Článek
Oba jsou absolventy stavební průmyslovky v Plzni, každý ale v jiné době a s jiným zaměřením. Jak vzpomínají na svá studia? Proč si Ondřej vybral dopravní obory? A jak Bohuslava ovlivnil Liberec? Mezi několikanásobně oceněné stavby patří přístavba družiny pro ZŠ Plzeň – Újezd nebo Paluba Hamburk v exponovaném předprostoru plzeňského Hlavního vlakového nádraží. Jak získali zakázky a jak k oběma realizacím přistupovali? Chodí do nové družiny děti rády a proč je Paluba druhem pop-up architektury? Zkušenosti mají ale i s jinými než veřejnými zadavateli. Jak se jim spolupracuje s developery? Jaké je to stavět bytové domy, plánovat obytné čtvrti? A jaké je to tvořit své bydlení?
–––
Odkaz na podcast: https://podcasty.seznam.cz/podcast/od-zapadu-nefouka/ondrej-janout-a-bohuslav-strejc-zadani-jsme-si-vytvorili-sami-296315
Přepis rozhovoru:
Petr Klíma: Ahoj Ondro, ahoj Bohouši.
Ondřej Janout, Bohuslav Strejc: Ahoj, ahoj.
PK: Sedíme u vás v ateliéru v podkrovním prostoru v ulici Všech svatých v Plzni-Roudné. Jak dlouho už tady sedíte a jak se vám tady v tom podstřešním prostoru pracuje?
OJ: Ani nevím, jak dlouho. Myslím, že už to bude 20 let, je to kolem 20 let, myslím. My jsme předtím seděli v tom baráku pod náma v druhém patře, a potom jsme se s majitelem domluvili, že nám tady udělá podkroví, kde budeme mít ateliér, takže my jsme spokojený. Drobně se sem už teda nevejdeme, ale poloha je taková, že chodíme po úřadech pěšky, takže jako za mě maximální spokojenost.
PK: Je třeba říct, že vy jste v podstatě v centru Plzně, takže se dá dojít opravdu téměř kamkoliv, kolik vás tady sedí? Protože já jenom zmíním na začátek, že vy jako ateliér projectstudio8 jste vznikli v roce 2001 a dneska je vás tady určitě aspoň 12 nebo víc.
OJ: No, 12, 13, podle toho, jak přijdou.
A ještě se sem vejdete teda?
OJ: No jo, nějak to mačkáme, vejdeme se, ale je to hrana. 14 je strop, co máme vyzkoušeno.
A protože vy jste jeden z těch větších, alespoň v plzeňském měřítku, ateliérů, máte tolik práce, že byste mohli ještě růst? A chtěli byste případně?
OJ: No, myslím, že kdybychom vzali věci hlava nehlava, tak bychom mohli být větší, ale asi to není ta cesta.
BS: Jestli můžu doplnit z mé pozice, tak já myslím, že jsme nějakým způsobem nastavený na určitý režim fungování, a kdybychom se rozrostli, tak by ta struktura ateliéru musela být úplně jiná. A to asi úplně nejsme takhle mentálně nastavený, že bychom potřebovali být nějaký velký ateliér a fotit se ve velkých skupinách. Spíš máme takovou partu.
Rozumím. Jestli se můžeme vrátit ještě zpátky o těch víc než 20 let. Ondro, jak a s kým jsi založil projectstudio8? Protože ty jsi jedním z těch zakladatelů – a jaká cesta tě vůbec k tomu přivedla?
OJ: Tak nejdřív jsem projektoval sám, a pak za mnou přišel Jirka Korelus a s tím jsme založili Projectstudio8, protože ty zakázky byly větší a větší a abysme byli jenom samotný živnostníci, tak to nemělo hlavu a patu.
Tady se asi patří připomenout, že ty jsi stavař, jsi inženýr, stavební inženýr. Původně jsi studoval dopravu, a to jak na průmyslovce v Plzni, tak potom na ČVUT v Praze, ale řízením osudu jsi se dostal prostě k tý stavařský profesi, k pozemnímu stavitelství, takže s kolegou vlastně z profese jste založili v roce 2001 společnou firmu.
OJ: Já jsem studoval na ČVUT dopravu, pak jsem nějaký půlrok dělal sám, dostal jsem nabídku ještě v té době od firmy Prestol, jestli bych nezaložil projekci, protože jsem se tam s nějakýma lidma znal. Řekl jsem kolegovi Houškovi, to je od Jirky Zábrana kolega, a tam jsme založili vlastně projekci a současnej můj spolupartner – tady Jirka Korelus – tam začal dělat taky. Tak jsme v podstatě byli šest let a bylo to parádní období, takový divoký. A po šesti letech jsem já teda odešel a za rok za mnou odešel Jirka a po nějaký době jsme se rozhodli, že uděláme firmu, jako s. r. o.
Takže na začátku jste byli dva?
OJ: Na začátku jsme byli dva. Na začátku jsem byl teda jeden.
Bohouši, kdy ty jsi nastoupil do toho vlaku?
BS: To už je… Ono se to tak divně křížilo historicky, ale když odpovím věcně, tak je to 11 let, co jsem zaměstnán v projectstudio8. Historicky jsme se tady ale potkávali přes kolegu Martina Kondra, u kterého jsem dělal pět let brigádu a nějakým způsobem jsem tam vydržel. Bylo to u něj občas náročný, měl velký nároky, dodneška z toho jistý věci těžím. A vlastně historicky i tady s klukama spolupracovali a nějakou shodou náhod se tady prostě ty lidi měnili a potkávali. Tak potom po škole jsem se ozval a vlastně Ondra s Jirkou nepřemýšleli a řekli jo. Tak jsem začal a víceméně mě do toho hodili jako neplavce do vody a tak nějak přirozeně mi dali volnou ruku, za což jsem velice rád, že jsem nepřekresloval cizí myšlenky a už od začátku mi byla dána nějaká důvěra a postupně jsem se začal profesně rozvíjet.
Ondro, když jste byli na začátku dva, dneska je vás 12, možná trošku víc někdy – učil ses to řízení takovýho týmu za pochodu? A jak vlastně to funguje dneska, když ty jsi zároveň vlastně partner tý kanceláře, nějakým způsobem se aspoň z části staráš o její chod, o to, aby všechno fungovalo? Zároveň jsi ale spoluautor těch návrhů, který v posledních letech došly řady ocenění. Jak ses to učil a jak to dneska děláš, jak to zvládáš?
OJ: No, učil jsem se to za pochodu a nevím, jak to zvládám a jestli to zvládám, ale nějak tak fungujeme. To je ta výhoda té menší jednotky. Říká se, že tak kolem osmi lidí je to rozumný. Teď nás je o čtyři nebo o pět víc, ale ještě pořád, jak se známe, teď to sedlo, tak tohle možný je. Ale samozřejmě ta práce, ten první střet, jako získání tý zakázky a potom nějaký vlastně dohled na to, aby se to dobře rozběhlo, tak to samozřejmě ten čas bere. Těch schůzek je hodně, takže občas se to sejde, jenom chodím a neudělám ani čárku, a pak jsem z toho vyřízenej, že to mi vůbec nebaví. Ale to je život, s tím asi nic nedokážu.
Takže, když si vezmu vás dva teda, tak je to tak, že Bohouš dělá většinu čar a konzultujete spolu ty věci.
OJ: Bohouš mě pak asi dokončí, ale ano, v podstatě se bavíme, jak k tomu přistoupíme. Nějaký koncept malujeme si možná tužkou, ale potom ty věci, který vylézají, to je převážně buď Bohoušova, nebo Věry práce, nebo převážně jenom jich dvou.
Takže ty vlastně do toho vstupuješ v týhle fázi, ale pak už neklikáš, na to nemáš už vůbec kapacitu.
OJ: Maximálně v AutoCADu nějaký koncepční věci anebo maluju tužkou, ale jinak jako tohle, co jako dokážou, nebo co z nás vylézá, tak to je jako jejich díl – Bohouši?
BS: Je to vlastně ve vedení zakázky nebo jistá participace na tom vedení zakázky s tím, že od studie přes další stupně projektový dokumentace, to se odehrává u nás, protože máme spoustu specialistů, stavařů, který ty věci v různých stupních projektových dokumentace rozkreslují dál a máme možnost vlastně ty projekty ovlivňovat od začátku do konce. A je super, že je to takový úzký kontakt, a možná, že někdy si řekneme i ty věci víc od srdce, než kdybysme měli nějaké externisty, tam by to bylo asi opatrnější.
Takže se vám nestává, že by vaší studii rozkresloval někdo jiný?
OJ: No, stává, ale to jsou klopotné záležitosti, který ani neumíme moc ovlivnit. Hodně se to stává u veřejných zakázek. Ale zase spíš obráceně, poslední dobou si nepamatuju, kdy jsme naposled dodělávali projekt po studii, kterou jsme nedělali my. Většinou je to tak, že co si jako vymyslíme, to si i doprojektujeme, takže proto extrémně nespěcháme v těch zakázkách.
BS: Projekt, který se dokreslil po architektovi, asi jeden jedinej, dobrej… Když jsme právě nějakým způsobem osloveni na základě nějaký studie, tak si na to sednem, a potom zjistíme, že to má spoustu nedostatků, a začínáme vlastně znovu. Dělá se studie podruhé…
OJ: To teď myslíš Aleše?
BS: Myslím Aleše Kubalíka. To je super projekt, kterej se momentálně už začíná realizovat, už se koplo do země, dokonce tady máme za náma kladívko, kterým se poklepávalo.
Jestli byste mohli ještě teda dovysvětlit ten kontext, to je projekt, který zpracoval Aleš, respektive Sporadical jako studii, a vy teda děláte ty další fáze toho projektu, nebo jak to je, nebo jste to dělali spolu od začátku?
OJ: Tady by k tomu řekl nejvíc Jirka Korelus, protože on je z Holýšova. V podstatě my jsme neměli úplně prostor v té době, tak jsme Alešovi dohodili tu studii protože ta znalost prostředí tam je, ale oni nemají realizační firmu na rozkreslování, tak tam jsme se domluvili, že to dokážeme dotáhnout.
BS: Takže ten výkop byl vlastně od Aleše Kubalíka, a dál ty další stupně jdou jako z rukou tady.
OJ: U nás ve spolupráci s Alešem.
Vy jste ale s Alešem dělali i další věci. Já se dívám za vás do poličky, kde máte model zázemí u rozhledny na Chlumu. Dělali jste ještě něco dalšího spolu?
OJ: Dělali jsme úpravu Masarykovy, koncept i prostor vlastně za Centrumem, protože já teda osobně mám velmi rád, když takovýhle věci a především veřejný prostory a veřejný věci děláme kolektivně, protože nemám přehnaný ego v tom, abysme ukázali nějakou jako svojí vizi, rád na tomhle tom spolupracuji, protože si myslím, že víc hlav víc ví.
Když jsi říkal Masarykovy, tak je to Masarykova třída v Plzni-Doubravce – jenom pro ty, kdo by nevěděli.
OJ: No, takže na tyhle akce se velmi rádi spojujeme, jak jsem zmiňoval Martina Kondra, tak jak jsme tady s Jirkou začínali, pak se k nám přidávalo pár zaměstnanců, a pak jsme začali spolupracovat s Martinem Kondrem, protože jsme cítili, že studovanej architekt je potřeba, a taky jsme se od něj hodně učili. A pak v podstatě přišel Bohouš, a pak jsme dlouho spolupracovali a spolupracujeme ještě doteďka s Martinem Spěváčkem a teď vlastně spolupracujeme s Alešem Kubalíkem. Martin už nebydlí, teda nepracuje na Roudné dál, takže už ten styk není tak intenzivní. Ale byla to parádní období. A teď se vlastně dáváme dohromady občas s Alešem, což je pro nás teda čest.
Ondro, já jsem mluvil o tom, že jsi se učil za pochodu řídit tu firmu, ale ty ses v podstatě učil za pochodu i tu architekturu, protože ty jsi studoval konstrukce a dopravu na vejšce. Ale tu dopravu jsi studoval i na stavební průmyslovce, kam jsi nastoupil v polovině osmdesátých let. Mně to přijde fascinující, jakou cestu jsi urazil. Vy jste dostali v roce 2022 cenu Grand Prix architektů za Palubu Hamburk v kategorii krajinářská architektura a zahradní tvorba. Poslední léta dostáváte pravidelně ceny, např. Stavbu roku Plzeňského kraje. Dá se nějaký základ téhle pozoruhodné profesní cesty najít už teda na tý průmyslovce, na stavební průmyslovce v Plzni?
OJ: Já myslím, že trošku jo. Ono totiž v tý době, kdy jsem se na tu průmyslovku hlásil, tak jsem se záměrně přihlásil na obor, kam se hlásí nemíň lidí, což byla samozřejmě doprava. Úplně stejným postupem jsem pokračoval na vejšku a s hrůzou jsem zjistil, že jsem se přihlásil na KD, který tam patří mezi nejtěžší obory. Nějak se mi to povedlo dodělat, ale můj sen to nebyl, protože ta škola byla poměrně náročná, a oblasti jako statiku velmi respektuju, ale nechci se tím, nechtěl jsem se tím živit, spíš jsem měl jako osypky z toho, že bych to měl jako dělat.
Ale stavařinu jsi dělat chtěl…
OJ: Já jsem vlastně třetí generace, zedník byl děda, můj táta byl stavitel, já jsem v podstatě v té stavařině vyrůstal, takže jsem byl i u nějakých staveb, co jsme realizovali, takže stavař jsem chtěl bejt, to jo, akorát prostě možná asi ta příprava nebo možná jsem mohl jít na střední školu, na jinej obor a na vejšku jsem mohl zkusit možná architekturu, ale na to jsem nebyl připravený. Já jsem nikdy nemaloval, neměl jsem to podvědomí, takže jsem se možná k tomu, jak mě ty baráky bavily, dostal až následně, no.
Bohouši, ty jsi taky prošel stavební průmyslovkou, i když až kolem roku 2000. Jak ty na to vzpomínáš? Na tuhle školu?
BS: No, těžko říct. První dva roky jsem byl docela vyplašenej, bylo to docela živelný prostředí v tom, že nás bylo 35 kluků a vlastně neměli jsme tam žádnou brzdu, takže to byli samí chuligáni, až skoro jako hovada. Až se k nám pomalu paní učitelky bály chodit. A nějakým způsobem ten třeťák, čtvrťák, tak už jsem asi jako začal krystalizovat v těch myšlenkách, co dál, protože jsem nějakým způsobem chtě nechtě přemejšlel dopředu, tak jsem začal chodit na výtvarku, tam jsme se vlastně s Petrem Klímou potkali, a nějak jsem prostě inklinoval k těm umělečtějším věcem, a vlastně to bylo přirozený východisko, že jsem potom šel dál na architekturu.
Takže nějakou jako základní průpravu ve směru toho dalšího studia ti ta škola dala?
BS: Rozhodně. Co se týče třeba dějin architektury nebo pozemního stavitelství, to bylo super, ale co byla velká slabina, byla matika, což je vlastně asi bolest všech průmyslováků.
Když už jsme u toho, tak ty jsi… Byla to matika nebo diskriptíva, která tě odvedla z ČVUT, z Fakulty architektury do Liberce.
BS: Byla to stejná osoba, která učila vlastně obě dvě věci, i matiku i deskriptivu, ale zařval jsem na matice.
Když jsme u toho Liberce, ty ses tam potkal s řadou lidí, kteří jsou dneska velmi známí a velmi dobří v tom, co dělají, potkal ses tam se zakladateli studia Mjölk, potkal ses tam třeba s Pavlem Nalezeným, potkal ses tam s Adamem Gebrianem, který taky v Liberci studoval – jak tě tahle škola ovlivnila?
BS: Ovlivnila mě velice zásadně na začátku. Co jsem byl na tom ČVUT, tak to byla taková technokratická prodlužka tý stavební průmyslovky, ale nějak tam do tohoto umění úplně nezaklapávalo to řemeslo a nějaký konceptuální přemýšlení. To přišlo až v tom Liberci. Takže v tomhle vlastně vnímám i trošku rozdíl mezi těma dvěma školama. Že tam to bylo opravdu víc koncepčně zaměřený a vyhazovalo se ne z matiky, ale vyhazovalo se na ateliérech. A tady tím způsobem těch dalších šest let tý školy, tak to nějakým způsobem ve mně gradovalo. Jsem se fakt ujistil, že se tím opravdu chci do budoucna živit, pokud se mi teda podaří vystudovat, což bylo poměrně někdy i náročný.
Takže jsi ale rád, že to tak dopadlo?
BS: Jsem opravdu rád, mám tuhle práci, dá se říct, jako placeného koníčka, i když je to někdy o nervy a je to řehole, ale nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného.
Vy máte, jak už jsem předeslal, řadu oceněných realizací z posledních let, a tím klientem je jak veřejný sektor, tak soukromí zadavatelé. Jak se liší vaše zkušenost s takovými póly? To znamená, vy spolupracujete pravidelně s developerama, spolupracujete se soukromýma klientama, ale taky už jste opravdu nemálo realizací dělali pro město, pro kraj nebo jejich instituce, případně pro jiný veřejný instituce. Jak se liší v přístupu k těm zakázkám, k formulaci zadání? Ty už jsi zmínil, Ondro, že pokud nastane to, že se ve vašem případě vlastně oddělí ta studie od dalšího projektového pokračování na tom záměru, že to je kvůli pravidlům, který jsou spjaté s veřejnýma zakázkama, ale to je jenom jeden aspekt tý věci.
OJ: Třeba družina, tam jsme si zadání vlastně vytvořili.
Tam jenom zase řeknu, že to je přístavba družiny v Plzni-Újezdu.
OJ: Takže tam to bylo tak, že my jsme přinesli obrázek, o který nám vlastně nikdo neřekl. Jenom řekli teda přineste myšlenku, my jsme ji přinesli a v podstatě to bylo ono. Takže jsme si to zadání pak už jen dotvořili a ten barák dodělali v podstatě bez toho, aniž bychom se museli nějak ohýbat. A je to paradoxní, že u těch veřejných staveb, jak je teď otevíraná Krašovská nebo to nádraží to bylo horší. Ale v podstatě možná s tím městem je to tak, že do toho tolik nemluví, jak to má vypadat, nebo úplně dispozičně, jako ten soukromý klient. Aby se stalo něco velmi výrazného u soukromýho klienta, tak ten musí být velmi přesvědčený, co chce, musí nám velmi důvěřovat. Jakmile do toho vloží drobnou nedůvěru nebo něco jiného a my tu kvalitu pak nedokážeme dotáhnout, tak je to špatný. Ale tady u těch veřejných věcí to šlo, no.
BS: Já to vnímám tak, že vlastně oba dva ty druhy těch investorů, ať už soukromej, nebo veřejnej, mají svoje plus a minus a u toho veřejnýho to vnímám tak, že pokud se nám podaří projít všechny ty kroky projektový dokumentace, tak tam už se nedá uhnout, protože to je veřejná zakázka, tam je všechno vyspecifikovaný natolik, že ta stavební firma už nedokáže couvnout a musí to udělat podle projektový dokumentace. Ale u těch soukromých investorů se to stává vlastně trošku naruby, že na začátku je ten wow efekt, jede se, projektuje se a pak se to třeba začne realizovat i bez autorského dozoru. A pak, když vidíme ten výsledek, tak se nám chce občas trošku brečet, protože to je promarněná šance, nedaří se to dotáhnout a někdy je to lidová tvořivost, která do toho vstoupí, nebo dojdou na konci peníze. A těch soukromejch projektů dotažených, jo, opravdu když to vezmeme, čím se můžeme potom ve výsledku pochlubit, že se nám to povedlo a stojíme si za tím, tak převažuje ten veřejný sektor.
Máte z těch realizací, my se k nim ještě postupně možná dostaneme… Máte z těch realizací nějakou, kterou byste obzvlášť vypíchli nebo který si obzvlášť ceníte kvůli okolnostem, který třeba provázely ten návrh nebo tu realizaci?
BS: Vlastně už to tady padlo o přístavbě školní družiny, tak to vnímáme asi zatím, nebo aspoň já osobně vnímám nejintenzivněji, protože tam to zaklaplo všechno. Důvěra investora, což byl opět jako veřejný sector, totální volnost nad tvorbou toho projektu a potom i co se týče realizace, my jsme narazili na super realizační firmu, která to bez problémů dotáhla až do konce.
A na tom baráku není nic odfláklého, což se i u těch veřejných zakázek občas stane, že jak se jede na nejnižší cenu, což dodneška vnímáme jako velký problém, tak tam potom trpí ty další věci. Nějakým způsobem se to snaží všichni jako zjednodušovat a trošku ta kvalita stavebních prací občas drhne, ale pořád je tam nějaký ten drive a nutnost dotáhnout ten barák podle vysoutěženého projektu, ale někdy to bolí.
OJ: Já bych se ještě možná jenom vrátil k těm stavbám, který pro mě něco znamenají. Ta družina samozřejmě, já tam odsud pocházím, do školy tam chodila moje babi, moje mami a ségra, teď tam chodí moje děti, tak jako tam kompletně vlastně všichni chodíme. Takže a tam to byla taková pecka a ještě jsme tam dodělali ten veřejný prostor, který tam opravdu trochu chyběl, protože tam vedle je i sokolovna a hřiště. Takže to parádně zaklaplo a nejvíc jako, co nás nebo mě baví, je to, že to začínalo opravou záchodků na starý družině z rodinného baráku, která byla úplně příšerná. Takže tohle je skvělý, že ta cesta takhle vlastně dopadla, ten barák se tam objevil, přilítl jako z kosmu a teď se tam ty lidi na to dívali a klepali si na hlavu. Ale mámě nikdo nenadával jako, co ten její syn tam provedl, takže jako dobrý. Z toho mám radost.
A ten původ teda tý zakázky byl v tom, že vás oslovili k tomu, abyste dělali nějakou rekonstrukci nebo parciální rekonstrukci tý původní družiny?
OJ: No, družinářky chtěli pomoct se zahradou, pak to dopadlo tak, že potřebujou nejenom se zahradou tý starý školky, ale i ty záchodky, že se mluvilo o tom, že by to měl opravit Útvar investic, a když tam přijel pan Petrák, tak řekl, co tady chcete opravovat? A já jsem řekl, já bych trošku tušil, kde by ta družina mohla být, a jeli jsme se tam podívat. A za 14 dní jsme přinesli obrázek. Takhle se to rozjelo.
BS: Já jenom doplním, že vlastně bývalá družina byla asi zhruba o kilometr dál, takže jsme se začali zabývat rekonstrukcí úplně jinde a ze své podstaty jsme to přestěhovali, tak jsme nakopli to zadání úplně jinam, a z toho vlastně vyplývá, co Ondra tady říkal, že to zadání si do jisté míry vytváříme většinou sami, a tady jsme si ho vytvořili velice odvážně.
Bylo to teda tak, že vy jste tu družinu, která byla skoro kilometr od základní školy, tak jste ji přisadili k tý škole, aby tam byla vazba?
OJ: Je neuvěřitelný, že to tam takhle fungovalo, možná 25 let, strašně dlouho. My jsme chodili od družiny ještě do školky, snad, já nevím, abych teď nekecal, ale, ale… Prostě bylo to tak, že o tom nikdo nepřemýšlel, takhle to bylo dané, ta kilometrová cesta prostě vždycky probíhala.
BS: No Ondra teda říkal, že tam chodila jeho babička, moje shodou okolností taky.
My jsme se tady věnovali procesu, který vedl ke vzniku té přístavby družiny v Újezdě. Ale mohli byste ještě popsat někomu, kdo ten projekt nezná? Nikdy ho třeba neviděl, jak to vlastně vypadá, v čem spočívá podstata toho návrhu, případně za co to získalo ty ceny?
OJ: Tak já se pokusím. Ono v podstatě družina fungovala tak, že to byly 2-3 místnosti v tom starém baráku, kde ta družina do tý doby byla. Děti tam trávily ten odpolední družinový čas a ještě tam jedly, takže zadání, když jsme našli to místo, tak bylo vytvořit dvě víceúčelový učebny, který budou pro družinu a který můžou sloužit i jako odborný nebo výtvarný učebny pro školu a k tomu jsme udělali jídelnu s výdejnou a nějaký jako základní zázemí pro stravování dětí a v podstatě šlo o to, že ta původní budova, taková kamenná, hutná, důstojná škola, jako z toho filmu Křeček v noční košili, tak k tomu jsme přisadili velmi moderní dřevěný, dřevem opláštěný objekt, který je prosklený do ulice, protože my jsme vysvětlovali, že do té školy ani není žádoucí, aby tam ty lidi viděli, jak se ty děti učí, ale když vlastně mají po té škole a přijdou do tý družiny a jdou se najíst, tak už najednou se jako rozdejchají a vidí zahradu a vidí i ulice venku a ty rodiče, který je vyzvedávají, tak vidí, že tam ty děti jsou… A to nám jako přišlo na tom základní, že se úplně změní ten režim, že najednou jsou v tom volnočasovém režimu, kde si odpočinou, kde opravdu tráví čas, takže to byla ta hlavní myšlenka, a pak nás bavilo i to propojení tý starý budovy s tou moderní jednoduchou formou zastavení proluky mezi sokolovnou a tou starou školou.
BS: Dokonce máme i zpětnou vazbu. Tam bylo velký téma, že jdeme a proč jdeme vlastně do takového kontrastu mezi tou historizující školou a vlastně tou abstraktní formou, která je po všech hlediscích vlastně opakem k tý kamenný škole, a byli jsme pozvaní na přednášku, kterou pořádali lidé z propamátky.cz, a družina tam byla uvedena jako dobrý příklad, tak jak by moderní architektura měla vstupovat do starých zástavby. Nebo respektive jako jeden z příkladů, protože těch přemýšlení nebo těch vrstev může být víc. A tohle vnímali velice intenzivně a pozitivně. To je další pohled, nejenom architekta, ale i památkový, odborný veřejnosti, tak to nás taky velice potěšilo.
A měli jste nějakou zpětnou vazbu od dětí?
OJ: Když máš velký okno na zahrady a můžeš si vyběhnout po jídle ven, tak jako ono žádný dítě neřekne, že to je blbě.
BS: No, nechtějí chodit domů, prej.
Tak to jsou rodiče určitě rádi.
BS: Ale paní učitelka…
To je pravda.
Vy jste zmínili to, že u výběru dodavatele u těch veřejných zakázek hraje zásadní roli nejnižší cena, ale takhle tomu někdy bývá i u výběru projektů. Chodíte někdy, nebo bejváte někdy oslovený třeba městem nebo jiným zástupcem veřejné správy do výběrového řízení? Dostáváte se i skrze tenhleten způsob k nějakým zakázkám, dobrým zakázkám?
OJ: No, oni vybírají podle výšky té ceny toho projektu, tak je to nějaký nadlimitní, podlimitní, takže jako jo, třeba ty podlimitní, kde je oslovených pět projekčních ateliérů, tak tam samozřejmě nějakou vždycky cenu dáváme a buďto dopadne, nebo ne.
No a hrají tam nějaký roli reference, portfolio?
OJ: Váha referencí v tom hraje roli, ale jako velkou zkušenost v tom nemáme, takže nedokážu moc posloužit, ale jenom objevují se teď vyzvaný soutěže, teď máme dělat nějakou přístavbu školky na Lochotíně, a to jsme byli vyzvaný. Pak jsme byli ještě vlastně vyzvaný na úpravu nábřeží, tak to je fajn, a to si myslím, že vždycky jako budeme rádi, rádi provádět nebo budeme se účastnit.
Prostě vyzvaná soutěž o návrh, ne výběrový řízení na cenu. A nese vám ta pozitivní zkušenost třeba města nebo kraje a těch institucí s váma další zakázky? Jako bejváte oslovovaný do výběrových řízení, nebo jak říkáš, do vyzvaných soutěží proto, že už jste ukázali, že takovýhle věci dělat umíte?
OJ: Myslím, že jednoznačně.
A platí to i u soukromých klientů? Chodí za váma, nacházejí si vás? Vy máte – na rozdíl od některých jiných ateliérů nebo architektů, architektek – velmi opečovávanej web, věnujete se nějaký propagaci svých věcí na sociálních sítích. Vkládáte do toho nějakou energii. Vrací se vám pak energie v tom, že prostě si vás nacházejí soukromí klienti?
OJ: Tak ten web, to je tady zásluha Bohouše, tak to se asi vyjádří k tomu on. Co se týká soukromejch, začínají se nás trošku bát, což je dobře, že nepřichází úplně každej.
BS: No, já mám takový pocit, že lidi nechodí přes Facebook nebo přes webovky. Spíš funguje přes ty sociální sítě zpětná vazba, ale opravdu jenom pár lidí přišlo a řekli, hele, my vás sledujeme delší dobu, možná třeba už jako čtyři roky. V Božkově jsme stavěli takovou vilku, ten pán opravdu cíleně nás bedlivě sledoval, a pak přišel a prostě byl přesvědčenej, že to od nás chce, tak snad jsme ho nezklamali, ale opravdu je to na prstech ruky. Většinou je to na doporučení někoho, pro koho jsme už dělali. Někdo, řekněme, z ulice, to je mizivé množství.
Ondro, ty jsi zmínil mezi těma realizacema, ke kterým máš nějaký zvláštní vztah, nádraží. Je asi na místě říct, že nádraží znamená paluba Hamburk. Mohl bys taky přiblížit těm, kdo nás poslouchají, o co jde, a třeba i způsob, jakým jste se k tomu dostali, jaká cesta vedla k tý realizaci?
OJ: No, tak to zase bude! Já to vždycky vyprávím a ono to je neuvěřitelné, ale takhle to bylo. Já byl na chodbě na ÚKRu a Jarda Holler se hádal s Davidem Malánem, proč s tím pláckem něco neudělají v rámci výstavby autobusového nádraží nebo toho terminálu. David Malán zastupoval tehdy Útvar investic, tak říkal, že na to nejsou peníze, že už to není součástí toho projektu.
A to bylo v době, kdy se terminál teprve projektoval, nebo když už se realizoval?
OJ: Když se dostavoval. Myslím, že se dostavoval nový autobusový terminál železničního nádraží, hlavního železničního nádraží v Plzni, a Jarda byl nepříčetnej a říkal, že to není možný, že tam tohle nemůže zůstat a já tam čekal na konzultaci a možná díky tomu, že jsem tam čekal a Jarda mě viděl, tak nám potom říkal, jestli mu s tím nepomůžeme. Takže takhle jsme se k tomu dostali a samozřejmě měli jsme velikou radost, protože to je nejvíc navštěvovaný místo, koncentrace lidí. A tam, když to poděláš, tak to fakt vidí hodně lidí a je to věčná škoda, takže ono se to jako nezdá. On ten zásah je malej, ale byl velmi důležitej.
Ona je to v podstatě soustava kontejnerů. Měli jste od začátku takovouhle představu, že to bude něco modulárního, něco vlastně provizorního, respektive dočasného, něco, co tam prostě nezůstane navěky? Bylo to už trošku jako zadání třeba od toho Jardy Hollera nebo od Útvaru koncepce a rozvoje?
OJ: Bylo to zadání, ta stavba měla být dočasná od samého začátku, protože oni tam plánujou velkou kamennou budou nebo velkou zděnou, nevím, jakou budovu vlastně. V podstatě vstup do autobusového nádraží, kupování lístků a všeho toho, ale ona se ta studie, nevím, jestli nepovedla, nebo nebyla pak vůle ten barák tam udělat a teď, co s tím vajgl trávníkem, který tam pořád byl. Takže dospěli k tomu, že bude lepší tam dočasně něco kvalitního postavit.
BS: Já to jenom doplním. Otázka nebyla vlastně kdy, ale bylo jasný, co a hned, a jediný možný řešení bylo postavit tam prostě něco, čemu se říká pop-up architektura, vlastně něco, co během chvilky vykvete na tom místě a funguje to a vlastně ověřuje do budoucna nebo přímo formuluje to zadání pro tu kamennou budovu a nějakým způsobem tříbí názor na to místo. Protože pak jsou to mnohem nebo násobně větší investice a vlastně to zadání je tam velice zodpovědný do budoucna, takže doufáme, že tam bude ještě něco lepšího, než je ta dočasná realizace.
Mluvili jsme teď o veřejných stavbách, já bych přesměroval naši pozornost na ty stavby soukromé, respektive stavby, které děláte pro soukromé zadavatele a konkrétně pro developery. Jaká je vaše zkušenost s nimi? Vy už jste spolupracovali, myslím, s několika developery – v Újezdě děláte projekt docela velkýho měřítka, dělali jste bytový dům Svornost v Doubravce; jak se vám s developerama pracuje? Má to nějaký specifika?
OJ: Jde samozřejmě o typ developera a my většinou máme jako partnery, s kterýma spolupracujeme poměrně dlouho, takže se známe. Konkrétně třeba firma IKO – pan Němeček, s kterým děláme ten Újezd, tak to už je spolupráce taková, že si vlastně tvoříme opět zadání. Teď jsme u toho, že si znovu vymýšlíme nebo tvarujeme, jak by to tam mohlo být, a kolikrát slyšíme, on vám nařídil, abyste to zahustili a vy to tam takhle uděláte. A já jsem říkal: nadávejte mě nebo kolegům, protože za to můžeme my, ne ten developer, protože my opravdu máme tu možnost. Za to jsme velmi rádi, že je zelená louka a vlastně nám nikdo do toho moc nemluví. Projednáváme samozřejmě nějaký spektrum bytů, ale máme názory, který ten developer nebo ten pan Němeček, developer – divný slovo – který respektuje. A ví, že tvoříme, že chceme dělat bydlení pro žití, ne nájemní, zatím. Většinou jsme dělali okrajový části Plzně, třeba v centrální části toho tolik za sebou nemáme, kde třeba procento těch nájemních bytů bude větší, ale snažíme se dělat jako v těch místech, který jsou pro to stavěný, určený. Nemáme z toho radost, že zastavujeme louky a je to další rozšiřování, ale to jsou většinou už místa, který dlouhodobě jsou územním plánem tak určený. Tak tam se snažíme natvarovat urbanismus, který nás teď poměrně zajímá a baví, protože tvoříme vlastně takovou jako poločtvrť se všemi souvislostmi, a to je takový organismus, že když to bude fungovat a bude to žít, tak samozřejmě budeme mít radost. Ono to tak musí dopadnout, protože nedovedu si představit, že bysme to nějak jako hodně zkazili, a že by se tam nedalo vůbec fungovat, takže tohle beru jako velkou zodpovědnost a snažíme se k tomu přistupovat velmi, velmi srdnatě a zodpovědně.
BS: Já to trochu zase vezmu z pozice mladýho kluka. U nás je většinou slovo developer braný jako nadávka, ale myslím si, že za tím slovem stojí pořád jenom obyčejný lidi, se kterýma se dá mluvit. A když jim to nenabídnete nebo nějakým způsobem jim ty věci nevysvětlujete a svým způsobem jim nenabízíte cestu a vlastně je do jisté míry nevzděláváte, jak by se vlastně architektura nebo urbanismus měl dělat, že tam má být veřejný prostor, že tam má být nějaká občanská vybavenost, tak bez toho by se prostě stavěly baráky. A někdo na to přistoupí a myslím si, že pokud město má být udržitelný, tak by mělo mít i tady ty vrstvy. Zrovna firma IKO tak nám dala velkou důvěru, bez který by to vlastně nešlo. A ty věci uplatňujem. Sice se zatím ještě jako nezažili, protože teprve se realizujou. Čas ukáže, jestli jsme se pletli, nebo ne, ale prostě tady ty vrstvy do toho vnášíme, jinak to nejde.
Ondro, ty jsi zmínil, že v tom Újezdě děláte vlastně část města. Co tu část města všechno tvoří? Jaký všechny typy domů tam navrhujete, nebo už jste postavili?
OJ: Je to vlastně navazující nebo ukončující část Újezda směrem na Hrádek a v podstatě od Hrádecký ulice začínáme nějakou zhuštěnou výstavbou, kde jsou bytový domy s takovou piazzettou a pěší zónou, a pokračujeme přes řadový domy a rodinný domy až do okraje toho území, kde je vodoteč, a teď se to tam snažíme propojovat pěšíma cestama. I to spektrum bydlení děláme tak, aby to pohledově nějak jako navazovalo, aby ta občanská vybavenost, kterou jsme tam navrhli kolem malýho náměstíčka, tak aby fungovala. To znamená, že tam potřebujeme nějakou zhuštěnější výstavbu kolem toho náměstí. A přitom myslíme na to, že to je okrajová část, to znamená, že tam nemůžou být přehnaný velký hmoty a mělo by to být pak hodně potopený do zeleně. Je tam vlastně i mateřská školka, která tam bude teď nově vznikat, takže ta občanská vybavenost toho území by měla fungovat jak pro to území, tak vlastně doplňovat to, co v tom Újezdě není.
Mě by zajímalo, jestli ta mateřská škola je financovaná teda developerem, nebo jestli třeba město v podstatě si vynutí vznik takovýhle vybavenosti proto, aby dalo zelenou tomu projektu? Teď se ptám, jestli to je trochu libovůle nebo možná vlastně v něčem kalkul toho developera, který ví, že lidi si tam možná spíš koupí byt ve chvíli, kdy tam takovýhle typ občanský vybavenosti bude, nebo jestli se město vlastně snaží trošku natlačit toho developera do situace, aby nejenom, vulgárně řečeno, těžil z toho území, ale aby taky něco přinesl tomu okolí, tý komunitě, řekněme.
OJ: No, tady nevím jak moji kolegové, ale tady v podstatě my jsme dělali územní studii po územním plánu, byli jsme i u představování všech těch územních studií, protože jak jsme je prezentovali, tak jsme tam nadnášeli to, že by tady měla být na ten počet lidí školka, další záležitosti a v podstatě to byla naše iniciativa, že tam ten pozemek jako vznikl a ten jsme jako udrželi a teď to ve finále dopadlo tak, že vlastně ten developer teda prodal ten pozemek městu a město na tom bude stavět školku.
A budete ji navrhovat vy?
OJ: Budeme ji navrhovat my.
Takže vy jste si zase trošku připravili zadání.
OJ: V podstatě by nás hrozně mrzelo, kdybysme si ji tam nemohli navrhnout.
BS: No, ona už ta studie je hotová, už se vlastně projektuje.
OJ: Teď se vyřizuje stavební povolení.
BS: Všechno je na dobrý cestě to dotáhnout do konce.
Dobře, ještě chviličku zůstanu u těch developerů. Bytový dům Svornost, několik let dneska stará věc vlastně velmi recentní, která vznikla na místě někdejšího dělnického společenskýho kulturního domu Svornost, mě by zajímalo, protože ta bytovka vznikla na místě architektonicky ne úplně špičkový stavby, ale stavby, která měla jistýho genia loci, která byla důležitá pro to místo a mě by zajímalo, jestli, kdybyste se dostali do analogický situace, do situace, kde by za vámi někdo přišel, že chce prostě strhnout nějakou existující stavbu, stavbu třeba s vyšší hodnotou, než měla původní Svornost s vyšší architektonickou hodnotou, i když i ta Svornost byla architektonicky velmi zajímavá. Dokázali byste říct ne? Mě by zajímalo, jestli někde, já vím, že to je velmi jako hypotetická, spekulativní otázka, ale jestli je někde hranice, kde byste řekli ne, to už dělat nebudeme, to jděte jinam.
OJ: No, myslím, že ta hranice je to tady. Konkrétně ta Svornost byla v takovém stavu, že opravdu zachránit nešla. Víme, že tam ta historie procházela, a ono i vlastně, jak tam byl kulturní sál, hospoda, tak ani to území kolem na to nebylo úplně připravený. Já jsem to zažil, když tam byly koncerty nebo nějaký i bigbíty a akce, tak samozřejmě celá ta čtvrť dostávala na frak, takže z tohohle důvodu tam jsme si to vyhodnotili, že tohle snesitelný je a že má cenu tam dělat něco jiného. A u jiných staveb, když by došlo k něčemu, s čím bychom úplně nesouzněli, tak rozhodně dokážeme říct, že ne.
BS: No, ona ta typologie toho objektu byla zakonzervovaná ve své podstatě, protože to území, jak už Ondra řekl, není nebo podle našeho názoru není určený pro tuhle typologii, která s sebou nese hluk a velký kvantum lidí, protože to je uliční fronta, kde jsou rodině baráky, trošku nějaký bytovky a tam jsme si opravdu nedokázali představit, že by tady ten typ objektu byl nějakým způsobem jako rekonstruovatelný. Samozřejmě se vždycky poměřuje poměr výkon-cena. Určitě by to šlo, ale za totálně nesmyslný náklady, zbyl by z toho vlastně možná takový fasádismus, jak tomu posměšně architekti říkají, že by se to vlastně celý vykostilo, dovnitř by se nacpaly nový střeva a teď je otázka vlastně, co by z toho vzniklo – možná by to bylo legrační.
Rozumím. Když děláte pro developery nebo i když neděláte pro developery, ale u tý činnosti, kterou děláte ve velkém měřítku a opakovaně se to trochu nabízí, jak se bráníte tomu, abyste nesklouzli do rutiny? Protože na jednu stranu je samozřejmě racionální používat nějaký vyzkoušený řešení, které funguje – možná u dispozic –, jak se bráníte tomu, abyste nevstupovali opakovaně do stejný řeky, abyste si pořád udržovali nějakou čerstvou mysl, abyste byli pořád přístupný nějakým novým řešením? A s tím souvisí otázka: jak často si můžete dovolit experimentovat ve vaší práci?
OJ: Tak snažíme se každým návrhem pro developery reflektovat to okolí, širší souvislosti, a ono nám to hrozně pomáhá potom v těch návrzích, to znamená, že musíme vyhodnotit, kde to je, v jakém místě, pro koho to bude, jaké je tam napojení na světový strany, jestli tam je svah nebo není svah. A tohle všechno, když si dáme jako dohromady, tak krystalizují základní myšlenky. Potom samozřejmě přichází i ty trendy v bydlení, jako velikosti bytů, třeba jak je míň peněz, tak ty byty se zmenšujou, což se nám jako moc nelíbí. Teď je zase trend, já s ním teda souzním, že v podstatě se vytváří lodžie velikosti menších místností, což jako je všechno asi v pořádku pro to bydlení.
Tak zatím tu únavu nemáme, protože my to vlastně střídáme s těma veřejnýma projektama, což je taky obrovská výhoda. Představa, že bysme dělali jenom pro developery, tak by to bylo peklo, to teda musím říct, že to by nás asi ani moc nebavilo.
Ondro, když mluvíme o stavbách pro bydlení, ty bydlíš v domě, který sis sám navrhnul a není to úplně standardní dům, je to úprava někdejšího hospodářského dvora. Je to v podstatě sdílené bydlení, protože tam bydlí tři rodiny v místě toho bývalého dvora, plus ještě jeden obyvatel, který tam žije v tom původním obytném stavení. Jaký zkušenosti ti to přineslo vlastně v navrhování třeba jinejch obytných staveb nebo rodinných domů nebo nějakých rekonstrukcí? Mě by zajímalo jednak to, jakým způsobem si architekt navrhuje dům pro sebe a pro svoji rodinu, a jakým způsobem pak tyhlety zkušenosti otiskuje do těch dalších projektů. A kdybych to měl ještě úplně přesytit otázkama, tak bych se tě zeptal vlastně, jak to celý vzniklo a jak to probíhalo, i ta domluva třeba s těmi dalšími aktéry v tom místě.
OJ: Čím začnu? Já asi začnu tím, jak to vzniklo. My jsme se ještě se dvěma kamarádama na Roudné vraceli z fotbalu, dali jsme si tam pivo, říkali jsme, že vlastně nemáme vlastní bydlení. Tak já jsem se, a teď jako nekecám, druhý den podíval ráno na inzeráty a prodával se tam výrazně zlevněný statek v Bukovci, takže jsem okamžitě volal a říkal jsem si, to je možná znamení. Takže jsme tam jeli, nakonec jsme se velmi klopotně, což jsou další příběhy, dostali k tomu, že jsme to koupili. Koupili jsme to tři dohromady a udělali jsme z toho dvojdomek k bydlení. S tím návrhem pomáhal jak Bohouš, tak i vlastně Martin Spěváček ještě na začátku toho projektu. Já jsem si dělal vlastně vlastní dispozice a pak interiér a tomu svýmu domu jsem se věnoval. A co mi to přineslo je, že stojí za to být odvážnej, že mě to pořád baví, když se vyspím a přijdu do obýváku a vidím celou prosklenou stěnou na Berounku, tak prostě každý den je to trochu jiný a je to prostě skvělý v tom, že člověk se nemá bát si tam tu radost udělat, i když může slýchat názory, jako že tam budou ztráty a takovýhle nesmysly.
Myslím, že to je na sever prosklené.
OJ: Je to na sever samozřejmě, ale je to velký a je to paráda, prostě. Teď máme nově i psa. Ten pes se diví tý stěně a kouká ven. No, bohužel i štěká teda, ale je to dobrý, i jeho ta stěna baví. Takže jsem si ověřil, že stojí za to se nebát, bejt odvážnej – a funguje to. Všem lidem to tady říkám, i když my teď rodinných domů tolik neděláme, ale vždycky každému říkám, děláte to pro sebe, mějte z toho radost a i nejdivočejší myšlenky nám říkejte, abysme to tam mohli jako vmalovat, když to vyhodnotíme, že to je správně – aby vás to bavilo. Vždycky říkám, že nejhorší pocit je dělat barák a v podstatě zjistit, že se mi moc jako nelíbí, no, to bych jako nechtěl zažívat.
To se ti nestalo?
OJ: To se mi nestalo.
To je skvělé. Kluci, já vám moc děkuju. Děkuju Ondro, děkuju, Bohouši, ať se vám daří.
OJ, BS: Děkujeme.
Editace: Jan Balcar, Markéta Hossingerová, Petr Klíma Hudba, zvukový design, fotografie: Jan Balcar
Přepis rozhovoru najdete na webech ozn.plzne.cz a Seznam Médium.
Sledujte nás na sociálních sítích Facebook a Instagram.
