Článek
Vlaďka Martinovská patří mezi ty, kteří využili možnosti vysokoškolského studia odjet do zahraničí naplno. V rámci studijních stáží navštívila Dánsko, Lichtenštejnsko nebo Japonsko. Až nakonec na osm let zakotvila ve Švýcarsku. Nejen o svých zkušenostech ze zahraničí si povídala s Petrem Klímou v dalším díle podcastu Od Západu nefouká?.
Jak si vybírala země pro své studijní pobyty? Jak a v čem ji zahraničí formovalo? Jaký je rozdíl mezi českým a švýcarským oborovým prostředím a přístupem k práci? A proč se nakonec rozhodla vrátit do Česka? Od roku 2019 pracuje v tehdy nově zřízeném Ateliéru veřejného prostoru na Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně. Jak hodnotí plzeňský veřejný prostor? Čeho se jí podařilo za tři roky působení dosáhnout? K čemu slouží manuály veřejného prostoru a jak se daří s nimi dále pracovat? Smysl vidí také v aktivním zapojení se do vzdělávání studentů. Kde a jak vyučuje? A v čem prospívá práce se studenty jí samotné?
Přepis rozhovoru:
Petr Klíma: Ahoj Vladi, jsem moc rád, že jsme se sešli. Sešli jsme se u vás doma ve Sladkovského ulici, v takovém podkrovním loftu, velmi otevřeném do ulice, kde jezdí tramvaje. Tolik na vysvětlenou, až uslyší naši posluchači zvuk tramvají, odkud se to bere. My nejsme u tebe v ateliéru nebo v místě, kde pracuješ, protože tebe zanedlouho čekají mateřské, rodičovské radosti. Tolik taky na vysvětlenou, chci se tě hned v úvodu zeptat, jaká byla tvoje cesta k architektuře.
Vladimíra Martinovská: Vlastně relativně krátká. Já jsem ještě chtěla moc poděkovat za pozvání, Petře, mně to velmi lichotí, že taky můžu být součástí vašeho podcastu. Moje cesta k architektuře vlastně byla relativně jednoduchá. Ne, že bych teda pocházela z architektonický rodiny, to vůbec ne, maximálně tak můj děda byl zedník, ale jinak tam nemáme žádný vztah ke stavebnictví nebo k architektuře, ale v dětství jsme s rodiči objížděli různý hrady, zámky, jezdili jsme hodně na výlety, zejména teda po České republice. Do zahraničí moc ne a myslím si, že možná to mě tak trochu formovalo, vím, že třeba v 10 letech jsem si postavila svůj první dům pro panenky, takže vlastně tak nějak jsem k tomu tíhla přirozeně a potom v 15 letech jsem se rozhodla, že půjdu na stavárnu tady v Plzni. Na stavební průmyslovku, kde jsem si vybrala obor stavební obnova, vlastně tehdy ani nevím, proč jsem si vybrala stavební obnovu, ale ukázalo se, že to byl docela dobrej směr, protože jsem vlastně u těch rekonstrukcí a u tý stavební obnovy vlastně profesně zůstala v podstatě až dodneška.
Petr Klíma
A ty jsi v téhle cestě, kterou jsi nastoupila tou průmyslovkou, tak jsi pokračovala potom i na vysoký škole, šla jsi do Prahy.
Vladimíra Martinovská
Ano, šla jsem do Prahy, zkoušela jsem se dostat na Fakultu architektury, což se mi tehdy nepovedlo, takže jsem šla na Fakultu stavební, kde jsem studovala obor architektura a stavitelství, tuším, že se to tehdy jmenovalo, tam jsem vlastně vystudovala bakaláře. V rámci toho bakalářského studia jsem ještě odjela na jednu zahraniční stáž na Erasmus, na výměnný program do Dánska. Tam jsem strávila dva semestry, to mě taky hodně formovalo teda, no, a po bakaláři jsem šla studovat magisterský studium na Fakultu architektury na ČVUT.
Petr Klíma
Kde jsem byla v Dánsku?
Vladimíra Martinovská
Kde jsem byla v Dánsku? Studovala jsem technickou, dánskou technickou univerzitu a ta univerzita se nachází v Lyngby, což je takový malý městečko kousek od Kodaně, studovala jsem tam fakultu stavební. No, ale to prostě, to bylo, myslím, 2007, 2008, a to byl jako time of my life, to bylo opravdu strašně jako divoký a zajímavý, no, mám na to velmi jako pěkný vzpomínky.
Petr Klíma
Já se ptám na to Dánsko, protože Dánsko je pro nás Mekkou architektury, ale nejenom architektury, ale vůbec kultury toho vystavěnýho prostředí. Byl to trošku kulturní šok pro tebe, nebo co to pro tebe znamenalo? Nebyla to Kodaň, bylo to menší město, jak jsi se tam naučila vnímat to prostředí nebo posunulo tě to výrazně v pozornosti, kterou jsi věnovala architektuře a tomu prostoru kolem sebe?
Vladimíra Martinovská
No, určitě člověk je jako houba. On si to, si to třeba častokrát ani neuvědomuje, ale vlastně jenom tím, že někam přijede a vnímá, že to prostředí je jiný, nedokáže třeba úplně přesně popsat vlastně, v čem je jiný, ale ten rozdíl mezi třeba veřejnýma prostranstvíma v Dánsku a v České republice je hodně velkej.
Všecko tam bylo hrozně příjemný – v tom městě se pohybovat a trávit tam volný čas, a i když jsem tehdy ještě úplně nedokázala definovat, v čem přesně je to jiný, tak prostě jsem to vnímala a člověk si to potom v sobě nese a myslím si, že potom to i v té své praxi nějakým způsobem úplně přirozeně aplikuje.
Petr Klíma
To ale nebyla tvoje zdaleka poslední zahraniční zkušenost, ty ses potom na ten magisterský program sice přihlásila na Fakultu architektury, ale už během prvního semestru jsi odešla v rámci jiného výměnného programu do Vaduzu, do Lichtenštejnska na školu a tam už jsi taky zůstala. No, mohla bys k tomu něco říct? Vlastně se ptám na to, jakým způsobem tě tahle škola ovlivnila, případně to tamější prostředí?
Vladimíra Martinovská
No, je to pravda. Vlastně jsem byla papírově studentkou Fakulty architektury v Praze, ale vlastně nikdy jsem tam fyzicky nestudovala, takže to prostředí úplně neznám a trošku mi to je líto, protože neznám úplně ty, řekněme, český architektonický ateliéry osobně a tak, nemám žádnou osobní zkušenost, ale určitě to pro mě mělo nějaký přínos, ta škola byla v tom Lichtenštejnsku úplně jiná než ČVUT, to je vlastně asi i ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodla, že tam zůstanu, ačkoliv jsem tam jela na začátku jenom na výměnný program, měla jsem se vrátit za jeden semestr, ale ta škola byla tak jiná, že mě to velmi jako zaujalo.
My, když jsme tam přijeli hned první den, tak jsme potkali takovýho sympatickýho vousatýho pána na chodbě, který nás začal oslovovat jménem a objímat nás a my jsme zjistili, že je to náš pan děkan, takže nás to opravdu hodně překvapilo, ta škola byla mnohem menší než ČVUT, takže celkově ten přístup k těm studentům byl mnohem osobnější. Neříkám, že to studium bylo úplně zalitý sluncem, vlastně pro mě to byl velký šok, protože z té Fakulty stavební jsem byla taková velmi sebevědomá studentka, mě to na té Fakultě stavební vlastně šlo, myslím si, že jsem v těch ateliérech docela vynikala, dostala jsem nějaký ocenění za svou bakalářskou práci a tak, takže když jsem jela do Lichtenštejnska, tak jsem si skutečně o sobě myslela, jako že jsem opravdu dobrý architekt ale záhy jsem vlastně poznala, že nejsem, že ta úroveň ostatních zahraničních studentů je hrozně vysoká. To srovnání s nimi bylo velmi nemilosrdný, no, měli jsme tam třeba výborný studenty z Egypta, měli jsme tam velmi šikovný studenty právě z Japonska, ze Španělska. Oni byli mnohem rychlejší v některých věcech, ovládali i mnohem líp software, se kterým vlastně nás úplně ve škole nikdo moc neučil, takže jsme byli spíš samouci, což nás samozřejmě potom v té produkci hodně brzdilo. Byl to takový trošku náraz pro mě, když jsem přišla na tu školu a vlastně zjistila, že nejsem tak dobrá, jak jsem si myslela. Ale bylo to samozřejmě velmi dobře, já si myslím, že jsem to potřebovala. A to studium jsem si tam teda trošičku protrpěla. Bylo to hodně náročný, vlastně potom, co jsem to studium ukončila, tak jsem dokonce byla i taková jako na vážkách, jestli vlastně u té profese zůstanu, nebo ne.
Petr Klíma
U tý profese jsi zůstala a zůstala jsi taky v zahraničí, působila jsi ve Švýcarsku poměrně dlouho, asi osm let, jaká byla ta cesta z Lichtenštejnska do Švýcarska? Působila jsi ještě chvíli v Lichtenštejnsku? Pak je ještě třeba říct, že ty ses přesouvala z Lichtenštejnska do Švýcarska ještě s takovou studentskou zastávkou v Japonsku, protože i tam jsi byla na stáži, tak možná ještě než se dostaneme k tomu Švýcarsku, tak se zeptám na to Japonsko, protože to byla úplně jiná kultura, úplně jiný prostředí.
Vladimíra Martinovská
To je pravda. To studium magisterský ve Vadúzu bylo specifický tím, že vlastně každý student musel na jeden semestr někam odjet, někam na zahraničí. A já, jelikož jsem v průběhu svýho studia vlastně už vyčerpala všechny možnosti různých evropských dotací a tehdy jsem měla známost s jedním japonským studentem, tak jsem se rozhodla, že teda pojedu s ním do Japonska, že mi ukáže vlastně to svoje prostředí a odjela jsem tam na jeden semestr a byla to obrovská zkušenost. Vlastně spoustu studentů, architektů se přirozeně zajímalo o Japonsko, že to je právě taková, řekněme, Mekka architektury taky, nebo jedna z těch zemí, do který se obracíme, když prostě hledáme nějakou…
Petr Klíma
…inspiraci. Možná Je třeba říct, že ty sis dobře vybíralo Německo, Švýcarsko, Japonsko.
Vladimíra Martinovská
Jo, ale je pravda, že já jsem si to vlastně nikdy úplně nevybrala, že tak nějak se to vždycky stalo, trošku náhodou. Protože mě by nenapadlo do Japonska jet, upřímně já jsem se úplně o to Japonsko vlastně ani nezajímala. A až teda, když mě k tomu dohnaly tyhle ty osobní okolnosti a vydala jsem se tam, nejdřív tedy na 14 dní na nějaký krátký výlet a potom na celý semestr, tak samozřejmě jsem byla velmi překvapená a byla to to obrovská zkušenost. Ten svět je prostě úplně jiný. Tam člověk přijede a tam jsou úplně jiný vůně, úplně jiný zvuky, prostě úplně jiný elementární vjemy, než na co jsme zvyklí. Všechny ty prostory mají úplně jiný měřítko, takže já mám metr 65, 50 kilo jsem tehdy měla a vlastně já jsem se tam vždycky v těch domácnostech nebo v těch restauracích cítila, jako slon v porcelánu. Ty věci jsou třeba jenom o 2 cm menší, ale člověk to hrozně pociťuje.
Vlastně, když jsem tam přijela, tak jsem si říkala, no slavný japonský architekti, ale kde ta architektura je? Protože vlastně jako většina těch japonských měst a předměstí nemá žádnou vysokou kvalitu, to jsou takový jako systémově postavený domky, nekonečný kilometry toho tokijského předměstí, který člověk míjí, když jede vlakem z toho letiště do centra, vlastně rozhlíží se a jenom vnímá tu střešní krajinu, protože ty vlaky vlastně jezdí nad úrovní toho města. Tak kde vlastně jsou ty architektonický perly a oni tam samozřejmě jsou. Jenom člověk musí víc hledat a není to úplně patrný na první pohled. Spíš je člověk šokovanej tou jinakostí a tou nekonečností toho města.
Petr Klíma
Když se vrátíme zpátky s tebou z Japonska do Lichtenštejnska, ty jsi tam ukončila tu školu a jak ses potom rozhodovala, co tě přivedlo zrovna do Švýcarska?
Vladimíra Martinovská
Kromě toho zahraničního studia jsme ještě museli absolvovat praxi. Ta byla taky povinná, takže jsme museli být půl roku někde v ateliéru, a jelikož v Lichtenštejnsku zase není tak moc architektonických ateliérů, ze kterých by si mohl člověk vybírat, nebo kam by ho přijali, tak vlastně hledá praktikům potom v tom vedlejším Švýcarsku, což je přes řeku hrozně blízko.
A já jsem tehdy našla místo v Curychu, v jedné menší kanceláři, bylo nás tam asi šest a ačkoliv jsem si tehdy architektonicky nesedla s tou produkcí toho studia, tak ale ty lidi, který tam pracovali, byli hrozně fajn a myslím si, že díky tomu, že jsme se opravdu skamarádili a měli jsme spolu velmi dobrý vztahy, tak právě mě to zase zpátky k té architektuře přilákalo, nebo mě to tam aspoň udrželo. Vlastně jsem zjistila, že i to prostředí, ve kterém architekti pracují, může být příjemný, může být fajn, může se člověk do tý práce ráno těšit, že to prostě není takový ten konstantní stres a taková určitá jako nějaká nejistota ze sebe zpochybňování. Přece jenom ve škole člověk pořád tak trošku jakoby jede sám za sebe, má ty svoje projekty, musí prezentovat svoje myšlenky, musí se obhajovat. Tak v té kanceláři pak nás na to bylo víc a mohli jsme spolupracovat a prostě celkově to mělo úplně jinou energii a vlastně mě to začalo zase bavit. Takže to bylo fajn.
Potom, co jsem praxi dodělala, tak jsem vlastně ukončila studium, dostala jsem diplom z Vaduzu, takže vlastně já mám evropský titul, jsem Master of Science in architekture a v tom Švýcarsku jsem potom zůstala pracovat i dál, protože mě v tom studiu vlastně nabídli, že tam můžu zůstat i po praxi.
Petr Klíma
Takže v tý samý kanceláři jsi potom pokračovala?
Vladimíra Martinovská
Jo, sice jenom krátce, ale pokračovala. Potom jsem se zase kvůli tomu svýmu bývalému příteli přestěhovala do jinýho města, kde jsem si zase hledala práci v jiný kanceláři, ale vlastně to byl ten důležitej impuls, proč jsem po tý praxi se nesebrala a nejela jsem zpátky do České republiky, proč jsem tam zůstávala, protože jsem tam byla zamilovaná.
Petr Klíma
A to jiný město, to byla Basilej?
Vladimíra Martinovská
Byla jsem v Churu. To je takový malý podhorský městečko, něco jako Klatovy, řekněme, a je vlastně velmi specifický v tom, že je tam vysoká koncentrace velmi dobrých architektonických kanceláří, takže vlastně i ta komunita těch mladých architektů je tam hrozně široká. To byl takový pozvolný přechod mezi tou univerzitou, kde člověk bydlí třeba na koleji nebo v nějaký komunitě studentů, tak vlastně zde jsem žila že v takový jakoby komunitě mladých architektů a bylo hrozně fajn právě společně sdílet ty zkušenosti z těch různých ateliérů. Že jsme právě třeba znali i jací ti architekti jsou, jací jsou lidé, jo, že prostě jsme věděli, že ten pracuje pro toho, ten pracuje pro toho a znali jsme, jaký oni mají s nima zkušenosti, takže jsme právě znali různý historky z těch ateliérů a vlastně bylo to velmi vtipný a vlastně byla to, bylo to hrozně hezká zkušenost. Bylo to blízko do hor, v podstatě člověk obklopený horami, takže opravdu hezký místo k životu, no.
Petr Klíma
Švýcarsko je velmi specifická země, i co se týče architektury, existuje něco z tvý zkušenosti, co by bylo přenositelný pro nás do našeho prostředí, co se týče přístupu k architektuře, přístupu k veřejnýmu prostoru, co se týče nějakýho kultivovanýho uchopení toho, jak se lidi chovají k prostoru kolem sebe?
Vladimíra Martinovská
Samozřejmě že je, ale potom je otázka, do jaký míry je reálná ta přenositelnost samozřejmě. Já potom, co jsem se vrátila zpátky, tak pořád z toho čerpám, z těch nějakých nabytých vědomostí a třeba z toho stylu práce, který jsem se tam naučila, nebo ke kterýmu jsem přirozeně tíhla nebo tíhnu, protože vlastně nic jiného neznám. V Čechách jsem nikdy v žádným architektonickém studiu nepracovala, takže je to i takový ten švýcarský způsob práce, kdy vlastně ten architekt je skutečně úplně od začátku toho projektu přítomný a až do jeho úplného konce, včetně toho, že prostě na začátku staví model, potom kreslí prováděčku, včetně všech detailů, včetně sestavování rozpočtu, dokonce včetně komunikace s klientem. Takové podrobné komunikace s klientem, tam skutečně těch schůzek s klientem vždycky bylo hrozně moc. Dělají se z toho zápisy. Potom ten architekt ve Švýcarsku, nebo aspoň v těch firmách, ve kterých jsem působila já, tak dělá i v podstatě stavební dozor a organizuje stavbu, je zodpovědný za to, jestli tam ten řemeslník přijde nebo nepřijde, jestli po sobě uklidí, aby ten řemeslník, co má přijít další den, tam měl ty podmínky k tomu připravený…
Petr Klíma
Jestli ti do toho můžu vstoupit. Tímhle si teda vším prošla, to znamená, ty jsi měla projekty, za který jsi byla zodpovědná, kde jsi byla od začátku do konce, dělala jsi tam rozpočty, dělala si dozor, tohle to všechno prostě po tobě bylo vyžadováno a tohle všechno jsi zvládla?
Vladimíra Martinovská
Kromě těch rozpočtů jsem dělala všechno. Rozpočty, k těm jsem se nedostala, protože vždycky jsem do toho projektu naskočila, že zrovna mě to minulo, a ačkoliv teda mě to velmi zajímalo, tak jsem ale byla velmi ráda, že to dělat nemusím. Dneska si říkám, že by mě to zajímalo velmi, protože ten systém je tam trošku jiný než u nás, u nás vlastně většinou dělá rozpočet, profesionální rozpočtář, tam to dělá právě architekt a myslím si, že to jako opravdu jako velká zkušenost si tím projít, ale to jsem teda nedělala. To jsem spíš zmínila, protože vím, že v tý běžný praxi to tam právě dělá i ten architekt. Vlastně ta všudypřítomnost toho jednoho člověka během celého projektu je vlastně podle mě hrozně důležitá a je to i ten důvod, proč ta úroveň těch staveb ve Švýcarsku je tak vysoká, protože tam prostě na to člověk opravdu velmi podrobně dohlíží. Ale samozřejmě je to vykoupený tím, že ty náklady na toho architekta jsou potom hrozně vysoký. Otázka je, jestli se to nevyplatí, že vlastně potom třeba je tam více prací, protože prostě se pokazí míň věcí a samozřejmě ten klient zase jako ušetří na jiných místech díky tomu, že tam má tady toho hlídacího psa.
Petr Klíma
A existuje tam třeba v těch větších ateliérech dělení na architekty a stavaře, stavební inženýry, projektanty, tak, jak to známe my? Já chápu, že v těch menších ateliérech to je asi standardně, že i v tom vzdělávání a v té praxi ten rozdíl mezi architektem a stavařem, tak, jak ho známe, se stírá, ale zajímalo by mě, jak tam ta profese funguje třeba v tom větším měřítku.
Vladimíra Martinovská
Jo, určitě v těch větších ateliérech potom dochází i k tomu, že tam mají speciálně lidi, kteří jsou vyučený kresliči, mají tam stavební techniky nebo lidi, co dělají rozpočty, ale to jsou třeba potom ateliéry, které mají, já nevím, víc jak 15 lidí.
Petr Klíma
Lidí, ale pořád tam do kompetence architektů patří zvládnutí nejenom toho, co my spojujeme s tím řemeslem architekta nebo architektky, ale taky prostě ta schopnost udělat prováděčku, rozumět těm stavebním detailům, schopnost je vymyslet, připravit, vést tu realizaci.
Vladimíra Martinovská
Přesně tak. A to si právě myslím, že hrozně pomáhá tomu statutu tý profese, že ten architekt tam není vnímanej jako někdo, kdo je postradatelnej, ale je tam vlastně naprosto klíčovej hráč celého projektu.
Petr Klíma
Já jsem zmínil, že ty jsi ve Švýcarsku pracovala asi osm let. Byly to opět osobní důvody, který tě přivedly zpátky do Česka, nebo proč ses rozhodla po tý dlouhodobý zahraniční zkušenosti jít zpátky? Hrálo v tom roli i to, že jsi třeba chtěla uplatnit to, co jsi se naučila ve světě i tady doma?
Vladimíra Martinovská
Byla to kombinace obojího, jednak jsme v průběhu let pořád udržovali jako velmi pěkný rodinný vztahy s rodičema a vlastně všimla jsem si, že rodiče stárnou a já u toho nejsem a jednou, až se vrátím, tak třeba už tady nebudou, což by mě hrozně mrzelo, takže jsem se vracela vlastně i protože mi chyběla rodina. I z těch profesních důvodů nebo nějakých takových jako jiných niterních důvodů. Občas stávalo, že jsem si říkala, jo, máš tady vlastně dobrou práci, máš tady spoustu kamarádů, je ti tady dobře. Poslední 3-4 roky jsem právě zase bydlela zpátky v Curychu. Curych je hrozně příjemný místo k životu, takže mně tam nic nechybělo. Ale stávaly se mi třeba situace, kdy jsme v práci měli řešit nějakou úlohu, nějaký prostor a vlastně ten prostor sám o sobě v tom stávajícím stavu byl za mě jako velmi dobrej, jako že tam jako nebyl nějaký zásadní problém a já jsem si říkala, že postrádám vlastně motivaci zlepšovat něco ve skoro perfektním stavu nebo v takovým až perfektním prostředí. Říkala jsem si, že ten potenciál právě v Čechách a ten můj přínos jako architektky tady v České republice je prostě mnohem, mnohem, mnohem vyšší, no. Takže ta motivace byla taková vícestranná. Zkrátka jsem si říkala, že tady v Čechách mě je zapotřebí mnohem víc než v tom Švýcarsku a že i z té práce budu mít mnohem lepší pocit. Že prostě tady dokážu udělat nějakou výraznější změnu než třeba tam.
Petr Klíma
Ty jsi zpátky zhruba tři roky, jestli se nepletu? Už v roce 2015 ses vrátila na chvilku, dělala sis autorizaci, cestovala jsi. Podařilo se ti naplnit to očekávání nebo, řekněme, ten cíl, se kterým jsi odjížděla, to znamená přinést víc do toho zdejšího prostředí než do toho švýcarskýho.
Vladimíra Martinovská
No, to je velmi dobrá otázka. Já jsem teď tady zpátky čtvrtým rokem, což je vlastně docela krátká doba, když člověk uvažuje, co dokáže stihnout ve své profesi za čtyři roky.
Po tom, co jsem se vrátila, tak mě kontaktoval Jaroslav Holler z Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně a nabídl mi pozici architekta v Ateliéru veřejnýho prostoru a pozval mě na takovou jako neformální schůzku. A když mi ukazoval, na čem tam vlastně pracuju a co bych tam dělala, tak vlastně ono se nešlo pro to nenadchnout, takže mě ta práce samozřejmě zaujala, ačkoliv mi ukazoval něco, co já jsem do tý doby vůbec neznala. Vlastně jsem nikdy nepracovala v měřítku města, prostě to byly všecko takový jako malý projekty, co jsem dělala ve Švýcarsku, relativně malý projekty, takže to bylo něco naprosto neznámýho, ale vlastně velmi zajímavýho. Protože jsem si říkala, že jestli ta moje práce může mít přínos pro hodně obyvatel, tak je to tady v té funkci městskýho architekta.
Takže jsem si říkala, že to zkusím. Nebyla jsem úplně rozhodnutá, že tam budu hodně dlouho, říkala jsem si, že vlastně to je nějaká příležitost, která ke mně přišla sama a je to možná nějaký znamení a že možná by bylo zajímavý to vyzkoušet.
Takže jsem tu práci tehdy přijala, šla jsem na pohovor a byla jsem přijata a vlastně od roku 2019 až do konce roku 2022 jsem pracovala na Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně právě pod Jardou Hollerem v Ateliéru veřejného prostoru a byla to opravdu jako zajímavá zkušenost.
Petr Klíma
Je třeba říct, že ty tam nekončíš, alespoň pokud vím, definitivně tam nekončíš, ale nadcházející mateřské povinnosti tě zatím odvály na jistý čas mimo.
Vladimíra Martinovská
Je to opravdu práce, která je velmi široká tím záběrem nebo těmi tématy, které jsme tam řešili nebo který tam řešíme díky tomu, že ten ateliér je vlastně docela nový. Opravdu on se zakládal v roce 2019, když jsem tam nastupovala já, takže vlastně do tý doby se tomu veřejnýmu prostoru v Plzni nikdo systematicky nevěnoval dlouhodobě a samozřejmě máme vůči těm veřejným prostranstvím velký dluh tady v tom směru. A za ty tři roky, co jsem tam byla, se nám podařilo pár věcí, ale pořád je to celé relativně v plenkách.
Hodně jsme řešili téma vizuálního smogu, kdy se nám povedlo udělat nějaký jako manuály reklamy, podle kterých by se mělo město momentálně řídit. To, jak se jimi opravdu řídí, nebo co se nám úplně v rámci města nedaří, to už je potom druhá věc. Ale je určitě dobrý, že ty dokumenty máme a že máme nějaký základ, od kterého se můžeme dál odpíchnout.
Petr Klíma
Zmínila jsi vizuální smog jako jedno velký téma, kterýmu ses věnovala v rámci své práce na Úkru. Já vím, že jste se pustili taky do předzahrádek a do mobiliáře. Jak to vypadá? Tam vzniknou taky manuály, předpokládám.
Vladimíra Martinovská
Ano, minimálně co se týče mobiliáře, tak teďko připravujeme koncepci městského mobiliáře, kdy jsme si udělali takovou analýzu toho, co v tom městě vlastně máme a zjistili jsme, že máme hrozně moc druhů různých laviček. Že toho prostě je v městě hodně a že je v tom docela binec ve smyslu toho, že nemáme úplně přehled, kde ty věci jsou, kolik jich je atd. Což samozřejmě zase potom má nějaký trochu jako negativní vliv na to, jak jsme schopni ten nábytek, ten městský mobiliář vlastně efektivně spravovat a udržovat, takže ta koncepce vlastně řeší takové věci. Vlastně definuje nějaký mobiliář, který je ergonomicky vhodný, který je bezpečný, který je, řekněme, prostě kvalitně navržený. A ten nadefinovaný typ mobiliáře by měl potom být upřednostňovaný, když se řeší někde nějaký prostor ve městě. Takže to představuje nějaké noty pro lidi, který v Plzni navrhují nějaký veřejný prostranství, ale vlastně je to dobrý i pro lidi, který ten nábytek pořizují třeba na obvodech a tak. Že nemusí vždycky vybírat něco novýho, můžou mrknout tady do toho manuálu a tam najdou košík, který je vhodný použít nebo lavičku atd.
A co se týče předzahrádek, tak to je teď takový trošku otevřený, tam jsme vlastně začali pracovat právě na manuálu restauračních předzahrádek. Ty manuály vlastně podobně jako manuály vizuálního smogu nebo reklamy, spíš přesněji reklamy, vznikají i v ostatních českých městech, takže vlastně je to věc, kterou momentálně řeší napříč Českou republikou. Není to místní specifická novinka a ten manuál předzahrádek by právě měl zase řešit to, aby ty předzahrádky měly nějakou úměrnou velikost, aby nedominovaly tomu veřejnýmu prostoru, ale aby v něm působily přirozeně, aby tam docházelo k vzájemný symbióze mezi městem a tím restauračním zařízením.
Petr Klíma
Jaká je reakce veřejnosti? A teď nemyslím jenom tu širokou veřejnost, ale tu veřejnost, která je na tom zainteresovaná, ať už provozovatelé těch restaurací nebo obchodů, který se týká manuál řešící reklamu provozoven? Jak na to reaguje třeba město, které samo je velmi významným zadavatelem reklamy, která je ve veřejném prostoru města.
Těžká otázka, těžká otázka. Je jasné, že je to taky zároveň otázka citlivá, ale myslím si, že je třeba mluvit i o tom, že tyto věci se sice zrodí jako koncepce za nějakých třeba porodních bolestí, ale tím to zdaleka nekončí. A ty už si tady nakousla to, že jedna věc je připravit manuál a druhá věc je ho implementovat a zasazovat se o to, aby se skutečně uplatňoval a jenom ještě doplním, že mluvíme o jeho uplatňování jenom na jistým území města, v tzv. centrální oblasti, což je, řekněme, širší centrum, ale vůbec tyhle ty manuály zatím neřeší další území města, které je mnohem větší.
Vladimíra Martinovská
No, to je určitě dobrá otázka, je to hodně široká otázka, protože tady vlastně se nám teďko štěpí hodně různých aktérů, který vlastně v tom procesu nějakým způsobem figurují.
Petr Klíma
Možná tedy začněme s těmi aktéry soukromými. Vy jste pořádali nějaké iniciační procházky. Tam určitě zaznívaly nějaký názory. Zajímaly by mě reakce taky na výzvu, která směřovala k majitelům nebo nájemníkům provozoven a která jim umožňovala získat třeba služby grafickýho designéra na to, aby jim pojednali nějaký vývěsní štít.
Vladimíra Martinovská
Přesně tak, nebo zhruba takto to bylo. My vlastně vždycky, když zpracováváme nějaký téma, ať už to jsou předzahrádky nebo je to vizuální smog, tak se vždycky snažíme nějakým způsobem bavit s těmi lidmi, kterých se to týká. Právě formou různých veřejných debat, přednášek, ale třeba i právě procházek, že jsme skutečně do toho města vyšli s pozvanými zástupci a bavili jsme se s nimi o těch konkrétních případech a o tom, jak oni se k tomu staví.
Musím říct, že většinou když jsme řešili právě reklamy a nebo označování provozoven, tak mně přišlo, že ty lidi, který se o to téma zajímají, tak vlastně přirozeně s tím jako nemají úplně problém. Samozřejmě se mi občas také stalo, že mi třeba potom někdo do kanceláře zavolal a ptal se, proč nemůže mít před provozovnou áčko a nebylo úplně jednoduchý toho člověka, který už volá dopředu naštvaný, tak vlastně nějakým způsobem mu to vysvětlit tak, aby ten rozhovor, řekněme, skončil nějakým vzájemným porozuměním. Nebo já jsem tohoto člověka chápala, on úplně nechápal mě, takže samozřejmě občas je to komplikovaný. Ale vlastně díky tomu, že jsme ty manuály reklamy takhle relativně podrobně s tou veřejností projednávali, tak si myslím, že byly přijaté vlastně docela dobře. A i z hlediska toho, že ony vlastně nejsou úplně restriktivní, oni jsou spíše hodně doporučující, takže ono to, když jako se podle toho nikdo nechce řídit a není úplně v tom historickým jádru, tak vlastně nemusí. Takže skutečně i z toho důvodu si myslím, že ty manuály, reklamy nevzbudí nějakou úplně jako kontroverzi nebo, nebo nenaplnily se nějaký úplně černý scénáře, který třeba jsme si mysleli, že s tím budou spojený.
Co se týče těch předzahrádek, tak tam vlastně je to ten dokument v rozpracovanosti. Momentálně čeká na to, až získá nějakou politickou podporu, což je vždycky strašně důležitý pro každý ten projekt, takže tam zatím je to otevřený, uvidíme, jak se k tomu teď město postaví, jestli to bude téma, který se dovede někam do zdárnýho konce. Samozřejmě bych byla hrozně ráda, protože už jsme na tom odvedli spoustu práce a byla by škoda, kdyby to zapadlo. Myslím si, že by to tomu městu hodně pomohlo.
I co se týče města samotného, tak samozřejmě my jako Útvar koncepce a rozvoje jsme vlastně takový poradní hlas, a i když se třeba ty naše dokumenty vlastně schválí městem a měly by být nějakým způsobem uplatňovaný, tak prostě pokud tam člověk pořád nedělá toho hlídacího psa a pořád ostatním kolegům z různých organizací nepřipomíná, že ten dokument existuje, že bysme se měli podle toho nějakým způsobem aktivně řídit, tak samozřejmě se jako moc věcí nemění, no. Takže je zapotřebí, aby nad tím neustále člověk bděl a vlastně se snažil konstantně o nějaký tlak na nějakou změnu. Ale je to samozřejmě hrozně náročný, protože těch témat je opravdu hodně.
Petr Klíma
Ty jsi posledních několik let pracovala na Úkru, na těch věcech pro město, které se týkaly veřejného prostoru, ale zároveň jsi vlastně úplně neopustila to, co jsi dělala ty roky předtím, jaká je tvoje zkušenost s českým prostředím, respektive s českýma firmama, řemeslníkama, profesema po tom, co jsi strávila tak dlouhý čas ve Švýcarsku?
Vladimíra Martinovská
No, když jsem se sem vracela, tak mě všichni hrozně varovali. Říkali mi, že určitě budu mít růžový brejle, že to bude hrozný, až se vrátím a zjistím, jaká je tady realita. A musím teda říct, že měli do jisté míry pravdu a jsem trochu v šoku, samozřejmě rozdíl je velikej. Já vždycky říkám, že na tý stavbě, ačkoliv vždycky všichni jako dělají všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a s nejlepším úmyslem, tak prostě přirozeně se tam vždycky stane nějaká chyba. Jo, oni i architekti dělají chyby, já taky dělám samozřejmě spoustu chyb, takže prostě, i když jako všichni se snaží, aby všecko dopadlo dobře, tak prostě se vždycky stane nějakej větší nebo menší průšvih, prostě nikdy to není úplně bezproblémový, takže i v tom Švýcarsku samozřejmě byly situace, které se nepovedly, které se musely řešit. Prostě je to vždycky náročný proces, ta stavba. I díky tomu, že tam člověk musí koordinovat hrozně moc lidí a tady v Čechách je to náročnější hrozně moc, protože aspoň podle mé zkušenosti, to, že člověk narazí na bezproblémového řemeslníka, je taková asi padesátiprocentní šance.
Petr Klíma
To ještě není tak špatný.
Vladimíra Martinovská
Dobře.
Ale jo, člověk hraje při tom vabank. Samozřejmě vždycky se snaží si zjistit, jestli má ten dotyčný nějakou referenci, nebo snaží se řídit třeba doporučením svých známých, ale ne vždycky se to podaří. Třeba v tom Rabí, to je vlastně kraj, kde jsem někoho neznala, kde maximálně jsem se třeba na pár místních firem mohla zeptat památkářů, ale bylo tam spoustu lidí, který jsme skutečně poptali naslepo, a ne vždycky to vyšlo. Je to opravdu náročný z těch lidí vytřískat nějaký výsledek. Já jsem se potom vlastně při tom navrhování už přistihla, že se opravdu snažím navrhovat hrozně blbuvzdorně a vůbec se nesnažím o nějaký zajímavý architektonický detail, ale místo toho dělám nějaký úplně jednoduchý detail, který vím, že prostě bude umět udělat každý, což je vlastně zajímavé, že člověk začíná přizpůsobovat tu svoji tvorbu těm podmínkám zdejší řemeslný úrovně.
Já třeba teď hodně sleduju právě architektky Lenku Míkovou, Markétu Bromovou a ještě se mi moc líbí věci od Schwestern, ty jsou z Humpolce. Ony se teda hodně věnují práci v interiéru, jo, ale hrozně moc obdivuju, jakého detailu jsou schopný dosáhnout v rámci těch svých staveb. Že to musí mít hrozně pohlídaný a pravděpodobně už mají skutečně ověřené řemeslníky, se kterýma spolupracují, se kterýma jsou schopný takovou věc dodělat v té kvalitě.
Petr Klíma
A když jsi zmínila ty ženy, architektky, je pro tebe tohle téma, ten gender v práci nebo v přístupu třeba lidí na stavbě k tobě? Cítila jsi někdy, že nemáš třeba dost respektu? Protože jsi žena, jsi mladá, nemáš zkušenosti a tak dál, jako neuplatňoval někdo na tebe z tohohle titulu třeba nějakou svou převahu? Neptám se úplně na to Švýcarsko, tam to úplně nečekám, že by k něčemu takovému docházelo, ale třeba i tam.
Vladimíra Martinovská
Tak já si myslím, že to není úplně téma, nebo aspoň jsem to tak jako nikdy úplně nepociťovala. A když to člověk pocítí, tak si myslím, že to pocítí a je úplně jedno, jestli architekt, nebo jestli je programátor, nebo jestli je cokoliv jiného.
Vlastně v tom Švýcarsku jsem díky tomu, že jsem byla cizinka a žena, tak samozřejmě ten přístup asi nebudu zastírat, že byl jinej, ale vlastně mně tehdy přišlo, že jsem z toho spíš benefitovala. Když jsem přišla na tu stavbu a oni vlastně zjistili, že nejsem Švýcarka, ty řemeslníci, tak vlastně díky tomu, že oni taky nebyli Švýcaři v 90 %, tak vlastně najednou jsme si k sobě našli mnohem líp cestu. Že jsme byli oba dva, jak já, řekněme, nějaká jako nadřízenější trošku pozice, i když taky ne úplně, tak i oni, prostě jsme byli všichni cizinci a vlastně jsme byli na stejný lodi a velmi často vlastně mi třeba ani nevadilo být v té pozici, že se těch řemeslníků ptám, jak to dělají a oni mi to skoro otcovsky vysvětlovali a vlastně jsme potom spolu měli takový jako docela jako pěkný vztah. Takže v tom Švýcarsku to bylo vlastně docela příjemný. Sice si teď uvědomuji, že to vlastně bylo možná ovlivněný tím, že jsem byla žena, ale nebylo to negativní ovlivnění, bylo to vlastně pozitivní.
Petr Klíma
Mluvili jste spolu německy?
Neznámý mluvčí 2
Mluvili jsme spolu německy, ano. A vlastně jsem si třeba všimla, že když jsem přišla na stavbu, tak se mluvilo mnohem míň, že všichni cítili, že tam je ta žena, že teď se teda pojďme nějak trochu líp chovat. A že třeba samozřejmě i, jak jsem říkala, i architekti dělají chyby, že třeba, když jsem něco zapomněla nebo se mi něco nepovedlo nebo jsem něco řekla prostě špatně a oni to potom musí předělávat, tak si třeba myslím, že kdybych byla kluk architekt, takže by mě jako poslali někam. Ale že na mě nechtěli být zlý, takže z toho jsem vlastně nakonec i možná trochu benefitovala. Ale no samozřejmě stává se, že člověk někam přijede a možná je na něj víc nahlíženo jako na laika, že třeba někoho nenapadne, že když je člověk žena, tak je architekt, ale je pravda, že teď za posledních podle mě 10 let hrozně moc změnilo a těch žen v architektuře je opravdu jako hodně.
Petr Klíma
Je něco, co ti v Plzni dělá radost, co se týká architektury? A naopak trápí tě něco, co se třeba v Plzni dlouhodobě nedaří? Protože ty jsi několik posledních let věnovala práci pro město, ale jakkoliv to jsou důležitý věci, důležitý témata, koncepční dokumenty, tak jednak se budou implementovat dlouho a ta změna bude prostě sice viditelná v měřítku města, v detailech už teď, ale prostě kultivovat městský prostor bude nějakou dobu trvat. Tak ale pořád jsou tady věci velkýho měřítka, který souvisí s dopravou, který souvisí s místem výstavby, který souvisí třeba s transformačním územím, kde, myslím, má Plzeň potenciál, velký potenciál k tomu posunout se dopředu. A zatím ho nevyužívá.
Vladimíra Martinovská
Rozumím. Já možná bych zmínila, co mě udělalo radost a kde si myslím, že se skutečně může stát nějaká postupná a hrozně důležitá změna, tak to je to, že právě u nás na Útvaru koncepce a rozvoje vznikl dokument, který se jmenuje koncepce městských břehů, to je hrozně pěkný dokument. I doporučuji posluchačům, aby se podívali na internet, kde ta koncepce je na webu dostupná a je to vlastně série různých opatření, která by měla vést k tomu, že to prostředí těch řek začne být takovou přirozenou tepnou pro rekreaci a pro odpočinek. Ten element řek v Plzni je vlastně hrozně důležitý, protože v Plzni máme hodně řek, jsou všudypřítomný a vlastně dlouhou dobu jsme se k nim právě stavěli zády. Vlastně řeky byly vnímaný spíš jako taková špinavá infrastruktura a teď se to právě začíná otáčet a z toho mám hroznou radost, protože ať už bydlíte na Slovanech nebo bydlíte na Doubravce nebo bydlíte v centru města, tak k těm řekám většinou máme hodně blízko. Takže tu koncepci městských břehů právě dělala kolegyně Bára Langmajerová a myslím si, že to je opravdu pěkně zpracovaný. Na webu je vysvětlené, co by se kde mělo zlepšit, jsou tam i konkrétní opatření, je tam taková interaktivní mapa, takže je to opravdu zajímavý a je vlastně hrozně pěkný, když člověk vidí všechny ty záměry na jednom místě, tak už má trošku pocit, že už to skoro tak jako napůl je, ačkoliv samozřejmě není. Ale už jenom to, že ty záměry vznikají a že se tomu tématu někdo věnuje, tak je to hrozně důležitý a je to hrozně dobrý a jsem hrozně ráda, že to prostředí řek se tematizuje a že se prostě můžeme těšit na to, že, věřím, i naše generace z toho bude moct nějakým způsobem těžit a že tam budeme trávit víc času.
Takže to je věc, která mi dělá radost a co si myslím, že se úplně nedaří, tak…
Jo, a ještě taková maličkost, třeba jsem hrozně ráda, že v některých částech města je nastavená odpadová vyhláška tak, že jsou popelnice schované v domech, takže to hrozně pomáhá na těch chodníkách, najednou je mnohem víc čisto, mnohem víc místa. A také, že se daří rozšiřovat placený zóny, který samozřejmě zase mají nějaký pozitivní vliv na to, že je v těch ulicích víc místa a i něco jiného než ta auta, takže to jsou takový maličkosti, který se prostě dějou a který vlastně nejsou úplně ani spojený s architekturou, je to spíš spojený s nějakou organizací města, ale na tu podobu toho města to má ohromný vliv a co si myslím, že se třeba úplně právě nedaří, tak to je zastavování toho města. Plzeň je opravdu hodně děravá a je zapotřebí s tím místem líp hospodařit. V porovnání s tím Švýcarskem, kde je díky těm všudypřítomným horám toho místa mnohem míň a mnohem, mnohem líp se s tím místem hospodaří, tak tady vlastně máme pořád ještě spoustu proluk a různých transformačních území, které čekají na to, až je někdo mnohem líp využije. Hrozně bych si přála, kdyby se nám podařilo v Plzni v areálu škoda vybudovat něco podobného jako mají v Ostravě – Vítkovicích. Takže Plzeň je studnice obřího potenciálu a doufám, že se městu podaří ten potenciál prostě proměnit.
Petr Klíma
Má na to Plzeň vůbec sílu? A teď nemluvím jenom o politický vůli, ale vůbec o dostatku života v tom městě, který dokáže prostřednictvím nějakých financí vlastně tyhle ty velký věci zrealizovat.
Vladimíra Martinovská
Jsou to vlastně spojený nádoby. Když začneme pomalu to město uvnitř zlepšovat, tak ty lidi zde budou postupně přibývat a ta schopnost města tyhle větší věci naplňovat se bude stávat mnohem realističtější. Zároveň, co je určitě důležitý také říct, tak v Plzni je hrozně málo architektů. A většina těch věcí by se měla soutěžit a měli by tady působit i architekti zvenčí, vlastně téměř jako všechno by se mělo soutěžit, a my tady máme relativně málo architektů, tak to asi taky nějakým způsobem ovlivňuje ten standard nebo nějakou stavební kulturu v našem městě. No, tady v tom, tady v tom bychom potřebovali víc té odborné složky. A určitě bychom potřebovali víc zahustit to centrum.
Petr Klíma
Vlastně mě to přivádí k tématu tvé výuky, protože ty působíš i na akademický půdě, kromě Sutnarky je tady taky obor stavitelství na Fakultě aplikovaných věd. A ty jsi tam a já jsem ti za to nesmírně vděčný, protože jsem to byl já, kdo tě tam přivedl a komu se, komu se zčásti ulevilo. Ty tam vedeš seminář urbanismu právě pro studenty stavitelství, nainvestovala jsi do toho hodně energie a času. Zajímalo by mě, co ti to vrací a jestli nehledě teď na tvoje nadcházející mateřský povinnosti, je to něco, u čeho bys třeba ráda zůstala, jestli je to taky nějaký způsob toho, jak zlepšovat to prostředí skrze ty lidi, který se tu profesi učí, není to teda architektura, je to stavitelství, ale ty lidi často potom v Plzni působí jako projektanti, jako dopravní specialisti, jako statici. Je to něco, co vlastně vnímáš taky jako součást nějakého angažmá tebe jako architektky? Jako něco, čím můžeš něco vracet okolnímu prostředí a společnosti?
Vladimíra Martinovská
Určitě. Na začátku, když jsi mě oslovil s tou spoluprací, tak jsem si říkala, co já tam těm studentům budu říkat, vždyť já jsem sama vlastně začala tady na městě pracovat, sotva půl roku nebo rok. Ale potom jsem zjistila, že skutečně ty studenti jsou často úplně nepolíbení, takže ono jako i to málo, co jim dokážu za ten semestr předat, si vlastně, myslím nakonec, že je, že jako hrozně důležitý a že si z toho, doufám, odnášejí nějaký základní náhled na to, jak by se měli města nebo jakým směrem by se měl vývoj měst ubírat.
Jsem taky ráda, že ten předmět dostal tenhle rozměr, že vlastně se nejedná jenom o nějakou teorii a historii, ale že skutečně my v rámci těch cvičení pracujeme na konkrétních úlohách, na konkrétní
ch místech právě v centru města a ty studenti v rámci těch svých prací řeší prostě nějaký nový zástavby, většinou děláme nějakou jednoduchou územní studii a řeší právě i témata jako modrozelenou infrastrukturu, dopravní infrastrukturu a všecky další věci. Vždycky jim dávám jako povinnou četbu, Manuál urbanisty, začátečníka od kolegy Okamury a oni tu knížku milujou. Je důležitý jim ukázat ten směr, nebo vlastně ten způsob myšlení. To mi potom dělá i radost, že člověk nemá úplně vysoký očekávání od těch výstupů, ale vždycky se stane, že třeba jeden projekt je opravdu hodně pěkný. Pak si říkám, jo, tak to vypadá, že skutečně jako tady ty tři studenti, protože to je vždycky práce ve skupinách, tak si vždycky říkám, tak tady ty tři studenti, to vypadá, že si z toho opravdu něco odnesli a že snad třeba jednou i ve svých praxích, něco z toho budou aplikovat. Takže jsem za to hrozně ráda. Je to zase taková součást celé té skládačky, toho, co dělám. Je to pro mě taky přínosné z toho důvodu, že se učím lidem vysvětlovat věci, že to je důležité naučit se vysvětlit nějakou relativně komplexní záležitost někomu, kdo o tom absolutně nic neví.
Petr Klíma
Vladi, já doufám, že u toho zůstaneš. Děkuju moc, že sis udělala čas a přeju ti všechno dobrý do různých poloh, tvé profesní práce i do tvého osobního života.
Já jsem Petr Klíma a tohle byl podcast o architektuře Od západu nefouká?. Dnes s architektkou Vladimírou Martinovskou z Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně. Všechny díly podcastu najdete na webu Pěstuj prostor a na obvyklých podcastových platformách a v aplikacích. Na slyšenou příště.
Editace: Jan Balcar, Markéta Hossingerová, Petr Klíma
Hudba, zvukový design, fotografie: Jan Balcar
Přepis rozhovoru najdete na webech ozn.plzne.cz a Seznam Médium.
Sledujte nás na sociálních sítích Facebook a Instagram.
