Článek
Nevěstince staré Itálie později obrostly nostalgií. Muži na ně vzpomínali jako na svět diskrétního erotického dobrodružství, který s moderní dobou zmizel. Jenže ženy, které v těchto domech pracovaly, popisovaly něco úplně jiného. Šero, rutinu, napjaté vztahy s madam a zákazníky, kteří přicházeli jeden za druhým – někdy třicet nebo pětatřicet za den. Jedna z žen vzpomínala dokonce na mimořádný den se 120 klienty.
Jejich dopisy patří k nejpůsobivějším svědectvím o tom, jak skutečně vypadal život v legálním nevěstinci. Nešlo o svět permanentní vášně ani dekadentních orgií. Pro ženy uvnitř to byla především práce – opakovaná, kontrolovaná a často vyčerpávající.
Právě tyto dopisy dostávala socialistická senátorka Lina Merlinová, která po druhé světové válce vedla boj za zrušení systému státem tolerovaných nevěstinců. Zatímco jejich zákazníci později některé podniky idealizovali, ženy psaly o každodennosti, která se romantice příliš nepodobala.
Zákazník za zákazníkem
V roce 1923 fungovalo jen ve Florencii 35 oficiálně tolerovaných nevěstinců. Pracovalo v nich přibližně 150 žen pod dohledem správkyň označovaných jako tenutarie. Mnohé z těchto madam byly patrně bývalé prostitutky, většinou šlo o svobodné ženy středního věku. Některé vedly stejný podnik více než dvacet let.
Zvenčí mohl takový dům působit jako zavedený podnik se svými pravidly a hierarchií. Pro ženu uvnitř však byl podstatný především pracovní rytmus.
Dopisy později shromážděné ve svazku Lettere dalle case chiuse ukazují prostředí, které mělo daleko jak k romantice, tak k představě neustálých orgií. Ženy popisovaly tlumeně osvětlené interiéry, stále se opakující denní režim a napjaté vztahy se správkyněmi. Klienti přicházeli rutinně, jeden za druhým.
Jedna z žen je přirovnala k mužům, kteří si chodí pravidelně k holiči.
Některé pisatelky uváděly třicet až pětatřicet zákazníků za den, někdy i více. Senátorka Merlinová při parlamentní debatě pracovala dokonce s ještě vyššími odhady, historik Matteo Turno však upozorňuje, že její čísla mohla být nadsazená, protože podporovala zrušení celého systému.
O to pozoruhodnější je konkrétní vzpomínka jedné ženy na mimořádný den, během něhož přijala 120 klientů. Nešlo o běžný denní průměr. Právě jako výjimečný případ ale ukazuje, kam mohl systém založený na rychlém střídání mužů zajít.
Prostitutka na lůžku v interiéru nevěstince v Neapoli, 3. ledna 1945.
Žena pod dohledem státu
Italský model měl dlouhou historii. Po sjednocení země se prosadil systém, který prostituci nezakazoval, ale chtěl ji mít pod kontrolou.
Takzvaná Cavourova regulace spojovala tři věci: registraci, lékařské vyšetření a léčbu. Na ženy dohlížela zvláštní mravnostní policie a zdravotní úřady prováděly vaginální vyšetření. Registrace přitom nemusela být dobrovolná. Žena, o níž bylo známo nebo se pouze předpokládalo, že se živí prostitucí, mohla být poslána na vyšetření a zaregistrována proti své vůli. Více o tom zde.
Systém se rychle ukázal jako mimořádně invazivní. Po jeho zavedení stoupl ve Florencii počet registrovaných prostitutek během několika měsíců z třiceti na tři sta. Registrace byla povolena už od šestnácti let a většina evidovaných žen byla velmi mladá. V jednom souboru z roku 1863 bylo 58 procent mladších jednadvaceti let.
Kontrola navíc nedopadala na všechny stejně. Luxusní společnice a kurtizány z vyšších vrstev zpravidla unikaly tomu, co tvrdě zasahovalo chudší ženy. Historikové proto upozorňují, že hrozba policejní registrace mohla fungovat jako nástroj nátlaku proti prakticky jakékoli ženě z nižších vrstev, která se dostala do hledáčku policie.
Lepší pracovat sama
Ani samotné prostitutky proto nemusely považovat nevěstinec za nejvýhodnější možnost.
Ve Florencii existoval vedle tolerovaných domů značný počet žen, které pracovaly samostatně. Už kolem roku 1870 jich bylo jen ve čtvrti San Giovanni legálně evidováno přibližně sto.
Pro ně mělo samostatné fungování jednu zásadní výhodu: mohly odmítnout klienta.
Právě tuto možnost ženy v nevěstinci často neměly. Samostatná práce jim zároveň umožňovala uniknout nesnesitelnému tempu, které v některých domech panovalo, a poskytovala větší kontrolu nad vlastním časem i vztahy.
Mobilita byla další strategií. Ženy se přesouvaly z města do města nejen proto, že nevěstince chtěly klientům nabízet nové tváře, ale také proto, aby se vyhnuly policejnímu dohledu a povinným zdravotním kontrolám. Nejjednodušší způsob, jak zmizet z policejního seznamu, byl jednoduše potají odjet a začít jinde.
To zároveň ukazuje, proč je zavádějící představovat si prostitutku té doby pouze jako ženu zavřenou celý život v jednom nevěstinci. Jejich životy mohly být mnohem pohyblivější a složitější.
Švadlena, matka a prostitutka
Jeden z dochovaných případů ukazuje ženu jménem Valmiria, původem z provincie Modena.
Měla sedmiletého syna a podle dochovaných pramenů její rodina zřejmě nevěděla, čím se živí. Nejprve pracovala se svou sestřenicí v Turíně jako švadlena. Poté nastoupila do nevěstince. V létě 1954 odešla spolu se dvěma dalšími ženami do Florencie. Část času strávila také se svým synem v hotelu v Rimini, kde měla sexuální vztahy se dvěma mladými muži, a následně se vrátila do Florencie.
Právě takové příběhy rozbíjejí jednoduché kategorie.
Žena mohla být matkou, švadlenou a prostitutkou v různých obdobích svého života. Mohla se mezi městy stěhovat, navazovat vztahy a rodině svou práci tajit.
Historické prameny přitom často mnohem pečlivěji sledovaly její sexuální chování než muže, kteří za ní přicházeli.
O zákaznících florentských prostitutek toho víme překvapivě málo. Dostupné záznamy ale ukazují, že pocházeli ze všech společenských vrstev. Objevují se řemeslníci, obchodníci, služebníci, úředníci, hostinští, statkáři, šlechtici i vojáci. U jedné skupiny mužů byl průměrný věk zhruba 35 let.
Prostitutka byla evidována, vyšetřována a sledována.
Její zákazník zpravidla nikoli.
I nevěstinec měl provozní řád
Tolerované domy byly zároveň překvapivě podrobně regulované.
Madam odpovídala nejen za ženy, ale také za chod celého podniku. Nesměl se v něm prodávat alkohol ani drogy a vstup byl zakázán nezletilým. Důležitou součástí systému byl zdravotní dohled.
Když úřady v únoru 1941 zjistily, že nevěstinec ve florentské ulici Via della Burella rozdával zákazníkům nekvalitní kondomy namísto těch doporučených zdravotní správou, podnik dostal třídenní zákaz provozu.
Jiný nevěstinec byl po anonymním oznámení, že se uvnitř nachází nezletilý mladík, uzavřen na patnáct dní. Příznačně se tento nevěstinec nacházel v ulici Via dell’Amorino – doslova v „uličce lásky“. Název byl přitom mnohem starší než moderní systém regulovaných nevěstinců: doložen je už v 17. století a odkazoval na sousední Via dell’Amore, dnešní Via Sant’Antonino.
Via dell’Amorino na rohu s Via Sant’Antonino ve Florencii. V této ulici fungovaly také regulované nevěstince; jeden z nich byl roku 1939 úředně řešen kvůli přítomnosti nezletilého mladíka.
A další případ ukazuje, jak samozřejmou ekonomickou institucí nevěstinec zároveň byl. Když podnik ve Via Borgognona v roce 1935 zkrachoval, o několik měsíců později byl znovu otevřen – podle úředního zdůvodnění v zájmu jeho věřitelů.
Sex byl morálně problematický, ale podnik měl své účetnictví, závazky a věřitele.
Válka přinesla další zákazníky – i policejní razie
Druhá světová válka poměry znovu proměnila.
Po příchodu spojeneckých vojsk se Florencie stala místem intenzivnějšího pohybu vojáků i prostitutek. V listopadu 1944 provedla místní policie společně se spojeneckou vojenskou policií rozsáhlou akci. Během pouhých dvou týdnů bylo zatčeno 569 prostitutek.
Oficiální nevěstince přesto pokračovaly ještě více než deset let.
Jejich konec přinesla až jedna z největších italských debat o prostituci.
„Vážená paní senátorko…“
Lina Merlinová patřila k ženám, které považovaly státem regulovaný nevěstinec nikoli za ochranu prostitutek, ale za institucionalizaci jejich nesvobody.
Italská socialistická politička a senátorka Lina Merlinová v roce 1948. Vedla dlouholetý boj za zrušení státem regulovaných nevěstinců, který vyústil v přijetí tzv. zákona Merlinové v roce 1958.
Právě jí začaly ženy z těchto domů psát.
Jejich svědectví mělo zvláštní sílu. Na jedné straně stály nostalgické vzpomínky části mužů na svět diskrétních domů a erotických dobrodružství. Na druhé straně moralistické představy nevěstince jako místa neřesti a zvrácenosti.
Ženské dopisy neseděly ani do jednoho obrazu.
Ukazovaly především práci.
Opakující se úkony. Čekání. Muže. Dalšího muže. A dalšího. Napětí s madam. Málo prostoru rozhodovat o tom, koho žena přijme a koho odmítne.
Právě každodennost je možná na těchto svědectvích nejpůsobivější. Nejde v nich především o erotiku. Sex se v pracovním rytmu mění v úkon, který je třeba znovu a znovu opakovat.
Roku 1958 se dveře zavřely
Po přibližně deseti letech parlamentních sporů byl roku 1958 přijat zákon známý podle své hlavní iniciátorky jako Merlinův zákon.
Zrušil státní regulaci prostituce a zakázal provozování nevěstinců, ať už veřejných, nebo soukromých. Skončila také registrace prostitutek a povinné zdravotní prohlídky. Zákon současně zakazoval kuplířství a vykořisťování prostituce jinou osobou.
Samotný prodej sexu ale zakázán nebyl.
Žena mohla dál nabízet sexuální služby na ulici nebo ve vlastním bytě. A právě zde se projevil paradox reformy. Nevěstince zmizely z legálního prostoru, prostituce nikoli. Naopak pouliční prostituce se od konce padesátých let stala viditelnější a čas od času policie objevovala i tajně fungující domy.
Zavřením dveří nevěstinců tedy Itálie prostituci neukončila.
Ukončila jeden konkrétní systém, v němž stát ženy registroval, kontroloval a do značné míry rozhodoval o podmínkách, za nichž směly prodávat sex.
A právě dopisy žen připomínají něco, co se v debatách o prostituci snadno ztrácí. Za čísly, zákony a morálními spory stály konkrétní ženy. Některé měly děti. Některé předtím pracovaly jako služky nebo švadleny. Některé se snažily z nevěstince dostat, jiné přecházely mezi různými formami prostituce.
A některé za jediný den přijaly desítky mužů.
Zdroje:
TURNO, Michela. Sex for Sale in Florence. In: RODRÍGUEZ GARCÍA, Magaly, Elise VAN NEDERVEEN MEERKERK a Lex HEERMA VAN VOSS, eds. Selling Sex in the City: A Global History of Prostitution, 1600s–2000s. Leiden: Brill, 2017, s. 85–110. ISBN 978-90-04-34625-3.
Cara Senatrice Merlin… Lettere dalle case chiuse. Torino, 2008.
SENATO DELLA REPUBBLICA. Atti parlamentari. I Legislatura. Discussioni. Vol. IX. Roma: Senato della Repubblica, 1949.
ARCHIVIO CENTRALE DELLO STATO, Roma. Ministero dell’Interno, Direzione Generale di Pubblica Sicurezza
