Článek
Jižní Morava bývala synonymem pro pohodu, srdečné lidi a skleničku dobrého vína. To už je ale dávná minulost. Letošní prodloužený víkend v okolí Mikulova mi definitivně otevřel oči. Když jsem si v neděli večer sečetla náklady za ubytování, jídlo a pár návštěv sklípků, polil mě studený pot. Za ty samé peníze jsem mohla strávit plnohodnotný týden v Itálii, a ještě by mi zbylo na zmrzlinu. České vinaře už zkrátka sponzorovat nehodlám.
Cyklostezky plné stresu a parkovné jako v Mnichově
Všechno to začalo hned po příjezdu. Najít volné místo blízko centra Mikulova nebo u zámku v Lednici je nadlidský úkol. A když už ho najdete, cenovka za celodenní stání vám vyrazí dech. Částky útočící na sto korun za hodinu nejsou žádnou výjimkou. Člověk si řekne, že auto nechá u penzionu a vytáhne kolo. Jenže romantická představa o klidné jízdě mezi vinicemi rychle bere za své. Cyklostezky připomínají v exponovaných časech dálnici D1 před zúžením. Neustále se někomu vyhýbáte, ze zadu na vás zvoní ambiciózní jezdci na elektrokolech a do toho kličkují rodinky s kočárky. Místo relaxu je to solidní trénink na zvládání hněvu.
Pokojík s vůní devadesátek za cenu pětihvězdy
Kapitola sama o sobě je ubytování. Za standardní dvoulůžkový pokoj v soukromí, kde nábytek pamatoval ještě minulé tisíciletí a v koupelně protékal záchod, si majitel bez mrknutí oka řekl o 2 800 Kč za noc. Bez snídaně, pochopitelně. Za tu se připlácelo dalších 250 korun na osobu za obyčejný sýr, nejlevnější šunku a instantní kávu. Když to srovnám s loňskou dovolenou v italském Toskánsku, chce se mi plakat. Tam jsme za necelých 110 eur na noc (v přepočtu kolem 2 700 Kč) měli nádherný apartmán na kamenném statku s bazénem, výhledem na olivové háje a domácí snídaní z čerstvých surovin, kterou nám majitelka nosila přímo pod nos.
Z pohostinnosti se stal chladný kalkul
Nejvíc mě ale mrzí ta ztráta pověstné moravské pohostinnosti. Kdysi vás vinař pozval dál, neformálně si s vámi popovídal a nalil vám ze sudu „na košt“. Dnes? Čistý korporátní byznys. Vstup do sklípku je striktně zpoplatněn. Za řízenou degustaci šesti vzorků (kde vám nalijí sotva na dno skleničky) dáte běžně 600 až 800 korun. Když si chcete koupit láhev s sebou domů, pod tisícovku za tři lepší kousky se nedostanete. A korunu tomu nasadí restaurace na náměstích, kde obyčejný rozlévaný veltlín pochybné kvality stojí 95 Kč za decku a za průměrný řízek s bramborem necháte čtyři stovky. V Itálii přijdete do rodinného vinařství, majitel vás obejme, ukáže vám lisovnu, k vínu vám nakrájí domácí prosciutto a sýr zdarma a sedmičku fantastického Chianti vám prodá v přepočtu za dvě stovky. Nikdo tam na vás nekouká jako na chodící peněženku, kterou je potřeba co nejrychleji oškubat.
Jižní Moravo, sbohem
Jižní Morava je nádherný kraj a místní lidé tvrdě pracují. Ale cenová spirála se tu utrhla ze řetězu způsobem, který už běžný český turista odmítá akceptovat. Pokud mám utratit pěticifernou sumu za pouhé tři dny, chci za to adekvátní služby, úsměv a pocit, že jsem vítaný host, ne jen dojná kráva. Příští rok raději naložím kufr, ujedu o pár stovek kilometrů víc na jih a své peníze nechám tam, kde si jich váží. Na Moravu se ráda vrátím – ale až tehdy, kdy se ceny vrátí z kosmu zpátky na zem.
