Kdo stojí za nepokoji ve Francii a Itálii? Studenti, radikálové a podezření na zahraniční vliv

Začalo to protesty proti nedostatku učitelů, přeplněným třídám a špatnému stavu školních budov. Během několika týdnů se však Francie ocitla uprostřed rozsáhlých nepokojů, které zasáhly řadu velkých měst. Do ulic vyšli nejen studenti, ale také odboráři, političtí aktivisté a další skupiny obyvatel. Pokojné demonstrace na některých místech vystřídaly střety s policií, zapalování automobilů, útoky na veřejné budovy a rabování obchodů.

Podobné obrazy se začaly objevovat také v Itálii. V polovině října demonstrovali studenti v Římě, Miláně, Turíně, Bologni i dalších městech. Následné protesty proti vysokým životním nákladům se v některých lokalitách změnily v násilné nepokoje. V Miláně byly rozbíjeny výlohy a rabovány obchody, zatímco policie zasahovala proti skupinám maskovaných mladých lidí.

Vývoj přirozeně vyvolává otázky. Vychází tato rozsáhlá mobilizace skutečně od samotných studentů? Kdo ji organizuje a financuje? Proč se na původně školské požadavky tak rychle nabalují politická témata? A kdo má zájem na tom, aby se nespokojenost proměnila v rozsáhlé společenské nepokoje?

Odpovědi nejsou jednoduché. Investigativní články francouzských a italských médií však popisují síť politických organizací, aktivistických skupin a internetových iniciativ, které se na mobilizaci podílejí. Objevuje se dokonce otázka možného zahraničního vlivu, především ruského.

Francouzské protesty se začaly rozvíjet v druhé polovině září 2026, nejprve především na pařížských předměstích. Na některých školách dlouhodobě chyběli učitelé, jinde studenti upozorňovali na nevyhovující budovy, přeplněné třídy nebo nedostatečné vybavení.

Například lyceum Paula Éluarda v Saint-Denis se stalo jedním ze symbolů celého hnutí. Studenti zde kritizovali mimo jiné špatné podmínky výuky a nedostatečné materiální vybavení.

Nespokojenost se rychle šířila. Do konce září zasáhly blokády desítky a následně stovky škol. Dne 1. října se podle francouzských médií protestní akce týkaly přibližně tisíce lyceí, z nichž 222 bylo zablokováno.

Brzy se objevily také organizace schopné jednotlivé protesty propojit. Významnou roli převzala středoškolská odborová organizace Union syndicale lycéenne (USL) a vysokoškolská Union Étudiante. Obě organizace vyhlásily společné protestní akce a vyzvaly k blokádám škol a univerzit.

Zatím jde o poměrně obvyklý mechanismus. Studenti mají konkrétní požadavky, odborové organizace jim poskytují organizační zázemí a pomáhají sjednotit jejich postup.

Postupně se však připojily také politické strany a radikálnější skupiny. A právě tehdy začaly vznikat pochybnosti, kdo vlastně protesty řídí.

Dne 2. října zveřejnil deník Le Monde informace z interní zprávy zpravodajského útvaru pařížské policejní prefektury (DRPP), datované 28. září.

Dokument se zabýval studentskými protesty v departementu Seine-Saint-Denis. Jeho autoři přisuzovali významnou roli organizacím napojeným na radikální levici a uváděli, že jejich působení se projevovalo již v počátcích mobilizace.

Francouzský premiér Sébastien Lecornu následně veřejně obvinil hnutí La France insoumise (LFI) a jeho spojence z politické manipulace studentských protestů.

Samotná zpráva však podle novinářů Le Monde tak jednoznačný závěr neumožňovala. Zabývala se pouze omezeným počtem škol v jednom regionu. Ze 27 popsaných protestních akcí zaznamenala přítomnost odborářů, vysokoškoláků nebo levicových politiků pouze v šesti případech.

Řada zjištění proto spíše ukazovala, že se politické organizace snažily využít již existující studentskou mobilizaci.

Další reportáž Le Monde z 5. října popsala odlišný obraz, v němž měla zásadní roli spontánní nespokojenost studentů. Teprve následně do protestů začaly intenzivněji vstupovat zkušenější odborové a politické organizace.

To je podstatný rozdíl. Existují doklady o politickém využívání studentských protestů, ale nikoli přesvědčivé důkazy, že radikální levice celé hnutí od počátku vytvořila a řídila.

Zatímco původ protestů zůstává předmětem sporů, politické ambice některých jejich podporovatelů jsou zřejmé.

Jean-Luc Mélenchon, představitel radikálně levicového hnutí La France insoumise, se opakovaně objevoval na demonstracích, setkával se se studenty a veřejně podporoval jejich požadavky. Podobně postupovali i další představitelé jeho hnutí.

Dne 14. října věnoval Le Monde této otázce samostatnou analýzu. Upozornil, že studentské protesty představují pro LFI příležitost k posílení vztahů s mladými voliči před francouzskými prezidentskými volbami v roce 2027.

Pro politické strany mohou studentská hnutí představovat mimořádně cenné prostředí. Umožňují oslovovat nové voliče, získávat aktivisty a vychovávat budoucí politické představitele.

Mélenchon přitom násilnosti veřejně odsoudil a odmítl tvrzení, že jeho hnutí protesty řídí.

Přesto lze říci, že studentská nespokojenost se stala součástí širšího politického zápasu. Původní školské požadavky postupně doplňovala stále výraznější témata sociální politiky, veřejných financí a vztahu mezi vládou a opozicí.

V Itálii proběhla výrazná vlna studentských demonstrací 16. října. Protesty označované také jako No Meloni Day směřovaly proti školské politice vlády Giorgie Meloniové.

Studenti požadovali více peněz pro školství, dostupnější bydlení a lepší podmínky výuky. Kritizovali také imigrační politiku a zvyšování vojenských výdajů. V některých průvodech se objevila propalestinská hesla a protesty proti politice Spojených států a Izraele.

Značnou roli sehrály politicky vyhraněné studentské kolektivy, například Opposizione Studentesca d'Alternativa (OSA) a vysokoškolská Cambiare Rotta.

Tyto organizace dlouhodobě spolupracují s radikálně levicovou sítí Rete dei Comunisti. Nejde přitom o tajné spojení. Společné akce, prohlášení a ideologická východiska zveřejňují samotné organizace.

Jejich program zahrnuje kritiku kapitalismu, NATO, západní zahraniční politiky, přezbrojování a izraelské politiky. Studentské protesty tak představují jednu z příležitostí, jak tyto širší politické požadavky prosazovat.

To ovšem neznamená, že každý student, který demonstruje proti špatným podmínkám ve škole, sdílí jejich ideologii. Účast na stejné demonstraci ještě nevypovídá o jednotném politickém přesvědčení všech přítomných.

Mnohem méně přehledný je vznik dalšího italského protestního hnutí, které se objevilo téměř současně.

Na začátku října se na Instagramu objevily výzvy svolávající demonstrace pod označením Italia in Piazza, tedy Itálie v ulicích. Rychle se šířily také prostřednictvím TikToku a Telegramu.

Požadavky byly zpočátku velmi obecné: nižší životní náklady, dostupnější bydlení, vyšší mzdy a lepší veřejné služby. Hnutí se představovalo jako občanská iniciativa mimo tradiční stranické struktury.

Dne 17. října následovaly demonstrace v několika italských městech. V Miláně došlo k vážným střetům s policií, poškozování majetku a rabování obchodů.

Právě nejasný původ organizátorů vyvolal pozornost médií i politiků. Dne 20. října zveřejnil deník La Repubblica investigativní článek Giuliana Foschiniho zaměřený na osoby a prostředí spojené se šířením protestních výzev.

Pozornost vzbudila především rychlost mobilizace, která probíhala prostřednictvím sociálních sítí, a skutečnost, že se kolem hnutí objevovali aktivisté různých politických směrů.

Nejde tedy nutně o jednotnou organizaci s jasně vymezeným vedením. Spíše se ukazuje, že internetové výzvy dokážou propojit skupiny a jednotlivce, kteří by za běžných okolností společně nepostupovali.

Otázka, kdo jako první inicioval a koordinoval jednotlivé protestní účty, proto zůstává pro pochopení celé mobilizace důležitá.

Při bližším pohledu na studentské protesty ve Francii a Itálii zaujme značná různorodost požadavků. Vedle pochopitelných stížností na nedostatek učitelů, nevyhovující školní budovy nebo vysoké náklady na studentské bydlení zaznívají také hesla, jejichž uskutečnitelnost a důsledky jsou přinejmenším diskutabilní.

Ve Francii například studenti požadují zrušení systému Parcoursup, který slouží k přihlašování a přijímání na vysoké školy. Platforma je dlouhodobě kritizována kvůli složitosti, nedostatečné transparentnosti a stresu, který její fungování vyvolává. Studentské organizace žádají nejen odstranění současného výběrového mechanismu, ale také vytvoření 250 000 dalších míst ve vysokoškolském vzdělávání.

Problém spočívá v praktickém uskutečnění těchto požadavků. Pouhé zrušení Parcoursup by samo o sobě neodstranilo nedostatek kapacit na nejžádanějších univerzitách. Výrazné zvýšení počtu přijímaných studentů by zase vyžadovalo další pedagogy, prostory a dlouhodobé financování.

Za pozornost stojí také skutečnost, že Parcoursup sám o přijetí studentů nerozhoduje. Přihlášky posuzují komise jednotlivých vysokých škol, v nichž působí především pedagogové. Platforma tedy není autonomním algoritmem, který bez lidského zásahu rozhoduje o budoucnosti uchazečů, přestože tak bývá v některých protestních heslech prezentována. [5]

Je legitimní požadovat změnu systému, který vykazuje nedostatky. K tomu je však zapotřebí konkrétní alternativa a vysvětlení, jak by nový mechanismus fungoval.

Zajímavý je přitom rozdíl mezi požadavky formulovanými studentskými organizacemi a skutečnými starostmi řadových studentů.

Podle analýzy zveřejněné deníkem Le Monde 9. října se v prvních 60 277 příspěvcích na vládní konzultační platformě nejčastěji objevovaly problémy s organizací školního dne. Celkem 70 % příspěvků zmiňovalo příliš dlouhé vyučování, nevhodně sestavené rozvrhy, dlouhé přestávky mezi hodinami nebo nedostatek odpočinku.

Špatný stav školních budov a jejich přizpůsobení teplotním podmínkám se objevovaly ve 48,2 % příspěvků, problémy s nedostatkem a zastupováním učitelů ve 27,2 %. Naproti tomu Parcoursup, přestože patřil k nejviditelnějším tématům demonstrací, se objevil pouze v 16,4 % příspěvků. [6]

Jde o dobrovolně zaslané příspěvky, nikoli o reprezentativní průzkum všech francouzských studentů. Přesto ukazují pozoruhodný rozdíl mezi tím, co veřejně zdůrazňují politicky aktivní studentské organizace, a tím, co účastníci konzultace uváděli jako své každodenní problémy.

Nabízí se tedy otázka, nakolik veřejně prezentované požadavky studentských organizací odpovídají prioritám širší studentské populace.

V Itálii je rozšíření protestních požadavků do politické oblasti ještě výraznější. Studenti žádají vyšší investice do školství, dostupnější bydlení a zlepšení stavu školních budov. Současně však protestují proti zvyšování vojenských výdajů, politice NATO a izraelskému postupu v palestinských územích.

Při celostátních demonstracích 16. října zaznívala hesla požadující více prostředků pro školství namísto financování války. Organizace OSA a Cambiare Rotta například spojovaly studentskou mobilizaci s odporem proti evropskému přezbrojování a zahraniční politice Spojených států. [7][8]

Je samozřejmě legitimní diskutovat o rozpočtových prioritách. V současné evropské bezpečnostní situaci však nelze jednoduše předpokládat, že prostředky určené na obranu představují zbytečný luxus, který lze bez dalších důsledků přesunout do školství. Taková úvaha přehlíží dlouhodobé bezpečnostní závazky evropských států i možné důsledky oslabení jejich obranyschopnosti.

Některé projevy studentů navíc vyvolávají otázky svou radikalitou. Během milánské demonstrace 16. října nesli účastníci transparenty s fotografiemi premiérky Giorgie Meloniové a ministra zahraničí Antonia Tajaniho obrácenými hlavou dolů. Na fotografiích byly otisky rukou natřených červenou barvou symbolizující krev. Událost zdokumentovala italská tisková agentura ANSA. [9]

Podobná symbolika již výrazně přesahuje běžnou kritiku školské politiky. V italském historickém kontextu navíc zobrazení politických představitelů hlavou dolů může vyvolávat asociace s vystavením těla Benita Mussoliniho v Miláně roku 1945, přestože samotné použití symbolu nedokazuje, jaký význam mu přisuzovali všichni účastníci.

Právě zde vzniká důležitá otázka: Nakolik ještě demonstrace vyjadřují konkrétní zájmy studentů a nakolik se stávají prostředkem prosazování širších ideologických požadavků?

Studenti mají nepochybně právo vyjadřovat politické postoje a účastnit se veřejné debaty. To však neznamená, že každé jejich heslo je promyšlené, realistické nebo že za ním stojí všichni účastníci protestů.

Pro pochopení současných nepokojů je proto zásadní rozlišovat mezi autentickou studentskou nespokojeností, politickými požadavky organizátorů a působením dalších skupin, které se k demonstracím připojují.

Právě financování organizátorů je jednou z nejdůležitějších, ale zároveň nejméně objasněných otázek.

U francouzských studentských odborů lze dohledat alespoň některé veřejně deklarované zdroje financování. Například Union syndicale lycéenne vybírá členské příspěvky, jejichž základní výše činí pět eur ročně, a umožňuje také dobrovolné dary.

U dalších organizací existují členské kampaně, příspěvky sympatizantů a vlastní fundraisingové aktivity. Francouzské odborové centrály navíc disponují zavedeným organizačním a finančním zázemím.

Podstatně méně jasná je situace u některých italských radikálních kolektivů a především nových internetových iniciativ.

Veřejně dostupné informace zatím neumožňují sestavit úplný přehled jejich příjmů, dárců ani nákladů na jednotlivé protestní akce.

To samo o sobě nepředstavuje důkaz nezákonného financování. Znamená to však, že otázka skutečných finančních zdrojů zůstává otevřená.

Stejně tak je potřeba rozlišovat mezi podporou demonstrace a jejím skrytým řízením. Poskytnutí ozvučení, právní pomoci, propagačních materiálů nebo prostor pro schůzky může být běžnou součástí odborové a aktivistické činnosti.

Jiné by bylo prokázané financování násilných akcí nebo jejich koordinace zahraniční zpravodajskou službou.

A právě zde se nabízí otázka Ruska.

Podezření na možné ruské působení není zcela bez historického základu.

V květnu 2023 zveřejnil francouzský deník Le Monde společně s investigativními partnery zjištění o operaci, při níž byly v několika evropských městech organizovány fingované protiukrajinské protesty.

Novináři analyzovali interní dokumenty spojované s ruskými zpravodajskými službami. Podle jejich zjištění se organizátoři pokoušeli vytvářet dojem rozsáhlé evropské opozice vůči pomoci Ukrajině.

Princip byl jednoduchý. Malé skupiny lidí se objevovaly na skutečných demonstracích, které původně vůbec nesouvisely s válkou. Před kamerami držely transparenty proti NATO, Ukrajině nebo evropské podpoře Kyjeva. Fotografie a videa se následně šířily po sociálních sítích jako údajné doklady masového odporu evropské veřejnosti.

Podobné akce byly zaznamenány v Paříži, Bruselu, Haagu a Madridu.

Investigace navíc popsala nábor účastníků prostřednictvím internetových inzerátů a využívání placených figurantů. Smyslem těchto akcí nebylo vytvořit skutečné masové hnutí, ale vyrobit obraz veřejné nespokojenosti a následně jej propagandisticky využít. [12]

Tento případ ukázal, že vytváření falešných protestních obrazů není pouze teoretickou možností. Podle zjištění Le Monde jej aktéři napojení na ruské služby skutečně využívali.

To ovšem ještě neznamená, že současné demonstrace ve Francii a Itálii vznikly stejným způsobem.

Dne 20. října 2026 poskytl italskému deníku La Repubblica rozhovor senátor Enrico Borghi, člen parlamentního výboru pro dohled nad zpravodajskými službami.

Upozornil na možnost, že někdo mohl současné nepokoje cíleně usměrňovat. Současně poukázal na ruský zájem prohlubovat rozpory uvnitř Evropy. [11]

Jeho vyjádření je významné, protože pochází od politika působícího v oblasti parlamentní kontroly zpravodajských služeb. Nelze je však zaměňovat za zveřejnění konkrétních důkazů, že současné protesty organizuje Moskva.

Ruské informační operace proti evropským zemím jsou jinak dobře dokumentovány. Evropská služba pro vnější činnost (EEAS) dlouhodobě upozorňuje, že Rusko využívá zahraniční informační manipulace jako jeden z nástrojů státní politiky.

Zvláštní pozornost věnuje evropským společnostem a jejich podpoře Ukrajiny. Prostřednictvím koordinovaných informačních kampaní se snaží prohlubovat polarizaci, oslabovat důvěru v instituce a zpochybňovat společný evropský postup.

Takové operace přitom nemusí nutně spočívat v přímém financování demonstrantů. Někdy stačí využívat již existující společenské konflikty, zveličovat jejich rozsah nebo cíleně šířit obrazy násilí.

Z hlediska Moskvy mohou být rozsáhlé evropské nepokoje výhodné hned z několika důvodů. Zaměstnávají politické představitele domácími krizemi, prohlubují neshody mezi vládami a opozicí, komplikují rozhodování o veřejných výdajích a mohou oslabovat podporu společné evropské bezpečnostní politiky.

Zda Rusko takto konkrétně využívá současné francouzské a italské demonstrace, však zatím není veřejně prokázáno. Ještě méně podložené by bylo tvrdit, že protesty přímo financuje nebo řídí.

Otázka politického prospěchu je složitější, než by se mohlo zdát.

Ve Francii se studentskou mobilizací snaží oslovovat mladé voliče především La France insoumise. Pro Mélenchonovo hnutí mohou demonstrace představovat příležitost k rozšíření podpory a získávání nových aktivistů.

Násilnosti však mohou mít také opačný důsledek. Posilují témata bezpečnosti a veřejného pořádku, na která se zaměřují pravicové strany včetně Národního sdružení Marine Le Penové. Není proto samozřejmé, že politicky těží právě organizace podporující protesty.

V Itálii mohou radikálně levicové kolektivy využívat studentskou nespokojenost k propagaci svého programu. Současně však násilí poskytuje vládě Giorgie Meloniové argumenty pro prosazování přísnějších bezpečnostních opatření.

A Rusko? Tomu mohou vyhovovat především hluboké a dlouhodobé rozpory mezi evropskými společnostmi, bez ohledu na to, která domácí politická síla z nich momentálně profituje.

Z toho však nevyplývá, že příjemce politické výhody je automaticky také organizátorem nepokojů.

Současné události odhalují několik vrstev společenského konfliktu.

Na počátku mohou stát zcela konkrétní a oprávněné požadavky. Nedostatek učitelů, špatné školní budovy nebo nedostupné bydlení nejsou vymyšlenými problémy.

Vedle studentů se však objevují organizace s širšími politickými cíli. Některé poskytují pomoc a zastoupení, jiné se snaží rozšířit protesty na další společenská témata.

Jak ukazují také francouzské údaje z konzultační platformy, mezi každodenními starostmi studentů a nejhlasitěji prezentovanými politickými požadavky mohou existovat značné rozdíly. Právě tento prostor umožňuje politickým organizacím formulovat program, který již nemusí odpovídat prioritám většiny účastníků.

Do tohoto prostředí vstupují sociální sítě, které umožňují velmi rychlou mobilizaci i bez tradičních organizačních struktur. Přitahují další účastníky, někdy také osoby hledající příležitost k násilí.

A konečně existuje riziko zahraničního informačního ovlivňování. Nejde o nepodloženou představu, protože obdobné operace byly v minulosti skutečně zdokumentovány. Důkazy o jejich přímém propojení se současnými nepokoji však zatím chybějí.

Největší otázkou proto není, zda mají francouzští a italští studenti právo protestovat. Mají. Otázkou je, kdo dokáže jejich nespokojenost využít, změnit její směřování a případně proměnit legitimní protest v prostředek vlastního politického boje.

A také to, zda v době digitálních sociálních sítí vůbec dokážeme včas rozlišit spontánní společenské hnutí od jeho cíleného ovlivňování.

Právě na tuto otázku by měly odpovědět další investigace a práce bezpečnostních orgánů. Protože skutečnost, že dosud neznáme všechny organizátory a finanční zdroje, není důkazem spiknutí. Je to však dostatečný důvod se jimi důkladně zabývat.

Informace odpovídají stavu k 20. říjnu 2026. U probíhajících vyšetřování a nově vznikajících protestních organizací mohou být další zjištění upřesněna.