Článek
Punčochy, boty, chodidla, prádlo nebo určitý materiál. Na přelomu 19. a 20. století se lékaři a psychologové snažili pochopit, proč mohou tak obyčejné věci získat pro některé lidi mimořádně silný erotický význam.
Jednou z nejslavnějších odpovědí přišel Sigmund Freud.
Podle jeho teorie nebyl fetiš náhodným výsledkem zkušeností ani prostou sexuální preferencí. Měl být psychologickou obranou proti jednomu z nejzásadnějších dětských traumat: zjištění malého chlapce, že žena nemá penis.
Z dnešního pohledu působí tato představa přinejmenším zvláštně. Ve své době však zapadala do širší Freudovy teorie lidského psychosexuálního vývoje a na desítky let zásadně ovlivnila způsob, jakým psychologové i psychiatři o fetišismu přemýšleli.
Moderní výzkum však ukazuje, že realita je podstatně složitější.
Freud fetišismus nevymyslel
Přestože je dnes Freud s teorií fetišismu pevně spojen, nebyl prvním, kdo se pokusil tento jev odborně vysvětlit.
Už v 80. letech 19. století se mu věnovali francouzský psycholog Alfred Binet a psychiatr Richard von Krafft-Ebing. Binet popisoval mimořádně silný erotický zájem o určitou část těla nebo předmět a předpokládal, že preference může vzniknout v důsledku silného raného zážitku. Předmět přítomný při důležité erotické zkušenosti se podle něj mohl s erotickým vzrušením trvale spojit.
Byla to v podstatě předzvěst pozdějších teorií podmiňování.
Freud šel jiným směrem. Nezajímalo ho především, jak se předmět s erotickým vzrušením spojil. Hledal jeho skrytý význam.
A našel jej v jedné z nejkontroverznějších částí své psychoanalýzy.
Chlapec, matka a údajné trauma
Freudova teorie začíná scénou, kterou považoval za zásadní pro vývoj chlapce.
Dítě podle něj v určité chvíli zjistí, že jeho matka nemá penis. Tento objev si nevysvětluje anatomickým rozdílem mezi mužem a ženou, ale představou, že žena o penis přišla.
Jestliže se to mohlo stát jí, mohlo by se to stát i jemu.
Vzniká tedy kastrační úzkost.
Freud předpokládal, že některý chlapec se s touto skutečností psychicky nedokáže smířit. Rozpoznává realitu, zároveň ji však určitým způsobem odmítá. A právě zde vstupuje na scénu fetiš.
Předmět, na který se jeho pozornost v kritickém okamžiku zaměřila – například bota, chodidlo, kus oděvu nebo jiný detail – má podle Freuda začít symbolicky zastupovat chybějící penis.
Fetiš se tak stává prostředkem, kterým si psychika uchovává představu, že žena přece jen o falus nepřišla.
Freud jej chápal jako symbolické vítězství nad strachem z kastrace.
Zní to dnes bizarně. Ale v rámci psychoanalytického systému šlo o elegantní konstrukci, která spojovala dětskou sexualitu, nevědomí, popření reality a erotickou přitažlivost k neživým předmětům.
Proč právě boty a chodidla?
Freudova teorie měla ještě jeden lákavý rys: zdánlivě dokázala vysvětlit, proč jsou některé fetiše častější než jiné.
Pokud dítě při pohledu na nahé ženské tělo odvrací oči, mohou se podle této logiky zastavit na něčem, co se nachází níže – například na chodidlech nebo botách.
Později se právě tento předmět může stát nositelem erotického významu.
Chodidla a obuv skutečně patří mezi vůbec nejčastěji popisované fetiše. To však samo o sobě Freudovu teorii nepotvrzuje.
Moderní výzkum nabízí celou řadu jiných možností: smyslové vlastnosti objektu, jeho spojení s konkrétním člověkem, sexuální učení, kulturní symboliku nebo kombinaci několika mechanismů.
To je jeden ze zásadních rozdílů mezi Freudovou dobou a současnou psychologií.
Psychoanalýza hledala jednotný skrytý význam. Moderní výzkum je většinou mnohem zdrženlivější.
Freudův fetišista byl muž
Ještě zásadnější problém Freudovy teorie spočívá v tom, koho vlastně popisovala.
Muže.
V klasické psychoanalytické konstrukci totiž celý mechanismus závisí na chlapcově strachu ze ztráty penisu. Žena podle této logiky stejný konflikt nemá, a proto by u ní neměl vzniknout ani stejný typ fetišismu.
Pozdější psychoanalytická tradice tuto myšlenku ještě posílila. Jacques Lacan například zastával názor, že v rámci tohoto modelu musí být fetišismus u žen v zásadě nepřítomný.
A po velkou část 20. století se skutečně psalo o fetišismu téměř výhradně jako o mužském fenoménu.
Jenže tady vzniká zásadní metodologický problém.
Pokud odborníci očekávají, že fetišistou je muž, koho budou vyhledávat, koho budou diagnostikovat a o kom budou psát kazuistiky?
Opět především muže.
Ženy, které teorie nečekala
Současné poznatky obraz čistě mužského fetišismu komplikují.
Ženy se otevřeně účastní fetish a kink komunit, vytvářejí erotický obsah, používají fetišistickou módu a samy popisují vlastní fetišistické preference. Právě tuto skutečnost zdůrazňuje například Jodie Taylor ve studii zaměřené na auralismus – erotickou přitažlivost ke zvuku a hudbě.
Ještě zajímavější jsou novější kvantitativní výsledky.
Studie Cristiana Delcey z roku 2024 zahrnovala 224 osob, z toho 108 mužů a 116 žen. U některých parafilních zájmů se mezi pohlavími rozdíly objevily: muži vykazovali vyšší skóre například u sexuálního sadismu a urofilii, ženy u masochistických zájmů.
U fetišistického zájmu však statisticky významný rozdíl mezi muži a ženami zjištěn nebyl.
Jedna studie samozřejmě neznamená, že muži a ženy mají fetiše ve světové populaci přesně stejně často. Na to zatím kvalitní populační data nestačí.
Stačí ale k něčemu jinému: jednoduchá představa, že fetišismus je ze své podstaty mužský fenomén, už není udržitelná.
Co když fetiš ani není předmět?
Další problém pro klasickou Freudovu teorii přichází z úplně jiné oblasti.
Auralismu.
Pokud někoho eroticky vzrušuje zvuk hlasu, určitá frekvence, hluboký bas nebo hudba, co přesně zde nahrazuje údajný mateřský penis?
Freudovo vysvětlení je mimořádně vizuální. Předpokládá dítě, které něco spatří, odvrátí zrak a jeho pozornost se zachytí na konkrétním objektu.
Jenže fetišistická přitažlivost nemusí být vizuální.
Jodie Taylor právě proto používá auditivní fetišismus jako příklad, který odhaluje omezení klasického psychoanalytického modelu. Zvuk není předmět, který chlapec zahlédl vedle ženského těla. Nemá ani stabilní hmotnou podobu. Přesto může nabýt velmi silného erotického významu.
To neznamená, že auralismus Freuda experimentálně „vyvrací“.
Ukazuje však, že jeho teorie nedokáže jednoduše vysvětlit celé spektrum jevů, které dnes pod fetišistické preference zahrnujeme.
Ještě překvapivější: Freud nepovažoval každý fetiš za katastrofu
Freudova pověst bývá někdy zjednodušována.
Ačkoli fetišismus zasadil do teorie psychosexuálního konfliktu a „perverzí“, neznamená to, že každého člověka s fetišem automaticky považoval za těžce nemocného.
Ve zdrojích shrnujících jeho práci se objevuje i poznámka, že sám Freud vnímal fetišismus jako stav, který jeho nositeli nemusí působit zásadní praktické potíže. Erotické uspokojení může být relativně snadno dosažitelné a preference může zůstávat v soukromí.
To je překvapivě blízké některým současným debatám, i když důvody jsou úplně jiné.
Moderní psychiatrie totiž rovněž nerozhoduje pouze podle toho, zda má člověk neobvyklou sexuální preferenci. Důležitou otázkou je, zda mu působí významné utrpení, omezuje jeho život nebo vede k jednání, které poškozuje druhé.
Proč Freudova teorie přežila tak dlouho?
Pokud pro kastrační teorii chybí přesvědčivé empirické důkazy, proč měla tak obrovský vliv?
Jedním důvodem je mimořádná síla psychoanalýzy ve 20. století. Freud vytvořil rozsáhlý systém, v němž jednotlivé části sexuality zapadaly do jednoho příběhu psychického vývoje.
Jeho teorie navíc poskytovala něco, co lidé přirozeně vyhledávají: vysvětlení.
Pokud někoho eroticky přitahuje bota, jednoduchá odpověď „nevíme přesně proč“ není příliš uspokojivá. Psychoanalýza nabízela dramatický příběh, v němž i zdánlivě bizarní preference měla skrytý význam.
Moderní věda bývá méně elegantní.
Častěji říká, že sexuální preference mohou vznikat kombinací vrozených dispozic, učení, zkušeností, smyslových asociací a kulturních vlivů – a že v jednotlivém případě nemusíme být schopni určit jeden rozhodující moment.
Freud se mýlil – a přesto byl důležitý
Bylo by snadné uzavřít celý příběh větou, že Freudova teorie fetišismu byla chybná.
To by ale bylo příliš jednoduché.
Jeho konkrétní vysvětlení kastrační úzkostí nemá dnes silnou empirickou oporu. Představa téměř výhradně mužského fetišismu se dostává do konfliktu s moderními daty. A existence auditivních či jiných nehmatatelných fetišistických podnětů ukazuje limity modelu založeného na pohledu a fyzickém objektu.
Freud však pomohl prosadit něco zásadního: myšlenku, že lidská sexualita není pouze jednoduchou biologickou reakcí směřující k reprodukci.
Může být spojena se vzpomínkami, symboly, fantazií, učením a nevědomými asociacemi.
V tom byl jeho pohled převratný.
Moderní věda už možná nehledá v každé botě symbol ztraceného penisu. Otázka, kterou Freud položil, však zůstává:
Proč se určitý předmět, část těla nebo dokonce zvuk stane pro jednoho člověka eroticky lhostejným – a pro jiného získá téměř magnetickou přitažlivost?
Na tuto otázku stále nemáme jedinou odpověď.
Související články:
Použité zdroje
FREUND, Kurt, Michael C. SETO a Michael KUBAN. Two Types of Fetishism. Behaviour Research and Therapy. 1996, roč. 34, č. 9, s. 687–694.
SPERNER, Elena. Fetish Identity: A Collaborative Auto-phenomenographic Approach to Reframe Sexual Fetishism. Linköping: Linköping University, Tema GENUS, Master's Thesis, 2019.
TAYLOR, Jodie. Sound Desires: Auralism, the Sexual Fetishization of Music. In: MAUS, Fred Everett a Sheila WHITELEY, eds. The Oxford Handbook of Music and Queerness. Oxford: Oxford University Press, 2018. DOI 10.1093/oxfordhb/9780199793525.013.94.
DELCEA, Cristian. Gender Differences in Paraphilic Sexual Interest in Women and Men. Archives of Pharmacy Practice. 2024, roč. 15, č. 2, s. 64–68. DOI 10.51847/7f2KMGLfKd.
APter, Emily. The Epistemology of Perversion: From Pathology to Pathography. In: Feminizing the Fetish: Psychoanalysis and Narrative Obsession in Turn-of-the-Century France. Ithaca: Cornell University Press.
