Článek
Na konci 13. století patřil Dubrovník k nejvýznamnějším obchodním centrům východního Jadranu. Přes jeho přístav proudilo zboží mezi balkánským vnitrozemím a Středomořím a dubrovničtí kupci pronikali stále hlouběji do Bosny a Srbska. Vedle kovů, vosku, kůží či dalších komodit se však předmětem obchodu stávali také lidé.
Dochované notářské knihy odkrývají stránku středověkého Dubrovníku, která se do romantického obrazu kamenného města příliš nehodí. Mezi lety 1279 a 1301 zde bylo zaznamenáno 416 smluv týkajících se otroctví. Nešlo přitom jen o prodej a nákup. Dokumenty zachycují také propouštění na svobodu, zastavování zotročených osob, jejich předávání jako dar či věno nebo případy, kdy se člověk prodal do otroctví sám.
A jeden údaj v těchto písemnostech vystupuje mimořádně výrazně: mezi zotročenými lidmi silně převažovaly ženy.
Z 428 lidí bylo 363 žen
Historická studie Elmediny Duranović, založená především na nejstarších knihách dubrovnické kanceláře, zachycuje ve sledovaném materiálu 428 zotročených osob. Žen bylo 363, mužů pouze 65.
U 203 osob je jako původ přímo uvedena Bosna. Z nich bylo 179 žen a pouze 24 mužů. Dalších 24 zotročených lidí pocházelo z Usory, 18 z oblasti Sany, 12 z Vrbasu, tři z Uskoplje a jednotlivé případy jsou spojeny s dalšími místy. Také v těchto skupinách ženy naprosto převažovaly.
Čísla samozřejmě nepředstavují úplný soupis všech lidí, kteří během těchto let prošli dubrovnickým trhem. Dochovaly se jen transakce, které byly zaznamenány notářem, a sama autorka upozorňuje, že skutečný rozsah obchodování musel být větší.
Přesto je poměr mužů a žen natolik výrazný, že jej nelze považovat za náhodný.
Jedním z důvodů byla poptávka. Zotročené ženy byly využívány především v domácnostech. Bohatší dubrovnické rodiny vlastnily služebnictvo, které pečovalo o dům a jeho členy, a právě tuto práci vykonávaly převážně ženy. Otroky vlastnila především šlechta, ale také řemeslníci a obchodníci.
Středověké otroctví na Jadranu proto nemuselo na první pohled připomínat pozdější plantážní otrokářství známé z novověkých dějin Atlantiku. Zotročená dívka mohla pracovat v kuchyni, starat se o děti, pomáhat v domácnosti nebo sloužit své paní. Její právní postavení však bylo zásadně odlišné od postavení svobodné služebné: byla majetkem svého vlastníka a mohla být prodána, darována či předána jiné osobě.
Člověk potřeboval vlastní „doklad“
Dubrovnické právo obchod s otroky regulovalo.
Kdo člověka koupil nebo prodal, potřeboval dokument označovaný jako carta servitutis, který potvrzoval vlastnictví konkrétního otroka. Listina měla být podepsána notářem a opatřena jeho ověřovacím znamením i podpisem jednoho soudce.
Právě díky této administrativě máme dnes o obchodu s lidmi v Dubrovníku tak podrobné informace. Zápisy obvykle uvádějí datum transakce, jméno prodávajícího, někdy jeho původ nebo povolání, jméno zotročeného člověka a často také jeho původ, kupujícího a cenu.
Z pohledu tehdejšího práva šlo o obchodní transakci. Dubrovnický statut dokonce stanovil clo z prodaných otroků a zvláštní poplatek se vztahoval také na ty, kteří byli z města vyváženi.
A právě vývoz je podstatný. Dubrovník nebyl pouze konečným místem určení.
Z Bosny přes Dubrovník dál do Středomoří
Počet zotročených osob dovážených do města překračoval místní poptávku. Část proto pokračovala dál. Dubrovník fungoval jako jeden z článků středomořského obchodu a lidé z balkánského vnitrozemí se jeho prostřednictvím dostávali do vzdálenějších zemí.
První zprávy o vývozu otroků z Dubrovníku pocházejí už z poloviny 13. století. Protože ve zdejším obchodu početně převažovali lidé původem z Bosny a přilehlých oblastí, ocitali se právě oni často i na zahraničních trzích.
Pro člověka prodaného v bosenském vnitrozemí tak mohl Dubrovník představovat pouze jednu zastávku na cestě dál přes Jadran.
Je zároveň důležité nepředstavovat si jednoduchý systém, v němž by „Dubrovničané lovili otroky v Bosně“. Obchodní řetězec byl složitější. Část zotročených přiváželi do Dubrovníku obchodníci z Bosny, jejich podíl však podle citované studie nebyl vysoký. Pro rok 1281 byl dříve odhadován asi na pětinu celkového obchodu, přičemž Duranović upozorňuje, že i tento podíl byl pravděpodobně nadhodnocen.
Dubrovničtí obchodníci navíc netvořili zvláštní profesní skupinu specializovanou jen na otroky. Člověk mohl být jednou z několika položek, s nimiž kupec obchodoval.
Kolik stála lidská svoboda?
Cena zotročeného člověka nebyla pevně stanovena. Závisela na věku, pohlaví, zdravotním stavu, tělesných vlastnostech, místě nákupu a momentálních podmínkách na trhu.
Dochované prameny ukazují i velmi syrové důsledky takového uvažování. V jednom případě kupující zjistil, že žena, kterou koupil jako zdravou, trpí náměsíčností. Po prodávajícím žádal buď jinou otrokyni odpovídající zaplacené ceně, nebo vrácení peněz.
Lidské tělo zde bylo posuzováno stejně prakticky jako vlastnosti jiného prodávaného majetku.
Někdy se dokonce neplatilo penězi. Jeden z dochovaných zápisů uvádí ženu koupenou za koně.
Průměrné ceny mužů a žen se podle dostupných údajů příliš dramaticky nelišily. Nelze tedy jednoduše říci, že ženy byly „dražší“, protože o ně byla větší poptávka. Rozhodovaly především individuální vlastnosti a aktuální situace.
Významnou roli hrál věk. Přesné průměrné stáří žen prodávaných na konci 13. století určit nelze, ale údaje z pozdější doby ukazují převahu velmi mladých žen; otrokyně starší pětadvaceti let se na trhu objevovaly jen zřídka.
Hlad mohl člověka dovést až k prodeji sebe sama
Ne každý se do otroctví dostal stejným způsobem. Prameny znají i dobrovolný prodej vlastní osoby.
Slovo „dobrovolný“ je zde samozřejmě nutné chápat velmi opatrně. Ve společnosti bez moderních sociálních mechanismů mohla krajní chudoba nebo hlad vytvořit situaci, kdy svobodný člověk neměl reálně mnoho možností.
Duranović upozorňuje, že právě v letech neúrody a hladu narůstal počet lidí, kteří se prodávali do otroctví sami.
Otroctví tedy nebylo jen důsledkem války, únosu či narození do nesvobodného postavení. Mohlo být také krajním řešením hospodářské nouze.
A ani získaná svoboda nemusela problém vyřešit.
Sestra vykoupila Dobraču. Jiné se musely vrátit do služby
Notářské knihy zachycují také osvobozování otroků a někdy umožňují na okamžik zahlédnout konkrétní lidské osudy.
V prosinci 1282 například Dobraču z Bosny vykoupila její vlastní sestra za deset solidů. Jiná žena, Radoslava z Bosny, byla osvobozena spolu se svými potomky.
Někdy majitel propustil člověka v závěti „pro spásu své duše“. Tak získala svobodu například Sabatela se synem Radovanem; kromě propuštění jim bývalá majitelka odkázala deset perperů. Jiná dubrovnická vdova propustila dvě své otrokyně, Dragu a Milost.
Svoboda však automaticky neznamenala možnost začít nový život.
Desača z Bosny byla svou sestrou vykoupena z otroctví, ale bezprostředně poté se dala do služby jiného pána. Podle Duranović není těžké pochopit proč: osvobození lidé často neměli prostředky ani možnost najít si jinou obživu. Formální svoboda tak mohla rychle skončit novou závislostí.
Jeden z nejpozoruhodnějších případů ukazuje otrokyni jménem Dobrost. Roku 1281 si opatřila vlastní svobodu tak, že své paní zajistila jinou otrokyni jménem Radost. Pokud by Radost utekla, měla Dobrost zaplatit stanovenou částku, nebo se sama vrátit do služby.
Pro člověka 21. století působí podobný dokument téměř absurdně. Pro středověkého notáře šlo o právně zachytitelnou majetkovou dohodu.
Byli Bosňané zotročováni kvůli své víře?
Starší historiografie někdy vysvětlovala vysoký počet lidí z Bosny v dalmatském obchodu jejich náboženským postavením a existencí bosenské církve. Tak jednoduché vysvětlení ale podle Duranović pro konec 13. století neobstojí.
Konkrétní spojování zotročování s náboženskou situací lze podle ní doložit až od konce 14. století. Pro starší období je pravděpodobnější, že velký počet zotročených osob z Bosny odráží rozvinutou existenci samotného otroctví v bosenské společnosti a intenzivní hospodářské vazby mezi vnitrozemím a pobřežím.
To je důležitý rozdíl. Nešlo jednoduše o katolické město, které by prodávalo „kacíře“. Otroctví bylo ekonomickou a sociální institucí přítomnou na obou stranách hranice.
Otroctví nezmizelo ze dne na den
Kolem roku 1300 začal masový vývoz otroků z Dubrovníku slábnout. Neznamenalo to ale, že by závislá pracovní síla zmizela.
Rozšiřoval se systém dlouhodobé služby, v němž byli formálně svobodní lidé najímáni na několik let za velmi nízkou odměnu. Podle Duranović bylo jejich právní postavení sice odlišné od otroků, jejich reálné životní podmínky však mohly být velmi podobné.
A i zde znovu převažovaly ženy pocházející z Bosny.
Proměnil se tedy právní rámec a způsob získávání pracovní síly, nikoli okamžitě sociální mechanismus, který vytvářel extrémně závislé postavení mladých žen z chudého balkánského vnitrozemí.
Za čísly zůstávají jména
Statistika je v tomto případě mimořádně výmluvná: 428 zaznamenaných zotročených osob, z nich 363 žen. U těch, jejichž původ je uveden jednoduše jako Bosna, 179 žen a 24 mužů.
Ještě působivější jsou však jednotlivá jména dochovaná v notářských zápisech: Dobrača, Radoslava, Dobrost, Radost, Draga, Milost nebo Desača.
O jejich životech většinou nevíme téměř nic. Do pramenů se dostaly proto, že byly koupeny, prodány, zastaveny nebo propuštěny na svobodu. Písemnosti vytvořené kvůli ochraně majetkových práv jejich vlastníků jsou dnes paradoxně jedním z mála důvodů, proč vůbec známe jejich existenci.
Středověký Dubrovník byl mimořádně prosperujícím obchodním centrem a postupně vybudoval politický systém, který mu umožnil přežít mezi mnohem silnějšími sousedy. Součástí tohoto hospodářského světa však bylo také obchodování s lidmi.
A mezi těmi, kteří za jeho kamennými hradbami měnili majitele, byly na konci 13. století především mladé ženy z Bosny a jejího okolí.
Použitý zdroj
DURANOVIĆ, Elmedina. Žene iz Bosne na tržištu roblja u Dubrovniku 1279–1301. In: FILIPOVIĆ, Emir O., ed. Žene u srednjovjekovnoj Bosni. Sarajevo: Društvo za proučavanje srednjovjekovne bosanske historije, s. 37–52.
