Předstírali, že po nich otrokyně touží. Co prozrazují starověké milostné příběhy

Mladá služka připravovala jídlo, když do kuchyně vstoupil muž. Míchala obsah nádoby nad ohněm a při práci se pohybovala tak půvabně, že z ní nedokázal spustit oči. Začal ji pozorovat, obdivovat její tělo a nakonec se neudržel a pronesl dvojsmyslnou poznámku.

Dívka se neurazila. Naopak, pohotově mu odpověděla, že by se měl od jejího ohýnku držet dál. Kdyby totiž pocítil jeho žár, nikdo jiný než ona by nedokázal uhasit plamen, který v něm vzplane. Dodala, že umí stejně dobře zacházet s hrncem jako s milostným ložem.

Muž byl nadšen. Služka byla nejen krásná, ale také vtipná, smyslná a očividně připravená jeho zájem opětovat.

Takovou scénu najdeme ve druhé knize románu Proměny, známého také jako Zlatý osel, který napsal římský spisovatel Apuleius ve 2. století n. l. Mužem je hlavní hrdina Lucius a mladou služkou je Fotis, otrokyně v domácnosti, kde je Lucius ubytován.

Na první pohled jde o půvabnou erotickou epizodu, založenou na oboustranné přitažlivosti a slovních hříčkách. Lucius po dívce touží a ona mu jeho zájem opětuje. Z příběhu se postupně rozvíjí intimní vztah, v němž Fotis vystupuje jako aktivní a zkušená partnerka.

Při pozornějším čtení však vyvstává otázka: proč autor považoval za důležité vykreslit otrokyni právě takto? A co nám tato literární představa vypovídá o skutečném postavení nesvobodných žen v římské společnosti?

Apuleiova Fotis je jednou z nejzajímavějších ženských postav antické erotické prózy. Není pasivní služkou, která pouze přijímá příkazy. Dokáže flirtovat, vtipkovat, projevovat iniciativu a v dalších částech příběhu významně ovlivňuje Luciův osud.

Zároveň však zůstává otrokyní. Její právní postavení se zásadně liší od postavení svobodných žen, které Lucius během svých dobrodružství potkává.

Fotis není Luciovým majetkem. Patří do domácnosti bohatého Mila a jeho manželky Pamfily, u nichž mladý muž pobývá. Přesto je významné, že Lucius svou touhu obrací právě k nesvobodné služce, jejíž společenské postavení je podstatně nižší než jeho vlastní.

Moderní historička F. Mira Green ve studii Witnesses and Participants in the Shadows: The Sexual Lives of Enslaved Women and Boys z roku 2015 upozorňuje na způsob, jakým římští autoři zobrazovali sexualitu otroků. Nesvobodné osoby se v literatuře často neobjevují pouze jako objekty sexuálních přání svobodných lidí. Jsou také vykreslovány jako jejich nadšené a ochotné partnerky či partneři.

Právě Apuleiova Fotis je názorným příkladem.

Její chování jako by Luciovi potvrzovalo, že ji nepřitahuje pouze on, ale že sama aktivně vyhledává erotické potěšení. Vzájemná přitažlivost je tím představena jako samozřejmá a přirozená.

Důležitá je také okolnost, že Fotis projevuje svou smyslnost při obyčejné domácí práci. Vaření se mění v erotickou scénu a pohyby služky, které původně sloužily přípravě pokrmu, získávají v Luciových očích sexuální význam.

Muž se stává pozorovatelem, jenž každodenní činnost otrokyně proměňuje ve vlastní erotickou představu.

Proč bylo takové zobrazení přitažlivé?

F. Mira Green upozorňuje, že představa sexuálně iniciativní otrokyně umožňovala římským mužským autorům vytvářet příběhy, v nichž touha nesvobodné ženy potvrzovala přitažlivost jejího svobodného partnera.

Muž v takovém příběhu nemusí ženu přemlouvat ani nutit. Ona sama jej vyhledává, odpovídá na jeho návrhy a projevuje potěšení z intimního vztahu.

To však neznamená, že skutečné otrokyně sexuální touhu nepociťovaly nebo že mezi nimi a svobodnými muži nemohla vzniknout vzájemná náklonnost. Problém spočívá v tom, že dochované literární příběhy nelze považovat za přímé výpovědi nesvobodných žen.

Fotis mluví, ale její slova vytvořil mužský autor. Její přání jsou součástí příběhu vyprávěného z pohledu Lucia.

Právě zde se otevírá podstatný rozdíl mezi literární představou a historickou skutečností.

V římské společnosti měl svobodný muž vůči otrokyním výraznou mocenskou převahu. Pokud byl zároveň jejich majitelem, disponoval rozsáhlými pravomocemi nad jejich prací, pohybem i životními podmínkami. Sexuální využívání otrokyň patřilo k běžně uznávaným možnostem vyplývajícím z vlastnictví.

Takové postavení zásadně omezovalo schopnost nesvobodné ženy odmítnout nežádoucí sexuální kontakt a bezpečně prosadit vlastní rozhodnutí.

Literatura však mohla tuto nerovnost potlačit nebo zcela odstranit ze zorného pole. Z nesvobodné ženy vytvořila milenku, která jako by toužila přesně po tom, co si přál muž.

Podobnou představu nacházíme také u římského básníka Horatia, který žil v 1. století př. n. l.

Ve čtvrté ódě druhé knihy oslovuje jistého Xanthia z Fókidy. Ten se zamiloval do své otrokyně a zřejmě se obává, že by takový vztah mohl poškodit jeho pověst.

Horatius jej uklidňuje. Není přece prvním významným mužem, kterého okouzlila nesvobodná žena.

Připomíná Achilla, jenž miloval zajatou Bríseovnu, Aianta a jeho zajatkyni Tekméssu i Agamemnona, kterého přitahovala Kassandra. Všichni patřili k proslulým hrdinům řeckých mýtů a jejich vztahy k zajatým ženám byly součástí známých příběhů.

Proč by se tedy Xanthias měl za svou lásku stydět?

Horatius jde ještě dál. Naznačuje, že jeho milovaná otrokyně Phyllis možná pochází ze vznešeného rodu. Její půvab, věrnost a nezájem o hmotný prospěch podle básníka svědčí o tom, že nemohla být obyčejného původu.

Básník dokonce připouští možnost, že její rodiče kdysi patřili ke královskému rodu a že dívku o svobodu připravila nepřízeň osudu.

Je to mimořádně zajímavý způsob, jak ospravedlnit vztah s otrokyní.

Phyllis zůstává nesvobodnou ženou. V představách svého milence však získává urozený původ, který ji činí společensky přijatelnější partnerkou.

A Xanthias může sám sebe přirovnávat k antickým hrdinům.

Historička Green upozorňuje právě na tento mechanismus: vztah s otrokyní umožňoval muži představovat si sebe sama v roli významnějšího a mocnějšího člověka. Zároveň mohl nesvobodné partnerce přisuzovat takovou identitu, která vyhovovala jeho přáním.

Phyllis tak nemusí být pouze krásnou služkou. V mužské fantazii se může proměnit v princeznu zbavenou svého postavení.

Pro její skutečný život však taková představa nemusela znamenat žádnou změnu.

V římské literatuře se opakovaně setkáváme s rozlišováním mezi svobodnými ženami a těmi, které byly svému okolí podřízeny.

Svobodná žena z významné rodiny mohla do milostného vztahu vnášet společenské závazky, rodinné vazby a očekávání. Její postavení bylo spojeno s otázkami pověsti, manželství a rodinné cti.

Vztah s otrokyní nebo prostitutkou mohl být naopak v mužské literární představě líčen jako jednodušší. Muž nemusel tolik zvažovat společenské důsledky, mohl se více soustředit na vlastní potěšení a méně respektovat požadavky druhé strany.

Horatius rozvíjí tento motiv také ve svých Satirách.

V druhé satiře první knihy připomíná filozofa Filodéma, který dával přednost ženě, jejíž společnost si mohl zajistit bez složitých překážek. Nemusela být drahá, měla přijít, když ji muž zavolá, a neměla své tělo měnit nákladnými ozdobami nebo líčením.

Pozoruhodné je, že muž mohl své sexuální partnerce přisuzovat libovolnou identitu. Ve vlastní představě ji mohl proměnit v jinou ženu, dokonce i v postavu z římské mytologie.

Tato pasáž se týká prostitutky, nikoli výslovně otrokyně. Přesto je významná pro pochopení širšího způsobu uvažování o ženské sexualitě.

Žena se zde mění v prostředek mužské fantazie. Její skutečná osobnost ustupuje tomu, kým si ji přeje mít její partner.

U otrokyň měl tento způsob přemýšlení ještě závažnější důsledky. Nesvobodná žena nebyla pouze společensky podřízená. Její tělo a práce byly součástí majetkových práv jiného člověka.

Představa, že muž může ženu podle svého přání přejmenovat, hodnotit nebo jí přisoudit určitou roli, tak souvisela s mnohem širší kulturou vlastnictví a nadvlády.

Není náhodou, že v literárních příbězích vystupují otrokyně často jako smyslné, vtipné a sexuálně zkušené ženy.

Takové postavy mohly představovat příjemný protiklad ke svobodným ženám, jejichž chování bylo spojováno s přísnějšími společenskými pravidly.

Fotis je ochotná flirtovat při přípravě jídla. Horatiova Phyllis se jeví jako věrná a nezištná milenka. Jiné literární postavy jsou líčeny jako ženy, které se oddávají milostným vztahům bez zábran a samy dávají najevo svá přání.

V těchto obrazech se však často ztrácí skutečnost, že nesvobodné ženy neměly stejné možnosti volby jako jejich svobodné protějšky.

F. Mira Green zdůrazňuje, že římští autoři využívali sexualitu otroků a otrokyň k naplnění mužských emocionálních i erotických představ. Svobodní muži si mohli představovat, že jsou předmětem opravdové touhy osob, které na nich byly existenčně závislé.

Takové literární zobrazení navíc umožňovalo představit vztah jako vzájemný, aniž by bylo nutné zabývat se jeho mocenskou nerovností.

Přitom právě možnost odmítnout sexuální kontakt představovala zásadní rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou osobou.

Ani svobodné ženy nebyly v římské společnosti rovnoprávné s muži. Otrokyň se však týkala další úroveň podřízenosti, protože jejich postavení bylo spojeno s vlastnictvím a možností tělesného trestání.

Pokud byla žena závislá na vůli svého pána, její ochota mohla vycházet z nejrůznějších okolností. Mohla k muži pociťovat náklonnost, ale také se obávat následků odmítnutí, usilovat o příznivější zacházení nebo hledat způsob, jak zlepšit své postavení.

Z dochovaných literárních textů zpravidla nedokážeme určit, jakou roli tyto okolnosti hrály v životě skutečných žen.

Že se sexuální vztah s otrokyní mohl v literatuře stát také nástrojem nátlaku, ukazuje jiný římský autor, Ovidius.

Ve dvou navazujících elegiích své sbírky Lásky vypráví o milostném poměru se služkou Cypassis, která patří jeho milence Corinně.

Když Corinna pojme podezření, muž vše popře. Tvrdí, že by nikdy neměl sexuální vztah s otrokyní, kterou považuje za společensky nedůstojnou partnerku.

V následující básni však vyjde najevo, že jejich poměr skutečně existoval. Muž po Cypassis požaduje další sexuální setkání, a když se zdráhá, začne jí vyhrožovat prozrazením jejich tajemství.

Zatímco Fotis je v Apuleiově románu představena jako aktivní a ochotná milenka, Cypassis čelí nátlaku, který vychází z jejího nesvobodného postavení.

Oba příběhy jsou literárními konstrukcemi, ale společně odhalují pozoruhodný rozpor.

Nesvobodná žena mohla být v představách mužských autorů vykreslena jako ideální partnerka, která sama vyhledává erotické potěšení. Současně však literatura dokázala otevřeně zobrazovat situace, v nichž její odmítnutí vyvolávalo výhrůžky nebo jiné projevy moci.

Takové obrazy nevypovídají pouze o sexualitě. Vypovídají také o tom, jak svobodní lidé chápali své postavení vůči těm, kteří jim byli podřízeni.

To je otázka, na kterou mají historici jen velmi omezené možnosti odpovědět.

Dochovala se řada básní, románů, právních pojednání, náhrobních nápisů i výtvarných památek. Víme poměrně mnoho o tom, jak si svobodní Římané představovali sexuální vztahy a jaké chování považovali za přijatelné či odsouzeníhodné.

Mnohem méně však víme o osobních zkušenostech nesvobodných žen.

Jejich vlastní slova se v pramenech objevují jen výjimečně. Literatura nám zpravidla představuje otrokyně tak, jak je chtěli zobrazit mužští autoři píšící převážně pro svobodné čtenáře.

Ani Fotis, přestože je v Apuleiově románu výraznou a aktivní postavou, nepředstavuje přímé svědectví skutečné otrokyně. Její ochota a sexuální iniciativa jsou součástí uměleckého vyprávění.

Zároveň by však bylo metodicky nesprávné předpokládat, že každá otrokyně musela všechny intimní vztahy prožívat stejně. Otroctví představovalo zásadní omezení osobní svobody, ale jednotlivé lidské zkušenosti se mohly lišit.

Historik proto musí rozlišovat mezi existencí vzájemné náklonnosti a možností svobodného rozhodování. Tyto dvě věci nejsou totožné.

To, že žena mohla svého partnera milovat, ještě neznamenalo, že měla možnost vztah bez následků ukončit. A literární tvrzení, že po muži sama toužila, není důkazem jejího skutečného souhlasu.

Apuleiova Fotis, Horatiova Phyllis i Ovidiova Cypassis představují tři různé podoby nesvobodných žen v antické literatuře. Jedna je svůdná a vtipná, druhá věrná a údajně urozeného původu, třetí vystavená výhrůžkám svobodného muže.

Každá z nich se však čtenáři představuje prostřednictvím mužského autora a jeho literárních záměrů.

A právě v tom spočívá historická hodnota těchto příběhů.

Neříkají nám spolehlivě, co jednotlivé otrokyně skutečně cítily. Ukazují však, jaké představy o jejich touze, ochotě a sexualitě dokázali vytvářet vzdělaní muži římského světa.

V těchto představách mohla být otrokyně ideální milenkou, která nic nežádá, neklade nepříjemné podmínky a s potěšením naplňuje přání svého partnera.

Skutečné otroctví však takovou rovnocennost neumožňovalo.

Za literárním obrazem dobrovolné a šťastné milenky totiž zůstávala žena, jejíž tělo, práce a život podléhaly cizí vůli.

Antické milostné příběhy tak vypovídají možná více o přáních svobodných mužů než o skutečných touhách žen, které jim sloužily.

GREEN, F. Mira. Witnesses and Participants in the Shadows: The Sexual Lives of Enslaved Women and Boys. Helios. 2015, roč. 42, č. 1, s. 143–162, zejména s. 153–158.

FITZGERALD, William. Slavery and the Roman Literary Imagination. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.

FITZGERALD, William. Martial and the World of Epigram. Chicago: University of Chicago Press, 2007.

APULEIUS. Metamorphoses (Proměny, Zlatý osel). Kniha II, zejména kapitola 7.

HORATIUS FLACCUS, Quintus. Carmina (Ódy). Kniha II, óda 4.

HORATIUS FLACCUS, Quintus. Sermones (Satiry). Kniha I, satira 2, zejména verše 121–127.

OVIDIUS NASO, Publius. Amores (Lásky). Kniha II, elegie 7–8.

Poznámka: Uvedené antické literární texty zachycují především představy mužských autorů o sexuálních vztazích. Nelze je považovat za přímé výpovědi skutečných otrokyň ani za doklady konkrétních historických událostí.