Sultán měl harém plný žen. Jedna však změnila pravidla jeho ložnice

Podle zavedených zvyklostí měla být její úloha poměrně jasná. Pokud si ji sultán vybral za sexuální partnerku a ona mu porodila syna, měla se věnovat především jeho výchově. Vladař mezitím navazoval vztahy s dalšími konkubínami, aby zajistil dostatek mužských potomků pro pokračování dynastie.

Roxolana však tento model narušila.

Když roku 1521 porodila Süleymanovi syna Mehmeda, její intimní vztah s panovníkem neskončil. Sultán ji nadále vyhledával a během následujících let s ní zplodil další děti. Nakonec se zdá, že ostatní konkubíny jako sexuální partnerky opustil úplně.

Pro evropské pozorovatele to bylo nepochopitelné. Vládce jedné z nejmocnějších říší světa měl přístup k harému plnému žen, a přesto se rozhodl zůstat s jedinou.

Kdo byla žena, která dokázala změnit zavedené zvyklosti osmanského dvora? A co o jejím intimním životě skutečně víme?

Představa osmanského harému jako místa, kde se stovky krásných žen neustále ucházejí o sexuální přízeň jediného muže, patří k nejtrvalejším evropským stereotypům. Ve skutečnosti byl sultánský harém složitě organizovanou institucí, v níž sexualita představovala pouze jednu z mnoha součástí života.

Turecké slovo harem označovalo soukromý a chráněný prostor domácnosti. V případě osmanského paláce zahrnoval ženské obytné prostory, příslušnice panovnické rodiny, jejich služebnictvo, děti a rozsáhlý personál.

Většina žen, které v harému žily, nebyla sultánovými sexuálními partnerkami. Pracovaly jako služebné, společnice, vychovatelky či správkyně domácnosti. Některé získávaly vzdělání, učily se jazykům, hudbě, vyšívání a dvorskému vystupování. Jen malá část mohla očekávat, že bude vybrána k intimnímu styku s panovníkem.

Zásadní úlohu hrála hierarchie. Nejvýznamnější postavení zaujímala sultánova matka, označovaná jako valide sultan. Pod ní se nacházely ženy s různými funkcemi a hodnostmi. Mimořádnou prestiž měly konkubíny, které panovníkovi porodily děti.

Historička Leslie P. Peirce zdůrazňuje, že hlavním smyslem sultánského harému nebylo poskytovat vladaři neomezené sexuální potěšení, nýbrž zabezpečit fungování panovnické rodiny a pokračování dynastie.

Sexualita zde proto nikdy nebyla pouze soukromou záležitostí. Každý narozený princ se mohl stát budoucím sultánem a jeho matka získávala postavení, které mohlo zásadně ovlivnit její další život.

Roxolana se pravděpodobně narodila v oblasti dnešní západní Ukrajiny, tehdy náležející k Polsko-litevskému soustátí. Do osmanského prostředí se dostala jako otrokyně, nejspíše v důsledku jednoho z tatarských nájezdů, při nichž byli obyvatelé východoevropských oblastí odváděni do zajetí.

Její původní jméno není bezpečně doloženo. Jména, která se objevují v pozdější literatuře, nelze považovat za spolehlivě prokázaná.

V osmanském prostředí získala jméno Hürrem, přibližně „radostná“ či „veselá“. Evropané ji znali především jako Roxolanu.

Nevíme přesně, kdy se dostala do sultánského harému ani za jakých okolností si jí mladý Süleyman poprvé všiml. Pozdější vyprávění často zdůrazňují její půvab, inteligenci, duchaplnost a schopnost zaujmout panovníka. Tyto vlastnosti jí samozřejmě mohly pomoci, ale konkrétní podobu jejich prvního setkání neznáme.

Samotný příchod do harému přitom neznamenal automaticky intimní vztah se sultánem. Ženy procházely přípravou a jejich postavení se měnilo podle schopností, zkušeností a přízně nadřízených.

V případě Hürrem víme, že se stala Süleymanovou konkubínou a kolem roku 1521 mu porodila prvního syna.

Právě tím začala její mimořádná kariéra.

Osmanská dynastie dlouho uplatňovala zásadu, kterou Leslie Peirce charakterizovala jako „jedna matka – jeden syn“.

Pokud konkubína porodila mužského potomka, sultán s ní zpravidla přestal udržovat sexuální vztahy. Matka se následně soustředila na výchovu prince a jeho budoucí postavení. Panovník mezitím mohl zplodit další syny s jinými ženami.

Tento systém měl politickou logiku. Omezoval vytváření skupin několika plnorodých princů, jejichž společná matka by mohla získat mimořádný vliv na nástupnictví.

Roxolana však porodila více synů, ačkoli její intimní vztah se sultánem pokračoval.

Vedle Mehmeda přivedla na svět Selima, Bayezida a Cihangira; k dětem páru patřil také Abdullah, který zemřel v útlém věku. Jejich jedinou známou dcerou byla Mihrimah.

Tak vysoký počet společných dětí byl v rámci tehdejších sultánských zvyklostí neobvyklý. Důležité však nebylo pouze mateřství. Roxolana si udržovala osobní přízeň panovníka i poté, co splnila úlohu matky následníků.

Historička Juliette Dumas upozorňuje, že právě v případě Hürrem se objevuje nová podoba postavení sultánovy favoritky, označované jako haseki.

Žena již nebyla významná pouze proto, že porodila prince. Její výjimečné postavení mohlo vycházet také z dlouhodobého a privilegovaného intimního vztahu s panovníkem.

V době Süleymanova nástupu na trůn roku 1520 již měl panovník děti s jinými ženami. Jeho nejvýznamnější dosavadní konkubínou byla Mahidevran, matka prince Mustafy.

Po příchodu Hürrem však došlo k zásadní změně.

Podle převládající historické interpretace se Süleyman postupně rozhodl omezit svůj intimní život na jedinou partnerku. Právě Roxolana se stala ženou, s níž udržoval dlouhodobý sexuální a osobní vztah.

Monogamní uspořádání bylo pozoruhodné zejména proto, že sultán neměl povinnost takto postupovat. Jeho společenské postavení a právní prostředí mu dovolovaly mít více konkubín.

Nešlo přitom o krátkodobé okouzlení. Vztah trval po desetiletí.

Zda Süleyman skutečně nikdy nenavázal žádný další intimní kontakt, samozřejmě nemůžeme s naprostou jistotou prokázat. Prameny však dokládají Hürremino mimořádné a dlouhodobé postavení, které se výrazně odlišovalo od běžných zvyklostí dynastie.

Nabízí se otázka, zda za touto změnou stála výhradně láska.

Osobní náklonnost pravděpodobně hrála zásadní úlohu, ale nelze vyloučit ani další faktory. Roxolana prokázala schopnost rodit zdravé potomky a stát se stabilní partnerkou panovníka, který značnou část života trávil vojenskými taženími a správou rozsáhlé říše.

Jejich vztah tak spojoval intimitu, rodičovství a dynastické zájmy.

Roxolanin vzestup měl bezprostřední důsledky pro Mahidevran, která byla do té doby nejvýznamnější matkou potenciálního následníka trůnu.

Obě ženy se ocitly v prostředí, kde panovníkova přízeň ovlivňovala nejen každodenní život, ale také budoucnost jejich synů.

Evropští diplomaté později vyprávěli příběh, podle něhož Mahidevran v záchvatu žárlivosti Roxolanu napadla a poranila jí obličej. Hürrem se potom údajně odmítala ukázat sultánovi, protože nechtěla, aby ji viděl zraněnou. Když Süleyman zjistil příčinu, obrátil svou přízeň ještě výrazněji k ní.

Tuto epizodu známe z pozdějšího diplomatického podání. Nelze ji proto považovat za bezpečně ověřený popis skutečné události.

V literárních zpracováních se z ní nicméně stal jeden z nejznámějších příběhů o zápase dvou žen o sultánovo lože.

Rivalita mezi Hürrem a Mahidevran měla nepochybně reálný základ. Její podstata však nespočívala pouze v žárlivosti.

V osmanském prostředí mohla ztráta sultánovy přízně znamenat také oslabení postavení ženy a jejího syna. Osobní vztahy byly těsně propojeny s osudem celé dynastie.

Jedna z nejznámějších historek o Roxolaně tvrdí, že svého milence přiměla ke sňatku tím, že mu odmítla další intimní styk.

Podle vyprávění habsburského diplomata Ogiera Ghiselina de Busbecqa získala Roxolana svobodu a následně oznámila zamilovanému Süleymanovi, že již nebude jeho konkubínou. Pokud si ji přeje nadále navštěvovat, musí se s ní řádně oženit.

Zní to jako rafinovaný příběh ženy, která dokázala využít sultánovy touhy k dosažení vlastního cíle.

Právě zde je však zapotřebí značné opatrnosti.

Busbecqovo vyprávění obsahuje nesprávnou představu o právním postavení konkubíny, která porodila syna. Jeho podání navíc nevychází z přímé znalosti intimního života panovnického páru.

Historická skutečnost je méně dramatická, ale mimořádně významná: Roxolana byla propuštěna z otroctví a Süleyman s ní uzavřel právoplatné manželství, pravděpodobně kolem roku 1534.

Sňatek byl výjimečný. Osmanští sultáni již dlouho upřednostňovali konkubinát před manželstvími, která by vytvářela nežádoucí vazby mezi panovnickou rodinou a mocnými příbuzenskými skupinami.

Süleyman tak nejen přiznal své favoritce mimořádné postavení, ale také narušil zavedenou tradici.

Zda k jeho rozhodnutí skutečně přispělo Roxolanino odmítání intimního styku, doložit nedokážeme.

Oproti pozdějším erotickým historkám máme k dispozici mnohem cennější pramen: skutečnou korespondenci mezi Roxolanou a Süleymanem.

Zejména její dopisy vzniklé během sultánových vojenských tažení ukazují, jakým způsobem mu vyjadřovala náklonnost a touhu po opětovném setkání.

Hürrem v nich používá něžná oslovení, stěžuje si na odloučení a připomíná, jak silně touží znovu spatřit svého manžela.

Její slova jsou místy velmi citově naléhavá. Prosí sultána, aby jí psal, protože jeho dopisy představují útěchu během dlouhého čekání. Připomíná také stesk jejich dětí, které postrádají otcovu přítomnost.

Významná je už samotná skutečnost, že tyto dopisy existují.

V prostředí panovnického harému, jehož obyvatelky byly před cizími pohledy pečlivě chráněny, představují mimořádně vzácné svědectví o osobních vztazích.

Zajímavou interpretaci nabízí německá historička Christiane Czygan. Ve studii From Slave to Queen: Hurrem Sultan’s Agenda in Her Narration of Love (1526–1548) upozorňuje, že Roxolaniny dopisy nelze číst výhradně jako spontánní milostná vyznání.

Byly současně prostředkem, jak udržovat blízkost s panovníkem během jeho dlouhé nepřítomnosti.

Hürrem si dobře uvědomovala, že její postavení i budoucnost jejích dětí souvisejí se sultánovou přízní. Intimní jazyk dopisů tak mohl vyjadřovat skutečnou náklonnost a současně posilovat její pozici.

Tyto dva významy se přitom nemusely vylučovat.

Z dochovaných textů navíc vyplývá, že se jejich obsah postupně měnil. Vedle vyznání a stesku se objevovaly zprávy o každodenním dění, rodinných záležitostech a později také o širších problémech říše.

Roxolana nebyla pouze ženou, která sultána očekávala v ložnici. Stávala se jeho důvěrnicí.

Překvapivě málo.

Známe počet jejich dětí, víme o dlouhodobém vztahu a o jeho výjimečném postavení v osmanských dynastických zvyklostech. Zachovala se také korespondence, která dokládá blízkost obou partnerů.

Nemáme však spolehlivé svědectví o konkrétní podobě jejich intimních setkání.

Nedokážeme určit, jak často se vídali, jaké byly jejich osobní sexuální preference ani zda Roxolana využívala svou přitažlivost k dosažení jednotlivých rozhodnutí způsobem, jaký jí přisuzovaly pozdější legendy.

Právě nedostatek takových informací otevřel prostor pro fantazii.

Evropané byli sultánským harémem fascinováni po staletí. Uzavřený prostor, do něhož neměli přístup, se stal ideálním prostředím pro vyprávění o krásných konkubínách, tajných milostných schůzkách, žárlivosti a údajně neomezené sexualitě orientálních vládců.

Roxolana se v těchto příbězích objevovala jako žena, která dokázala sultána zcela ovládnout.

Někdy měla být neodolatelnou milenkou, jindy rafinovanou manipulátorkou, která svých sexuálních schopností využívala k získávání moci.

Historické důkazy pro takové výklady však většinou chybějí.

Zvláštní pozornost věnovala tomuto tématu literární historička Maryna Romanets ve studii „Orients“ of the Mind: Deviance, Sexual Enlightenment, and True Love z roku 2017.

Analyzovala tři moderní literární zpracování Roxolanina života, která využívají odlišné představy o sexualitě a osmanském harému.

Prvním je román Davida Frederickse Degenerate Empress z roku 1968. Roxolana zde vystupuje jako mimořádně sexuálně aktivní žena, která používá vlastní tělo k ovládání panovníka. Autor navazuje na starší evropskou tradici zobrazování osmanského prostředí jako místa údajně výstřední a nezřízené sexuality.

Jinou podobu získává její příběh v románu ukrajinského spisovatele Jurije Vynnyčuka Život v harému z roku 1996.

V této knize se Roxolana stává symbolem ženské sexuální emancipace. Autor vytváří fiktivní autobiografické vyprávění, v němž hrdinka popisuje vlastní zkušenosti a postupné poznávání sexuality. Romanets upozorňuje, že takové zobrazení souvisí také s kulturním prostředím postsovětské Ukrajiny a jeho proměňujícím se vztahem k sexuálním tématům.

Třetím příkladem je román P. J. Parkera Roxelana & Suleyman z roku 2011. Autor do vztahu Roxolany a Süleymana zapojuje další fiktivní mužskou postavu a vytváří rozsáhlou síť milostných a sexuálních vztahů.

Historická Roxolana se tak v různých obdobích stává nositelkou značně odlišných představ: nebezpečnou svůdkyní, sexuálně osvobozenou ženou nebo hrdinkou složité milostné romance.

Společné je jim především to, že harém představují jako prostor mimořádných erotických možností.

Romanets přitom upozorňuje, že tyto obrazy vypovídají často mnohem více o době, v níž byly napsány, než o skutečném osmanském harému 16. století.

Příběh Roxolany bývá někdy vyprávěn jako pohádka o chudé dívce, která svou krásou a inteligencí získala lásku nejmocnějšího muže říše.

Takové pojetí však poněkud zastírá její původní postavení.

Do osmanského světa se dostala jako nesvobodná žena. Intimní vztahy sultána s jeho konkubínami byly součástí právního a společenského systému, v němž majitel disponoval rozsáhlými právy vůči zotročeným ženám.

Nelze proto předpokládat, že první fáze Roxolanina vztahu se Süleymanem představovala rovnocenné partnerství.

Zároveň však její život ukazuje, že osobní vztahy v harému mohly být mnohem složitější, než jak je líčí stereotypní představa bezmocných žen čekajících na přízeň panovníka.

Roxolana postupně získala svobodu, stala se sultánovou manželkou a vybudovala si mimořádné postavení.

Její dlouhodobý intimní vztah se Süleymanem byl jedním z předpokladů tohoto vzestupu, nikoli však jediným vysvětlením. Důležitou úlohu sehrálo mateřství, schopnost pohybovat se ve složitém dvorském prostředí a udržovat blízký vztah s panovníkem.

Právě v tom spočívá její historická výjimečnost.

Roxolana zemřela v dubnu 1558, osm let před svým manželem. Jejich dlouhodobý vztah mezitím změnil zavedené představy o postavení sultánovy konkubíny a o místě žen v panovnické domácnosti.

Süleyman se odchýlil od tradice, podle níž měla matka prince po jeho narození opustit panovníkovo lože. Udržoval s Hürrem dlouhodobý vztah, zplodil s ní několik synů a nakonec s ní uzavřel manželství.

Tím se Roxolana stala nejen sultánovou oblíbenkyní, ale také jeho právoplatnou ženou.

Evropská literatura z ní později vytvořila téměř nadpřirozenou svůdkyni, která dokázala ovládnout panovníka prostřednictvím sexuální přitažlivosti. Tento obraz však stojí z velké části na představách lidí, kteří skutečný intimní život sultánského páru nemohli znát.

Historická Roxolana byla podstatně zajímavější postavou.

Začínala jako otrokyně v prostředí, kde se sexuální přízeň vládce mohla stát cestou k lepšímu postavení. Dokázala však tuto původně velmi nejistou pozici proměnit v dlouhodobý osobní vztah, manželství a mimořádnou společenskou autoritu.

Ačkoli její skutečný intimní život zůstává z velké části skrytý, jedno je zřejmé: Roxolana neproslula tím, že byla jednou z mnoha žen sultánova harému, ale tím, že se stala výjimkou z pravidel, podle nichž tento harém fungoval.

PEIRCE, Leslie P. The Imperial Harem: Women and Sovereignty in the Ottoman Empire. New York: Oxford University Press, 1993. ISBN 978-0-19-507673-8.

PEIRCE, Leslie P. Empress of the East: How a European Slave Girl Became Queen of the Ottoman Empire. New York: Basic Books, 2017. ISBN 978-0-465-03251-8.

DUMAS, Juliette. Sexualité et maternité à la cour ottomane: Les sources de pouvoir des concubines royales à l’époque moderne. In: Maîtresses et favorites dans les coulisses du pouvoir du Moyen Âge à l’Époque moderne. Saint-Étienne: Presses universitaires de Saint-Étienne, 2019, s. 67–82. Dostupné z: https://www.persee.fr/doc/ecoge_1952-2568_2019_act_13_1_1198

CZYGAN, Christiane. From Slave to Queen: Hurrem Sultan’s Agenda in Her Narration of Love (1526–1548). In: BISCHOFF, Jeannine, Stephan CONERMANN a Marion GYMNICH, eds. Naming, Defining, Phrasing Strong Asymmetrical Dependencies: A Textual Approach. Berlin a Boston: De Gruyter, 2023, s. 197–212. DOI: 10.1515/9783111210544-009. Dostupné z: https://doi.org/10.1515/9783111210544-009

ROMANETS, Maryna. „Orients“ of the Mind: Deviance, Sexual Enlightenment, and True Love in Fredericks’s Degenerate Empress, Vynnychuk’s Zhytiie haremnoie (Life in the Harem), and Parker’s Roxelana & Suleyman. Canadian Review of Comparative Literature / Revue Canadienne de Littérature Comparée. 2017, roč. 44, č. 1, s. 95–110. DOI: 10.1353/crc.2017.0006.