Článek
Z kontextu ateliéru vyplynuly otázky směřující na jeho praktický provoz. Musí umět v tříčlenném kolektivu všichni všechno? Které typy zakázek získávají a které se jim naopak vyhýbají? A jak se po dvaceti letech snaží předcházet rutině? Pozoruhodná a mnohonásobně kladně hodnocená stavba sportovní haly v Dolních Břežanech zavedla hovor k soutěžím. Co pro ateliér znamená získat významné ocenění? A vyhledávají vůbec soutěže? V pokračování rozhovoru pak Aleš reflektoval skrze své přibývající zkušenosti z praxe současné podmínky pro vznik dobré architektury a současná společensky naléhavá témata, která ovlivňují mimo jiné právě i architekturu.
Z kontextu ateliéru vyplynuly otázky směřující na jeho praktický provoz. Musí umět v tříčlenném kolektivu všichni všechno? Které typy zakázek získávají a které se jim naopak vyhýbají? A jak se po dvaceti letech snaží předcházet rutině? Pozoruhodná a mnohonásobně kladně hodnocená stavba sportovní haly v Dolních Břežanech zavedla hovor k soutěžím. Co pro ateliér znamená získat významné ocenění? A vyhledávají vůbec soutěže? V pokračování rozhovoru pak Aleš reflektoval skrze své přibývající zkušenosti z praxe současné podmínky pro vznik dobré architektury a současná společensky naléhavá témata, která ovlivňují mimo jiné právě i architekturu.
Odkaz na podcast: https://podcasty.seznam.cz/podcast/od-zapadu-nefouka/289621
Přepis rozhovoru:
Petr Klíma: Ahoj Aleši, my sedíme teď ve tvým domě v Božkově v Plzni, ve tvým ateliéru, v kanceláři. Díváme se ven do zeleně kolem nás, je to fantastický pohled. Já jsem moc rád, že jsi přijal naše pozvání a hned bych se na tebe obrátil s otázkou. My jsme totiž v prostředí, kde se tvoje architektura rodí, ať už ji děláš v rámci Sporadicalu, nebo sám za sebe, nebo ve spolupráci třeba tady s kolegy z Plzně. Dělá ti ještě pořád architektura radost? Po skoro 30 letech, co jí studuješ a co ji vytváříš…
Aleš Kubalík: Ve většině případů ano. Samozřejmě jsou úseky asi v každém projektu, kdy je to slabší, ale zatím nic nevedlo k zásadnímu zlomu.
Já jsem zmínil, že jsme v Plzni. Ty ses v Plzni narodil, studoval jsi v Praze na fakultě architektury, tam jsi taky potkal svoje minulý i současný kolegy, se kterými dodnes pracuješ. Plzeň jsi vlastně dodneška úplně neopustil, jsi vlastně rozkročený mezi Plzní jako vlastně svým domovským sídlem a mezi Prahou jako centrem aspoň zatím tvých profesních aktivit? Co tě udrželo v Plzni? A nevnímáš to, že jsi vlastně zůstal tou jednou a velmi významnou nohou v Plzni a nejsi cele v Praze, jako svým způsobem handicap?
My jsme z ateliéru nikdo nebyl z Prahy nebo nikdo nejsme z Prahy původem. Praha je místo, kde jsme se potkali a kde je nějaký střed. A my jsme měli představu, že si budeme schopný sáhnout do těch měst, z kterých pocházíme, třeba pro nějakou práci. To se tak nějak povedlo, nepovedlo, možná jako nejvíc těch zakázek bylo právě z Plzně a já jsem tu měl zázemí a ze všech těch měst, z kterých pocházeli kolegové, tak ta Plzeň je Praze nejblíž a je tak blízko, že není moc jako důvod se stěhovat.
Vlastně tě to nenutilo se jako natrvalo fyzicky přemístit? Tady je asi dobrý říct, že v ateliéru Sporadical vás bylo na začátku pět, kromě tebe to byl Petr Janda, Veronika Sávová, Josef Kocián a Jakub Našinec, kolik vás bylo? Já teda vím, že Petr Janda s vámi pracoval prvních několik let, pak se osamostatnil. Vím, že jste dlouho, dlouho působili pořád v té nezměněné sestavě až do loňska, jak to vypadá dneska.
Po odchodu Jakuba Našince, který zůstal v Českých Budějovicích, působíme ve třech. To znamená Veronika Sávová, Josef Kocián a já. A příležitostně spolupracujeme jako výpomoc s někým, ale je to takhle jako uzounký tým. Je to samozřejmě hodně limitující, nebo spíš to generuje i nějaký typ práce a zakázek, který jsme schopni vytvořit.
Já se posunu za ten rok 2000 do těch let, kdy jste vznikali, to znamená rok 2000, 2003. Vy jste dělali společně s kolegy a kolegyní soutěž na muzeum v Káhiře, na tom jste se nějak jako zformovali, pokud se nepletu.
Je to tak.
Ty jsi ale také v roce 2001 nastoupil do inženýrského holdingu CIAS v Plzni, vy jste pak se vlastně s ateliérem začlenili do týhle tý struktury, jaký to pak mělo vývoj? Protože vy jste měli řádku projektů, který jste tam zpracovali, ale nerealizovaly se. Ale taky jste navrhli administrativní budovu pro Škoda Transportation, která se v letech 2008-2009 realizovala. Mohl bys trošku popsat důvody, proč jste se zařadili, jak to probíhalo a proč jste se vyřadili z těch struktur.
My jsme v roce 2003 asi na začátku nebo na přelomu 2000, 2003 vyhráli soutěž na památník obětem komunismu v Liberci.
Jasně, to byla ta možná vaše první úplně zásadní realizace.
A vlastně to byl takový jako vykopnutí toho, že opravdu jsme všichni začali vážně uvažovat o tom, že se dáme dohromady, opustíme ty stávající zaměstnání a já jsem někdy na konci léta, na začátku podzimu oznámil v Plzni v český inženýrský, že budu odcházet. A bylo mně i mým kolegům nabídnuto, protože my jsme se tam několikrát objevili všichni, takže bylo známo, že ve volném čase pracuju s nějakou skupinou architektů. Tak že nám založí nebo bude založená dceřinná společnost Sporadical jako ateliér zabývající se architekturou v rámci holdingu, který měl pomocí svých dceřinných společností naplnit celý investiční postup výstavby od architektů přes stavaře až po realizaci a možná i nějaký dohled potom a servisování hotových staveb.
A tohle pro vás bylo lákavý – to, že jste měli zajištěnou práci.
Spíš nám přišlo, že by mohlo být zajímavý zkusit ten postup, kdy v rámci nějakého většího celku se ta věc vyskládá dohromady až po realizaci a po nějakou správu budovy. Vlastně jediná nebo jediná, ona byla tak velká, že vlastně to utáhlo na pár let celý ten ansámbl, byla revitalizace Škodovky v letech 2004–2008, pak to dobíhalo v nějakých asi servisních smlouvách nebo nevím úplně, jak to bylo. A vlastně největší věc, co jsme tam udělali, respektive co se povedla zrealizovat, tak právě byla ta administrativní budova pro Škodu Transportation. Myslím, že to bylo zajímavý, to se nám samozřejmě do tý doby takhle velký dům nepodařilo postavit. Ale zároveň samozřejmě bylo zřejmý, že ta ideální spolupráce v tom holdingu prostě je složitá, že asi nebude fungovat. A právě během roku, když začínaly přicházet nějaký signály o přicházející krizi. Tak se hledaly už jako opravdu bizarní práce pro spoustu lidí v tom holdingu a my jsme viděli, že prostě už tam nepatříme, takže my jsme vlastně na podzim 2008 odešli vlastně všichni, odnesli jsme si jméno, který jsme si přinesli tam a celkem bezbolestně jsme takhle jako se z toho vyvázali.
Jak už jsem zmínil na začátku, máte pořád stejný složení, respektive už vás není pět, ale jste tři, ale pořád jste to vy tři, kteří jste zakládali ateliér. Ty jsi zmínil už to, že jste vlastně pořád tři, že jako máte nějaký výpomoci, ale že děláte takovou práci, kterou jste schopný v těch třech lidech zvládnout. Zajímalo by mě, jak to teda konkrétně funguje? Když Adam Gebrian dělal v roce 2010 rozhovor do bourání s Jakubem Našincem a s Josefem Kociánem, tak z toho vyplynulo, že děláte všichni všechno, že jste zastupitelný, že děláte spolu tu úvodní fázi a pak je někdo, kdo si ten projekt vezme za svůj, kdo ho dotáhne. Tak mě by zajímalo, jestli takovým způsobem postupujete pořád a jestli jste někdy byli trošku větší, než jste dneska, respektive jestli třeba můžete nabobtnat nebo mnabírat externisty, když máte hodně práce a jestli, když máte míň práce, nebo když byla ta krize před těma zhruba 10, 12 lety, tak jestli jste se smrštili třeba na to samotný jádro. Jak to funguje prakticky a jestli vás ta stávající velikost v něčem neomezuje, jestli vám třeba nechybí síly, který by za vás byly schopný odvést nějaké penzum práce a vy byste si trochu uvolnili ruce nebo hlavu pro jiný věci.
Já to vezmu odzadu. Omezuje nás to. Samozřejmě jako v určitých situacích je to šikovný a nemusíš shánět práci jenom proto, abys utáhl veliký ansámbl a tak dál, ale zároveň je to velmi omezující. Myslím, že nás nejvíc asi osm, no.
Ale asi jste nikdy neměli ambice, že byste vyrostli, jako že by se z vás stal nějaký trošku větší ateliér třeba s 20 lidmi nebo víc?
My jsme se bavili předtím, než se zapnuly mikrofony, tak já paradoxně nesnáším plánování, takže já teda prostě neplánuju nic. Takže asi, kdyby se to stalo, tak my se s tím nějak popereme.
Jako kdyby se to nějak organicky stalo, tak byste se s tím naučili existovat?
No, nestalo se to a zatím žádný takový vnitřní popud tak silnej nebyl.
Ale dodneška je to tak, že se domlouváte na konceptu toho kterýho projektu společně a zase pak je tam někdo z vás, kdo si to vezme a táhne?
To popíšu jenom jako nějaký idealizovaný stav, protože samozřejmě je to složitý při jednotlivých zakázkách. Ale ideál takový prostě je. Víceméně dohromady nebo v nějaký skupině se dostaneme k formulování konceptu a pak většinou jeden to táhne dál s tím, že zase podle toho, jaký je to typ úlohy a co vyžaduje, tak dochází k nějakému upřesnění zase v té skupině. A samozřejmě v nějakým momentě se přidávají ostatní.
Rozumím. Pracujete spolu už 20 let. Vedlo to k tomu, že každý tíhne k trošku jinému druhu práce nebo k jiný typologii, nebo je to nějak geograficky členěné, že prostě projekty v Plzni si obhospodařuješ ty a kolegové ty projekty z měst, odkud pocházejí nebo kde mají nějaký vazby nebo podle toho, kdo přinese ten projekt do ateliéru? Jak to funguje? Mě zajímá ta všestrannost, protože to, o čem jsi mluvil – ten koncept – prostě vyžaduje, aby každý z vás byl opravdu schopný dělat v podstatě cokoliv. A zajímalo by mě v té souvislosti, jestli děláte opravdu jako všechno od interiéru po urbanismus, nebo jestli nějaký zakázky si k vám nachází snáz cestu, protože prostě takhle se profilujete, na to se zaměřujete. Jak to je?
To ti ještě odpovím na to fungování. Samozřejmě všichni neudělají všechno nebo neumí všechno nebo nejde všechno, ale asi ve zkratce to takhle říct jde, že spíš to rozdělení přichází tak, že v první řadě, kdo přinese tu zakázku. A pak asi nějak regionálně, kdo má k tomu blíž. A asi pak i znalostně. A typy zakázek. Urbanismu jako územnímu plánování jsme se zatím vyhnuli, nabídky nějaké byly, ale přijde nám to veliké. Nejvíc administrativy a takový jako exaktní administrativy.
A můžete si vlastně vybírat, nebo jste v takový situaci, že je v rovnováze rozumná poptávka s nabídkou vašich sil? Máte možnost prostě odmítat zadání, která zkrátka nejsou dobrá nebo která se po nějaký době ukážou nefunkční?
No jo, máme, no. Přemýšlím, jak bych srozumitelně odpověděl.
Prostě okolnosti vás nenutí prostě brát všechno, co přijde.
Ony ale většinou chodí zajímavý věci.
Už je tam ten filtr, teď existujete 20 let, takže už třeba není náhoda, jaký věci za vámi chodí.
Vždycky jsme měli na stole nějaký rodinný dům, teď teda jako jeden dostavujeme, ale projekt teď už delší dobu není. A přemýšlím, jak dlouho už. Rok třeba nebo už přes rok. Samozřejmě ty rodinný domy jsou taky disciplína sama pro sebe. Ta náročnost toho koncovýho klienta – je to opravdu náročný. Ale to se nějak organicky vyfiltrovalo a jinak jsme schopni dělat relativně jako velký věci. Samozřejmě my jsme schopni pak i ten tým těch subdodavatelských činností nějak relativně pružně rozšířit. Ač my jsme malý, tak ty naše spolupracovníky můžeme mít relativně velký a udělat velký věci.
Tak vy jste dělali třeba sportovní halu v Dolních Břežanech, což je velká věc, dostali jste za to několik cen, byli jste ve finále český ceny za architekturu, dostali jste za to národní cenu za architekturu, Grand Prix architektů, což mě vlastně vede k další otázce. Jak jsou pro vás důležitý ocenění? Nebo jak důležitá je pro vás účast na přehlídkách? Je to důležitý kvůli tomu, že budete ještě známější? Je to důležitý kvůli tomu, že vám to přinese nějaký zakázky, dává vám to nějaký jako zadostiučinění, že jste udělali dobrou práci?
Přemýšlím, co nám vlastně prakticky přinesly ty Břežany.
Břežany jsem zmínil jako příklad.
Umožní nám to se hlásit do třeba užších nebo vyzvaných soutěží, protože máme referenci, kterou víceméně každý zná.
Anebo vás přímo někdo osloví, abyste se přihlásili.
Tak. Nechci mluvit za kolegy, ale jsme dost introvertně a trochu nespolečensky orientovaní. Tak ty věci opravdu nevyhledáváme. Je to nějaká přirozená věc, já myslím, že třeba u těch Břežan jsme cítili, že ta věc je výjimečná. A hlavně taky tím, že to hodně táhl bohužel zesnulý starosta Věslav Michalik, který měl tah na branku. Ty Čechy nejsou zase tak veliký, tak víš, že vzniká něco jinýho, co je třeba trochu nestandardní a že si to zřejmě nějakou pozornost vezme. Spíš k tomu přistupujeme tak, že to je přirozená věc, než že bysme z toho nějak bláznili.
Ale tak potěší to.
Jo, samozřejmě. Samozřejmě je tam pak nějaký zvýšený zájem o vás chvíli, ale vždycky to povolí velmi rychle.
Já vím, že vy jste byli oslovený k rekonstrukci sportovní haly na Folimance. Byla tam třeba nějaká vazba na Břežany. Já vím, že vy už jste měli za sebou taky jinou sportovní stavbu – přístavbu tělocvičny ke gymnáziu Jana Keplera v Praze, což už je dneska asi 13 let od dokončení, ale jako je možný tam vysledovat tuhle tu linku, tak tyhle oslovíme, protože vidíme, že umějí dělat, protože tady to funguje velmi.
Jednoduše, to funguje úplně jako průzračně, takhle Folimanka. Tam nás přivedl člověk, který nás zná. Klub původně chtěl zvýšit kapacitu stávající Folimanky. Ale poté, co jsme to shlédli, my jsme mělivelký otazník už na začátku toho zadání, protože ta věc je víceméně ikonická. Poté, co jsme teda prohlídli interiér, který je ne intaktní, ale je tam spousta prvků ve velký míře zachovalosti, tak jsme řekli, že ty pozemky jejich, který okolo tý haly byly, umožňovaly se začít bavit o vzniku ještě jedný budovy a územní plán to umožňoval. A my jsme tam vlastně navrhli ještě jednu halu vlastně podobnýho rozsahu, možná o něco menší. V podstatě by fungovala asi jako tréninková, plus tam vznikla taková menší hmota pro hostel nebo ubytování, protože USK asi stahuje talentovaný studenty z vysokých škol a nabízí mimo jiné nebo rád by jim klub nabízel víc nebo alespoň komfortnější bydlení. Takže byla vize, že vznikne takový jako sportovní kampus na místě relativně v centru.
A vznikne?
USK je velký moloch, který nemá tah na branku. Zatím se to nedostalo dál než nějaký projednaný studie s orgány města.
Takže záleží na investorovi.
Je to čistě na investorovi. Myslím si, že v Praze už se o tom mluví, takže by to pro nikoho nebylo překvapení, kdyby se začalo nějakým územním rozhodnutím.
Ale…
Je to prostě velká věc, spousta peněz.
Tak držím palce, no, držím palce. Já jsem tu studii viděl, takže by mě těšilo, kdyby to vzniklo.
Jo, přijde nám, že by to mohla být pěkná věc.
Vy jste vlastně vznikli na půdorysu nějakých soutěží a prací, společnou prací na nich, ty jsi zmínil, že jste někdy vyzýváni teda do užších soutěží, účastníte se ještě veřejných soutěží nebo vůbec? Jak moc se účastníte soutěží? Kolik práce vám to nakonec přináší?
Protože už jsme dlouho žádnou nevyhráli, tak ta práce končí většinou tím odevzdáním, no. V roce 2022 jsme se účastnili otevřený soutěže po dlouhé době. Na bazén do Plzně.
A to jste dělali jako Sporadical, jo?
No, samozřejmě ty otevřené jsou náročnější. To asi nemá cenu možná popisovat jako blíž, prostě tam, když se netrefíte, tak jste za 0, no.
Ale jako čas od času si to ještě můžete dovolit, jako co se týče času, práce, kterou s tím strávíte? Není to tak, že byste je nedělali vůbec?
To ne, ale myslím, že když se podívám teďka pár let zpátky, co jsme soutěžili, tak byly většinou užší nebo respektive vyzvané, protože ta věc je většinou velmi zajímavá, to zadání. Vlastně asi nám to naplní ty naše možnosti soutěžit, no, takže když je možnost, tak sáhneme určitě tady po tom modelu.
A baví vás na tom taky to srovnání a jistá míra konfrontace, i když to asi není to správný slovo, s těmi dalšími ateliéry? To, že se můžete prostě potkat nad nějakým zadáním a vidět pak ty další přístupy. Jak moc vlastně vnímáte ty ostatní jako konkurenci?
Samozřejmě to je na tom skoro to nejzajímavější, když si pak prohlížíš, jak třeba něco, co nám nešlo vyřešit, nebo jsme řešili nějakou pochybností třeba nakonec, tak, jak to někdo jiný řešil nebo jak to nakonec nebylo třeba vůbec důležitý. To je vlastně skoro to nejdůležitější plus teda nějaký hodnocení poroty, který většinou nebývá úplně bohatý, nebo jak to říct, vyčerpávající, nebo že by si z toho měl úplně pocit toho, že tomu rozumíš, kam ty výtky směřovaly. Na druhou stranu musím říct, že jsem teď v docela velký soutěži jako porotce v Novém Jičíně na městskou sportovní halu. A vlastně jako porotce v takhle velký soutěži jsem poprvé, tak trochu vidím z druhé strany, jak to funguje. Musím trošku rehabilitovat to, co vám občas přijde z těch soutěží jako výstup pro toho třeba neúspěšnýho – není to jednoduchý.
To je otevřená soutěž, ano? A nemrzelo tě, že tam nemůžete soutěžit, když jsi v porotě?
Když mě oslovili někdy na jaře, tak já jsem si nechal nějaký čas na rozmyšlenou, protože jsem si říkal, že možná bychom soutěžili, ale pak jsme se domluvili, že tam půjdu, že budeme mít nějakou zkušenost, jako co jsme zatím neměli, a je to teda opravdu zajímavý. Také jak je to jako daleko, tak se tam sešla spíš brněnská klika. Radko Květ je předseda.
Když se vrátím ještě k navrhování, zmínil jsem těch 30 let. Máš nějaký způsob, jak se vyhnout rutině? Nebo snažíš se nějak cíleně se neopakovat, nebo vyhýbat se nějakým osvědčeným řešením? Já si myslím, že do nějaký míry člověk to prostě je racionální a zbytečný dělat něco jinak, když to funguje, ale jestli v tom tvůrčím procesu, jestli rád jako vyšlapáváš zatím neprošlapaný alespoň pro sebe cesty?
Začínáme vždycky úplně z nuly. A to není něco, co bychom si řekli, nebo přemýšlím, jestli jsme si to řekli, ale je to trochu jako naše přirozenost. Přirozenost asi spousty lidí, kteří právě nechtějí zabřednout do toho, cos říkal. Samozřejmě je to delší, je to složitější, je to proces.
Protože já, když do toho vstoupím, když se podívám na vaše realizace, tak jako nenesou úplně zřetelný rukopis.
Jo no, a to nám přijde dobrý, většinou reagujeme na to místo buď hodně výrazně, buď nějakým souhlasem, anebo popřením – jo, taky to není vždycky, jako že se krásně zakopeme a tak dál… Vychází to hodně z klienta, vždycky je to na bílém papíře, no.
Já jsem se ptal na to, jak dělíte tu práci a že děláte jako všichni všechno. Tvoje nějaký tíhnutí… Já vím, že ty ses věnoval v minulosti grafice, že jsi maloval. Děláš něco radši než něco jiného a teď nevím, jestli směřuju úplně jako na typologii. Nebo baví tě a máš vůbec pro to čas a prostor překračovat ty hranice architektury směrem třeba k těmhle těm volnějším disciplínám?
Co mě baví? Občas být účetní – rád fakturuju – a občas jako přemýšlíme o nějaký typologii, co by nás třeba bavilo, co jsme nedělali, třeba, to jsem říkal, a od tý doby se to nezměnilo, v té Papírně, že se nám vyhýbají bytový domy. Mně to úplně nechybí. Myslím, že kolegům možná trochu jo, minimálně jednomu. Myslím si, že nejvíc záleží u všech typů zakázky, jakýkoliv velikosti, na osobnosti toho klienta. To je jako věc, která stojí úplně nade vším. Protože to, co my víme, co my můžeme na začátku říkat, aby si uvědomili, že oni jsou partner pro nás, že oni se minimálně z půlky otisknou do té věci, která vznikne. Tak ty vnímaví na to přijdou někdy v procesu, někdy ke konci… Prostě tak to je, z toho se nedá vyvlíknout. Ty nejlepší věci bez silnýho, komunikativního a nevím ještě, co říct, jakýho investora se prostě nedají udělat.
Takže pro takovýho investora, když to přeženu, je ti skoro jedno, co děláš?
Typologicky, to víceméně jo.
A co ty volnější disciplíny? Máš na to vůbec čas? Máš čas na to říct si, tak a teď prostě si udělám něco pro radost nebo teď udělám něco, co s tou architekturou, kterou řeším, souvisí, ale chtěl bych tam vnést ještě něco dalšího nebo udělám si nějakou obálku knížky třeba?
Asi bych si ho uměl najít, ale, přemýšlím kdy se to stalo naposled. Je to na střídačce, tyhle věci.
Vlastně se ptám na to, jestli ten běh času, množství práce, rodina a podobně, tě vlastně odřízne od těchhle věcí, že ti bere prostor dělat a ty se pak soustředíš na to základní, na to, co tě živí a na tyhle hobby potom už nezbývá čas, případně energie.
No, já jsem si teď na to vzpomněl, jak jsem zmínil Radko Květa jako předsedu poroty, tak myslím, že tam jsem zaslechl, jak se bavil s kolegy, že se to snaží mít podobně, jak měl Corbusier, nevím, jestli to měl dopoledne, nebo odpoledne.
Myslím, že dopoledne.
Dopoledne maloval. Snaží se to mít taky podobně, tak to by se mi samozřejmě líbilo, ale to je prostě asi zatím v mým nastavení hlavy. Ale asi si dovedu představit, že by se mi to mohlo líbit.
Jo, tak možná se to s postupem času přehoupne. A toho času nebo těch možností bude víc. Dobře, ještě bych se zeptal rád na to, jak často, anebo jak rád chodíš na stavbu, jestli tě vzrušuje to, když tam přijdeš, vidíš, jak to roste, máš možnost do toho ještě vstoupit? Jak to jako žije ta stavba? Jak to vzniká?
To je bezvadná otázka, protože možná je to trochu specifikum malého ateliéru, neumím to zevšeobecnit, ale jsou dvě roviny, buď projektujete a za to jsou ty větší peníze pro architekta, nebo jezdíte na stavbu, a tam jsou ty menší peníze, ale je tam samozřejmě to veliký vzrušení a ta krása toho, že prostě to vidíte, a když nejsou na té stavbě, s prominutím idioti, tak se dostanete do nějakého stavu s nimi, že jste pro ně partner a ne, že se na sebe navzájem koukáte přes prsty a tak to je samozřejmě dobrý. Myslím si, co jsem teda odpozoroval, že daleko větší vzrušení a takové těšení se na tu stavbu, je to pro architekty, kteří mají spíš teda gympl, nemají stavárnu. Ti stavaři k tomu mají prostě jako správnější, rutinnější nebo nevím, jak to nazvat, ale trochu jako jinej přístup. Pro nás je to jako v podstatě sochařina nebo jako zázrak, takže samozřejmě super.
A když navrhuješ nějakou věc, ta se realizuje, necháváš tam určitý stupeň volnosti ještě, aby ses třeba mohl nechat ovlivnit nějakýma okolnostma, který nebyly známý, když jste to projektovali. Aby do toho mohl vstoupit ten život a najít tu cestu, i když Corbusier, který je autorem tohohle výroku, tak to asi myslel, že hlavně ten klient to pak bude tvarovat a ta stavba bude nějak žít, ale možná i vlastně trošku na nějakou míru improvizace, která do toho ještě může vstoupit.
Já teď jezdím na tři stavby. Tam probíhal výběr zhotovitele jako přes veřejnou zakázku. Tam samozřejmě je to složitý aplikovat, bylo by to krásný, kdyby to fungovalo tak, jak si říkal. Samozřejmě to do toho asi jde propašovat, no. Ale to je opravdu na samostatný povídání o stavbě při veřejný zakázce, protože tam je to takový trochu souboj.
A ty dvě z těch tří realizací dneska jsou v Plzni, protože jedna je ta vstupní brána do Borského parku a ta druhá…
Na Manětínský ulici, na sídlišti v Bolevci nebo respektive na Lochotíně, to jsou dvě takový jako relativně možná srovnatelný věci. To je revitalizace stávajícího území, kterýmu se říkalo vnitroblok, což je samozřejmě v rámci sídliště úplný nesmysl, zvlášť teda toho lochotínského.
Ale je to kombinace.
Je to kombinace sportovního hřiště a nějakého zázemí. V podstatě srovnatelná plocha, co zabírá sportovní hřiště, je věnovaná kavárně a nějaký ploše pro dětský hřiště jako průlezky a prostě pro malý děti, no, tak vypadá to, že by to mohlo být dobré. Tak a obě tyhle ty věci by měly v létě hotový, tak to je takový souběh.
A obě ty věci jsou z dílny Sporadical.
Jo, to jo, a je to teda velký rozdíl v čase vzniku těch studií nebo těch konceptů. Revitalizace konečné tramvaje číslo čtyři u Borského parku, pochází z roku 2014. To je možná zajímavá věc, ten čas v tý naší práci. My jsme se obecně ještě před mikrofonem bavili o studii nebo o projektu západočeský galerie v Plzni… Tady ty strašidelný prodlevy vás dostanou do stavu, kdy začnete pochybovat nutně o tom, jestli je to ještě aktuální jak pro vás, tak vůbec pro tu organizaci nebo pro stav funkce teď ve společnosti. Takhle starý projekt, jestli je ještě to nejlepší, co se dá za ty strašlivý miliardy postavit. My tady to u toho Borského parku na to narážíme s daleko subtilnější zakázkou, ale spíš to dohání nás, že už jsme se někam posunuli. Je to vlastně už trochu passé, trochu v minulosti a zároveň ta veřejná zakázka vás úplně nenechá příliš měnit, takže jsou to takový menší spíš přiohnutí v rámci něčeho, co mi teďka vzniklo jinak, třeba.
Když jsem mluvil na začátku o radostech, tak teď když míříme ke konci, tak se zeptám na ty starosti, co tě nejvíc trápí ve tvý roli praktikujícího architekta v Česku. Je to, ty jsi zmínil ty lhůty, kdy často to vezme řadu let, než se od toho návrhu dojde, k tý realizaci, pokud vůbec dojde. Jaké jsou další problémy, se kterými se potýkáš? Je to legislativa, jsou to omezený horizonty lidí, se kterýma jsi během toho kontaktu, to znamená s úředníkama, hypoteticky, politikama, klientama, nebo je to množství práce nebo málo práce? Je to třeba stav, kdy nemáte možnost dotáhnout do realizace projektově něco, co navrhnete ve studii, což byl, pokud se nepletu, ten případ právě tý stavby u Borského parku, kdy jsi pak dozoroval teda projekční práce někoho jinýho…
No, je to všechno to, co si řekl, já nemám ideální nebo nemám takový vhled do legislativy, ani toho, co se chystá, abych třeba žil v nějakým očekávání lepších zítřků. Samozřejmě někdy to probíhá hladce, někdy narazíte na nepřekonatelný pozice, který ti přijdou nesmyslný a samozřejmě je to zdlouhavý proces. Občas někdo mluví o nějaký společenský pozici architekta nebo jestli to měřit penězma, nevím, tak samozřejmě jako honorářový řád je trošku scifi. Peníze, čas, respekt, poučená společnost.
A mění se to trošku v běhu času a teď myslím k lepšímu? Jako máme za sebou víc než 30 let v nový společenský situaci, ta architektura se nějak vyvíjí – vnímáš to, že by se vyvíjela k lepšímu, respektive že by se to prostředí, ve kterém ta architektura vzniká, vyvíjela k lepšímu, že by byli osvícenější klienti, že by byli osvícený lidi v nějakých výkonných funkcích, který tý architektuře dělají podmínky?
Já si to opravdu nedovedu jako takhle zgeneralizovat, abych to nějak zevšeobecnil, abych na tohle odpověděl.
To znamená, jako nevidíš tam nějakou trajektorii, která by ukazovala…
My jsme tak malý ateliér, že asi nemůžeme vůbec usuzovat z naší praxe jako jak to je. Na druhou stranu, když se podíváš kamkoliv na weby architektonický, tak myslím, že žádný nůžky se nepřivírají, myslím, že se rozevírají pořád víc a víc.
Bohužel myslíš nůžky teda mezi tím, co vzniká v metropoli, a mezi tím, co vzniká v regionech?
Čechy a zahraničí. A samozřejmě nejšílenější je to u veřejných staveb, prostě ten rozdíl je, to je obecná poučka, že prostě veřejný stavby musí být tahoun architektury a u nás to není asi až na pár výjimek.
Já myslím, že máš pravdu, ale zároveň, když se dívám kolem sebe, tak myslím si, že je to trochu lepší, že přece jenom víc veřejných institucí – nevím, jak moc to platí třeba v těch větších městech – ale že víc veřejných institucí věnuje větší pozornost tomu procesu, kdy ta architektura vzniká a že možná by se to dalo nějakým způsobem procentuálně vyjádřit. Myslím si, že jsme na tom byli už hůř. Já bych chtěl být optimista, tak tomu budu věřit, že to tak je.
Já jsem to řekl možná zbytečně kriticky, ale já si myslím, že je to lepší a lepší, jenom když se poohlídnu jinde, tak tam je to ještě víc lepší.
Myslím si, že i ta architektura, která vzniká mimo centra, hlavně v těch menších městech, kde je bezprostřednější vazba mezi investorem, který i v té veřejný funkci často může suplovat toho soukromýho investora, trošku to táhnout možná podobným způsobem jako tebou zmíněný Věslav Michalik v Dolních Břežanech, že tedy v místech, který bychom možná nesprávně ještě před lety označili jako periferie, tak vznikají leckdy velmi zajímavý realizace, který tam do tý doby nebyly, protože se třeba do funkcí dostali lidi, kterým záleží víc na tom prostředí. Tak tohle je, myslím, fenomén, který je možný vidět v Česku v posledních letech. Asi nebudu radši říkat, kolika letech. Kdežto ve městech, jako je Plzeň, ve kterém oba žijeme, myslím, že ta architektura, ta dobrá architektura to má pořád ještě docela těžký.
Já jsem byl ve středu na fakultě umění a designu na Sutnarce za panem děkanem Aubrechtem představit mu projekt na konečnou tramvaj čtyři právě na ten vstup do Borského parku, protože bychom rádi, aby se Sutnarka toho trochu účastnila. A on o tom mluvil taky, že mu pořád přijde málo, že tak už renomovaná škola tu je a to propojení s tím městem a využití se navzájem jako není, no.
Jako já si myslím, že to akademický prostředí a konkrétně v Plzni tahle škola, že má pořád městu co dát, že jsou tam velký rezervy. Ale že ta škola vlastně v tom organismu města, možná to souvisí taky s fyzickým vystrčením tý školy na okraji toho města, prostě není tak přítomná, ale zase na druhou stranu ten potenciál k tomu, aby to bylo lepší, je tady velký. Aleši, ještě bych chtěl zeptat, jak vnímáš dneska ve své pozici člověka, který má tu dlouholetou zkušenost s architekturou, který se někam vyvinul, někam se posunul, jak vnímáš témata, který zajímají nejmladší generaci architektů a architektek u nás, to znamená třeba etika architektury nebo klimatická krize nebo prekarizace práce? Je to něco, co ještě zachycuješ, co u tebe nějak rezonuje?
To jsou přirozený věci, které přichází pro kohokoliv v rámci společnosti. My jsme jednou odpovídali na to, co pro nás znamená ekologická architektura. Myslím způsobem, jako že ten dům musí být, nesmí být zbytečný, musí být opodstatněný, tak že to je největší ekologie ze všech, že ten dům prostě je využitý.
Samozřejmě dneska je ta důležitá otázka, jestli vůbec stavět, jestli stavební fond, který máme k dispozici, byť těm naši potřebám nedostačoval, že jakmile už ten dům vzniká, tak je to ta největší zátěž.
Jako samozřejmě tady ta extrémní argumentační rovina, o který teďka mluvíš, to je akademická diskuze, protože to asi nenastane nikdy. Já jsem včera četl článek, nevím, jestli na dezeenu. Ten mluvil o o epidemii nutnosti. Horoval za to, abychom tu stejnost, kterou třeba teď naplňujeme zase tou udržitelností… Že vlastně pořád je to jenom nějaký nástroj, který ten architekt používá a vlastně s tou samotnou architekturou, vlastně nemusí mít ani moc společnýho, ale že by to určitě neměl být určující nástroj, ale jenom další z nástrojů, který člověk používá při práci. Teď samozřejmě daleko automatičtěji, protože ta věc je prostě evidentní. A ještě tam bylo jedno takový téma – co ses ptal? Já jsem zapomněl.
Já jsem pak tam měl tu udržitelnou architekturu, jo, ale myslím, že na to už jsi ale odpověděl.
Prostě automatická věc samozřejmě.
Ale není to dogma, není to prostě něco, co by stálo nade vším, nebo respektive je to nějaký automatismus, se kterým už k tomu přistupujete, to znamená, když navrhujete barák, tak ho navrhnete tak, aby byl udržitelný?
V tom je to zajímavý, ten čas třeba teďka, když se budeme bavit o tom objektu vstupu do toho Borského parku, tak to je pohledový beton a nevím, jestli bychom to udělali letos z pohledového betonu. Prostě je to nějaká naše stopa z roku 2014. Na druhou stranu si jako zakazovat nebo jako výrazně omezovat paletu těch materiálů, je samozřejmě otázka. Já myslím, že ono se to bude měnit tak, že ty výrobci budou hledat ekologičtější způsoby výroby těch materiálů, myslím si, že třeba ten beton je v určitých stavebních postupech naprosto nenahraditelný nebo za daleko větších nákladů, který zase budou vyvolávat úplně jinou zátěž. Takže ano.
Takže nevnímáš mezi sebou a mezi lidma, který mají dneska 25 nebo 20 a s architekturou třeba začínají, ale už jako se třeba intenzivně věnujou těmhle otázkám, nějakou generační propast?
Já nevím, možná budu vnímat, možná je to teda jako trochu nafoukané, ale asi ne.
S tím ještě souvisí jedna otázka, a to nějaký případný akademický působení. Zajímalo by mě, jestli už ti to někdy běželo hlavou, jestli třeba přišla nějaká nabídka nebo předběžná nabídka a jestli by tě hypoteticky do budoucna lákalo nějakým způsobem se zapojit do tebou už zmíněný fakulty designu umění Ladislava Sutnara, do jejího fungování, ať už třeba ne nutně v podobě hned vedení ateliéru, protože abychom to přiblížili posluchačům, tak tam vlastně ateliér architektury není, ale je tam ateliér environmentálního designu pro architekturu, který vede Zdeněk Fránek, je tam taky ateliér interiéru a nábytku. Ale co třeba nějaký workshop nebo jako bylo by to pro tebe vůbec téma? Zajímala by tě taková spolupráce s fakultou?
Tak jenom budu odpovídat postupně na to, co ses ptal. Ano, uvažovali jsme, respektive samozřejmě v nějakým čase o tom asi začne uvažovat nebo minimálně přemýšlet každý. Veronika dělala asistentku v ZANu, nevím, myslím, že 2–3 roky. A pak i na Umprumce.
To znamená na Fakultě architektury ČVUT.
My jsme nevyvinuli žádnou zatím aktivitu a prostě není to tak, že by to bylo nějaké naše puzení, protože si myslím, že kdyby bylo, tak ta šance jako je, ale nějak se k tomu neuzavíráme, mně to přijde, že na to nemáme teď jako back up nebo nemáme ten ateliér postavený tak, aby ty věci mohly fungovat.
Abyste si vlastně mohli dovolit absentovat v ateliéru a věnovat energii učení. Ale předávat už byste měli co.
Já nevím.
Nebo zároveň se nechat jako okysličit tou novou mladou krví.
Tak to bych asi radši, než abych něco předal, tak to bych se okysličoval rád. Ale hrozné je, jak jsi na začátku zmínil těch 30 let, protože mi to vůbec nepřijde teda. Začínáme pořád znovu s každou novou věcí a možná to nás drží trochu v hlavě čerstvější.
Aleši, ještě mám jednu otázku, která souvisí s Plzní, a to, jestli vidíš nějakou cestu pro tohle město nebo případně podobný města, podobný v tom, že ta kvalita architektury v nich není vždycky úplně vysoká a že ty dobrý realizace se tady rodí často v bolestech. Vidíš nějakou cestu, jak z toho ven nebo jak pomoci tomu, aby se ta situace změnila k lepšímu, aby se alespoň nerozevíraly ty nůžky mezi tímhle tím městem a třeba mezi architekturou v Praze, potažmo v Brně?
Tak možná zkusím nějaký naivní scénář. Myslím si, že by se to muselo stát nějakým politickým tématem a po nějaké době, kdyby to rezonovalo v té společnosti, v tom místě, v tom sídle, tak by měl být někdo zvolen, kdo silně bude tohle téma tlačit. Tohle je taková cesta, která se mi zdá, že by mohla být přirozená a dlouhotrvající. A myslím si, že ta diskuse, ale zase to je nějaký můj pohled trochu jako zpovzdálí, že ta diskuse tady neprobíhá, v zásadní intenzitě, aby ta změna byla pocítit.
Já vnímám to, že v tom minulém volebním období se v Plzni stalo, že se zavřela část americký třídy a že tohle se pak stalo tématem předvolební kampaně a nešlo teda o nějakou konkrétní stavbu, individuální stavbu, ale šlo o projev nějakého přístupu k městu – nepustit auta do nějaký významný zažitý části města. Došlo k tomu, že se jako projevilo to, že někdo na úrovni vedení města už dokáže přemýšlet o městským prostředí jako o něčem, co má sloužit lidem, a dokáže proto něco udělat, dokáže schválit to zavření, které se vznášelo ve vzduchu, minimálně 15, možná 20 let, kdy se o tom mluvilo, že by se to mělo udělat, ale že to nejde, a nakonec to šlo. Ale zároveň se ukázalo, že prostě je to trochu palčivý téma, že je možný tohle to téma zvednout a jít do voleb s praporem, jako zase to zprůjezdníme pro ty auta. Tím jsem jenom chtěl říct, že možná my v Plzni zatím ten zájem o to prostředí nevidíme na nějakých příkladných realizacích budov, ale vidíme, že se daří proměňovat sice pomalu a postupně, ale někde a výběrově nějaký třeba veřejný prostranství nebo veřejný prostory.
Jo, myslím, že je tu cítit vzrůstající péče o veřejný prostor, aspoň zatím jako v přípravné fázi, ale ano, tohle začíná být cítit velmi, jakože tlak na kvalitu a na nějakou implementaci do města, to samozřejmě ano.
Takže bychom mohli doufat, že se tohle třeba přeleje i do poptávky po kvalitních realizacích? Protože pokud to má být politický téma, tak bez tý poptávky zdola to prostě není úplně dosažitelný, bez nějaký zásadní osvícenosti. Aleši, poslední otázka měla být na plány do budoucna, ty už jsi zmínil, že neplánuješ – nemáš přece jenom nějaký plán?
Zítra jdu na koncert. Hele, no, nemám, nemám. Je to teda fakt zvláštní, ale jsem takhle nastavený.
Já se zeptám ještě jinak, Aleši, poslední otázka měla být na tvoje plány v architektuře, ale ty už jsi zmínil, že neplánuješ, tak se zeptám jinak, rekapituluješ už? Nebo rekapitulace je možná trochu silný slovo, ale zmínil jsem už těch 30 let… Ohlížíš se někdy dozadu? Na to, co jsi udělal?
Moc ne. Spíš příležitostně, když připravujeme nějaký podklady pro portfolio, pro účast, jako podklad pro účast v nějaký soutěži. Ale že bych objížděl realizace…
Spíš jsem to myslel tak, jestli stojíš za tím, co jste udělali, což předpokládám, že jo, a jestli máš pocit třeba u něčeho, že to mohlo dopadnout jinak nebo líp, nebo že vy jste mohli něco udělat líp, což předpokládám, že vždycky je možný něco třeba udělat jako jinak a líp, ale spíš mě zajímal ten tvůj pocit, když se podíváš dozadu, co tam vidíš a jak to vidíš?
Teď přemýšlím, jestli najdu… Vždycky, když chodíš na stavbu, tak tam z toho vyplynou nějaký věci, se kterými nejsi spokojený. Většinou pak ty, když se na tý stavbě pohybuješ často, tak jseš přecitlivělý na to či ono. Ale ono to potom je málo čitelný pro kohokoliv jinýho a pak to přestane být čitelný nebo problematický i pro tebe. Samozřejmě se dá vždycky udělat cokoliv líp, ale nějak tohle nemám, no.
Jsi při pohledu do minulosti vyrovnanej. Nelituješ? Nelituješ ničeho?
To bych chtěl říct, že lituju, že nejsem malíř, jsem architekt.
Tak sice už 30 let máš za sebou, ale určitě dobrých 30 let tě ještě může čekat, takže to malířství ještě můžeš dělat.
Nazuju protézy a bude to skvělý.
Aleši, moc děkuju a přeju ti hodně, hodně štěstí, ať se tobě, ať se vaší kanceláři daří, ať jste spokojený v Plzni i v Praze a doufám, že i tvým nebo vašim přičiněním se to tady v Plzni a vůbec u nás podaří postupně zlepšovat.
Jo. Díky.
