Žena jako zboží. Středověké příručky radily mužům, jak si vybrat otrokyni.

Koupil si krásnou tureckou otrokyni a několik dní s ní udržoval sexuální styk. Jednoho rána, když spolu procitli po společné noci, si všiml, že má žena problém s okem. Jedna z řas jí rostla nesprávným směrem, dráždila oko a způsobovala slzení.

Muž se rozhodl, že ji vrátí původnímu majiteli.

Přesně takovou historku zaznamenal ve 12. století učenec a lékař al-Samawʾal al-Maghribí ve svém pojednání o sexualitě a intimním životě. Příběh mu měl vyprávět jeho přítel, který si na základě objevené vady dokázal vynutit zrušení koupě.

Autor uvádí ještě jeden podobný případ. Obchodník si zakoupil tureckou otrokyni, ale po nějaké době ho přestala zajímat. Chtěl se jí zbavit a získat zpět peníze. Podařilo se mu objevit drobnou stopu na jejím těle, kterou mohl označit za vadu. S pomocí soudního potvrzení pak dosáhl vrácení ženy původnímu prodejci.

Na obou příbězích je pozoruhodné, s jakou samozřejmostí o nich středověký autor píše. Nezabývá se tím, jak se cítila žena, s níž její majitel několik dní spal, než ji vrátil jako vadné zboží. Ani tím, co pro ni další prodej znamenal.

Zajímá ho především možnost, že obchodník přijde o peníze, pokud nebude dostatečně opatrný.

Historky přitom nebyly zaznamenány jako soudní protokoly. Al-Samawʾal je uvádí jako příklady praktik, s nimiž se podle svého tvrzení setkal nebo o nich slyšel. Jejich doslovnou pravdivost nelze ověřit. Přesto představují mimořádně výmluvné svědectví o tom, jak někteří vzdělaní muži tehdejší společnosti uvažovali o ženském těle, sexualitě a vlastnictví.

Ve středověkém islámském světě existovaly příručky, které mužům vysvětlovaly, jak správně nakupovat otroky. Nešlo pouze o rady obchodníkům. Tyto texty obsahovaly také lékařské informace, doporučení týkající se tělesné prohlídky a hodnocení povahových vlastností.

Jedním z nejznámějších autorů byl Ibn Buṭlán, lékař žijící v 11. století. Narodil se v Bagdádu, byl nestoriánským křesťanem a během života působil mimo jiné v Káhiře, Konstantinopoli a Aleppu. Jeho zkušenosti s prostředím velkých měst se promítly do odborného pojednání věnovaného nákupu a posuzování otroků.

Ibn Buṭlán čtenářům vysvětloval, jak rozpoznat zdravotní vady, odhadnout charakter a zjistit, k jakému účelu se konkrétní otrok nebo otrokyně nejlépe hodí.

U žen rozlišoval zejména dvě oblasti využití: domácí službu a sexuální potěšení.

Toto rozlišení bylo zásadní. Otrokyně nemusela sloužit pouze při vaření, úklidu nebo péči o děti. Pokud patřila muži, mohl její majitel za podmínek stanovených dobovým právem požadovat také sexuální styk.

Vedle otrokyň určených především pro domácí práce proto existovaly ženy kupované výslovně pro sexuální účely. V arabských pramenech se objevují výrazy označující otrokyně pro potěšení, ale také přímo ženy určené k pohlavnímu styku.

Ibn Buṭlán navíc upozorňoval, že kupující musí zohlednit nejen tělesné zdraví a vzhled, ale také domnělou poslušnost ženy. Ve své příručce sliboval čtenáři, že se naučí rozeznávat otroky věrné a poddajné od těch, kteří podle něj vyžadují přísnější zacházení.

Šlo o systematický přístup k nákupu lidských bytostí, v němž se tělesné vlastnosti a schopnost podřídit se přáním majitele stávaly předmětem odborného hodnocení.

Ibn Buṭlán formuloval také pozoruhodné doporučení týkající se mužské sexuální touhy.

Varoval před tím, aby si silně vzrušený muž nechal předvádět otrokyni, kterou zvažuje koupit. Podle něj by takový zákazník ztratil schopnost správného úsudku a mohl se rozhodnout ukvapeně, pouze na základě prvního dojmu.

Jinými slovy: muž, který chce koupit ženu pro vlastní sexuální potěšení, by měl nejprve ovládnout své vzrušení.

Doporučení na první pohled připomíná běžnou radu, aby kupující nepodléhal emocím. Ve skutečnosti však vypovídá o tom, jak byla ženská krása přímo spojována s obchodní hodnotou.

Kupující měl posuzovat, zda je žena zdravá, přitažlivá a vhodná pro zamýšlené využití. Silná touha po jejím těle přitom mohla vést k tomu, že přehlédne vady a zaplatí příliš mnoho.

Příručky však nezůstávaly pouze u obecných doporučení. Nabízely také postupy, jak ženské tělo prohlížet a hodnotit.

Tělesné prohlídky otrokyň patřily k nejvíce ponižujícím stránkám tehdejšího obchodu s lidmi. Potenciální kupující mohl ženu podrobovat zkoumání, které by v případě svobodné ženy bylo považováno za nepřijatelné.

Rozsah přípustných prohlídek se lišil podle právní školy a místních zvyklostí. Někteří hanafijští právníci například připouštěli, aby kupující odkryl ženě paže, nohy a oblast hrudi a opatrně se jejího těla dotýkal. Jiné předpisy stanovovaly omezení a požadovaly zachování určitého stupně zahalení.

Z dochovaných svědectví však vyplývá, že se při prodeji vyskytovalo také částečné nebo úplné obnažování otroků a otrokyň.

Al-Samawʾal dokonce popsal konkrétní zkoušku tělesné pohyblivosti ženy. Doporučoval, aby jiná žena pomohla otrokyni vleže přitáhnout nohy k tělu a aby kupující sledoval, zda při tom pociťuje bolest nebo vykazuje známky zdravotních obtíží.

Takové rady vypovídají o propojení dobové medicíny, obchodních zájmů a sexuálního využívání žen. Nešlo pouze o zjištění, zda je otrokyně schopná vykonávat domácí práce. Posuzovala se také její tělesná způsobilost pro požadavky budoucího majitele.

Příručky přitom nevěnovaly srovnatelnou pozornost tomu, zda žena sama sexuální vztah chce. Předmětem zkoumání bylo především to, co od jejího těla očekával kupující.

Při hodnocení otrokyň hrála důležitou roli také jejich zeměpisná a domnělá etnická příslušnost.

Středověcí autoři vytvářeli rozsáhlé seznamy, v nichž připisovali ženám různého původu určité tělesné i povahové vlastnosti. Některé skupiny považovali za krásnější, jiné za poslušnější, další za vhodnější k plození dětí nebo domácí práci.

Tyto charakteristiky nebyly objektivním popisem skutečných žen. Šlo o dobové stereotypy, které se předávaly mezi učenci, lékaři a obchodníky.

Jejich význam však nebyl pouze teoretický. Mohly ovlivňovat skutečnou cenu prodávané ženy.

V různých oblastech existovaly odlišné preference. Právník al-Sarachší například uváděl, že v jeho prostředí byli nejvýše hodnoceni otroci tureckého původu a nejníže indického. Jiný učenec, al-Kásání, upozorňoval na rozdílné pořadí v dalších regionech, kde mohli mít přednost otroci byzantského původu.

Označení „turecký“ přitom nemuselo odpovídat dnešnímu etnickému významu. Mohlo zahrnovat obyvatele rozsáhlého prostoru od východní Evropy přes Kavkaz až do střední Asie.

Mezi takto označovanými lidmi se proto mohly nacházet také ženy slovanského, arménského, gruzínského nebo jiného původu.

Z dnešního pohledu působí podobné klasifikace znepokojivě. Žena nebyla posuzována pouze jako konkrétní člověk, ale také jako představitelka skupiny, jíž obchodníci připisovali určité vlastnosti, často bez ohledu na její skutečný vzhled nebo chování.

Neméně důležité byly otázky panenství, tělesného zdraví a případného těhotenství.

Středověcí právníci podrobně rozebírali, jaké okolnosti mohou snížit hodnotu otrokyně a za jakých podmínek má kupující nárok na zrušení smlouvy nebo finanční náhradu.

Za vadu mohli považovat například nepříjemný zápach z úst, zjištění, že žena nemá přirozenou barvu vlasů, ztrátu panenství nebo některé zdravotní problémy. U žen kupovaných výslovně pro sexuální účely se posuzovaly také vlastnosti jejich pohlavních orgánů.

Zvláštní pozornost přitahovalo těhotenství.

Kupující se měl před převzetím otrokyně ujistit, že není těhotná. Ibn Buṭlán upozorňoval, že některé ženy mohou svůj stav skrývat, a doporučoval kupujícím opatrnost.

Těhotenství totiž představovalo nejen možné zdravotní komplikace či další náklady, ale také právní problém.

Pokud otrokyně porodila dítě svého pána a byly splněny příslušné právní podmínky, mohla získat zvláštní postavení označované jako umm walad, tedy matka pánova dítěte.

V řadě právních výkladů to znamenalo, že ji majitel již nesměl prodat a po jeho smrti měla získat svobodu. Jednotlivé právní školy se však lišily v tom, zda k takovému postavení stačilo samotné narození dítěte, nebo zda otec musel své otcovství výslovně uznat.

Zatímco pro samotnou otrokyni mohlo mateřství představovat zásadní změnu jejího postavení, obchodník nebo nový majitel na těhotenství často pohlížel především jako na finanční riziko.

I v této oblasti se tak zájmy ženy a jejího vlastníka mohly výrazně rozcházet.

Právě zde se můžeme vrátit k příběhům, které zaznamenal al-Samawʾal.

V jednom případě muž koupil otrokyni a po určité době s ní ztratil chuť pokračovat v intimním vztahu. Místo aby se smířil s tím, že za ni zaplatil, pokusil se využít právní možnosti vrácení zboží.

Drobné tělesné znaménko, které mohl vydávat za zatajenou vadu, mu poskytlo potřebný argument.

Ve druhém případě stačila problematická řasa způsobující slzení oka.

Obě historky ukazují, jak mohl být právní systém chránící kupujícího a prodávajícího využíván k manipulacím. Muž mohl ženu po určitou dobu sexuálně využívat a následně se snažit obchod zrušit, pokud objevil okolnost, která mu poskytovala právní záminku.

Taková praxe nebyla automaticky legální za všech okolností. Právě proto středověcí autoři vysvětlovali, jaké vady musejí být předem oznámeny a jak mají být zaznamenány v kupní smlouvě.

Existovala například možnost, aby se prodávající předem zbavil odpovědnosti za určité známé nedostatky. Pokud s tím kupující souhlasil, nemohl později kvůli těmto výslovně uvedeným okolnostem jednoduše požadovat zrušení obchodu.

Al-Samawʾal dokonce doporučoval, aby prodávající podobná ustanovení nepodceňovali. Jinak totiž riskovali, že se jim vrátí žena, kterou už kupující sexuálně využíval.

Co taková situace znamenala pro samotnou otrokyni, autoři prakticky nerozebírali.

Její tělo bylo předmětem sporu, ale ona sama nebyla jeho rovnocennou účastnicí.

Sexuální otroctví nebylo pouze záležitostí obchodníků. Vzdělaní lékaři se snažili vysvětlovat také to, proč by muži měli mít k dispozici více sexuálních partnerek.

Al-Samawʾal například tvrdil, že muž potřebuje pravidelný sexuální život, aby si zachoval zdraví a schopnost plodit potomky. Podle jeho výkladu nebylo vhodné spoléhat se pouze na jednu manželku, zvláště pokud stárla, byla těhotná nebo nemocná.

Dokonce používal výraz, který lze přeložit jako „obnova lože“.

Měl tím na mysli situaci, kdy si muž pořídí novou sexuální partnerku, aby znovu zakusil vzrušení spojené s novostí. Takové jednání se autor pokoušel vysvětlovat jako přirozenou mužskou potřebu.

Podobné názory patřily k dobovým lékařským teoriím, nikoli k poznatkům, které bychom mohli přijmout jako platné.

Z historického hlediska je však podstatné, že nabízely zdánlivě odborné ospravedlnění mnohoženství a sexuálního otroctví.

Al-Samawʾal uváděl například případ staršího pacienta, který odmítal léky, jež by mohly oslabit jeho sexuální schopnosti. Důvodem bylo, že doma vlastnil deset otrokyň, které autor přirovnával svou krásou k měsíci.

Jiný příběh zaznamenal slavný lékař a filozof Maimonides. Jeden z jeho vysoce postavených pacientů trpěl zhoršeným zdravím a měl omezit sexuální aktivitu. Místo toho však žádal lékaře o pojednání věnované prostředkům zvyšujícím sexuální výkonnost.

Vlastnictví většího počtu konkubín bylo v těchto kruzích nejen prostředkem uspokojování sexuálních potřeb, ale také důkazem bohatství a společenské prestiže.

Ve středověkých příručkách najdeme mnoho informací o tom, jak ženy kupovat, posuzovat, používat a případně prodávat. Mnohem obtížnější je zjistit, co se s nimi dělo poté, když ztratily přízeň svého majitele.

Některé se staly dlouhodobými konkubínami, jiné porodily svým pánům děti a za určitých okolností získaly výhodnější právní postavení. Další byly využívány především jako domácí služebné nebo několikrát změnily majitele.

Přesné osudy většiny těchto žen dnes neznáme.

Historička Pernilla Myrne ve studii z roku 2019 upozorňuje, že právě sexuální otroctví ve středověkém islámském světě zůstává poměrně málo prozkoumanou oblastí. Dochované právní texty, kupní smlouvy a erotická pojednání sice umožňují rekonstruovat řadu obchodních i společenských praktik, ale jen zřídka zachycují osobní zkušenosti samotných otrokyň.

Přitom právě ony nesly největší důsledky systému, který jim přiznával výrazně omezenou možnost rozhodovat o vlastním těle.

Kupující mohl hodnotit jejich vzhled, zdravotní stav, původ a sexuální využitelnost. Prodejce mohl nabídnout záruky, uvádět tělesné vady a chránit své finanční zájmy. Právník mohl rozhodovat, zda je obchod platný a zda má být ženina kupní cena vrácena.

Samotná otrokyně však zpravidla nebyla osobou, která by o podmínkách prodeje rozhodovala.

Příběh ženy vrácené kvůli nesprávně rostoucí řase působí téměř absurdně. Právě jeho zdánlivá malichernost však odhaluje podstatu celého problému.

Majitel nepotřeboval dokazovat, že se k němu žena chovala špatně nebo že mezi nimi nefungoval osobní vztah. Hledal tělesnou vadu, která by mohla snížit její obchodní hodnotu.

Ve světě, který popisují středověké příručky, nebyla žena kupovaná pro sexuální potěšení rovnocennou partnerkou, jejíž přání a souhlas by byly základem vztahu. Byla majetkem, jehož využívání se řídilo právními pravidly vlastnictví.

A když muže přestala zajímat, mohl hledat způsob, jak se jí zbavit bez finanční ztráty.

Zvlášť výmluvné je, že autoři, kteří tyto historky zachovali, v nich nespatřovali především příběhy ponižovaných žen. Zajímalo je, jaké chyby mohou udělat kupující a prodávající a jak se jim vyhnout.

V jejich pojednáních nechyběly podrobné rady o zdraví, kráse, panenství, tělesných vadách ani sexuálních schopnostech otrokyň.

Téměř úplně v nich však chyběla otázka, kterou bychom dnes považovali za zásadní: Co si přála samotná žena?

MYRNE, Pernilla. Slaves for Pleasure in Arabic Sex and Slave Purchase Manuals from the Tenth to the Twelfth Centuries. Journal of Global Slavery. 2019, roč. 4, č. 2, s. 196–225, zejména s. 202–218. DOI: 10.1163/2405836X-00402004.

Historické prameny analyzované v uvedené studii:

IBN BUṬLĀN. Risāla jāmiʿa li-funūn nāfiʿa fī shirāʾ al-raqīq wa-taqlīb al-ʿabīd [Souhrnné pojednání o užitečných znalostech při nákupu a posuzování otroků]. 11. století. Citováno podle MYRNE, 2019.

AL-SAMAWʾAL AL-MAGHRIBĪ. Nuzhat al-aṣḥāb fī muʿāsharat al-aḥbāb [Potěšení přátel o intimním styku s milovanými]. 12. století. Citováno podle MYRNE, 2019.