Článek
Proč jednoho člověka vzrušují vysoké podpatky, jiného latex a dalšího třeba chodidla? Proč některé lidi přitahují konkrétní materiály, části těla nebo zdánlivě obyčejné předměty, zatímco většině společnosti nic podobného erotické nepřipadá?
Je to důsledek zážitku z dětství? Výsledek náhody? Naučené chování? Nebo je odpověď ukrytá v samotném fungování mozku?
Právě tuto otázku si vědci kladou už více než sto let. Překvapivé přitom je, že ani dnes neexistuje jediná teorie, která by dokázala vysvětlit všechny případy. Čím déle se odborníci vznikem fetišů zabývají, tím více zjišťují, jak složitá lidská sexualita ve skutečnosti je.
Když si vědci poprvé položili otázku „proč?“
První systematické pokusy vysvětlit vznik fetišů se objevily na konci 19. století. Tehdejší sexuologové si všimli, že některé osoby nevykazují erotický zájem především o partnera jako celek, ale o konkrétní předmět, část těla nebo určitý detail.
Jedním z prvních badatelů byl francouzský psycholog Alfred Binet. Dnes je známý především jako autor prvních testů inteligence, ale věnoval se také sexualitě. Právě on zavedl pojem „sexuální fetišismus“ do odborné literatury.
Binet navrhl poměrně jednoduché vysvětlení. Podle něj mohl fetiš vzniknout tehdy, když se v období dospívání nebo prvních erotických zkušeností spojí silné sexuální vzrušení s konkrétním předmětem, materiálem nebo tělesným znakem. Takové spojení se pak může v psychice postupně upevnit a přetrvat po celý život.
Z dnešního pohledu se tato myšlenka může zdát překvapivě moderní. V podstatě předjímala pozdější teorie učení a podmiňování.
Freud: za každým fetišem hledejte nevědomí
Na počátku 20. století přišel Sigmund Freud s mnohem složitějším vysvětlením.
Podle něj nebyl fetiš výsledkem náhody, ale symbolem hlubšího psychického konfliktu. Freud se domníval, že určité předměty nebo části těla získávají erotický význam proto, že nevědomě zastupují něco jiného. Fetiš tak měl fungovat jako symbolické řešení konfliktů vznikajících během raného psychosexuálního vývoje.
Freudovy teorie ovlivnily psychiatrii na mnoho desetiletí. Současně však patří k nejvíce kritizovaným částem jeho díla. Mnohé jeho hypotézy nelze experimentálně ověřit a moderní výzkum pro ně neposkytl přesvědčivé důkazy.
Přesto nelze Freudův význam podceňovat. Jako jeden z prvních se totiž pokusil vysvětlit, že sexuální preference nemusí být pouze biologické, ale mohou souviset s psychologickým vývojem člověka.
Může za to náš mozek?
Ve druhé polovině 20. století začali vědci hledat biologická vysvětlení.
Napadla je jednoduchá otázka: co když někteří lidé mají k určitým sexuálním preferencím vrozené predispozice?
Objevily se hypotézy o vlivu genetiky, hormonů nebo specifického fungování mozku. Některé práce upozorňovaly například na případy jednovaječných dvojčat, která vykazovala podobné sexuální preference. Jiní autoři spekulovali o možných neurologických souvislostech.
Problém je, že důkazy zůstávají velmi omezené.
Na rozdíl od některých jiných psychologických charakteristik se zatím nepodařilo objevit žádný konkrétní „gen pro fetišismus“ ani jednoznačný biologický mechanismus, který by jeho vznik vysvětloval.
To však neznamená, že biologické faktory nehrají žádnou roli. Spíše se zdá, že samy o sobě nestačí.
Co ukázaly japonské křepelky
Jedním z nejzajímavějších experimentů posledních desetiletí byla studie amerických a tureckých vědců, kteří se pokusili vytvořit zvířecí model fetišismu.
Výzkumníci pracovali se samci japonských křepelek. Některým z nich opakovaně umožnili páření poté, co byli vystaveni specifickému objektu z froté látky. Postupně se ukázalo, že si část zvířat vytvořila k tomuto předmětu mimořádně silnou vazbu. Nejenže jej vyhledávala, ale začala vůči němu vykazovat sexuální chování.
Samozřejmě nelze tvrdit, že křepelka prožívá sexualitu stejně jako člověk.
Experiment však ukázal něco důležitého: sexuální reakce se mohou učit. Mozek dokáže spojit sexuální odměnu s původně neutrálním podnětem a toto spojení může být překvapivě silné.
Právě proto mnoho současných psychologů považuje proces učení za jeden z nejdůležitějších faktorů při vzniku některých fetišů.
Proč právě chodidla?
Pokud existuje „král všech fetišů“, jsou to pravděpodobně chodidla.
Když italští vědci analyzovali stovky internetových komunit zaměřených na různé sexuální preference, zjistili, že nejčastějším objektem zájmu jsou právě chodidla a předměty s nimi spojené – zejména boty, ponožky a punčochy. Preference zaměřené na části těla a předměty s nimi spojené tvořily vůbec největší skupinu.
Otázka ale zní: proč právě chodidla?
Odpověď opět není jednoznačná.
Někteří badatelé poukazují na to, že chodidla představují výrazný vizuální symbol a zároveň patří mezi části těla, které bývaly v mnoha kulturách zakrývány. Jiní upozorňují na možné neurologické souvislosti – oblasti mozku zpracovávající vjemy z chodidel se nacházejí relativně blízko oblastí spojených se sexualitou.
Jistotu však nemáme.
Právě fascinace chodidly je dobrým příkladem toho, jak obtížné je hledat jediné vysvětlení pro všechny případy.
Jsou fetiše opravdu tak vzácné?
Dlouhou dobu se odborníci domnívali, že fetišismus je mimořádně vzácný jev.
Dnes si tím už nejsou tak jistí.
Problém spočívá v tom, že většina starších výzkumů vycházela z pacientů psychiatrických ambulancí nebo ze soudních případů. Jinými slovy: zkoumali se především lidé, kteří měli problémy.
Jenže člověk, který svou preferenci považuje za běžnou součást života a netrpí kvůli ní žádnými obtížemi, většinou do statistik vůbec nevstoupí.
Moderní studie proto naznačují, že různé netypické sexuální preference mohou být mnohem rozšířenější, než se dříve předpokládalo. Řada lidí si je navíc nikdy nenechá diagnostikovat, protože k tomu nemá důvod.
Jedna odpověď neexistuje
Po více než sto letech výzkumu tak vědci stojí před poněkud paradoxním závěrem.
Na otázku, jak vzniká fetiš, neexistuje jediná odpověď.
Některé preference mohou souviset s učením a podmiňováním. Jiné mohou být ovlivněny biologickými predispozicemi. U dalších mohou hrát roli konkrétní životní zkušenosti, kulturní prostředí nebo psychologické faktory.
Nejspíš tedy neexistuje jeden univerzální mechanismus.
A možná je to právě to nejzajímavější zjištění. Čím více o lidské sexualitě víme, tím méně připomíná jednoduchý systém s jasnými pravidly. Místo toho se ukazuje jako mimořádně pestrá mozaika zkušeností, vzpomínek, emocí a biologických procesů.
Právě proto otázka „proč někoho vzrušují chodidla, latex nebo jiné neobvyklé podněty?“ zůstává jednou z nejzajímavějších záhad moderní sexuologie.
O tom, co je a co není sexuální odchylka a jak byly vnímány v minulosti, si můžete přečíst v samostatném článku zde.
Zdroje:
Freund, Kurt; Seto, Michael C.; Kuban, Michael. Two Types of Fetishism. Behaviour Research and Therapy. 1996, roč. 34, č. 9, s. 687–694. ISSN 0005-7967.
Scorolli, Claudia; Ghirlanda, Stefano; Enquist, Magnus; Zattoni, Stefano; Jannini, Emmanuele A. Relative Prevalence of Different Fetishes. International Journal of Impotence Research. 2007, roč. 19, č. 5, s. 432–437. ISSN 0955-9930.
Delcea, Cristian. Gender Differences in Paraphilic Sexual Interest in Women and Men. Archives of Pharmacy Practice. 2024, roč. 15, č. 2, s. 64–68.
Köksal, Falih; Domjan, Michael; Kurt, Adnan aj. An Animal Model of Fetishism. Behaviour Research and Therapy. 2004, roč. 42, č. 12, s. 1421–1434. ISSN 0005-7967.
Keefer, Lucas A.; Mosley, Ariel J.; Landau, Mark J. Fetishism and Gender. In: Nadal, Kevin L. (ed.). The SAGE Encyclopedia of Psychology and Gender. Thousand Oaks: SAGE Publications, 2017, s. 578–580.
Vaknin, Sam. The Psychopathology of Fetishism and Body Integrity Dysphoria. Journal of Psychology and Psychiatry Research. 2018.
Foucault, Michel. Dějiny sexuality I: Vůle k vědění. Praha: Herrmann & synové, 1999. ISBN 80-238-5090-3.
