Nikomu jsem to neřekl dvacet let. Jaké je žít s tajnou erotickou preferencí

Představte si, že existuje něco, co je nedílnou součástí vaší sexuality, ale bojíte se o tom říct partnerovi, nejlepšímu příteli nebo dokonce psychologovi. Ne proto, že byste někomu ubližovali nebo porušovali zákon, ale proto, že se obáváte odsouzení, posměchu nebo ztráty vztahu.

Právě takovou zkušenost popisuje řada lidí s fetišistickými preferencemi. Moderní výzkumy přitom naznačují, že jejich největším problémem často nebývá samotný fetiš, ale stigma, které jej obklopuje.

Ve filmech bývají lidé s neobvyklými sexuálními preferencemi často vykreslováni jako podivíni nebo nebezpeční jedinci. Skutečnost je ale mnohem obyčejnější.

Ve své práci Fetish Identity: A Collaborative Auto-phenomenographic Approach to Reframe Sexual Fetishism švédská badatelka Elena Sperner sledovala životní příběhy tří lidí s různými fetiši. Nezajímalo ji především jejich sexuální chování, ale to, jak se s touto součástí své identity vyrovnávají v každodenním životě.

Ukázalo se, že společným tématem nebyla sexuální touha samotná, ale dlouhodobý strach z odmítnutí.

Respondenti popisovali roky mlčení, obavy z reakcí partnerů i pocit, že jejich sexualita je něčím, co musí skrývat. Někteří o svém fetiši neřekli nikomu celé desítky let. Jiní jej sdíleli pouze anonymně na internetu.

Ještě donedávna vycházela většina odborných poznatků o fetišismu z psychiatrických ambulancí nebo soudních spisů. Výzkumníci tedy zkoumali hlavně lidi, kteří měli psychické obtíže nebo se dostali do konfliktu se zákonem.

Jenže takový vzorek vytváří zkreslený obraz.

Sperner upozorňuje, že lidé, kteří svůj fetiš přijali jako běžnou součást života, se v odborné literatuře téměř neobjevovali. Právě jejich zkušenost přitom ukazuje jiný příběh – problémem často není samotná sexuální preference, ale způsob, jakým na ni reaguje společnost.

Podobný závěr přinášejí i další sociologické a antropologické studie zaměřené na BDSM a kink komunity. Opakovaně ukazují, že stigma vede mnoho lidí k dvojímu životu: jednu identitu prezentují rodině, kolegům a známým, druhou skrývají nebo ji sdílejí jen v bezpečném prostředí komunity.

Jedním z nejzajímavějších zjištění Sperner je, že někteří lidé nevnímají svůj fetiš jen jako sexuální praktiku.

Popisují jej jako součást vlastní identity.

Neznamená to, že by jejich život určoval výhradně sex. Spíše mají pocit, že určitý způsob prožívání přitažlivosti je natolik hluboce zakořeněný, že jej nelze jednoduše změnit nebo potlačit. Někteří respondenti dokonce uváděli, že pokusy „zbavit se“ svého fetiše vedly jen k frustraci a pocitům selhání.

To je výrazný rozdíl oproti starším představám, podle nichž byl fetišismus chápán především jako patologický návyk nebo porucha, kterou je třeba odstranit.

Ještě před třiceti lety mohl člověk s neobvyklou sexuální preferencí snadno nabýt dojmu, že je na světě úplně sám.

Dnes je situace jiná.

Internet umožnil vznik rozsáhlých komunit, v nichž lidé sdílejí zkušenosti, navazují vztahy a zjišťují, že jejich preference nejsou tak výjimečné, jak si mysleli. Výzkumy zaměřené na online komunity ukazují, že právě anonymní prostředí internetu mnoha lidem poprvé umožnilo otevřeně mluvit o své sexualitě.

Současně však vzniká nový problém.

Řada lidí pečlivě odděluje svou online a offline identitu. Obávají se, že by odhalení jejich preferencí mohlo ohrozit partnerské vztahy, zaměstnání nebo společenské postavení. Studie zaměřené na správu identity na sociálních sítích ukazují, že právě lidé s fetišistickou identitou často velmi promyšleně rozhodují, komu a kdy o sobě něco prozradí.

S tím, jak přibývá výzkumů zaměřených na běžnou populaci, mění se také pohled části odborné veřejnosti.

Současná psychiatrie stále rozlišuje mezi netypickou sexuální preferencí a parafilní poruchou. Rozhodující není samotná neobvyklost sexuálního zájmu, ale především to, zda člověku působí významné utrpení nebo zda zasahuje do práv druhých lidí.

Právě toto rozlišení je důležité i pro pochopení zkušeností lidí, které Sperner ve své práci popisuje. Mnozí z nich netrpěli kvůli své preferenci samotné. Trápil je především pocit, že by je okolí po jejím odhalení odsoudilo.

Možná nejzajímavější závěr celé práce nesouvisí se sexualitou, ale s mezilidskými vztahy.

Lidé s netypickými sexuálními preferencemi často neřeší otázku, proč je přitahuje právě určitý podnět. Mnohem více přemýšlejí nad tím, komu to mohou říct a komu raději ne.

Jejich největším nepřítelem tak nebývá samotný fetiš.

Bývá jím stud.

A právě ten podle současných sociologických výzkumů může ovlivňovat kvalitu života mnohem více než samotná sexuální preference.

Více o sexuálních úchylkách a fetiších píšu i zde: Když byla touha diagnózou: příběh sexuálních „úchylek“ a Trauma, náhoda nebo mozek? Jak vznikají sexuální fetiše

Použité zdroje: