Chtěli krásnou, mladou a poslušnou. O ceně otrokyň rozhodoval jejich původ i tělo

Muž, který si chtěl pořídit otrokyni, měl podle jedné ze středověkých arabských příruček nejprve zvážit, k čemu ji vlastně potřebuje. Pokud hledal ženu pro sexuální potěšení, doporučoval mu text Berberku. Jestliže potřeboval pracovitou služebnou, měl si vybrat Byzantinku. A pokud toužil po urozených potomcích, nejlepší volbou měla být Peršanka.

Taková rada se dochovala v arabské Encyklopedii rozkoše (Džawámiʿ al-ladhdha), sepsané v 10. století. Je připisována umajjovskému chalífovi Abd al-Malikovi, který vládl v letech 685–705. Je však velmi nepravděpodobné, že by skutečně pocházela od něj.

Přesto je mimořádně výmluvná.

Ženy jsou zde rozděleny podle původu do kategorií, z nichž každá má údajně předem dané vlastnosti a určité využití. Jejich individualita nehraje žádnou roli. Rozhodující je, odkud pocházejí a jakým způsobem mohou posloužit svému majiteli.

Podobné představy nebyly ve středověkém islámském světě ojedinělé. Objevovaly se v erotických pojednáních, lékařských spisech i příručkách určených zájemcům o nákup otroků.

Moderní historička Pernilla Myrne se těmito texty zabývala ve studii Slaves for Pleasure in Arabic Sex and Slave Purchase Manuals from the Tenth to the Twelfth Centuries, publikované roku 2019.

Její výzkum ukazuje, že při hodnocení nesvobodných žen se prolínaly dobové představy o kráse, sexualitě, plodnosti, původu a poslušnosti. Zároveň odhaluje, jak samozřejmě někteří vzdělaní muži přistupovali k ženám jako k majetku, jehož vlastnosti lze posuzovat a porovnávat.

Trhy s otroky v islámském světě spojovaly oblasti vzdálené tisíce kilometrů. Do měst na Blízkém východě přicházeli nesvobodní lidé z Afriky, Evropy, Kavkazu, Střední Asie i Indie.

Část tvořili váleční zajatci, další byli přiváženi obchodníky prostřednictvím rozsáhlých obchodních sítí. Jiní se již narodili v otroctví.

Ve starších arabských textech se proto setkáváme s označeními žen byzantského, perského, berberského, turkického, slovanského, indického nebo afrického původu.

Tyto názvy však nelze vždy jednoduše převést na dnešní národnosti. Mohly označovat široké geografické oblasti, jazykové skupiny, původ předků nebo místo, odkud obchodník ženu přivezl.

Zvlášť komplikovaný je výraz Ṣaqāliba, běžně překládaný jako Slované. Ve středověkých arabských pramenech mohl mít širší význam a zahrnovat i další obyvatele evropských oblastí.

Obchod s otroky se navíc v průběhu staletí měnil. Zatímco v době raných arabských výbojů hrály významnou úlohu zajatkyně z dobytých území, později rostl význam dálkových obchodních tras.

Původ ženy se tak stal jedním z údajů, které mohly ovlivnit její cenu i očekávání kupujícího.

Nešlo ovšem pouze o to, zda byla považována za krásnou. Jednotlivým skupinám se přisuzovaly také určité povahové vlastnosti, schopnosti a dokonce rozdíly v plodnosti.

V Encyklopedii rozkoše se dochoval pozoruhodný soubor hodnocení připisovaných učenci Džábirovi ibn Hajjánovi, známému především díky tradici arabské alchymie.

Text rozděluje ženy podle původu a připisuje jim charakteristické tělesné i povahové vlastnosti.

Andalusanky, tedy ženy z muslimského Pyrenejského poloostrova, měly podle tohoto hodnocení vynikat krásou, příjemnou vůní a schopností učit se. Byzantinky byly vyzdvihovány pro určité tělesné vlastnosti a hygienu.

Turkickým ženám a Alankám ze severního Kavkazu se naproti tomu připisovala vyšší plodnost, ale také nepříznivé povahové charakteristiky.

Velmi kriticky byly hodnoceny některé skupiny žen z Indie a slovanských oblastí. Autor jim přisuzoval horší vzhled, nepříjemný tělesný pach, nedostatek inteligence a obtížnou ovladatelnost.

Ženy z východní Afriky byly rovněž charakterizovány pomocí hanlivých stereotypů. Současně však text připouštěl, že mimořádně krásná žena tohoto původu může svou přitažlivostí předčit ostatní.

Taková hodnocení samozřejmě nevypovídají o skutečných vlastnostech uvedených skupin. Jsou dokladem dobových etnických a tělesných stereotypů, které se promítaly do představ o hodnotě nesvobodných žen.

Zajímavé je, že text nepředkládá jediný univerzální ideál krásy. Různým skupinám připisuje odlišné přednosti a nedostatky podle toho, jakému účelu měly ženy sloužit.

V některých případech byla rozhodující přitažlivost, jindy plodnost nebo schopnost přizpůsobit se požadavkům domácnosti.

Pernilla Myrne zároveň upozorňuje, že autorství těchto výroků je nejisté. Mnohé byly připisovány slavným osobnostem minulosti, aby získaly větší autoritu.

Nelze je tedy číst jako objektivní popis tehdejších žen ani jako jednotný názor všech obyvatel islámského světa.

Jedna skupina žen však měla v těchto hodnoceních zvláštní postavení.

Šlo o otrokyně narozené a vychované v arabském prostředí, označované jako muwalladāt.

Tyto ženy nemusely mít arabské předky. Rozhodující bylo, že vyrůstaly v místní společnosti, ovládaly arabštinu a znaly její zvyklosti.

Právě proto byly často považovány za mimořádně hodnotné.

Podle lexikografa Ibn Manzúra označoval výraz džárija muwallada otrokyni, která se narodila mezi Araby, vyrůstala společně s jejich dětmi, dostávala podobnou stravu a získávala obdobnou výchovu.

Pro kupujícího představovala taková žena určitou výhodu. Nemusela se teprve učit jazyk, seznamovat se s domácími zvyklostmi ani přizpůsobovat prostředí, které by pro ni bylo zcela cizí.

Dobové texty oceňovaly také její předpokládanou poslušnost.

Dívky narozené v otroctví byly od dětství vychovávány k tomu, aby přijímaly podřízené postavení a plnily požadavky svých majitelů.

Pernilla Myrne upozorňuje, že právě tato výchova byla součástí jejich vysokého hodnocení. Nešlo tedy pouze o jazykové znalosti nebo společenskou obratnost.

Ceněna byla také schopnost přizpůsobit se očekáváním vlastníka.

Z dnešního pohledu je na tom nejpozoruhodnější skutečnost, že poslušnost byla prezentována jako žádoucí vlastnost, kterou lze získat dlouhodobou výchovou člověka v nesvobodě.

Některé arabské texty zacházejí ještě dál. Popisují snahy získávat otroky a otrokyně s požadovanými vlastnostmi prostřednictvím spojování lidí různého původu.

V Encyklopedii rozkoše se například uvádí, že v irácké Kúfě byli spojováni otroci pocházející z Chorásánu s otrokyněmi indického původu.

Jejich potomci měli podle textu vynikat jemně hnědou pletí a krásnou postavou.

Tato údajně žádoucí kombinace měla přispět k tomu, že kupující dávali přednost otrokům z Kúfy před těmi z Basry. Text ovšem zároveň připouští, že mimořádně drahé a ceněné otrokyně pocházely také z Basry.

Další podobný výrok je připisován významnému arabskému spisovateli al-Džáhizovi, který zemřel v letech 868 nebo 869.

Podle něj mělo spojení indické ženy s mužem z Chorásánu přinášet potomky mimořádné krásy.

Pernilla Myrne upozorňuje, že tyto zprávy naznačují existenci cíleného spojování nesvobodných lidí za účelem získání potomků s vlastnostmi, které byly na trhu žádané.

Zároveň je nutné připomenout, že jde o literární svědectví. Nemáme dostatek údajů, abychom mohli určit, jak rozšířená taková praxe skutečně byla.

Její právní předpoklady však existovaly.

Majitelé mohli za určitých podmínek rozhodovat o sňatcích svých otroků a děti narozené zotročeným matkám zpravidla přebíraly jejich nesvobodné postavení. Významné právní výjimky se týkaly zejména dětí, jejichž otcovství uznal svobodný vlastník matky.

V některých případech se tak otroctví reprodukovalo doslova z generace na generaci.

Ženy přitom nebyly hodnoceny pouze podle toho, jak vypadaly nebo jakou práci vykonávaly. Hodnotu mohly představovat také jejich budoucí děti.

V 11. století vzniklo jedno z nejznámějších arabských pojednání o nákupu otroků.

Jeho autorem byl lékař Ibn Butlán, který působil v prostředí východního Středomoří a zemřel roku 1066.

Jeho příručka Risála džámiʿa fī širāʾ ar-raqíq wa-taqlíb al-ʿabíd obsahovala pokyny, jak posuzovat zdravotní stav, schopnosti a další vlastnosti nesvobodných lidí.

Autor rozlišoval otrokyně vhodné k domácí službě a ženy určené k sexuálnímu potěšení.

Současně se snažil určit, které skupiny otroků jsou poslušné a věrné, které údajně vzdorovité a které podle něj vyžadují tvrdé zacházení.

Právě zde se ukazuje, že etnické stereotypy nebyly pouhou kuriozitou.

Mohly mít bezprostřední důsledky pro zacházení s nesvobodnými lidmi.

Pokud příručka označovala určitou skupinu za neposlušnou, mohla tím kupujícímu poskytovat zdánlivé ospravedlnění přísnějšího dohledu a trestání.

Naopak skupiny považované za přizpůsobivé a věrné mohly být doporučovány jako vhodnější pro službu v domácnosti.

Ibn Butlán využíval také fyziognomiku, tedy dobovou nauku, podle níž bylo možné z tělesných znaků vyvozovat charakter člověka.

Dnes ji považujeme za nevědeckou. Ve středověku však byla součástí širšího souboru představ o souvislosti mezi vzhledem, zdravím a povahou.

Kupující tak měl údajně podle obličeje, stavby těla a dalších znaků rozpoznat nejen zdravotní stav otroka, ale také jeho charakter.

V případě žen určených k sexuálnímu využívání se podobné úvahy spojovaly s představami o jejich přitažlivosti a schopnosti poskytovat muži potěšení.

Nesvobodná žena se tak stávala předmětem hodnocení, v němž se směšovaly lékařské poznatky, zkušenosti obchodníků a ničím nepodložené předsudky.

V arabských erotických a lékařských spisech se opakovaně objevuje také důraz na mládí.

Nešlo pouze o krásu.

Mladé ženy byly spojovány s plodností a možností dlouhodobého sexuálního využívání. V prostředí, kde se ženské tělo hodnotilo především podle potřeb kupujícího, tak věk získával zvláštní význam.

Velmi otevřeně o tom píše lékař a učenec al-Samawʾal al-Maghribí, který žil ve 12. století.

Ve svém pojednání Nuzhat al-asháb rozvíjí představu, že muž by měl udržovat sexuální aktivitu od mládí až do vysokého věku.

Podle jeho tehdejšího lékařského uvažování mohlo dlouhodobé sexuální zdržování poškodit mužovo zdraví a schopnost zplodit potomky.

Proto doporučoval, aby měl muž k dispozici mladou partnerku vhodnou k rození dětí, i když si nadále váží své stárnoucí manželky.

Takové doporučení souviselo s dobovou humorální medicínou, která vysvětlovala zdraví prostřednictvím rovnováhy tělesných šťáv a teplot.

Zároveň však poskytovalo zdánlivě odborné zdůvodnění pro polygynii a vlastnictví konkubín.

Mužova sexuální potřeba byla prezentována jako otázka zdraví. Ženské tělo se stávalo prostředkem, který měl tuto potřebu uspokojovat.

Pernilla Myrne upozorňuje, že al-Samawʾal v tomto ohledu zachází dále než někteří starší autoři. Vlastnictví konkubín představuje jako přirozenou součást života zámožného muže.

Mládí otrokyně proto neznamenalo pouze vyšší estetickou přitažlivost. Bylo spojováno s její reprodukční schopností a předpokládanou užitečností pro majitele.

Původ otrokyně mohl mít na trhu rozdílnou hodnotu podle oblasti, v níž byla prodávána.

Pernilla Myrne upozorňuje na zajímavou pasáž právníka al-Kásáního, který žil ve 12. století.

Ten rozlišoval kvalitu otrokyň podle regionálních preferencí. V jedné oblasti byly nejvýše hodnoceny ženy byzantského původu, jinde naopak Turkyně.

Indické otrokyně se v obou uvedených srovnáních nacházely na nižších příčkách.

Z toho vyplývá, že neexistoval jediný všeobecně uznávaný žebříček krásy nebo hodnoty žen.

Preference se měnily podle místních zvyklostí, kulturního prostředí a pravděpodobně také dostupnosti jednotlivých skupin.

V některých oblastech mohly být žádanější ženy se světlou pletí, jinde ženy určitého původu nebo s konkrétními schopnostmi.

Přesné ceny však z těchto obecných hodnocení určit nelze. Texty zpravidla uvádějí pořadí nebo slovní charakteristiky, nikoli soustavné cenové údaje.

Ani jednotlivé ženy stejného původu samozřejmě nemusely stát stejně.

Do jejich hodnoty vstupoval věk, zdravotní stav, vzdělání, jazykové schopnosti a další okolnosti.

Právě proto nelze středověké žebříčky chápat jako přesný ceník otrokyň. Spíše odhalují představy kupujících a autorů příruček o tom, co by mělo být ceněno.

Dobové příručky se nezabývaly pouze tím, které ženy jsou údajně nejkrásnější.

Obsahovaly také doporučení, jak jejich vzhled při prodeji upravit.

V Encyklopedii rozkoše vystupuje zkušený obchodník s otrokyněmi, který radí, jaké oblečení, šperky a líčidla nejlépe odpovídají ženám s různými odstíny pleti.

Výběr oděvu a ozdob tak nebyl náhodný. Měl zdůraznit vlastnosti, které mohly kupujícího zaujmout.

Žena se stala součástí obchodní prezentace, při níž se její vzhled přizpůsoboval očekávání zákazníka.

Podobné postupy zároveň připomínají, že trh s otroky nebyl pouze místem směny pracovní síly.

V případě žen určených k sexuálnímu využívání zde hrály zásadní úlohu také estetické představy a mužská touha.

Obchodníci se snažili nabízené ženy představit způsobem, který zvýší jejich přitažlivost a prodejní hodnotu.

Jejich vlastní vkus, osobnost nebo přání však pro tento proces nebyly rozhodující.

Zde je nutné připomenout jednu důležitou okolnost.

Arabské příručky o nákupu otroků a erotická pojednání nevypovídají automaticky o názorech celé společnosti.

Vznikaly převážně ve vzdělaném prostředí a byly určeny čtenářům, kteří si mohli dovolit vlastnit nesvobodné lidi nebo se zajímali o sexuální a lékařská témata.

Zejména ženy určené k sexuálnímu potěšení představovaly nákladné zboží, které nebylo dostupné každému.

Pernilla Myrne připomíná výrok právníka al-Kásáního, podle něhož se otrokyně obvykle nekupovaly pro potěšení, ale pro domácí službu.

To ovšem neznamená, že služebné nemohly být sexuálně využívány. Pouze to ukazuje, že sexuální konkubinát nebyl jediným ani nutně hlavním účelem ženského otroctví.

Je také třeba rozlišovat mezi literární tradicí a skutečnou obchodní praxí.

Některé výroky o vlastnostech žen různých národností se opisovaly po staletí. Pozdější autoři přebírali starší hodnocení, aniž by měli vlastní zkušenost s popisovanými skupinami.

Jiná doporučení však zřejmě vycházela ze znalosti trhů a konkrétních obchodních praktik.

Právě kombinace těchto dvou vrstev činí prameny tak zajímavými.

Ukazují nejen skutečnost, že lidé byli prodáváni a kupováni, ale také intelektuální prostředí, které takový obchod hodnotilo, vysvětlovalo a ospravedlňovalo.

Středověké arabské příručky odhalují svět, v němž bylo možné o ženě rozhodovat podle jejího původu, tělesných znaků, věku nebo předpokládané povahy.

Berberka mohla být doporučována pro sexuální potěšení, Byzantinka pro domácnost a Peršanka pro rození dětí. Jiné ženy byly hodnoceny podle údajné inteligence, plodnosti či poslušnosti.

Tyto stereotypy nebyly vědeckými poznatky o lidských skupinách. Byly součástí systému, který umožňoval převádět lidské vlastnosti na obchodní hodnotu.

Zvlášť výmluvné je hodnocení otrokyň narozených a vychovaných v nesvobodě. Jejich znalost jazyka a místních zvyklostí mohla být skutečnou praktickou výhodou. Současně však byla oceňována jejich naučená podřízenost.

Žena, která byla od dětství vychovávána k poslušnosti, mohla být na trhu považována za cennější.

A zatímco kupující porovnávali krásu, původ nebo schopnost rodit děti, samotné otrokyně měly jen velmi omezenou možnost rozhodovat o vlastním osudu.

Právě v tom spočívá nejvýmluvnější svědectví těchto příruček: popisují ženy s mimořádnou podrobností, ale téměř nikdy se nezajímají o to, co chtěly ony samy.

MYRNE, Pernilla. Slaves for Pleasure in Arabic Sex and Slave Purchase Manuals from the Tenth to the Twelfth Centuries. Journal of Global Slavery. 2019, roč. 4, č. 2, s. 196–225, zejména s. 204–215. DOI: 10.1163/2405836X-00402004.

ALI, Kecia. Marriage and Slavery in Early Islam. Cambridge, MA: Harvard University Press, 2010.

LEWIS, Bernard. Race and Slavery in the Middle East: An Historical Enquiry. New York: Oxford University Press, 1990.

MÜLLER, Hans. Die Kunst des Sklavenkaufs nach arabischen, persischen und türkischen Ratgebern vom 10. bis zum 18. Jahrhundert. Freiburg im Breisgau: Klaus Schwarz Verlag, 1980.

GHERSETTI, Antonella. A Science for Kings and Masters: Firāsa at the Crossroad between Natural Sciences and Power Relationships in Arabic Sources. In: ORTHMANN, Eva a Nader EL-BIZRI, eds. The Occult Sciences in Pre-modern Islamic Cultures. Beirut: Orient-Institut Beirut, 2018.

IBN BUTLÁN. Risála džámiʿa fī širāʾ ar-raqíq wa-taqlíb al-ʿabíd (Pojednání o nákupu a posuzování otroků), 11. století.

ALÍ IBN NASR. Džawámiʿ al-ladhdha (Encyklopedie rozkoše), 10. století.

AL-SAMAWʾAL AL-MAGHRIBÍ. Nuzhat al-asháb fī muʿášarat al-ahbáb (Zábava společníků), 12. století.

Poznámka: Etnické a tělesné charakteristiky uváděné v článku jsou historické stereotypy převzaté z dobových textů. Nevyjadřují skutečné vlastnosti jednotlivých skupin obyvatelstva.