Článek
Když si představíme Evropu 16. nebo 17. století, většině z nás se vybaví obraz, který dobře známe z historických filmů. Muž se ožení, žena porodí řadu dětí, rodina společně hospodaří a celý život se odehrává v pevném řádu, z něhož téměř není úniku.
Jenže skutečnost byla mnohem pestřejší.
Moderní historický výzkum ukazuje překvapivý fakt: v některých oblastech Evropy zůstávalo celoživotně svobodných deset až dvacet procent mužů. Jinými slovy – každý pátý muž se nikdy neoženil. Nešlo přitom jen o kněze nebo šlechtice, ale o obyčejné řemeslníky, obchodníky, nádeníky i měšťany.
Představa, že se v minulosti oženil téměř každý, tak patří mezi nejrozšířenější historické mýty.
Svatba nebyla samozřejmostí
Dnes většina lidí vnímá manželství především jako osobní rozhodnutí dvou partnerů.
V raném novověku však znamenalo mnohem víc.
Sňatek představoval vznik nové hospodářské jednotky. Nestačilo být zamilovaný. Budoucí manžel musel být schopen zajistit bydlení, obživu, pracovní nástroje a později také děti.
Historici proto mluví o tzv. evropském manželském modelu. Ten se odlišoval od mnoha jiných částí světa tím, že mladí lidé nevstupovali do manželství hned po dosažení dospělosti. Naopak. Nejprve několik let pracovali, šetřili peníze a teprve poté zakládali vlastní domácnost.
Průměrný věk při prvním sňatku tak byl překvapivě vysoký. Ženy se často vdávaly až kolem čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti let, muži bývali ještě o několik let starší.
Když na rodinu nebyly peníze
Pro dnešního člověka může být zvláštní, že o svatbě rozhodovala ekonomická situace.
Jenže právě ta hrála klíčovou roli.
Mladý muž často odcházel už jako dospívající do služby nebo do učení. Několik let pracoval u cizího hospodáře nebo řemeslnického mistra a snažil se našetřit prostředky na vlastní budoucnost.
Ne každému se to podařilo.
Stačila špatná úroda, válka, nemoc nebo nedostatek půdy a sen o vlastní rodině se rozplynul.
Právě proto historici nacházejí v matrikách překvapivě vysoký počet lidí, kteří do manželství nikdy nevstoupili. Nešlo o jejich výstřednost. Často prostě neměli možnost založit samostatnou domácnost.
Starý mládenec nebyl chudák ani podivín
Když dnes někdo řekne „starý mládenec“, většina lidí si představí osamělého muže bez rodiny.
Jenže historické prameny ukazují úplně jiný obraz.
Historička Sandra Cavallo zkoumala svobodné muže v renesanční Itálii a zjistila, že mnozí z nich patřili k váženým členům městské společnosti.
Byli mistry ve svých řemeslech, zastávali funkce v ceších, účastnili se veřejného života a bývali členy náboženských bratrstev.
Někteří se stávali opakovaně kmotry novorozených dětí, spravovali majetek příbuzných nebo pomáhali svým sourozencům s výchovou jejich potomků.
Jejich život tedy nebyl prázdný ani osamělý.
Jen nevypadal stejně jako život ženatých mužů.
Rodina měla mnoho podob
Právě zde se ukazuje další rozšířený omyl.
Máme tendenci představovat si rodinu pouze jako rodiče a jejich děti.
Raně novověká společnost však fungovala jinak.
Vedle manželů a jejich potomků hráli důležitou roli sourozenci, strýcové, tety, kmotři, učedníci i služebnictvo. Historici upozorňují, že člověk mohl být pevnou součástí rodinné sítě, aniž by měl vlastní děti.
Svobodný bratr často pomáhal hospodařit, staral se o osiřelé synovce nebo finančně podporoval příbuzné.
Nebyl tedy „mimo rodinu“.
Byl její důležitou součástí.
Dobrovolně, nebo z donucení?
To ovšem neznamená, že všichni staří mládenci byli spokojení.
Historické prameny ukazují velmi rozdílné osudy.
Někteří nikdy nenašli vhodnou partnerku.
Jiní přišli o snoubenku během epidemie.
Další neměli dostatek prostředků na založení domácnosti.
Existovali ale i muži, kteří si svobodný život zřejmě zvolili vědomě.
Pro úspěšného řemeslníka nebo obchodníka mohlo manželství znamenat nové finanční závazky, dělení majetku i odpovědnost za početnou rodinu.
Svobodný muž měl více času na podnikání, cestování nebo veřejnou činnost.
Církev měla jasno
Přestože svobodných mužů nebylo málo, ideálem zůstávalo manželství.
Kazatelé zdůrazňovali význam rodiny a narození dětí.
Místní komunity také očekávaly, že dospělý muž jednou založí vlastní domácnost.
Proto se staří mládenci někdy stávali terčem posměšků nebo lidového humoru.
Ani tehdy však neexistoval jednotný pohled. Zatímco někteří byli kritizováni, jiní požívali značného respektu díky svému majetku, profesi nebo veřejné činnosti.
Minulost byla mnohem rozmanitější
Možná největším překvapením je, jak moc se naše představy liší od historické reality.
Evropa raného novověku nebyla světem, kde se každý oženil, měl šest dětí a celý život strávil na jednom hospodářství.
Vedle početných rodin existovali lidé, kteří žili sami. Někteří se nikdy neoženili, jiní ovdověli a další se rozhodli zůstat bezdětní.
Historici dnes upozorňují, že právě tato rozmanitost bývala v minulosti přehlížena. Soustředili jsme se na typickou rodinu, ale zapomínali na všechny, kteří žili jinak.
Jsou dnešní singles opravdu něčím novým?
Dnešní debaty o rostoucím počtu svobodných lidí často vyvolávají dojem, že jde o zcela nový společenský jev.
Historie však naznačuje něco jiného.
Ano, důvody jsou dnes jiné. Místo nedostatku půdy řešíme hypotéky, místo čeledínské služby kariéru nebo studium.
Přesto základní otázka zůstává stejná.
Ne každý člověk vstoupí do manželství.
A ne každý, kdo žije bez partnera, stojí na okraji společnosti.
Naši předkové byli v tomto směru mnohem podobnější dnešnímu světu, než bychom čekali.
Použité zdroje
SPICKSLEY, Judith Mary. The Early Modern Demographic Dynamic: Celibates and Celibacy in Seventeenth-Century England. PhD Thesis. University of Hull, 2001.
CAVALLO, Sandra. Bachelorhood and Masculinity in Renaissance and Early Modern Italy. European History Quarterly, 2008.
BENIGNO, Francesco. The Southern Italian Family in the Early Modern Period: A Discussion of Co-residential Patterns. Continuity and Change, 1989.
TADMOR, Naomi. Early Modern English Kinship in the Long Run: Reflections on Continuity and Change. Continuity and Change, 2010.
