Článek
Žádná společnost nemůže fungovat bez svých mýtů, které jí umožňují porozumět světu. Mytologie pomáhala lidem s orientací ve světě a také v řádu společnosti.
Víra v čarodějnice provází lidstvo a jeho kulturu od nepaměti. Ať již v podobách různého šamanismu v období paleolitu, v důvěře v mágy a kněžky u starých Slovanů po pověry spojené s lidovým léčitelstvím a kouzly v novověku. Ať se na čarodějnictví díváme v jak v pozitivním tak negativním významu - důležitá je role víry a strachu. Slovo čaroděj souvisí s rytím čar a obrazců do země, což bylo součástí magických rituálů, vyvoláváním duchů a různých kouzel.
Magie je nejvíce zakořeněná představa předkřesťanského světa, jakožto prvotní snaha člověka o ovládnutí přírodních sil. Magie je umění dělat změny pomocí vnější nadpřirozené síly. Magie se stala nedílnou součástí téměř všech náboženství v historii lidstva. Hlavní je představa, že příroda není neosobní, ale je projevem živých bytostí, podobným jak lidem tak zvířatům, ale lidskému oku neviditelným. Příroda člověka živí, ale má moc brát a usmrcovat. Vedle sebe tak žijí bytostí dobré i zlé. Lidé se proti nim snažili chránit nebo si je udobřit a naklonit.
Staré Slovany provázela magie v každodenním životě. Magie není sama o sobě náboženstvím, spíše je samostatným postupem bez zásahu boha. Různé magické praktiky se udržely po boku křesťanství, dá se říct, že až do současnosti. U Slovanů sloužila magie k zabezpečení budoucnosti před nemocemi a neštěstím. Bylo tedy zapotřebí těch, kteří ji ovládali. Čarodějové a vědmy vykládali nadpřirozené síly prostřednictvím magie, rituálů a magických formulí. Lidé je proto měli v úctě a považovali je za vážené rádce. O kult slovanských božstev se starali kněží. Ale nižší úroveň démonologie měli na starost právě čarodějové a vědmy. Mezi jejich hlavní aktivity patřilo hádání budoucnosti, ochrana proti zlu, léčení za pomoci bylin, příprava jedů i nápojů lásky, zhotovování amuletů a škapulířů, zajišťování úrody, ale i účast na obřadech jako narození, svatba nebo pohřeb. Slovanští zemědělci se nejvíce starali o plodnost obilí a dobytka. Prováděli mnoho činností spojených s magií - např. jarní vynášení smrti, přeskakování svatojánských ohňů, ale i tzv. sakrální orbu, což byl obřad prováděný náčelníkem kmene. První jarní vyorání brázdy symbolizovalo oplodnění Matky Země. Než se pluh poprvé zařízl do země, obětovali Slované chléb, vejce nebo kaši. Hospodář mohl orat bosý nebo úplně nahý, aby byl kontakt s posvátnou zemí co nejpřímější a nezprostředkovaný. Stejnou péči věnovali i dobytku. Usilovali o zvýšení plodnosti dobytka nebo o ochranu před nemocemi a zlými kouzly. Hlavní symbol plodnosti a života představovalo vejce. Jeho síla se přenášela na dobytek jeho koulením po hřbetě nebo koulením pod nohama. Někde se tento zvyk udržel do současnosti.
Vliv křesťanství postupem času neustále narůstal a zasahoval do všech oblastí života. I přesto mezi lidmi stále přežívaly pohanské zvyky a slavnosti. Církev tyto pohanské slavnosti odsuzovala, ale potlačit je nezvládla. Vymyslela proto trik - pohanské svátky vtělila do církevního kalendáře. Např. římské saturnálie byly nahrazeny Vánocemi, velký keltský svátek Samain, který označoval začátek zimy a keltského nového roku připadal na 31. října. Církev se od něj snažila odvrátit pozornost a proto vyhlásila 1. listopadu za svátek Všech svatých a začala sloužit mše na památku zesnulých. Pokus církve přizpůsobit si staré svátky nebyl úplně úspěšný, protože existence duchů a pohanských bohů ovládající přírodní síly byla hluboce zakořeněna v myslích lidí. Ještě dnes se slaví 31. říjen Halloween - svátek připomínající starodávný Samain v předvečer Všech svatých. Církev také prohlásila pohanské bohy za démony. Odtud není daleko k čarodějnicím.
Představy o čarodějnicích se vyskytují již u starověkých Babyloňanů, Asyřanů, Egypťanů, Židů, Řeků, Římanů. Dokonce se o nich zmiňuje již Chammurapiho zákoník. Také Homér se zmiňuje o čarodějnicích (Odyssea - čarodějnice Kirké nebo Médea ). Také římský Zákon 12 desek z roku 495 př.n.l. nařizoval trestat zneužití magie k páchání škod (zničení úrody, ovlivňování počasí ). Starověký Řím byl v oblasti náboženství vcelku tolerantní, do svého pantheonu přijímal i božstva z dobytých území. Avšak ty, kteří své obřady vykonávali v ústraní a při římských náboženských obřadech odmítali veřejně provádět oběti římským bohům, netoleroval. To platilo také o křesťanech, kteří vykonávali své tajné obřady. Rovněž Bible se o čarodějnicích zmiňuje negativně. Bůh pronesl k Mojžíšovi na hoře Sinaj, verš 22:18 z druhé knihy Mojžíšovy: „čarodějnici nenecháš naživu“. Tato část Bible posloužila jako ideologická legitimace pro tvrdé proti čarodějnické zákony. Císař Konstantin Veliký, legitimující křesťanství za hlavní náboženství Římské říše, zavedl trest smrti pro věštce. Jeho nástupce Konstantin II. vyhlásil 2 zákony, které trestaly černou a bílou magii. Čarodějnice, věštci a astrologové v nich byli prohlášeni za nepřátele lidského rodu. Všechny tyto zákony postihující čarodějnictví byly převzaty do Theodosiova kodexu roku 438 n.l. a Justiniánova kodexu z roku 529 n.l. Codex Justinianus se ve středověké společnosti stal hlavním pramenem římského práva. I císař Svaté říše římské Karel Veliký vydal v roce 800 výnos, kterým stíhal všechny osoby podezřelé z věštectví nebo kouzelnictví a nařizoval trestní stíhání čarodějnic. Představy o čarodějnicích vzešly z orientální, židovské a antické tradice a přešly plně do křesťanského světa. Ve 13. století se tyto představy ustálily a staly se základem pozdějšího pronásledování podezřelých a nežádoucích osob.
Křesťanství mělo obrovský vliv na utváření představ o čarodějnicích, které jsou podle něj osoby škodlivé. Dle křesťanského pohledu uzavírají čarodějnice s ďáblem jakousi smlouvu. Ďábel a démoni jsou velmi důležitá složka křesťanského náboženství. Ďábel je protivník Boha. Původní kníže andělů byl svržen z nebe do pekel. Smlouva s ďáblem je považována za nejhorší formu kacířství. Ten, kdo uzavřel smlouvu s ďáblem, tak automaticky zavrhoval Boha, Ježíše Krista i křesťanské učení. Přiznal se tak k ďáblu jako svému pánu. Ten mu za to propůjčil část své moci, za což si nárokoval po smrti člověka jeho duši. Smlouva se podepisovala krví a znamenala odpadnutí od církve. V roce 1233 založil papež Řehoř IX. Svatou inkvizici s inkvizitory z řad dominikánských mnichů. Moc inkvizice se rozšířila po celé západní Evropě. Svou moc čerpala také z faktu, že každý bez výjimky byl povinen s ní spolupracovat, jinak byl exkomunikován. Inkvizice měla za úkol vyhledávat, odhalovat a vyšetřovat heretiky. Od 2/2 13. století byla inkvizičnímu tribunálu povolena tortura. Od 14. století většina představitelů církve hlásala škodlivost magie, která se stává démonickou. Hon na heretiky se postupně mění v hony na čarodějnice. Roku 1375 vznikla sekta čarodějníků. Podle církve bylo jejich cílem škodit všem křesťanům. Adept se musel zříct Boha a zapsat se do zvláštní knihy. Sekta byla vojensky organizována. Každá nově přijatá čarodějnice byla označena vtlačením drápu na libovolném místě na těle. Tak vzniklo tzv. „stigma diaboliceum“ = ďábelské znamení, které hrálo v pozdějších procesech významnou roli a stalo se důležitým důkazním prostředkem.
Dějištěm prvních čarodějnických procesů v Evropě se stalo Savojské vévodství, kde roku 1430 proběhly první hony na čarodějnice. V té době byla zformulována definice deliktu čarodějnictví - zahrnovala škodlivá kouzla + pakt s ďáblem = tělesný styk s ďáblem popřípadě démony a noční lety na sabat čarodějnic. V této době vychází i nejznámější démonologický latinský spis Malleus Maleficarum = Kladivo na čarodějnice. Byl vydán u tiskaře Petra Dracha ve Špýru v roce 1486. Autorem je dominikánský inkvizitor Heinrich Krämer. Mezi lety 1486-1669 byl vydán v zemích západní Evropy 46× v nákladu 30-50 tisíc výtisků. Kniha popisovala v podrobném návodu jak na čarodějnice. Jejím typickým rysem je autorova zrůdná až chorobná nenávist k ženám. Z čarodějnictví podezříval každou ženu. Dle něj už Eva byla v ráji svedena hadem, ve skutečnosti ďáblem.
Procesy s čarodějnicemi zasáhly téměř celou Evropu. Dá se říct, že čarodějnické procesy spolu s pogromy na Židy se staly největším masovým vyvražďováním v Evropě do konce 19. století. Nejmasovějších rozměrů dosáhly v letech 1430-1630 na území dnešního Německa, dále ve Švýcarsku a Francii - to byly konfesně rozdělené země zasáhlé reformací. V čistě katolických zemích jako Itálie, Španělsko, Portugalsko se jich konalo jen minimum. V 13. století nastaly změny v trestním právu. Vznikl inkviziční proces jako forma soudního řízení. (soud aktivně vyhledává důkazy a sám vede obžalobu, vyšetřování probíhalo z úřední povinnosti a jeho cílem bylo získat doznání ). Jeho charakteristickým rysem se stala tortura, tj. právo útrpné, jako hlavní důkazní prostředek. Inkviziční řízení bylo záležitostí církve. Křesťanství hlásá všeobecnou lásku k bližnímu, odpuštění a milosrdenství. Tento mýtus však inkvizice navždy vyvrátila. Torturu tedy mučení používala církev v mnoha zemích po dlouhá staletí. Stala se jedním z nejpádnějších důkazů neschopnosti církve přemoci své ideologické odpůrce čistě teologickými metodami, přesvědčováním a nikoli mučením.
Evropská společnost v 15.-17. století měla největší strach z moru, válek, rozkolů víry a konce světa. To vše měl mít na svědomí ďábel. Rozšiřuje se, ale i strach z ženy. Podle tehdejších teologů má každý člověk nepohlavní duši a pohlavní tělo. U mužů tělo odráží duši, ale u žen ne. Muž je dokonalým Božím odrazem, ale žena není. Žena pouze zobrazuje duši, ale její tělo je překážkou pro uplatnění rozumu. Z ženy se tak teologům podařilo vytvořit nižší a méně inteligentní bytost, která stojí za prvotním hříchem a přináší na svět zhoubu a smrt a proto potřebuje muže. Teologové a inkvizitoři rovněž využili kázně v oblasti milostné. Sexualita se najednou stala hříchem. To mělo za následek vzrůstající sexuální frustraci a agresivitu vůči ženám. Kázání se tak stalo účinným nástrojem, který šířil strach z žen. Mnohé výpady svatých mužů proti ženám tak ospravedlňovaly hony na čarodějnice.
Hony na čarodějnice nejpravděpodobněji vznikly kvůli zhoršení klimatických podmínek, tzv. malé doby ledové. Po celé Evropě bylo tradičně ovlivňování počasí spojené s čarodějnicemi. Hlavní období malé doby ledové začalo na počátku 60. let 16. století. Začaly extrémní a dlouhodobé deště a bouřky, které negativně ovlivňovaly úrodu a způsobovaly onemocnění dobytka. Lidé umírali hladem. Venkovské obyvatelstvo bylo vyděšeno pohromami na svých polích, případně dobytku a nabylo přesvědčení, že veškeré neštěstí je nepřirozeného původu. Snažili se najít viníky. A našli je v působení čarodějných sil. Čarodějnice během malé doby ledové převzaly po Židech roli obětních beránků. Čarodějnicím byla připisována přímá odpovědnost za počasí, neúrodu, neplodnost a také nepřirozené choroby. Paralelně s koncem malé doby ledové a lepšímu vysvětlení výkyvů počasí pronásledování čarodějnic vymizelo.
Nejvíce procesů a honů na čarodějnice v Evropě od 16. století proběhlo na území Svaté říše římské. Hranice se zapalovaly pro stovky obětí. Hlavní příčinou se stalo vydání Kladiva na čarodějnice a jejímu masovému rozšíření. Od konce 16. století se rozpoutaly hony obrovských rozměrů. Mezi největší pronásledovatele patřili kolínský arcibiskup Ferdinand Bavorský, který nechal upálit na 1200 obětí, mohučský arcibiskup Georg Friedrich Greiffenklau a würzburský biskup Philipp von Ehrenberg, ti měli na svědomí stovky obětí. Čarodějničtí biskupové nechali zapálit na 7000 hranic. V průměru měl každý na svědomí cca 700 obětí. Řádění biskupů nabylo takových rozměrů, že je odsoudil i samotný papež Urban VIII. Mezi lety 1625-1635 nastaly největší hony s největším počtem obětí. Na území dnešního Německa proběhlo na 300 - 400 čarodějnických procesů, během kterých bylo popraveno na 20 000 lidí.
Vrcholem pronásledování čarodějnic se stalo období reformace. Nejhorší pronásledování nastalo tam, kde došlo k rozložení jednotné církve.
Čarodějnická hysterie se utvářela v pohraničních oblastech, nejhrůznější procesy probíhaly v místech, kde se rozpadla vládní autorita. Prvořadým úkolem barokních kazatelů a misionářů bylo utvrzovat v lidech představu o všudypřítomnosti ďábla. Jejich kázání detailně popisovala pekelné poměry. Právě jejich kázání přispívaly k posilování čarodějnických pověr.
V českém prostředí se s čarodějnickými procesy až do 16. století setkáváme vzácně. Výjimkou se stalo území Slezska. V niském knížectví se v letech 1639-1651 vzedmula vlna pronásledování čarodějnic. Nejvíce upálených obětí bylo v Jeseníku 102, ve Zlatých Horách 85 obětí, Hlucholazy 22 obětí. Ve městě Nise byla dokonce postavena zvláštní pec, na popud vratislavského biskupa Liesche. Jen v roce 1651 v ní bylo upáleno 42 žen. Jednou z příčin těchto čarodějnických honů byla snaha vratislavských biskupů napodobit katolické kurfiřty a biskupy z Porýní. Další příčinou byly ekonomické důvody. Jednalo se totiž o výnosnou „výdělečnou“ činnost. Např. za upálení 11 čarodějnic v Cukmantlu museli pozůstalí zaplatit 425 tolarů, z kterých ⅓ připadla vratislavskému biskupovi. Nejmasovějším hony na čarodějnice proběhly ve Velkých Losinách a Šumperku. V roce 1662 proběhla na panství Velké Losiny vzpoura poddaných, která skončila popravou 3 předáků na nádvoří losinského zámku. Místní obyvatelstvo nadále tajně vyznávalo luteránství, což bylo jen krůček k tomu, aby bylo tajné nekatolictví a vzpoury poddaných spojovány s čarodějnictvím. Poslední příčinou byla samotná osoba inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, který ustanovil inkviziční tribunál a rozpoutal hotovou mašinérií v pronásledování čarodějnic. Inkviziční tribunál byl placen z majetku odsouzených. Zpočátku inkvizitor cílil na chudé ženy, ale brzy pochopil, že největší zisk mu přinese obvinění bohatých měšťanů a vlivných osob. Nejsmutnějším symbolem procesů se stal šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, vzdělaný, oblíbený a hluboce morální duchovní, který proti Bobligově krutosti otevřeně vystupoval a zastával se obviněných. Boblig ho nechal zatknout, po letech krutého věznění a psychického i fyzického nátlaku ho zlomil a v roce 1685 byl Lautner v Mohelnici zaživa upálen. V Šumperku nechal pozatýkat nejbohatší rodiny (např. rodinu Pekařových a Sattlerových). Jejich majetek byl zkonfiskován a rodiny zničeny. Procesy na Šumpersku zastavil až plnoletý majitel panství Jan Jáchym ze Žerotína, kterému se brutální řádění a likvidace hospodářské elity kraje hluboce protivily. Bobligův tribunál byl rozpuštěn v roce 1695.
Od 2/2 17. století v západní Evropě hony na čarodějnice upadaly nebo byly pozastaveny v důsledku růstu moci ústřední vlády, zlepšení životních podmínek, lepší hygieny a vymizení moru. Vláda Marie Terezie a její osvícenské reformy, hlavně patent z 1. března 1755, mířily proti čarodějnictví. Patent zdůrazňoval, že čarodějnice nejsou, že se jedná o pověry a podvody. Ale až s rozvojem školství a osvěty koncem 18. století nastal v těchto pověrách průlom.
Hony na čarodějnice definitivně ukončily až dekrety císaře Josefa II. na konci 18. století, které zakázaly mučení, o čarodějnicích nařídily, že jde o podvod a pověru a zavedly nutnost schválení rozsudků Nejvyšším soudem.
Zdroje:
Šindelář, Bedřich: Hon na čarodějnice. Praha 1986.
Kočí, Josef: Čarodějnické procesy. Praha 1973.
Francek, Jindřich: Čarodějnické příběhy. Praha 2005.
Delumeau, Jean: Strach na západě 14-18. století. Praha 1999.
