost plnou sourozenců.

Ve skutečnosti mohl být obraz úplně jiný.

Nejstarší děti už pracovaly mimo domov nebo byly samy ženaté a vdané, zatímco nejmladší byly ještě v kolébce. Některé sourozence si mladší děti vůbec nepamatovaly, protože zemřeli dříve, než se narodily. Do rodiny navíc mohly přibýt děti z druhého manželství otce nebo matky.

Rodina proto byla mnohem proměnlivější, než jak ji známe dnes.

Když dnes obdivujeme početné rodiny našich předků, snadno zapomeneme, že za každým číslem se skrýval konkrétní lidský osud.

Deset narozených dětí tehdy neznamenalo deset dospělých sourozenců.

Spíše vypovídá o světě, v němž si lidé nikdy nemohli být jisti, kolik jejich dětí přežije první roky života. Po staletí se tato skutečnost téměř neměnila. Teprve od konce 18. století a zejména v průběhu 19. století začaly lepší hygiena, pokrok medicíny, očkování a kvalitnější výživa výrazně snižovat dětskou úmrtnost. Rodiny už nemusely počítat s tím, že o část svých dětí přijdou, a postupně se zmenšoval i počet narozených potomků.

Možná právě proto nás staré matriky tolik překvapují. Nevyprávějí jen příběh velkých rodin. Vyprávějí také příběh rodičů, kteří navzdory opakovaným ztrátám nepřestávali doufat, že jejich děti budou mít budoucnost.

Mohlo by vás také zajímat:

Slepené rodiny nejsou moderní vynález. Před 400 lety byly překvapivě běžné

Měli naši předkové dětství? Historici se o to už přes půl století přou

Každý pátý muž zůstal svobodný. Proč se tolik Evropanů nikdy neoženilo?

COOLIDGE, Grace E. a Lyndan WARNER. Evolving Families: Realities and Images of Stepfamilies, Remarriage, and Half-Siblings in Early Modern Spain. In: WIESNER-HANKS, Merry E., ed. Gendered Temporalities in the Early Modern World. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2018.

SHRIMPLIN, Valerie a Channa N. JAYASENA. Was Henry VIII Infertile? Miscarriages and Male Infertility in Tudor England. Journal of Interdisciplinary History. 2021, roč. 52, č. 2, s. 155–176.

ROSER, Max. Mortality in the Past: Every Second Child Died. Our World in Data, 2019, aktualizováno 2024.

SCHOFIELD, Roger, REHER, David S. aj. The Decline of Mortality in Europe. Oxford: Clarendon Press, 1991.