Článek
Když přemýšlíme o sexuálním vzrušení, obvykle nás jako první napadne lidské tělo. Pohled, dotek, vůně. U fetišismu pak boty, chodidla, latex nebo určitý druh oblečení. Existují ale lidé, jejichž erotické prožívání je silně spojeno s něčím, čeho se vůbec nelze dotknout.
Se zvukem.
Může to být konkrétní hlas, šepot, hluboké basy, zvuk motoru, déšť, určitá hudební pasáž nebo barva hudebního nástroje. Pro někoho je takový zvuk příjemným doprovodem sexuálního vzrušení. Pro jiného se může stát jedním z hlavních erotických podnětů.
Pro tuto málo prozkoumanou podobu sexuality se používá označení auralismus či auditivní fetišismus.
A právě auralismus ukazuje, že lidská sexualita může fungovat mnohem méně „vizuálně“, než si dlouho představovali nejen laici, ale také psychologové.
Když nemusíme nic vidět
Sexualita moderní západní společnosti je mimořádně vizuální. Reklama, film, erotické časopisy i pornografie stojí především na obrazu.
Přitom zvuk sehrává v erotice důležitou roli odjakživa. Hlas partnera, dech, smích, vzdechy nebo určitý způsob řeči mohou být pro sexuální vzrušení stejně podstatné jako vzhled.
Australská badatelka Jodie Taylor se ve své práci Sound Desires: Auralism, the Sexual Fetishization of Music zaměřila právě na lidi, pro které zvuk představuje mnohem více než pouhý doprovod sexuality.
Na základě dlouhodobého pozorování internetových kink komunit popsala široké spektrum erotických reakcí na zvuky a hudbu. Někteří účastníci vnímali hudbu především jako prostředek, který zesiluje sexuální atmosféru. Jiní ji používali jako specifický „spouštěč“ vzrušení a velmi přesně vybírali skladby vhodné k určitým erotickým situacím.
A pak zde byli lidé, pro něž mohl být erotickým objektem samotný zvuk.
Od šeptání po zvuk motoru
Představa sexuálně přitažlivého zvuku může na první pohled evokovat jen hlas.
Ve skutečnosti jsou popisované preference mnohem širší.
V internetových diskusích, které Taylor sledovala, lidé zmiňovali hluboký bas, určité frekvence, barvu violoncella, operní soprán nebo specifickou kvalitu lidského hlasu. Někoho přitahovalo šeptání, jiné dunění motoru či zvuk deště.
Nešlo tedy nutně o zvuky, které by většina společnosti automaticky označila za erotické.
To je ovšem vlastnost, kterou auralismus sdílí s jinými fetišistickými preferencemi. Boty samy o sobě nejsou sexuálním objektem. Chodidlo také nemusí být erotické pro každého. Erotický význam vzniká až ve vztahu mezi konkrétním člověkem a určitým podnětem.
U auralismu tímto podnětem jednoduše není věc, ale zvuk.
Může hudba skutečně vyvolat orgasmus?
Právě zde se dostáváme k nejpřekvapivější části Taylorina výzkumu.
Mezi lidmi diskutujícími o auralismu se objevili i jednotlivci, kteří tvrdili, že mohou dosáhnout fyzického orgasmu pouze prostřednictvím hudby, bez přímé genitální stimulace.
Je však potřeba zdůraznit, co toto zjištění znamená – a co ne.
Nešlo o laboratorní experiment ani o reprezentativní průzkum populace. Taylor pracovala především s kvalitativním materiálem z online komunit a sama upozorňuje na limity tohoto typu výzkumu. Z několika lidí, kteří schopnost orgasmu vyvolaného hudbou výslovně popisovali, byly všechny ženy.
Z toho rozhodně nelze vyvozovat, že ženy obecně dosahují orgasmu z hudby nebo že je tato schopnost u nich běžná.
Je to ale fascinující doklad toho, kam až může individuální sexuální reakce na zvuk sahat.
Mnohem běžnější byly popisy hudby jako katalyzátoru vzrušení. Lidé hovořili o pocitech blížících se orgasmu, tělesném napětí nebo velmi intenzivní erotické reakci na konkrétní zvukové vlastnosti skladby.
Sexualita prostřednictvím telefonu
Auralismus přitom není pouze fenomén internetového věku.
Moderní technologie jen výrazně rozšířily možnosti, jak erotický zvuk vytvářet a konzumovat.
Jedním z prvních masovějších příkladů byl telefonní sex. Ve Spojených státech se komerční služby tohoto typu rozšířily už v 80. letech. Princip byl pozoruhodně jednoduchý: člověk nespatřil tělo druhé osoby. Erotický prožitek vznikal prostřednictvím hlasu, popisu situace, zvuků a vlastní fantazie.
V 90. letech se přidaly erotické audionahrávky, později podcasty, internetová rádia a binaurální nahrávky vytvářející prostorový dojem, jako by hlas či zvuk vznikal bezprostředně vedle posluchače.
Dnešní popularita audioerotiky tak není úplně novým fenoménem. Technologie se změnila, základní princip nikoli: zvuk dokáže umožnit fantazii, aby si chybějící obraz vytvořila sama.
A právě absence obrazu může být částí jeho přitažlivosti.
Mozek si může spojit zvuk se vzrušením
Jedním z možných vysvětlení některých forem auralismu je učení.
Pokud se určitá hudba, hlas nebo zvuk opakovaně objevují během silného sexuálního vzrušení, mohou se s tímto stavem postupně spojit. Podobný princip klasického podmiňování se zvažuje také při vysvětlování vzniku některých objektových fetišů.
Taylor ve sledovaných komunitách zaznamenala i lidi, kteří tento princip používali záměrně. V BDSM prostředí se například určitý výraz či zvuk mohl opakovaně spojovat s konkrétním erotickým stavem tak, aby se později sám stal spouštěčem reakce.
To ovšem neznamená, že každý člověk, který má „svou píseň na sex“, je auralista. Hudba může vzrušení jednoduše podporovat stejně jako světlo, vůně nebo prostředí.
Hranice začíná být zajímavá ve chvíli, kdy má samotný zvuk mimořádně silný a specifický erotický význam.
Problém pro Freuda
Auralismus je zajímavý ještě z jednoho důvodu.
Klasické teorie fetišismu byly silně orientovány na obraz a hmotné předměty. Freudovy úvahy o fetišismu počítaly například s chodidlem, botou nebo jiným objektem, který měl získat symbolický význam.
Jenže co když erotický objekt nelze vůbec spatřit?
Právě Taylor upozorňuje, že auditivní fetišismus narušuje tradiční představu fetiše jako něčeho, co člověk především vidí nebo čeho se dotýká.
Navíc komplikuje ještě jednu klasickou představu: že fetišismus je typicky mužský.
Freud jej chápal především jako mužský fenomén. Současný výzkum je mnohem opatrnější. Studie Cristiana Delcey z roku 2024 například ve vzorku 224 mužů a žen nezjistila u fetišistického zájmu statisticky významný rozdíl mezi oběma pohlavími.
A právě v Taylorině materiálu byly ženy mezi lidmi popisujícími intenzivní erotickou reakci na hudbu výrazně zastoupeny.
To neznamená, že ženy mají větší sklon k auralismu. Data na takový závěr nestačí. Znamená to ale, že starý obraz fetišismu jako téměř výhradně mužské záležitosti je velmi obtížné udržet.
Je auralismus porucha?
Samotný termín auralismus není samostatnou psychiatrickou diagnózou.
A ani silná sexuální reakce na určitý zvuk nebo hudbu sama o sobě neznamená duševní poruchu.
To odpovídá širší změně moderního pohledu na fetišistické preference. Neobvyklý sexuální zájem není automaticky patologický pouze proto, že je vzácný nebo většině společnosti připadá zvláštní. Pro klinické hodnocení je podstatné především to, zda člověku způsobuje významné utrpení, omezuje jeho běžné fungování nebo zasahuje do práv jiných lidí.
Člověk, kterého silně vzrušuje určitý hlas nebo hudba, tedy nemusí mít vůbec žádný problém, který by vyžadoval léčbu.
A možná právě auralismus nejlépe ukazuje, jak obtížné je vymezovat lidskou sexualitu jednoduchými kategoriemi.
Erotický objekt nemusí být vůbec věcí
Při slově fetiš si většina lidí představí něco hmotného.
Botu. Latex. Punčochy. Chodidlo.
Auralismus tento intuitivní obraz obrací naruby.
Erotický význam může získat něco, co zmizí v okamžiku, kdy to zazní: hlas, tón, rytmus, šepot nebo dunění hlubokého basu.
Pro jednoho člověka bude stejná skladba jen hudbou na pozadí. Pro druhého vyvolá vzpomínku na milence. Pro třetího se může stát natolik intenzivním erotickým podnětem, že se bez jakéhokoli obrazu dostaví silná tělesná reakce.
A právě v tom je auralismus pro výzkum lidské sexuality tak zajímavý.
Ukazuje totiž, že sexualita nevzniká pouze v těle, které vidíme a dotýkáme se ho. Vzniká také z asociací, vzpomínek, fantazie a způsobu, jakým náš mozek interpretuje smyslový svět.
Někdy k tomu stačí jediný zvuk.
Použité zdroje
TAYLOR, Jodie. Sound Desires: Auralism, the Sexual Fetishization of Music. In: MAUS, Fred Everett a Sheila WHITELEY, eds. The Oxford Handbook of Music and Queerness. Oxford: Oxford University Press, 2018. Online publication November 2018.
DELCEA, Cristian. Gender Differences in Paraphilic Sexual Interest in Women and Men. Archives of Pharmacy Practice. 2024, roč. 15, č. 2, s. 64–68.
EUSEI, Dorina a Cristian DELCEA. Fetishistic disorder. International Journal of Advanced Studies in Sexology. 2019, roč. 1, č. 1, s. 68–72.
