Článek
Petr Klíma: Ahoj Terezo, ahoj Jirko, sedíme u vás v ateliéru Pro-story v Papírně, kde zároveň připravujete poměrně velký projekt, k tomu se ještě dostaneme. Chtěl bych se zeptat – vy jste tady zhruba dva roky – jak se vám tady pracuje?
Jiří Zábran: Je to tady bezvadný, v létě je tady horko, v zimě zima. Jsme v továrně.
Vy jste se, Jirko, nejmenovali vždycky Pro-story, ale už zhruba před 10, možná 12 lety jste byli Zábran Nová architekti. Mohl bys popsat to, jakým způsobem ty jsi začínal a kdy k tobě přistoupila Tereza, kdy jste začali pracovat spolu?
JZ: Já jsem hned po škole… Já jsem nikdy nebyl zaměstnaný, a hned po škole jsem začal spolupracovat s Josefem Houškou, s kterým teď máme firmu, ateliér Pro-story.
Se stavařem…
JZ: Se stavařem, s inženýrem Jiřím Houškou. On kdysi pracoval v projekci Prestol, a potom se osamostatnil, dělal tam s Jirkou Korelusem a Ondrou Janoutem, který mají studio, projectstudio8, taky známé plzeňské studio dneska. A dělal jsem tam s ním tak jako kolegiálně, měl jsem u něj v kanceláři místo, ale nebyl jsem zaměstnanej, byl jsem tam, řekněme, na volný noze. A někdy kolem roku 2011, tak jsem potkal Terezu, ona si mě vybrala, to si pamatuju, oslovila mě na – pomoz mi, co to bylo za akci?
Tereza Nová: Já si myslím, že to byla nějaká vernisáž soutěže Young Architect Award nebo něco takovýho, nebo nějakej večírek, vyhlašování někde v Praze.
JZ: Tam jsme se domluvili, že se potkáme v Plzni, a začali jsme spolu spolu něco kreslit, no, a mě to najednou začalo bavit víc, než když jsem něco dělal sám, a dělali jsme hodně takový drobný věci, rodinný domky.
Terezo, ty jsi předtím absolvovala v Liberci Fakultu umění a architektury. Chtěla ses vrátit zpátky do Plzně a profesně působit tady, a proto sis vybrala Jirku?
TN: No, já jsem, já jsem vlastně na magisterském studiu byla na Erasmu v Belgii, ještě chvilku jsem zvažovala tam zůstat i pracovat, ale ne jakoby natrvalo, ale pobrat nějaký zkušenosti, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se vlastně na diplom vrátila a už jsem se do Belgie nevrátila, a zvažovala jsem potom, jestli pracovat v Plzni, anebo jestli nějak dálkově dojíždět do Prahy, ale určitě jsem se chtěla jako vrátit do Plzně bydlet a z toho vlastně vyplynulo to, že jsem hledala vůbec jakoby možnosti, protože tím, jak jsem žila v Liberci, v Belgii, tak jsem tady neměla žádné kontakty, takže jsem spíš po tom návratu zjišťovala, jaká je tedy vůbec situace, kdo tady pracuje. A zkoušela jsem tak jako hledat, s kým bych mohla nějakým způsobem spolupracovat.
Když se vrátím do současnosti, jak dneska vypadá váš ateliér v tom smyslu, kolik v něm pracuje lidí? Jaký typy zakázek děláte?
JZ: Tak náš ateliér se dělí na dvě části, my teď sedíme v ateliéru architektů. Architekti trošku víc zlobí, lepíme modely, je okolo nás občas nepořádek, hlučně se bavíme o projektech, tak to nevyhovuje stavařům. Stavaři sedí jinde, tam je klid, ticho, a rýsují. A těch je šest a nás je taky šest.
Stavaře pořád vede Pepa Houška?
JZ: Jo.
A jakým způsobem dneska, Terezo, ty funguješ v tom ateliéru? Protože je třeba říct, že ty máš tři děti, což se samozřejmě promítá do tvý profesní kariéry, máš míň času. Jak to teda dneska funguje? Pracuješ částečně už v kanceláři, částečně třeba z domova?
TN: S tím časem je to velmi náročný. Vlastně nejmladší dceři jsou čtyři roky, po skončení rodičovské dovolené, po těch třech letech, jsem se chtěla vrátit v nějaké větší míře a myslela jsem si, že budu chodit každý den, ale těch nemocí dětí je tolik, že to vlastně je stejně tak půl napůl, že částečně, když to situace umožňuje, tak pracuju tady z ateliéru, a když ne, tak dělám něco z domova.
Vy už spolu s Jirkou pracujete 12 let. Jirka říkal, že jste začali dělat spíš menší věci, rodinný domy a podobně, což už téměř neděláte, myslím, děláte projekty daleko většího měřítka. Jak si dneska dělíte tu práci? Snažíte se u zakázky, když přijde, bejt u konceptu oba, nebo přitáhnout k tomu ještě další vaše mladší kolegy architekty? Nebo máte nějak tu práci rozdělenou?
JZ: To je otázka času. Tady je problém v tom, že se nám v ateliéru točí třeba 15 různých zakázek, a to se nedá určitě všechno stihnout, takže já musím být skoro u každý a snažím se, aby Tereza byla třeba jenom u dvou, u třech, protože musíme vidět, že to stačíme jako dokončit.
I u těch zakázek, kde Tereza není, tak využíváš někdy nějaký třeba konzultace s ní nebo nějakou zpětnou vazbu od ní, nebo už to jde úplně mimo ni?
JZ: No, já se snažím, aby mi radila.
TN: Jako snaží se, ale pro mě je jakoby těžký ve chvíli, kdy se dostanu k té zakázce vždycky jenom v určitý fázi, tak kolikrát si na to i utvořit jakoby jasný názor nebo se k tomu nějak kompetentně vyjadřovat. Ale když člověk jako nevidí to pozadí a to jednání… Takže i já jsem jakoby radši, když řeším nějaký užší okruh těch věcí, který ale zase můžu řešit z mýho pohledu trošku zodpovědněji, protože mám k tomu ty informace.
Co vás přivedlo k architektuře? Terezo, pokud se nepletu, tak ty jsi absolvovala gymnázium v Plzni, Jirka Střední průmyslovou školu stavební. Vybral sis stavárnu jako školu, která tě navede do té profese? Prostě chtěl už jsi se zabývat stavařinou nebo architekturou, a pak ta vysoká škola byla přirozený vyústění cesty, kterou už jsi nastoupil?
JZ: Já si to přesně nevybavuju, ale řešíme to teď s mýma dětma, že taky si vybírají obor a neví, a já jsem vlastně taky nevěděl. Asi mě ty domy bavily, já jsem si lepil ábíčko, jestli si pamatuješ, asi si všichni pamatujou MPR, tak všechno jsem slepil, celou městskou památkovou rezervaci, no, a zajímaly mě asi hrady, tak jako romanticky. Takže jsem studoval, šel jsem na průmyslovku studovat stavební obnovu.
A Terezo, jak to bylo u tebe?
TN: Vždycky mě bavilo kreslit, vždycky mi šla matematika a učení, a já jsem na základní škole chtěla jít na oděvní návrhářství, a to mi zakázali, že nepůjdu přece hned na nějakou výtvarnou školu a že si to mám ještě rozmyslet, tak jsem šla na gymnázium a pořád mě bavila výtvarka a matematika a nějak to vykrystalizovalo spíš k té architektuře. Ale musím přiznat, že i trochu důvod jít do Liberce byla taková myšlenka, že budu studovat dvě školy zároveň, že tam vlastně je to asi jediná škola, že je tam i textilní fakulta, kde je návrhářství jako na zase trochu jiný úrovni než na tý střední škole. Ale nakonec zůstalo jenom u tý architektury.
Takže ses tam teda hlásila na tu textilní školu, na návrhářství, nebo už ani nehlásila?
TN: Nehlásila. Ale chtěla jsem si to jakoby přibrat, ale postupem jsem asi začala víc inklinovat stejně jakoby k té architektuře a i mi přišlo časově příliš na úkor mého volného času se snažit dělat dvě školy zároveň a ještě se vracet do Plzně. A asi jsem si moc nedokázala ani představit jakoby tu… Že mě to jakoby bavilo o těch věcech přemýšlet, ale že jsem si to nedokázala představit jako budoucí zaměstnání.
Jak podstatná pro tebe byla ta vysoká škola v tom… Když se ohlédneš teďko nazpátek, jsi nejmíň 12 let po škole, dokázala bys nějak označit přínos tý školy, třeba těch ateliérů, kterýma jsi prošla? Nebo třeba toho studia v zahraničí?
TN: Myslím si, že mi ta vysoká škola hodně změnila úhel pohledu vůbec na to vzdělávání, protože na gymnáziu jsem byla zvyklá se naučit nějaké kvantum informací a vlastně ty profesoři nás za to hodnotili, kdežto v tom Liberci to po nás nikdo moc nechtěl, a chtěli, abysme o těch věcech dokázali jakoby přemýšlet, vymyslet si nějaký koncept a vědět vlastně, co chceme, což pro mě ze začátku byl hodně náročný, protože jsem vlastně vůbec nevěděla, co mám chtít. Nevěděla jsem, na základě čeho si ten jasný názor na tu architekturu vytvořit, když jsem se k tomu necítila vůbec jako kompetentní. Takže ten začátek byl pro mě poměrně náročný jakoby naučit se o těch věcech přemýšlet trochu jinak, ale zároveň si myslím, že mi to dalo určitý úhel pohledu, který je vlastně i pro tu praxi hrozně jakoby důležitý.
Jirko, jak tebe vybavila vysoká škola do tý profese? Protože ty jsi říkal, že jsi po škole hned začal dělat sám na sebe. Absolvoval jsi nějaký pracovní stáže během školy, nebo jak to bylo?
JZ: Tak asi 10, 15 % jsem se naučil ve škole a praxe při škole byla nějaká, ale zpětně musím říct, že spíš jako mizerná. A potom jsem si opravdu všechno musel, jak se to jmenuje, ne oddřít, ale vytrpět. Takže všechny drobný prohry po škole, tak tě trošku pořád posouvaly dál, až prostě potom po čase zjistíš, že už jako máš co říct. Ale trvalo to.
Ty jsi poměrně brzy po absolvování školy nejenom, že ses spustil do své vlastní praxe, ale taky jsi měl rodinu a začal jsi stavět dům podle vlastního návrhu. Byl právě vlastní dům pro tebe důležitej na tý cestě, na tom odtrpění nebo na tom naučení se trošku tý profesi?
JZ: Tak stoprocentně. Já jsem to říkal Markétě, která v ateliéru pracovala a teď si staví dům, že se těším, až si ho dodělá a bude s náma znovu pracovat, že to už úplně bude zase o level někde jinde. Já jsem si ten dům navrhnul tři roky po škole, a potom rok jsem ho vlastníma rukama stavěl. A je to třeba jedna z prvních realizovaných dřevěných fasád tady na Plzeňsku. Do tý doby mně všichni říkali, že to nefunguje, a ono to funguje, a vlastně to mě hrozně posunulo dál, že jsem nabyl takovou vnitřní jistotu.
Mohl bys říct, kde ten dům je, a zhruba teda časově ho umístit?
JZ: Je to návrh z roku 2008, 2009 jsme ho stavěli, a je to na návsi v České Bříze.
Máš od tý doby třeba trochu větší respekt k řemeslníkům, k lidem, který potřebuješ pro to, aby ta realizace vznikla? Nebo už sis tenhleten vztah k tomu řemeslu, k tý realizaci stavby vypěstoval třeba na tý střední škole?
JZ: Já jsem měl vždycky respekt k někomu, kdo něco umí. Třeba obdivuju šikovného tesaře nebo truhláře, to je prostě neskutečný, co oni dokážou, nebo i opravdu šikovného zedníka, který prostě udělá ty věci, který já bych nedokázal a on mi prostě ještě poradí. Ale obráceně bych potřeboval, aby oni měli respekt ke mně, k mým návrhům. A to mi chvilku trvalo, takže když po škole jsem někam přišel na stavbu, tak oni mě jako úplně nerespektovali, já jsem si třeba ještě na škole chtěl udělat výuční list zednický, to se mi nepovedlo a trošku mi to chybělo.
Plánuješ to třeba ještě?
JZ: Ne, už to nejde.
Ty jsi na vysoký škole studoval s Patrikem Novákem, kterej taky absolvoval architekturu na Fakultě architektury ČVUT. Pro vás vlastně vaše známost nebo přátelství byla klíčová i v těch dalších letech, protože z Patrika se stal jeden z nejvýznamnějších developerů v Plzni. A vy pro ně děláte řadu zakázek, máte na kontě opravdu velký množství obytných staveb i oceněných staveb. Mohl bys trošku popsat tu spolupráci, jak začala a jak pokračuje?
JZ: Úplně přesně si nepamatuju, kdy začala, protože se opravdu známe od prváku na vysoké škole, a od tý doby jsme nikdy jako nepřetrhli takový ten vztah, jako že se nepotkáváme. A plynule bych řekl, že to spíš přešlo v pracovní vztah, protože Patrik po škole se věnoval hodně developerský činnosti, to znamená, že se snažil vyhledávat pozemky a stavět tam domy, a ze začátku si to dělal sám, i si to navrhoval, a nedělal to úplně špatně. Ale pak zjistil, že to nestíhá a že bych mu s tím mohl výrazně pomoct. A dokonce tím, jak byla nějaká důvěra, a je to taky kolega architekt, tak pochopil, že je dobrý mi dát volnou ruku. No a v té chvíli to začalo jako dost fungovat, on se opravdu věnoval jenom tomu, aby se to postavilo, a já jsem se věnoval tomu, aby to dobře vypadalo.
Ta vaše spolupráce vyústila až do projektu Nové Papírny, který už se rozběhl, už se staví, bude se ještě patrně dlouho stavět, protože je to etapizované. Ta míra důvěry, o který jsi mluvil, je třeba větší než v minulosti po těch x projektech, který jste spolu už udělali? Zvětšovalo se postupně měřítko těch projektů nebo objem práce? Protože ty jsi mluvil o tom, že před 10, 12 lety jste dělali hodně menších zakázek, pro ty už, myslím, nemáte tolik místa, děláte větší věci, připravujete… Ty jsi mluvil o 15 zakázkách najednou, které máte v ateliéru. Řada z nich jsou obytné soubory nebo polyfunkční domy. Mně přijde, že ta spolupráce s Patrikem vyrostla, že jakobys téměř nedělal, nebo jako byste téměř nedělali nic jiného, než projekty pro společnost Patrika Nováka. Je to možná klam, ale mohl bys to trošku popsat?
JZ: No je pravda, že každým rokem je to větší a větší, ten projekt, na objem, a že vždycky s Terezou si říkáme: jé, to je veliký, a příští rok je to ještě větší. Pamatuju si, jak jsme dělali objekt Papírny, který je hned vedle nás. No, ono se to jmenuje Papírna, ale je to bytový dům kousek od Papírny, je seříznutý a je to takovej, řekněme, superblok. A tenkrát to pro nás bylo, bylo docela veliký, že jo, Terezo?
TN: Zdálo se nám to obří, a Patrik to pak ještě trošku zvětšil.
JZ: No a od tý doby děláme mnohem větší projekty. A tady v tý papírně je 10 etap a každá etapa je poměrně veliká, proto je to i rozložený v čase třeba na 10 let. A myslím si, že to bude dobrý.
Cítíte větší odpovědnost, když děláte větší projekty, projekty většího měřítka, když vlastně vytváříte část města jako tady v Papírně, kde bude bydlet několik tisíc lidí – a nejenom bydlet, ale taky pracovat a nakupovat a podobně?
TN: Asi ano. Je to jakoby větší zásah do toho města a zároveň mám někdy trošku pocit, že ve chvíli, kdy tam není jenom ten jeden drobný investor, tak do toho mluví jakoby spousta lidí a někdy je tam větší strach a obava z toho, jestli ten výsledek opravdu bude odpovídat tomu prvotnímu návrhu, protože je tam spousta fází vlivů a i delší časový úsek do té realizace. Ale třeba na té Papírně je skvělé to, že vlastně byla možnost to řešit i od té fáze toho urbanismu a těch jakoby základních jako rozhodnutí, které ovlivňují návaznost na to město. A myslím si, že ty základní rozhodnutí byly udělané správně, takže i když se nějaká fáze někdy nedotáhne, tak si myslím, že vůči tomu městu je to docela jakoby zodpovědný přístup.
Když mluvíš o Papírně, tak o tom stávajícím projektu, to znamená o vlastně rozvoji celého toho areálu, ne o tom bytovém domě, tady je přes ulici?
TN: Ne o bytovém domě Papírnická, ale vlastně o té revitalizaci celého toho areálu, bývalé papírny.
Když se vrátím k tomu domu v Papírnické ulici, máte nějakou zpětnou vazbu od lidí, kteří tam žijí, nebo od veřejnosti? Vy jste za to byli oceněni, byli jste oceněni v rámci Stavby roku Plzeňského kraje. Ale, a možná to neplatí ani jenom pro tuhle tu stavbu, ale pracujete nějak se zpětnou vazbou, dostává se k vám, když pominu ty malé projekty, které děláte pro konkrétní uživatele, ale dostává se pak k vám zpětná vazba od těch anonymních projektů, kde neznáte lidi, kteří v tom budou bydlet nebo kteří budou tu stavbu užívat?
JZ: No. Zpětnou vazbu občas máme. Ty bytový domy jsou složitý v tom, že to navrhujeme pro někoho, koho ještě neznáme, takže když děláme někomu rodinný dům, tak je to jasný, vydiskutuje se to tak, aby byli všichni spokojení. U bytového domu to musíme udělat tak, aby to v podstatě bylo univerzální, a my nevíme, kdo tam bude bydlet. A to rozhodnutí třeba o těch dispozicích, tak je finální na developerovi, kterej řeší a je zodpovědný za ten trh, to my jsme zodpovědní třeba za fasádu a aby ta dispozice nějak jako fungovala hezky, ale konkrétně prostě to nejde vyřešit, no, a potom se tam stěhujou konkrétní lidé, kteří jsou každý jiný, individuální, a musím říct, že většinou mám pocit, že se to všem… Většinou se to lidem líbí a jsou tam taky samozřejmě negativní reakce, a to je vlastně dobrý, protože kdyby ty reakce tam nebyly, tak si říkáme, že to asi je špatně, že ty emoce k té architektuře patří a vlastně architektura je o emocích, že jo.
Já vás vnímám jako tvůrce, kteří dokážou vnést do těch svých návrhů nějakou míru živosti a živelnosti, spontaneity, možná experimentu. Máte možnost tyhlety věci nebo hodnoty promítat i do těch velkých návrhů, do návrhů, kde má hlavní slovo developer? Kde jsou důležitý… Daří se vám to? Necítíte se příliš pod tlakem těch okolností, které už tady trošku zmínila Tereza?
JZ: Je to pod tlakem hlavně finančním, protože když navrhneme něco, co nás baví a co je výtvarně silný, tak potom se to rozkreslí a zjistí se, že to je drahý a všechno se v podstatě zahodí. No a my jsme zodpovědní za to, že takových situací je co nejmíň, ale zároveň chceme pořád dělat ty odvážný věci, takže je to pod tlakem.
Ale daří se vám nacházet nějaký kompromis s developerem? Když se vrátíme třeba k tomu domu v Papírnické ulici, který je na pravém břehu Radbuzy, ty byty jsou tam otevřené terasami k té řece a navíc je tam vlastně v parteru několikapodlažní průraz tím domem, takže ten vnitroblok, který je tam zformovaný tím domem, těmi čtyřmi křídly, tak se otvírá k té řece. Předpokládám, že bez určité velkorysosti developera by tohle to nevzniklo.
JZ: Přesně tak. Tam bylo nejtěžší vysvětlit mu, že devět nejhezčích bytů zahodí a vyndá z toho projektu, a pak to bude teprve ono.
Ještě by mě zajímalo u toho developera – zaznamenal jsem, že vy jste v poslední době několikrát upravovali už existující projekt, třeba s už vydaným stavebním povolením. Jak rádi děláte takovouhle věc, vlastně předělávat po někom projekt, přepracovávat dispozice, dostávat tam třeba víc bytů, ale nějakým způsobem případně povýšit tu architektonickou kvalitu té věci?
TN: Neradi, ale zase ve chvíli, kdy se máme třeba držet jenom nějakých urbanistických linií a v podstatě ta hmota i dispozice může vypadat jinak, tak si myslím, že je to jako adekvátní požadavek od toho developera, a myslím si, že tenhle přístup většinou, že to zase, že bysme se museli držet jakoby jeho návrhu a jenom to tak nějak trošičku kašírovat, že se nestává. Ale ještě jenom k tomu bytovému domu v té Papírnické ulici, tam jakoby z mého pohledu už je to opravdu poměrně jakoby stará realizace, kde, jak jsme se bavili o té formě spolupráce, do toho Patrik ještě poměrně velkou měrou zasahoval a i vlastně jakoby rozkresloval ty dispozice a myslím si, že to byla jakoby společná věc jakoby všech a myslím si, že i k těm průrazům i jakoby byl otevřený a že mu tady ten přístup nevadil.
Ale to, co třeba mě trošičku mrzí a vadí, že jsem si představila, když tam takovéhle jakoby otevření toho vnitrobloku a toho atria bude, že to bude třeba jako veřejně přístupný prostor, že to vlastně se bude dát projít od té řeky skrz ten vnitroblok jakoby do ulice. A že mi jako, že ta velkorysost v té architektuře super, ale byla bych trošičku radši, kdyby byl časem otevřenější vlastně i k takovému tomu přístupu, k tomu veřejnému prostoru. Jak je vidět právě v Holandsku, v Belgii, kdy se to tak striktně nezavírá jakoby těma mřížema na soukromý a veřejný prostor.
Já jsem to pochopil tak, že to, o čem mluvíš, ten stav otevřenosti, ještě tam může nastat, jo, že se prostě odstraní nějaká bariéra, která tam je.
TN: Chápu, že je to složitý, že prostě stav té společnosti je nějaký a že jako ten strach z toho, že tam budou bydlet bezdomovci, nebo že to prostě bude jakoby neudržitelný, že to degraduje trošičku ten komfort těch lidí, který tam bydlí, a asi v současný době a na tom konkrétním místě to možná opodstatněné je. Akorát mi prostě je občas líto, že když vidím, že někde jinde to funguje jinak, tak proč by to nemohlo časem být třeba v Plzni?
To mě přivádí zpátky k té Papírně, kterou už máte nakreslenou aspoň do nějaké míry. Bude to prostupný? Protože ony vznikají už jižně od papírny, pokud se nepletu, tak tam vznikají první bytové domy v blízkosti řeky, zase je to na pravém břehu řeky Radbuzy. Bude tenhleten soubor převážně bytových domů, bude jako volně prostupný? Když půjdu od řeky, tak budu moci vplout někam do toho areálu, projít to nějakým množstvím zeleně, buď směrem třeba na Slovany, na Slovanskou třídu, nebo zase se potom vrátit k řece? Nebo dostanu se plynule do areálu té staré papírny, těch památkových budov?
TN: Jo, to určitě, to je vlastně celá nová čtvrť, takže to by bylo špatně, kdyby to bylo jako uzavřený rezort. Ta urbanistická koncepce je vlastně založená na hlavní ose, která vede kolem komína a kolmo, na ní ten areál dělí zelené pásy, a ten smysl těch zelených pásů nebo koncepce těch zelených pásů je vlastně propojení toho přírodního prvku, tý řeky a Papírenského parku a vlastně na téhle šachovnici pak jsou vymezeny jednotlivé bloky a třeba jakoby do vnitrobloku toho jednotlivého bloku už přístup nebude. Ale ta hlavní osa, ty zelené pásy, které jsou na ní kolmé, a ta prostupnost tím územím, propojení vlastně až třeba do toho Papírenského parku by měla být cílem celé této obnovy.
Bude tam nějaká hierarchie prostorů od veřejných po soukromé nebo polosoukromé?
TN: Ano, ano, přesně tak.
Mohli byste těm, kdo to neznají a neviděli, ještě nějakým stručným způsobem popsat, o co jde? Jirka zmínil, že se to bude stavět v 10 etapách. Zajímalo by mě, jestli do 10 etap se vlastně rozfázuje ta nová výstavba, nebo jestli některé z těch etap obnášejí tu novou výstavbu, to znamená nové obytné domy směrem k Papírenskému parku, a jestli některé fáze obnášejí adaptaci části toho památkově chráněného areálu, té původní továrny.
JZ: No, když bych to měl stručně popsat, tak jde o vlastně brownfield plzeňský, kde bysme chtěli zachovat památkově chráněné staré haly z devatenáctého století. Jsou postavený ve stylu průmyslové gotiky. Bude zachován i komín a jeden nástupní objekt. No, my tomu říkáme nástupní objekt, ale on je to objekt bývalého skladu, který, do kterého uděláme díru a díky němu budeme mít takovou bránu do areálu. Celý jsme to rozdělili na 10 bloků a každý ten blok jsme se rozhodli, že bude mít jiný charakter, tak jsme se snažili, aby hlavní slovo toho bloku měl pokaždý trošku jiný architekt. Díky tomu může vzniknout poměrně pestrá čtvrť nová. V současné době se začala stavět první etapa na bývalém fotbalovém hřišti v jižní části areálu a v této chvíli jsme asi ve třetím podlaží, celkově ten dům bude mít čtyři podlaží.
Pardon, Jirko, když jsi mluvil o jiném architektovi, tak pořád to jsou architekti z vaší kanceláře?
JZ: Ano, jsou to pořád architekti z naší kanceláře, a ještě by se slušelo říct, že tu první etapu původně navrhoval architekt Kouřim a my jsme pouze dělali nové fasády, ale ten koncept je od architekta Kouřima.
A co bude všechno náplní těch adaptovaných částí té staré továrny, těch památkových objektů? S čím pracujete teď nebo s čím pracujete prostě v současné době? A umožní ten váš návrh jistou univerzalitu funkční?
JZ: Náš nejtěžší úkol je teď vymyslet, jak říkáš, aby to bylo univerzální. To znamená, že my nikde nenavrhujeme ani byty, ani kanceláře, ale děláme tzv. nájemní jednotky, kde až nájemce si určí tu náplň.
A může tam dojít k nějakýmu mixu těch funkcí, to znamená, že v jednom objektu budou zároveň kanceláře a byty?
JZ: My v ten mix doufáme sami, máme tady ateliér, vedle nás jsou zkušebny, hudební, taneční studio, přes zeď bude velká výstava a pod námi je posilovna. A celkový ten mix a ten dojem z toho domu je pak úplně jiný, než když by tady byly pouze byty.
Když jsi mluvila, Terezo, o těch veřejných prostorech, o důrazu, který byste na to chtěli položit, na to, aby to nebyl jenom ten dům, ale aby vyhovoval i těm vazbám v tom místu, aby místo jednoho velkého bloku to bylo prostupné, dává vám ta vaše současná práce třeba pro zmíněného developera Patrika Nováka možnost tyhlety ideály naplňovat nebo tyhle ty hodnoty do toho vkládat, nebo máte prostor a čas na to, abyste dělali třeba jiné zakázky, řekněme, více veřejně prostorové, třeba obnovy, návrhy veřejných prostranství a podobně?
JZ: No, třeba za tebou visí na zdi panel ze soutěže na obnovu Jiráskova náměstí. My jsme se té soutěže zúčastnili úspěšně, takže ano, občas, jak se říká, se střihneme soutěž.
Vy jste velmi aktivní a velmi viditelní v Plzni, sbíráte tady ceny, máte velké realizace, je na vás upřena nějaká pozornost. Pronikli byste rádi víc i mimo Plzeň nebo… Jednak by mě zajímalo, do jaké míry působíte třeba v regionu a jednak, jestli ta vyzvaná soutěž do Kadaně je nějaká ojedinělá věc, nebo jestli to může být vlaštovka, která by vás mohla dostat víc do kontextu celé republiky? Jak to máte? Ptám se trošku na ten malý plzeňský rybník versus nějakej další, další svět.
JZ: Já nevím, jak to má Tereza, ale za mě, já se budu snažit to nedělat, protože se musím věnovat ateliéru, musím se věnovat zakázkám v Plzni. A zakázka mimo Plzeň je pro mě dvojnásobně časově náročná. A myslím si, že si nedokážu třeba představit, že bych se domluvil nebo bych přemluvil Terezu, aby se věnovala mimoplzeňské zakázce, protože ty asi, Terezo, toho času taky moc nemáš.
TN: No, to nemám, ale jako mě ta regionálnost vlastně přijde sympatická, ale z toho ohledu, že mi přijde fajn měnit to prostředí kolem sebe a dělat ty věci klidně i v malém jakoby místním okruhu, to si myslím, že problém není, ale spíš si myslím, že bychom neměli ztratit ty ambice, poměřovat se jakoby s tím celorepublikovým nebo celosvětovým, evropským měřítkem, že spíš jde o ten přístup a o to, udržet si nějaký nadhled jakoby v té kvalitě, než o to dělat vlastně jinde.
Dělat si tu kvalitu v regionu.
TN: No, to je možná silný, silný jako výraz, ale snažit se… Ale jako rozhodně nemám ambice vlastně dělat v Praze nebo dělat někde jinde, myslím si, že o tom to není, myslím si, že to je o tom přístupu, o tom snažit se dělat poctivě tu věc. Tady.
Když jsme u toho plzeňského kontextu, jak se díváte na současný stav plzeňské architektury, na to, co se tady staví? Nejde mi o to, abyste adresně nebo kriticky popisovali jednotlivé stavby, jde mi o to, jak vnímáte to prostředí jako celek, jak vnímáte pozici současné architektury v současné společnosti, jestli třeba se ta situace lepší a jestli to vnímáte i na straně klientů nebo na straně úřadů.
JZ: No, za mě je… Mně v Plzni pořád chybí dobrý realizace, chybí mi tady realizace od třeba mimoplzeňských architektů a myslím si, že to je, že to je fakt škoda, že tady nemáme srovnání s nějakým jako významným ateliérem, možná i zahraničním.
Myslíš, že by příležitostí pro angažmá nějakýho zahraničního ateliéru nebo českýho ateliéru byla třeba soutěž na nějakou veřejnou stavbu?
JZ: No, my ty soutěže máme, dokonce na některé soutěže vydaný stavební povolení, ale pořád ještě nemáme tu realizaci.
Které soutěže to jsou, můžeš zmínit?
JZ: Tak třeba narazil jsem na Západočeskou galerii. Myslím si, že je škoda, že kvalitní soutěží neproběhlo divadlo. Takže ty peníze evidentně tady na ty veřejné budovy jsou a myslím si, že město nebo stát, kraj, tak to by měl být nositelem kvalitní architektury. A oni to tak jako nechávají teď na těch soukromých společnostech.
A pracujete v současný době na nějaký veřejný zakázce?
JZ: Ano, teď jsem se musel trošku zamyslet, protože těch projektů je opravdu hodně. Odevzdali jsme návrh na školku pro čtvrť Valcha, ale tam, ano, je to veřejný, ale inicioval to developer.
A bude se stavět.
JZ: Já doufám, že ano.
Když jsem zmínil ty úřady, já se často setkávám s kritikou ze strany architektů nebo architektek na úřady nebo obecně na náročnou legislativu. Svazuje ten tvůrčí proces. Jak to vnímáte vy? Je to pro vás zdroj nějaký starosti nebo těžkostí, jak se vám daří pracovat v tom prostředí českým legislativním, ať se to týká třeba počtu parkovacích míst nebo požárních předpisů nebo tepelně technických vlastností, do jaký míry tyhle ty věci ovlivňujou ten výsledek nebo ten návrh?
JZ: No, vždycky nás to překvapí a většinou nemile. Tak třeba jsme zmínili školku. My jsme vždy ten projekt… Začínáme jakýmasi referencema ze světa, protože není důvod se neporozhlídnout, co se děje ve světě, v tom oboru, když máme internet. No a zjistíte, že všude mají nový školky. Krásný, prosklený, dřevěný. A tak jsme udělali nějaký prvotní návrh a zjistili jsme, že to česká norma neumožňuje. Mít dřevo ve školce, to se teda má změnit, naštěstí. No a potom je tady spoustu omezení ze strany, z mýho pohledu spíš památkový péče, a třeba na Šumavě jsme si řekli, že asi už nikdy nic nepostavíme, dokud se to nezmění. Tam mají předpis snad, jak se mají dělit okna a úhel střechy, vejšku střechy, no, a zbytek si můžeme vymyslet sami, ale to už skoro nic nevymyslíme, ale musím říct, že se to za mě, já jsem optimista, pořád se to trošku zlepšuje.
Terezo.
TN: Asi mi k tomu nic dalšího nenapadá. Jako někdy mě překvapí, že s nějakou drobností nebo nějakým malým městským zásahem můžou být obrovský potíže, to mě neustále nepřestane překvapovat, no.
Ty, Jirko, vyjíždíš v posledních letech vždycky na několik týdnů do zahraničí. Projel jsi, pokud vím, americký kontinent od severu, dneska už až k jihu. Jak důležitý jsou pro tebe tyhlety cesty, kdy vyjedeš, nepracuješ a jseš 3, 4, 5 týdnů úplně pryč, úplně mimo ten kontext, v kterým se pořád pohybuješ. Do jaké míry tě to, tě to osvěží? A existuje nějaká přímější cesta, jakým způsobem promítáš tyhlety věci potom do své práce?
JZ: No, to nadechnutí bylo hrozně důležitý a jak říkáš, je to osvěžení, já už jsem tu cestu dokončil, trvalo to pět let, díky covidu vlastně šest, a vždycky jsem tam byl měsíc. A bylo to, bylo to důležitý, protože člověk by tak trošku jinak ztratil nadhled, protože nemůžeš trávit celej den počítače, celej tejden, celej rok a potom si držet zdravej nadhled, to si myslím, že je jako špatně. No a hlavně si člověk uvědomí, že tady kolikrát řešíme úplně malichernosti a zbytečnosti, takže podle mě to je důležitý i třeba změnit. Jako jednou za čas jsem si říkal obor, jako že bych zkusil…
Stává se vám někdy, že se podíváte zpátky na věc, která se realizovala třeba po nějakých průtazích způsobených legislativou, způsobených tím, že investor neměl peníze nebo že to investovala veřejná správa, nebyla politická vůle a tak dál, a když se podíváte na tu realizovanou věc zpátky, tak si řeknete, měli jsme to udělat jinak nebo dneska bych to udělal nebo udělala jinak, třeba kvůli tý době, která už uplynula od toho návrhu? A váš pohled na architekturu nebo na ten kontext, na možnosti toho místa, možnosti materiálu a podobně se trošku proměnil?
TN: Musím říct, že zpětně se mi asi nestává, že bych jakoby měnila svůj názor, že překvapivě ty koncepty, který jsme si třeba jakoby vysnili pro nějaký místo, tak ve chvíli, kdy se dotáhly, tak z nich i zpětně mám radost. Spíš mi mrzí takové věci, kdy jsme třeba neměli vliv na tu zakázku z mého pohledu dostatečný a byla to určitá jenom rada nebo nějaká výpomoc v nějaké fázi, a ten investor pak přestal mít zájem vlastně to dotáhnout nebo spolupracovat. Tak pak třeba chodím okolo a mrzí mě to o to víc, když je to třeba hodně blízko toho, kde bydlím. Tak to se stává, no. To se stává, protože jakoby ne každý investor má zájem opravdu o ty kompletní služby a tu spolupráci tak, jak by to z mého pohledu stálo za to.
JZ: Ale to byla dobrá otázka, já si myslím, že to je docela důležitá otázka, protože za každým projektem je silný příběh, aspoň pro mě, já tam vidím spoustu různých kompromisů, ten projekt se vyvíjel v čase, a já vlastně nevidím v tom pak problém, já to vidím jako celek. Ale pro laika, ten vidí jenom… Toho zajímá jenom ta realizace, že jo, takže je otázka, jestli by se některý ten projekt dal třeba vysvětlit, když se někomu nelíbí. A je to vlastně hrozně zajímavý, protože já tím pádem ty budovy, co jsme udělali, vnímám jinak než někdo cizí.
A dokázal bys vytáhnout nějakej silný příběh z minulosti, současnosti? Utkvělo ti něco v hlavě nebo vystupuje nějaká z těch realizací, který máte za sebou tobě nebo vám kvůli nějakýmu silnýmu příběhu, který za tou realizací byl?
JZ: No, třeba každý rodinný domek byl úplně neskutečně… To byla děsná jízda. Terezo, napadá ti něco? Asi všechny jsou silný, že jo?
TN: No.
JZ: Ale to bych chtěl jeden říct, konkrétní. Tak jsme udělali věž v Čižicích, tak to bylo hodně, hodně silný, pán slyšel na nejsilnější návrh, co jsme udělali, udělali jsme několik variant a on si vybral ten nejlepší, ten zrealizoval, a pak mi volal, že by to chtěl uříznout tu věž, a zároveň do toho Česká televize, protože on se dostal ten dům na výběr, Domy visegrádské čtyřky, zároveň to dostalo nějakou cenu. Bylo to… To povolování vypadalo děsně dramaticky, protože tam nikdo to nechtěl povolit.
A mohl bys, pardon, Jirko, mohl bys ještě popsat trošku přesněji, o co šlo? Byl to teda rodinný dům, který měl několik úrovní.
JZ: Je to výškový rodinný dům, který má v podstatě čtyři patra. Ona je to věž, a pán se v průběhu navrhování prořekl, že nejraději fotí přírodu z posedu, tak my jsme mu navrhli v podstatě takový posed.
A on ho pak chtěl uříznout.
JZ: A on pak chtěl uříznout a tak. To je spíš taková historka, ale abyste věděli, jak to nemá… Jak to máme těžký.
Ale bydlí se v něm dobře – nebo máte nějaký kontakt ještě od tý doby?
TN: My se s většinou investorů jako vídáme, ale tady ten pán byl takový opravdu jakoby specifický, že, že moc jako v dnešní době nemáme tu zpětnou vazbu, ale on z toho návrhu opravdu byl jako nadšenej. Ale postupně při té realizaci, nevím, tak tam byly nějaký jakoby nuance, který už třeba, s kterýma jakoby úplně nesouhlasil, ale spíš už v rámci jakoby interiéru, ale ten dům celý jako postavil tak, jak byl navržený v té úplně původní skice, původním konceptu, takže betonová podnož, nad tím tři patra vlastně dřevěný věže. Takže na zdejší poměry docela jakoby odvážný koncept, a pak se nám několikrát během těch let, co to stojí, jakoby ozval, jestli bysme mu vlastně neudělali jiný návrh, že ten betonovou podnož jako nechá a že tu dřevinu, část jako shodí a že by to chtěl jako jinak, no. Tak to nás dost jako překvapilo, ale myslím si, že zatímco jezdím okolo, na kole, to stojí, tak snad ještě bude chvíli.
JZ: Je to jeden podle mě z nejlepších domů, co jsme udělali, a je to jeden jedinej klient asi, s kterým si vykáme, jinak všechny ty domy, tak mají takový příběh, že jsme si potom potykali, a myslím si, že kdykoliv bysme se tam zastavili, tak dostaneme panáka.
TN: Ještě mi v souvislosti s tím napad atriový dům, kde to bylo celé založené na tom, že vlastně uprostřed pozemku v satelitu není dům, ale strom, a okolo něj dům, v Tymákově. A pak chvíli nebylo jisté, jestli tam ten strom bude nebo ne, tak jsme uvažovali, že se tam vloupáme a strom zasadíme, ale oni si tam strom dali sami.
Vy máte za sebou taky několik spoluprací s plzeňským biskupstvím. Dělali jste pro ně bytové domy, jeden v Radyňské ulici, který má takovou výraznou kortenovou fasádu, fasádu ze zrezivělých plechů, taky, pokud se nepletu, dům v Resslově ulici, což je poměrně nedávná realizace. Jak se vám s nimi pracovalo? Byla ta spolupráce v něčem specifická, byla odlišná od spolupráce s běžným developerem?
JZ: Myslím si, že to bylo stejný, oni k tomu přistoupili, že chtějí stavět dům, chtějí, aby dobře vypadal a aby fungoval, takže měli úplně stejný zadání jako každej jinej. Myslím si, že… Ale je dobrý, že mají za sebou, že to biskupství… Oni už podle mě nestaví, ale to, co teď postavili, takže jsem rád, že nás oslovili, a zpětně musím říct, že za sebou mají hezký realizace. Díky nim je i bytový dům na Nový Hospodě. Na konečný trolejbusu dvanáctky. Je to ta Resslovka a ta Radyňská, jak jsi říkal.
A ten dům na konečné dvanáctky jste dělali taky vy?
JZ: Jo, tam je to milý projekt v tom, že je to pro starší lidi. Oni to pojali tak, že chtějí, aby vyloženě pomohli někomu, takže je to dům s pečovatelskou službou, a máme k tomu velmi dobrý ohlasy, že se tam jako dobře… Že to dobře funguje.
A děláte takovýhle zadání rádi, když víte, že bude pro nějakou znevýhodněnou skupinu, nebo že to bude mít ještě nějaký další rozměr, než jenom to, že developer prodá byty a vydělá na tom?
TN: No, mě třeba v poslední době, co mi bavilo, byl návrh školky, protože to je zase takové trochu osvěžení a jiná cílová skupina a jiná pravidla, takže trochu jiný způsob uvažování než nad bytovým domem pro developera.
Když se vrátím k té Radyňské, jaká byla reakce zadavatele, když jste mu prezentovali tu zrezavělou fasádu, a jaká byla třeba reakce, pokud takové reakce máte od lidí, kteří tam bydlí nebo kteří chodí okolo?
JZ: No, je pravda, že reakce z toho bytovýho domu v podstatě nemám. Myslím si, že tam bydlí… Že je to nájemní bydlení, a on ten dům není tak drsný, jak vypadá zvenku, on je ze dvora velmi, velmi příjemný, světý, je tam bílá omítka. Takže myslím si, že za mě, že ten dům do ulice zapadá, byť v detailu je drsný.
Ty jsi to vysvětloval kdysi, jako že to je nějaký typ ornamentu, že jsou tam domy… Protože ta ulice, ano, většina těch domů vznikala někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století v historizujícím stylu, a že tohle to je nějaká současná interpretace nějakýho dekoru.
JZ: Abych to vlastně vysvětlil, proč to tak je – tak mě mrzelo, že v té čtvrti mizí detaily, ta čtvrť měla svoje kouzlo, ale tím, že se domy zateplují, a je to většinou velmi necitlivá akce, vymění se okna s detailem, dají se tam plastová okna, a ta čtvrť ztrácí detaily a stává se z toho taková jako docela nezajímavá… Když jsme navrhovali dům v Radyňský, tak jsme hledali materiál, který se odliší od současných rekonstrukcí. Nakonec z rekonstrukce sešlo, byla to novostavba a použili jsme kortenový plech, protože má detail. Ten detail je důležitý, protože okolní domy se začaly zateplovat, a ztrácí svoje vlastní detaily. A my si myslíme, že ty Slovany, ta stará čtvrť, byly právě o tom detailu na té fasádě.
A jaká byla reakce biskupství? Prošlo to bez problémů, tenhle návrh, nebo byla o tom nějaká diskuse?
JZ: Tam musíme zpětně jako vyseknout poklonou, protože jsme dostali důvěru, a to nebejvá často.
A když jsi zmínil to, že ten původní záměr byl rekonstrukce nějakýho stávajícího domu, bylo to podobně i v té Resslově ulici, kde taky stával nějaký starší dům na tom místě? Co rozhodlo pro tu novostavbu, v obou případech?
JZ: V Resslově ulici jsme odevzdali rekonstrukci, v průběhu stavby se zjistilo, že ty konstrukce jsou v horším stavu, než byl stavebně technický průzkum, a ten dům postupně se snižoval, snižoval, až se postavil celý znovu, takže ta zkušenost s tou rekonstrukcí je většinou taková, že ten dům je lepší postavit znovu.
Máte nějakou realizaci, na kterou byste byli obzvlášť hrdí, nebo ke které byste měli zvláštní vztah, kterou byste třeba vypíchli nebo ze které jste měli třeba největší radost, když se jí podařilo dotáhnout?
JZ: Já jsem třeba měl radost, že se podařilo prosadit cihly na bytový dům na Roudný, protože do poslední chvíle to vypadalo, že se nahradí fádním polystyrenem, a přitom ten dům byl založenej na ruční práci s cihlou.
To je dům v ulici Otýlii Beníškové, respektive na rohu ulic Otýlie Beníškové a Malické v Plzni. Měl jsi nebo měli jste nějaký pocit zadostiučinění, když jste za tenhle ten dům dostali poslední cenu Hanuše Zápala?
JZ: No, pro mě to hodně znamenalo, protože si tý ceny vážím, ono ta cena je tak důležitá, jak důležitá je porota. A tentokrát přijela na cenu Hanuše Zápala porota mimoplzeňská, a to je… Jako je to velký ocenění pro mě.
A vy už jste dostali druhou cenu Hanuše Zápala, protože tu první jste dostali před několika lety za obytný dům na Světovaru.
JZ: Je to tak. Je to takový spravedlivý, protože na Otýlii Beníškový jsem pracoval víc já a na Sladové ulici pracovala víc Tereza.
Znamenají pro vás i další ceny něco? Máte pocit, že jste dokázali někoho oslovit, nebo máte pocit, že jste udělali svoji práci dobře, když ji ocení nějaká porota, i třeba místní porota, ne teda mimoplzeňská?
TN: Tak určitě to vždycky potěší, jak nějaká soutěž, tak třeba i zájem o publikování v časopise nebo v knize. Tak když se jakoby někdo ozve, že si nás všimnul. Teď mi třeba napadla publikace v knize 99 domů jako výběr rodinných domů z České republiky, tak to potěší.
JZ: Je to, je to takový hezký. Když vám zavolají z Fakulty architektury, že přijedou studenti a že chtějí do nějaký stavby se podívat, tak si člověk říká, že to asi nedělá úplně špatně.
Jaký vztah máte s kolegy z Plzně nebo z regionu? Ptám se trošku na to, jestli vám neschází jako intenzivnější kontakt třeba nebo intenzivnější předávání si zkušeností nebo i trávení toho mimopracovního, mimoprofesního času.
JZ: Mě vždycky zajímalo a bavilo, jak mi docent Štípek, u kterýho jsem studoval, říkal, že tady v Plzni vedl obec architektů a že to bylo bezvadný, a scházeli se asi v Semlerově [Brummelově, pozn. ed.] vile a hodně spolu diskutovali. Dokážu si to představit, spíš tam třeba něco popíjeli. Ale asi prostě je důležitý se potkávat, no, a to tu teď chybí.
Když jsi narazil na Jana Štípka. Myslím, že to byl jeden z tvých vzorů nebo jeden teda z lidí, kteří tě profesně ovlivnili. Jsi rád, že má v Plzni taky realizaci? A jak bys hodnotil Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara?
JZ: Ten dům je skvělej, my jsme se s ním, dokonce, s tím domem několikrát inspirovali. Chtěli jsme dělat administrativní budovu, aby fungovala podobně jako Sutnarka.
A to máš, promiň, že ti do toho skáču, máš na mysli Konplan, vaši budovu, která je v relativní blízkosti fakulty?
JZ: Ne, nabízeli jsme ten koncept pro ZF Engineering, a z nějakýho důvodu se ten koncept potom neujal, ale byli jsme hodně daleko, už jsme měli hotovou třeba studii. A já ten dům rád navštěvuju. Jednak jsou tam bezva lidi. Patrik Novák tam navázal nebo chce navázat nějakou spolupráci a chce zapojit třeba to umění do svých projektů, což nás zajímá konkrétně teď v Papírně.
To znamená, že by studenti Sutnarky svými díly doplnili ten veřejný prostor nebo poloveřejný, polosoukromý prostor v tom areálu?
JZ: Ano, takový je plán.
Když jsem zmínil Konplan… Součástí té budovy jsou takové niky prolomené do fasády, se zelení. Já vím, že té zeleně tam mělo původně být víc, nebo že měla být původně vzrostlá. Mě by zajímalo, jestli je to něco, co bysme mohli označit jako za zelenou manýru nebo něco podobnýho, jestli to je z vaší strany nebo hlavně z tvé strany, Jirko, nějaká relevantní reakce na třeba klimatickou krizi, na potřebu snižovat teplotu okolo té budovy. Jak je to? A přál by sis třeba tímhle tím směrem jít dál? Nebo uplatňovat víc zeleně na fasádách, na střechách a podobně?
JZ: Jako předně musím říct, že musím zpětně vzít zpátky to, že je jí tam málo, ona se opravdu rozrostla, dokonce jsou tam včely, je to bezvadný. A my jsme s Terezou vždycky dělali to, že jsme nám někam vpašovali dům. Jestli si to, Terezo, pamatuješ, tak v našich projektech to byl takový skoro tajný podpis, že tam… Že ten dům někde uhnul, a bylo tam místo pro strom, pro zelenou střechu, a tak my jsme to dělali ještě, než to začalo být v módě, než se začalo mluvit o tepelných ostrovech. Nevím, tak nějak to přirozeně cítíme.
TN: No, já jsem teďka poměrně hodně zvědavá. Bytový dům u Borského parku, kde vlastně jsme navrhli na celou západní stranu zelené květináče, a je otázka, do jaký míry se to teda zrealizuje, kolik té zeleně tam ve výsledku opravdu bude. A asi rozsahem je to zatím taková jako možná největší míra zeleně, kterou se nám doposud podařilo propašovat do návrhů.
A je množství té zeleně, která tam má být na té fasádě, odpovědí na to, že ta stavba vzniká na místě, pokud se nepletu, kde je alespoň do nějaké míry zelené prostranství? Je to základní trávník, ale jako vracíte tímhle tím způsobem do toho místa část zeleně, kterou ta stavba zabere?
TN: Asi ano, ale zase já to tady v tom místě nevidím úplně dramaticky, protože jsme vlastně na rozhraní města, v sousedství Borského parku a nemyslím si, že to, že zastavíme kousek zeleně, by nějakým dramatickým způsobem jako ublížilo městu. Taky je to na okraji sídliště a v těch sídlištích jako zrovna se o nedostatku zeleně a zelených ploch jako obecně moc hovořit nedá. Takže, takže ano, ale spíše to je i nějaká reakce na to, že jsme tam chtěli přidat určitou vrstvu nebo určitou hodnotu, která v těch klasických panelákách není, že tam jako lidi mnohdy nemají ani balkon, a tedy jsme jim chtěli umožnit jakoby ten balkon, ten výhled, kontakt s Borským parkem, a ještě jakoby navíc tu zelenou clonu na tom balkonu, možnost toho si tam i něco zasadit, pěstovat. Že i ten vlastně městský člověk, který žije v bytě, má určitou možnost toho přímého kontaktu s tou zelení.
Když mluvíme o tomhletom domě, tak ten vzniká na místě, kde mělo původně vzniknout parkoviště, to znamená, bude součástí toho domu nějaké parkování, nebo jak to bude?
TN: Ano, ale bude pro vlastně kapacitu toho domu. Je tam jakoby parkovací podnož nebo můžeme to nazvat skoro jakoby parkovací dům, ze kterého vyrůstá ta desková hmota té bytovky. No, ale jako oni už, jak jsme se o tom bavili, ty koeficienty a požadavky na parkování ve chvíli, kdy stavíme takovýhle bytový dům, bytový komplex, jsou tak velké, že pokud máme dostát těm požadavkům pro kapacitu těch bytů, tak to je poměrně velký objem parkování, už sám o sobě.
Ten dům bude 12 pater vysoký. Nepletu se?
TN: Já si myslím 14.
A jak byste to obhajovali vůči veřejnosti? Protože už jsem měl možnost taky zaznamenat nějaké kritické hlasy, které nesměřovaly na tu architekturu, a směřovaly právě na výšku toho domu, na vytěžení toho území. Jak vy byste to hájili?
TN: No, jak jsem jakoby říkala už předtím, tak já jako neiklinuju k velkým projektům a k vysokým domům, a spíš se snažím to jakoby zmenšovat všechno a mírnit, ale zrovna tady na tom místě mi to nevadí. Myslím si, že je to jakoby takový ten prstenec věžových domů, borského sídliště, které jsou na okraji, ničemu úplně příliš necloní a hlavně tam jakoby hned vedle podobně vysoký dům stojí. Takže si myslím, že je to nějaké jakoby doplnění urbanistické struktury už staršího charakteru, kde se hmotově příliš neodlišujeme ani hmotou, ani výškou, ale snažíme se tou zelení a těma ostatníma věcma dodat trošičku jiný standard a jinou kvalitu toho bydlení, než která tam byla postavená v těch dobách, kdy to sídliště vznikalo. Takže tady bych to asi pro sebe trošičku ospravedlnila tím urbanismem a tím kontextem, do kterýho ten dům zasazujeme.
Je něco, co byste ještě chtěli dělat, co jste třeba nedělali, nebo nějaký zadání, který byste si někdy třeba rádi zopakovali? Přemýšleli jste o něčem? Napadá vás někdy něco, když vidíte třeba dobrej dům od někoho jinýho, který reaguje na nějaký specifický místo nebo má nějakou určitou funkci, kterou jste třeba nedělali? Nebo máte prostě nějakej sen, nebo takhle nepřemýšlíte vůbec?
JZ: No, přesně na to se mi ptal pan Jančařík na ZAKu, když jsme končili, já jsem říkal, že jsem ještě nedělal školku, a za týden potom přišel za mnou někdo, že chce školku, a máme školku.
Tak dal pozor, to řekni, řekni, a za týden to děláte.
JZ: Tak, prosím tě, nějakou vilu s neomezeným rozpočtem. Děkuju.
Terezo.
TN: Mám takový skromný přání, abych nějaký takový kostelíček… No, mně přijde, že nejde o to konkrétní zadání, spíš o ten, nějakou jakoby shodu s tím investorem, že to je hrozně důležitý. A vždycky, i když přijde někdo s rodinným domkem nebo s nějakou úplnou drobností nebo s chatou, ale jsme podobně nasměřovaný a chce podobný věci a vidí je podobně, tak z toho může být skvělá, naplňující spolupráce a dobrá realizace, a že nejde asi o typologii a velikost zakázky.
Tak já vám přeju, ať se vám tyhlety spolupráce daří, děkuju.
JZ: Děkujem.
