Společnost nároků: Všichni chtějí mít všechno. Ale kdo to zaplatí a kdo bude pracovat?

Každý rok dovolená u moře, slušné bydlení, dostatek volného času, dobře placená práce, kvalitní zdravotnictví a pokud možno také jistota, že se o nás stát postará, kdykoli se dostaneme do problémů. To všechno jsou pochopitelná lidská přání. Otázkou však je, kdy se z přání stává samozřejmý nárok, jehož naplnění požadujeme po někom jiném.

V posledních letech mám stále silnější pocit, že se v naší společnosti mění vztah mezi tím, co od života očekáváme, a tím, co jsme ochotni pro splnění svých očekávání udělat. Ve veřejné debatě často slyšíme, na co všechno by měl mít člověk právo. Mnohem méně se však mluví o tom, kdo za to ponese odpovědnost.

Stát má zajistit dostupné bydlení, vyšší důchody, levnější energie, bezplatné služby, vyšší mzdy ve veřejném sektoru a pokud možno také nižší daně. Zaměstnavatelé mají lépe platit, pracovní doba by se měla zkracovat a životní úroveň by měla neustále růst.

Když se ale zeptáme, odkud se na to všechno vezmou prostředky, odpověď bývá pozoruhodně neurčitá. Zaplatí to stát. Bohatí. Firmy. Evropská unie. Zkrátka někdo jiný.

Právě tato představa, že naše potřeby automaticky zakládají povinnost někoho dalšího je uspokojit, je podstatou nárokové mentality.

V psychologii existuje pojem psychological entitlement, tedy psychologická nárokovost. Označuje přesvědčení, že člověk si zaslouží zvláštní zacházení, výhody nebo odměny bez ohledu na to, zda pro ně existuje přiměřené opodstatnění.

Americký psycholog W. Keith Campbell a jeho spolupracovníci publikovali v roce 2004 v odborném časopise Journal of Personality Assessment studii založenou na devíti výzkumech. Zkoumali mimo jiné souvislost mezi psychologickou nárokovostí a chováním v mezilidských vztazích.

Zjistili, že lidé s vyšším pocitem nároku častěji upřednostňují vlastní zájmy, mohou být méně ochotni spolupracovat a v určitých situacích reagují agresivněji, pokud jejich očekávání nejsou naplněna.

Nejde přitom jen o peníze. Nárokovost se může projevit v zaměstnání, rodině, partnerských vztazích i politice. Společným jmenovatelem je přesvědčení, že člověk má dostat to, co požaduje, aniž vždy bere v úvahu zájmy ostatních nebo vlastní odpovědnost.

Samotná studie ovšem nedokazuje, že nárokovost současné společnosti narůstá. Ukazuje především to, že takový psychologický postoj existuje a může ovlivňovat lidské jednání.

Dobrým příkladem je dovolená. Ještě před několika desetiletími byla zahraniční dovolená pro řadu evropských rodin luxusem, na který bylo třeba dlouho šetřit. Dnes ji mnozí považují za běžnou součást životního standardu.

Na tom samozřejmě není nic špatného. Růst životní úrovně je jedním z výsledků hospodářského rozvoje. Problém začíná ve chvíli, kdy se určitá úroveň spotřeby stává nejen cílem, ale také měřítkem údajné nespravedlnosti.

Pokud si člověk nemůže dovolit každý rok zahraniční dovolenou, znamená to automaticky, že společnost selhala? Měl by mít každý zaručeno, že alespoň jednou ročně odjede k moři? A kdo by to měl financovat?

Zajímavé je, že Evropský statistický úřad Eurostat skutečně používá možnost zaplatit si týdenní dovolenou mimo domov jako jeden z ukazatelů materiální deprivace.

Podle údajů zveřejněných v červenci 2026 si v roce 2025 nemohlo takovou dovolenou dovolit 27,5 % obyvatel Evropské unie.

Tento údaj je často interpretován jako ukazatel životní úrovně. To je v pořádku. Je však důležité připomenout, že Eurostat tím nikomu nepřiznává právní nárok na každoroční rekreaci a už vůbec ne na dovolenou u moře. Jde o statistický nástroj, který umožňuje srovnávat materiální podmínky obyvatel různých zemí.

Rozdíl je zásadní. Je správné usilovat o společnost, v níž si většina pracujících může dovolit odpočinek a rekreaci. Něco jiného je přesvědčení, že stát má každému zaručit určitou spotřebu bez ohledu na jeho příjmy a možnosti veřejných financí.

Navíc bychom neměli směšovat dva různé problémy. Rodina, která při běžných pracovních příjmech sotva zaplatí bydlení a základní potřeby, se nachází v jiné situaci než člověk, který má dostatečný životní standard, ale považuje drahou dovolenou za samozřejmý nárok.

Podobný rozpor lze pozorovat v debatách o práci.

Zvyšování mezd, kratší pracovní týden nebo lepší rovnováha mezi zaměstnáním a soukromým životem nejsou samy o sobě nesmyslnými požadavky. Technologický pokrok a růst produktivity mohou umožnit, aby lidé pracovali méně a přitom si zachovali nebo zvýšili životní úroveň.

Takový vývoj ovšem není automatický.

Pokud má společnost vyrábět stejné množství výrobků a poskytovat stejné množství služeb za kratší pracovní dobu, musí se zvýšit produktivita, změnit organizace práce nebo přibýt pracovní síly. V opačném případě bude nutné přijmout omezení produkce, vyšší náklady nebo horší dostupnost některých služeb.

Kdo bude učit děti, ošetřovat pacienty, opravovat silnice, stavět domy nebo pečovat o seniory?

Právě tyto otázky bývají při debatách o rostoucích nárocích přehlíženy.

Česká republika přitom již nyní čelí nedostatku pracovníků v řadě oborů. Organizace OECD ve své hospodářské zprávě o Česku z roku 2025 upozorňuje, že napětí na pracovním trhu přetrvává navzdory určitému ekonomickému ochlazení. Nedostatek zaměstnanců se projevuje v mnoha sektorech, zvláště ve stavebnictví.

To však samo o sobě nedokazuje, že lidé nechtějí pracovat. Příčinou mohou být také nedostatečné mzdy, pracovní podmínky, nesoulad kvalifikace s potřebami firem nebo demografický vývoj.

Otázka nicméně zůstává: Jak chceme neustále rozšiřovat nabídku služeb a výhod, pokud současně neřešíme, kdo je bude poskytovat?

Stát totiž není samostatný výrobce peněz, práce ani prosperity. Může přerozdělovat zdroje, organizovat veřejné služby a vytvářet podmínky pro hospodářský rozvoj. Nemůže však dlouhodobě rozdávat více skutečných zdrojů, než kolik jich společnost dokáže vytvořit nebo získat.

Starší generace často obviňují mladé lidi, že jsou rozmazlení, málo odolní a očekávají příliš mnoho. Podobné soudy se však objevovaly už v minulosti.

A výzkumy navíc nepodporují jednoduchou představu, že každá nová generace je nárokovější než ta předchozí.

V roce 2017 publikovala psycholožka Eunike Wetzelová s kolegy rozsáhlou studii, která porovnávala údaje od více než 60 000 amerických vysokoškoláků ze tří období od devadesátých let do druhého desetiletí 21. století. Výsledky ukázaly mírný pokles narcismu, včetně jeho složky spojené s pocitem nároku.

Paušální tvrzení, že mladí jsou dnes prokazatelně nárokovější, proto nemá jednoznačnou empirickou oporu.

Domnívám se navíc, že nárokovou mentalitu lze pozorovat napříč věkovými skupinami.

Může ji projevovat student, který očekává, že mu vysoká škola zajistí úspěšnou kariéru bez ohledu na jeho vlastní úsilí. Zaměstnanec, který považuje každoroční výrazné zvýšení platu za samozřejmost, aniž by se zajímal o hospodářské výsledky zaměstnavatele. Stejně jako volič, který požaduje vyšší veřejné výdaje, ale odmítá jakékoli zvýšení daní nebo omezení jiných výhod.

Právě poslední příklad může mít pro společnost nejzávažnější důsledky.

Ekonomové James M. Buchanan a Richard E. Wagner popsali už v roce 1977 v knize Democracy in Deficit problém demokratické rozpočtové politiky.

Politici mají podle jejich analýzy silnou motivaci slibovat a prosazovat výdaje, jejichž přínosy voliči bezprostředně pocítí. Naproti tomu zvyšování daní nebo omezování výdajů bývá politicky nepopulární.

Vzniká tak asymetrie. Výhody se dají rozdělovat dnes, zatímco náklady lze prostřednictvím rozpočtového deficitu přesouvat do budoucnosti.

Volič získá vyšší příspěvek, slevu či jinou výhodu. Politik získá jeho podporu. Účet však zůstane státu a budoucím daňovým poplatníkům.

Tento mechanismus pomáhá vysvětlit, proč mohou být rozpočtové schodky politicky přitažlivé i v obdobích, kdy nejsou nezbytné kvůli mimořádné hospodářské krizi.

Neznamená to, že každý sociální výdaj je zbytečný nebo že zadlužování je za všech okolností chybou. Problém vzniká tehdy, když se dočasně financovaná výhoda promění v trvalý politický slib, aniž se současně zajistí odpovídající příjmy.

Nárokovou mentalitu tak nemusí vytvářet pouze občané. Mohou ji systematicky podporovat také politici, kteří veřejnosti předkládají stále nové přísliby bez přesvědčivého vysvětlení jejich nákladů.

Bylo by však nesprávné vyvozovat, že společnost má pomáhat pouze těm, kdo si dokážou všechno zajistit vlastní prací.

Existují lidé, kteří kvůli věku, zdravotnímu stavu, péči o blízké nebo jiným okolnostem nemohou dosahovat stejných příjmů jako ostatní. Smyslem sociálního státu je mimo jiné chránit občany před situacemi, které sami nedokážou zvládnout.

Rozdíl mezi solidaritou a nárokovou mentalitou proto nespočívá jednoduše v tom, zda člověk přijímá veřejnou pomoc.

Spočívá především v přiměřenosti očekávání, skutečných potřebách, možnostech společnosti a spravedlivém rozdělení odpovědnosti.

Nizozemský sociolog Wim van Oorschot se ve studii z roku 2006 zabýval tím, jak Evropané posuzují oprávněnost nároků různých sociálních skupin. Ukázal, že při hodnocení toho, komu má společnost pomáhat, hrají významnou roli například představy o osobní odpovědnosti, potřebnosti a předchozím přínosu jednotlivce společnosti.

Právě tato kritéria jsou pro debatu důležitá.

Je rozdíl mezi člověkem, který celý život pracoval a následně potřebuje pomoc kvůli vážné nemoci, a člověkem, který má možnost se o sebe postarat, ale očekává, že jeho požadovaný životní standard zaplatí ostatní.

Současně bychom měli být opatrní při rozhodování, kdo si pomoc zaslouží. Zvenčí často nevidíme zdravotní potíže, rodinné povinnosti nebo jiné překážky, které člověku brání pracovat či vydělávat více.

Sociální stát proto potřebuje jasná pravidla, nikoli pouze morální soudy o jednotlivcích.

Sociologové a politologové už dlouho upozorňují, že společenská nespokojenost nesouvisí výhradně s objektivní životní úrovní.

Americký politolog James C. Davies ve své známé studii Toward a Theory of Revolution z roku 1962 rozpracoval teorii, podle níž může riziko sociálních nepokojů růst tehdy, když se po období zlepšování životních podmínek vývoj náhle zhorší, zatímco očekávání obyvatel zůstávají vysoká.

Lidé se totiž neporovnávají pouze s hranicí existenční nouze. Srovnávají svou situaci s tím, na co si zvykli, s tím, co považují za spravedlivé, a také s životem ostatních.

V současnosti k tomu přispívají sociální sítě. Každodenně vidíme fotografie exotických dovolených, krásných bytů, drahých automobilů a životního stylu, který často neodpovídá finančním možnostem většiny společnosti.

Čím více se určitý životní standard stává veřejně viditelným, tím snáze může vznikat dojem, že je normální a samozřejmý.

Jen málo prostoru přitom dostávají otázky, kolik práce, času, rizika nebo dluhů se za tímto život

Jen málo prostoru přitom dostávají otázky, kolik práce, času, rizika nebo dluhů se za tímto životním standardem skrývá. Očekávání rostou rychleji než ochota mluvit o nákladech. Každý chce dostupné bydlení, kvalitní zdravotnictví, vysoké důchody, bezpečí, levné energie, pohodlnou dopravu a zároveň nízké daně. Politici tento rozpor často neřeší, ale pouze překládají do nových slibů.

Jenže žádná společnost nemůže dlouhodobě rozdávat více, než vytvoří. Pokud se zvyšují nároky na veřejné služby, musí růst buď daně, produktivita, nebo zadlužení. A pokud ubývá lidí v produktivním věku, zatímco přibývá těch, kteří potřebují péči, bude tento problém ještě výraznější. Nejde přitom jen o účetní položky ve státním rozpočtu. Za každou službou stojí konkrétní lidé, kteří ji musí poskytovat.

To je možná nejméně populární část celé debaty. Lékaře, učitele, pečovatele, řidiče, techniky ani řemeslníky nelze vytvořit politickým rozhodnutím. Nelze je jednoduše objednat jako další dávku nebo dotaci. Potřebují čas, vzdělání, odpovídající podmínky a také společenské uznání. Pokud chceme více služeb, ale zároveň odmítáme vyšší náklady, delší pracovní dobu nebo změnu priorit, vzniká pouze iluze, že se problém nějak vyřeší sám.

Podobně je tomu u spotřeby. Reklama a sociální sítě vytvářejí dojem, že určitý standard je samozřejmostí: vlastní bydlení, pravidelné dovolené, nové vybavení, rychlá doprava, okamžitá dostupnost zboží i služeb. Kdo si to nemůže dovolit, má často pocit, že selhal. Méně se však mluví o tom, že tento standard může být financován hypotékou, přesčasy, nejistou prací nebo podporou rodiny.

Nejde o to lidem vyčítat, že chtějí žít dobře. Touha po bezpečí, pohodlí a důstojném životě je legitimní. Problém nastává ve chvíli, kdy se z přání stává nárok a z nároku politický požadavek bez ochoty přiznat jeho cenu. Společnost pak začne považovat každé omezení za nespravedlnost a každou povinnost za útok na vlastní svobodu.

Zdravá demokracie by přitom neměla pouze soutěžit v tom, kdo nabídne více výhod. Měla by také otevřeně říkat, co je možné, co už možné není a kdo ponese náklady. To není necitlivost ani útok na sociálně slabé. Je to základní podmínka odpovědné politiky.

Otázka tedy nezní jen, co všechno chceme. Musíme se ptát také, kdo to zaplatí, kdo to odpracuje a co jsme ochotni oželet. Bez těchto otázek se ze společnosti nároků stává společnost slibů, dluhů a rostoucího zklamání. A účet nakonec nepřijde někomu jinému. Přijde nám všem.

1. CAMPBELL, W. Keith, Angelica M. BONACCI, Jeremy SHELTON, Julie J. EXLINE a Brad J. BUSHMAN. Psychological Entitlement: Interpersonal Consequences and Validation of a Self-Report Measure. Journal of Personality Assessment. 2004, 83(1), 29–45.

2. DAVIES, James C. Toward a Theory of Revolution. American Sociological Review. 1962, 27(1), 5–19.

3. BUCHANAN, James M. a Richard E. WAGNER. Democracy in Deficit: The Political Legacy of Lord Keynes. New York: Academic Press, 1977.

4. VAN OORSCHOT, Wim. Making the Difference in Social Europe: Deservingness Perceptions among Citizens of European Welfare States. Journal of European Social Policy. 2006, 16(1), 23–42.

5. WETZEL, Eunike, Anna BROWN, Patrick L. HILL, Joanne M. CHUNG, Richard W. ROBINS a Brent W. ROBERTS. The Narcissism Epidemic Is Dead; Long Live the Narcissism Epidemic. Psychological Science. 2017, 28(12), 1833–1847.

6. EUROSTAT. 27.5% of Europeans Could Not Afford a Week-long Holiday. Eurostat News [online]. 30. 7. 2026. Dostupné z: ec.europa.eu/eurostat.

7. OECD. OECD Economic Surveys: Czechia 2025. Paris: OECD Publishing, 2025.