Článek
Ženeva, konec 18. století.
V jednom z měšťanských domů leží mrtvý muž. Na místo přichází městský úředník, lékař i svědci. Nejde jen o to zjistit, zda skutečně spáchal sebevraždu. Vyšetřovatelé chtějí pochopit, proč se rozhodl ukončit svůj život.
Vyslýchají sousedy. Mluví s příbuznými. Zjišťují, jaké měl vztahy, zda netrpěl nemocí, nepřišel o majetek nebo ho netrápily rodinné problémy.
Právě díky stovkám podobných vyšetřovacích spisů dnes víme něco, co překvapí většinu lidí.
Naši předkové se skutečně nezabíjeli jen kvůli chudobě nebo duševním nemocem. Ve druhé polovině 18. století začalo stále více lidí umírat také kvůli nešťastné lásce, rozpadu manželství nebo smrti partnera. Historik Jeffrey R. Watt v tom nevidí náhodu. Podle něj to souviselo s jednou z největších změn evropské společnosti – s proměnou samotného významu lásky a manželství.
Archiv, který nemá obdoby
Podobný výzkum by v mnoha evropských městech vůbec nebyl možný.
Jenže ženevské archivy se zachovaly v mimořádně dobrém stavu. Od reformace v roce 1536 zde fungoval propracovaný systém vyšetřování každé nepřirozené smrti. Úředníci, označovaní jako auditeurs, přijížděli na místo, nechali tělo prohlédnout lékařem, vyslechli svědky a jejich zjištění následně posuzovala městská rada.
Jejich práce byla překvapivě důkladná.
Nezajímalo je pouze to, zda člověk zemřel vlastní rukou. Snažili se zjistit také motiv. Pátrali po zdravotních potížích, finančních problémech, rodinných konfliktech i osobních vztazích. Díky tomu dnes historici znají okolnosti více než čtyř stovek sebevražd z let 1542 až 1798 – soubor pramenů, který je pro raný novověk mimořádně cenný.
Právě tato pečlivost umožnila Wattovi položit otázku, kterou si historici dříve téměř nekladli.
Neměnila se v průběhu staletí jen četnost sebevražd?
Neměnily se také důvody, proč lidé umírali?
Čísla, která překvapila i historiky
Výsledek byl šokující.
Z celkem 405 spolehlivě doložených sebevražd připadalo plných 288 na období po roce 1750. Jinými slovy – téměř tři čtvrtiny všech případů se odehrály během necelého půlstoletí. Na konci století se situace vyhrotila natolik, že v některých letech převyšoval počet sebevražd počet vražd.
Tak prudký nárůst nebylo možné vysvětlit tím, že by úřady začaly vést lepší záznamy.
Vyšetřovací postupy zůstávaly po staletí prakticky stejné.
Ani růst počtu obyvatel nestačil vysvětlit, proč se míra sebevražd během několika desetiletí zvýšila více než pětinásobně. Současníci si tohoto vývoje dobře všímali. Už roku 1758 vyjadřovala ženevská městská rada znepokojení nad rostoucím počtem sebevražd a podobné obavy zaznívaly i z církevních kruhů. Dokonce Voltaire napsal v jednom ze svých dopisů, že se mu Ženevané zdají melancholičtější než Angličané a že sebevražd je zde snad ještě více než v Londýně.
Historici proto začali hledat příčinu.
Nestačí říct, že za všechno mohla chudoba
První vysvětlení se nabízelo samo.
Druhá polovina 18. století přinesla hospodářské otřesy a část obyvatel se dostala do finančních problémů. Navíc se výrazně rozšířily střelné zbraně, které představovaly nový a účinný prostředek k sebevraždě.
Ani jedno vysvětlení ale nestačilo.
Watt ukazuje, že pouze menší část sebevrahů zmiňovala jako hlavní motiv finanční potíže. Chudoba sama o sobě proto nemůže vysvětlit dramatický nárůst případů. Navíc vysoká sebevražednost začala už v době, kdy Ženeva zažívala hospodářský rozkvět. Ekonomická krize mohla situaci zhoršit, nikoli však způsobit.
Další možností byla změna postoje společnosti.
V 16. století byla sebevražda považována za těžký hřích. Těla sebevrahů mohla být znesvěcena, rodiny přicházely o majetek a pohřeb býval odmítán. V průběhu 18. století však tento přístup postupně mizel. Úřady přestaly zabavovat majetek zemřelých, těla už nebyla veřejně hanobena a sebevražda přestávala být vnímána jako ďábelský čin. Filozofové osvícenství navíc začali o tomto tématu diskutovat mnohem otevřeněji.
Ani to však podle Watta nestačí.
Sekularizace mohla odstranit část společenských zábran, ale nevysvětluje, proč mezi motivy sebevražd začaly stále častěji vystupovat právě rodinné a partnerské vztahy.
Právě tady se podle něj skrývá klíč k celé záhadě.
Když se změnilo manželství, změnila se i lidská bolest
Po staletí bylo manželství především praktickou institucí.
Samozřejmě i tehdy existovala láska. Lidé se zamilovávali, truchlili a žárlili. Jenže při uzavírání sňatku hrály často stejně důležitou roli majetek, postavení rodiny nebo hospodářské zájmy.
V průběhu 18. století se však začalo měnit samotné očekávání, které lidé od manželství měli.
Stále více mužů i žen začalo věřit, že manželství má přinést nejen ekonomické zabezpečení, ale také osobní štěstí, citovou blízkost a vzájemnou náklonnost. Historici tento nový ideál označují jako partnerské manželství (companionate marriage). Watt právě v této proměně spatřuje jednu z hlavních příčin prudkého nárůstu sebevražd z citových důvodů.
Co lidi přivádělo k zoufalství?
Wattova studie ukazuje, že za nárůstem sebevražd nestála jediná příčina. Přesto se v soudních spisech stále častěji objevuje jeden společný motiv – rodina a partnerské vztahy.
Vyšetřovatelé zaznamenávali případy lidí, kteří nedokázali překonat odmítnutí milovanou osobou, rozpad manželství nebo smrt partnera. Jiní se psychicky zhroutili po dlouhodobých rodinných konfliktech nebo po ztrátě nejbližších příbuzných. Takové motivy se před polovinou 18. století objevovaly jen sporadicky, později však tvořily stále významnější část všech případů. Jeffrey Watt v tom vidí odraz proměny samotného významu rodiny. Čím více lidé spojovali své štěstí s partnerským vztahem, tím ničivější pro ně mohla být jeho ztráta.
To je mimochodem zajímavé i ve světle předchozích historických výzkumů. Ty ukazují, že už v 17. a zejména 18. století začínala být při uzavírání sňatků stále důležitější vzájemná náklonnost. Neznamená to, že majetek nebo vůle rodičů přestaly hrát roli. Znamená to však, že lidé začali od manželství očekávat něco navíc – osobní štěstí.
A právě tato očekávání mohla mít i svou odvrácenou stránku.
Největší ochranou bylo překvapivě manželství
Jedním z nejzajímavějších výsledků studie je srovnání rodinného stavu sebevrahů.
Na první pohled bychom možná očekávali, že nejvíce zoufalství přinášelo právě manželství – hádky, nevěra nebo finanční problémy. Statistiky ale ukazují pravý opak.
Mezi lidmi, kteří si vzali život, bylo nápadně málo ženatých a vdaných. Největší skupinu tvořili svobodní lidé a výrazně nadprůměrně byli zastoupeni také vdovy a vdovci. Watt proto dochází k závěru, že fungující manželství představovalo pro mnoho lidí důležitou psychickou oporu. Nabízelo každodenní společnost, citovou blízkost i praktickou pomoc, a tím snižovalo riziko, že člověk propadne naprostému zoufalství.
Zajímavé je, že tento ochranný účinek se týkal mužů i žen. To je v rozporu s teorií slavného sociologa Émila Durkheima, který předpokládal, že z manželství profitují především muži. Ženevské prameny však naznačují, že citová opora partnera byla důležitá pro obě pohlaví.
Vdovství bylo jednou z nejtěžších životních zkoušek
Ještě výraznější obraz přináší údaje o ovdovělých.
Ve společnosti představovali vdovy a vdovci jen malou část dospělé populace. Přesto mezi sebevrahy tvořili nápadně vysoký podíl. Nešlo přitom jen o samotný smutek po smrti partnera.
Se ztrátou manžela nebo manželky často přicházela také osamělost. Děti už bývaly dospělé a žily samostatně, ovdovělý člověk zůstával v domácnosti sám. Ve vyšším věku navíc přibývaly zdravotní potíže a ubývalo možností obživy.
Historické prameny ukazují, že právě tato kombinace – smutek, izolace, nemoc a někdy i chudoba – vytvářela mimořádně rizikovou situaci.
Muži nesli ztrátu partnerky ještě hůře
Možná největším překvapením studie je zjištění, že ovdovění zřejmě doléhalo ještě silněji na muže než na ženy.
Vdov bylo sice ve společnosti mnohem více, přesto mezi sebevrahy převažovali právě vdovci. Watt nabízí několik možných vysvětlení.
Muži byli často starší než jejich manželky a po jejich smrti zůstávali sami v domácnosti, o kterou se dříve starala žena. Mnozí postrádali nejen citovou oporu, ale i každodenní zázemí, na které byli zvyklí. Ztráta partnerky tak znamenala radikální změnu celého jejich života.
To samozřejmě neznamená, že ženy trpěly méně.
Naopak. Vdovy se často potýkaly s finančními problémy a omezenými možnostmi výdělku. Studie ale naznačuje, že muži snášeli citovou a praktickou ztrátu partnerky ještě obtížněji.
Nešlo jen o bohaté ani chudé
Dalším zajímavým zjištěním je, že sebevraždy nebyly problémem jediné společenské vrstvy.
Ano, mezi sebevrahy bylo více chudých lidí než odpovídalo jejich podílu v populaci. Zároveň se však mezi nimi objevovali také zámožní měšťané, řemeslníci i lidé s dobrým společenským postavením. Rodinné tragédie a citové krize si nevybíraly podle majetku.
Právě to je jeden z nejsilnějších závěrů celé studie.
Láska, ztráta a zoufalství nebyly výsadou romantických románů ani aristokracie. Byly součástí každodenního života obyčejných lidí.
Naši předkové nebyli citově chladnější než my
Historické filmy často vytvářejí obraz minulosti, v níž lidé uzavírali sňatky jen kvůli majetku nebo rozhodnutí rodičů. Skutečnost byla mnohem pestřejší.
Ano, ekonomické důvody hrály významnou roli. Ano, rodiče často zasahovali do výběru partnera. To ale neznamená, že by city stály stranou.
Výzkum Jeffreyho Watta ukazuje, že právě v době, kdy se láska stávala stále důležitější součástí manželství, začaly být také citové ztráty mnohem bolestnější. Nešťastná láska, rozchod nebo smrt partnera přestávaly být jen osobním neštěstím. Pro některé lidi představovaly ztrátu samotného smyslu života.
To možná není nejdůležitější zjištění této studie.
Nejdůležitější je něco jiného.
Často máme pocit, že naši předkové byli praktičtější, odolnější a méně citliví než dnešní lidé. Ženevské soudní spisy ale ukazují pravý opak. Milovali stejně intenzivně jako my. Stejně silně prožívali odmítnutí, žárlivost, smutek i samotu.
Jen místo psychologických ambulancí po nich zůstaly stovky zažloutlých vyšetřovacích protokolů.
A právě díky nim dnes víme, že dějiny nejsou jen příběhem válek, panovníků a revolucí. Jsou také příběhem obyčejných lidí, jejichž největší radosti i nejhlubší bolesti se od těch našich překvapivě málo lišily.
Zdroje
WATT, Jeffrey R. The Family, Love, and Suicide in Early Modern Geneva. Journal of Family History. 1996, roč. 21, č. 1, s. 63–86.
