Proč se Hitler obával Habsburků?

Pro Hitlera nebyli Habsburkové pouze sesazenou dynastií zaniklé monarchie. Představovali politickou alternativu k jeho představě nové Evropy. Neměli vlastní stát ani armádu, přesto mohli být pro nacistický režim nebezpeční. Jejich síla spočívala především v historické legitimitě, symbolickém významu a představě Rakouska, které nemuselo být součástí Hitlerova Německa.

Habsburská monarchie zanikla v roce 1918. Z evropské mapy zmizela říše, která po několik staletí spojovala velkou část střední Evropy. Na jejím místě vznikly nové státy – Rakousko, Československo, Maďarsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávie. Habsburkové přišli o trůn, jejich jméno však nezmizelo. A právě ve 30. letech 20. století začalo být znovu politicky zajímavé.

Hitler chtěl vytvořit Evropu, v níž by mělo dominantní postavení Německo. Jeho politika nesměřovala pouze k územnímu rozšíření Německa. Usiloval o zásadní proměnu politického uspořádání kontinentu a o vytvoření prostoru, v němž by německá moc neměla skutečného soupeře.

Habsburská tradice představovala něco úplně jiného. Monarchie byla mnohonárodním státem. Vedle sebe v ní žili Němci, Češi, Maďaři, Chorvati, Slovinci, Poláci, Ukrajinci a další národy. Dynastická legitimita nestála na představě jednoho národa a jednoho státu, ale na panovnickém rodu a jeho historickém právu vládnout. Právě to bylo pro Hitlerovu ideologii nepřijatelné. Nacistická představa Evropy byla založena na německém nacionalismu, rasové hierarchii a německé mocenské převaze. Habsburská zkušenost naopak připomínala možnost, že různé národy mohou existovat v jednom politickém prostoru. Obnovení habsburské monarchie nebylo v roce 1938 jednoduchým ani bezprostředně reálným scénářem. Mohlo však představovat alternativu k německé dominanci ve střední Evropě. A Hitler žádnou takovou alternativu nechtěl připustit.

Celý problém měl pro Hitlera také osobní rozměr. Narodil se v roce 1889 v Braunau am Inn a mládí prožil v Rakousku-Uhersku, především ve Vídni. Právě Vídeň na přelomu 19. a 20. století představovala obrovský politický, kulturní a sociální kotel. Byla městem okázalého císařského dvora, paláců a bohatství, ale zároveň také městem chudoby. Do metropole přicházely za prací tisíce lidí a některé rodiny žily v mimořádně stísněných podmínkách. Společnost byla sociálně i politicky rozdělená a národnostní otázka nabývala stále většího významu. Z mnohonárodního prostředí monarchie si Hitler odnesl hluboký odpor k habsburskému státu a jeho politickému systému. Podle něj mělo Rakousko patřit do výhradně německého prostoru. Právě proto se připojení Rakouska k Německu stalo jedním z jeho dlouhodobých politických cílů.

Ve 30. letech se však cesta k anšlusu ještě nezdála samozřejmá. V roce 1933 se v Rakousku dostal k moci kancléř Engelbert Dollfuss, který postupně zlikvidoval parlamentní demokracii a vybudoval autoritativní režim. Současně se postavil proti rakouským nacistům a odmítal připojení země k Německu. Dollfuss hledal oporu především v Itálii Benita Mussoliniho. Mussolini tehdy nezávislost Rakouska podporoval, protože nechtěl připustit rozšíření německého vlivu až k italským hranicím. Rakousko tak získalo určitou ochranu. Situace se ale dramaticky změnila v červenci 1934. Rakouští nacisté se pokusili o převrat a během něj byl Dollfuss zavražděn. Mussolini reagoval velmi ostře a vyslal italské jednotky směrem k rakouským hranicím. Hitler si v danou chvíli nemohl dovolit otevřený konflikt s Itálií a od přímého zásahu ustoupil. Rakousko tedy zůstalo nezávislé. Jeho budoucnost však byla stále nejistější.

Po Dollfussovi se stal kancléřem Kurt Schuschnigg. Také on chtěl zachovat rakouskou samostatnost a čelil stále silnějšímu tlaku nacistického Německa. Právě v tomto období se znovu dostala do popředí habsburská otázka. Hlavou rodu byl Otto von Habsburg, syn posledního rakouského císaře Karla I. Mladý Otto odmítal nacismus a zejména připojení Rakouska k Hitlerovu Německu. Pro něj nebylo Rakousko pouze částí německého národního prostoru. Bylo samostatnou zemí s vlastní historickou identitou. To z něj v očích nacistů činilo nebezpečného protivníka. Otto navíc nebyl jen pasivním dědicem zaniklého trůnu. Snažil se politicky působit a přesvědčovat evropské mocnosti, aby zabránily Hitlerovu rozšíření do Rakouska. Pro nacisty tak představoval mnohem víc než pouhého aristokrata v exilu.

Protože měl něco, co nacisté nemohli jednoduše vytvořit – historickou legitimitu. Otto nebyl zvoleným politikem ani diktátorem. Jeho význam vycházel z příslušnosti k dynastii, která vládla Rakousku po staletí. Jeho případná politická role by proto mohla nabídnout části rakouské společnosti jinou možnost než připojení k Německu. Habsburské jméno mohlo být symbolem Rakouska, které zůstane nezávislé. A právě to bylo pro Hitlera zásadní.

Napětí mezi Rakouskem a Německem vyvrcholilo na počátku roku 1938. Hitler si pozval Schuschnigga do Berchtesgadenu. Setkání se změnilo v tvrdý nátlak. Hitler požadoval ústupky, které měly zásadně oslabit rakouskou nezávislost. Schuschnigg se ocitl pod obrovským tlakem. V této kritické situaci se Otto pokusil nabídnout alternativu. Podle dochovaných svědectví navrhoval, aby Schuschnigg přenechal kancléřský úřad jemu a aby vznikla vláda, která by se pokusila čelit nacistickému tlaku a zachovat nezávislost Rakouska. Schuschnigg ovšem nabídku nepřijal. Místo toho vyhlásil plebiscit o rakouské nezávislosti. Hitler však stále vyvíjel nátlak. Schuschnigg mu nakonec podlehl a 11. března 1938 rezignoval. O den později vstoupila německá vojska do Rakouska. Anšlus byl dokonán. Rakousko přestalo být samostatným státem. A habsburská možnost, jakkoli byla v té chvíli nejistá, definitivně zmizela z politické scény.

Po anšlusu už nacisté nemuseli řešit problém rakouské samostatnosti. Neznamenalo to však, že Habsburkové přestali být nebezpeční. Naopak. Otto otevřeně vystupoval proti Hitlerovi. Odmítal nacistický režim, jeho rasovou politiku i likvidaci rakouské nezávislosti. Snažil se získat podporu západních mocností a působil proti německým snahám prezentovat anšlus jako přirozené sjednocení Němců. Nacisté ho proto považovali za nepřítele. Proti Habsburkům zasáhli také doma. Jejich majetek byl zabaven a členové rodu byli nuceni žít v exilu. Habsburská otázka se tak znovu stala součástí nacistické perzekuce.

Rozpor mezi Hitlerem a Habsburky nebyl pouze politický. Měl také hluboký ideologický základ. Habsburská monarchie byla založena na dynastickém principu. Její obyvatelé mohli hovořit různými jazyky a patřit k různým národům. Nacistická ideologie naproti tomu stavěla na představě rasové hierarchie a německé národní jednoty. Habsburská monarchie proto mohla být v Hitlerových očích symbolem toho, co odmítal: mnohonárodní střední Evropy, v níž německý národ nebyl jediným a dominantním politickým aktérem. Hitler navíc Habsburky vnímal jako dynastii, která podle jeho představ příliš ustupovala neněmeckým národům, zejména Slovanům. Z jeho pohledu byli Habsburkové nejen pozůstatkem starého režimu, ale také symbolem politického systému, který podle nacistické ideologie oslaboval německý národ.

Habsburkové v roce 1938 samozřejmě nepředstavovali vojenskou sílu schopnou postavit se Wehrmachtu. To je důležité zdůraznit. Jejich nebezpečí bylo především politické a symbolické.

Mohli představovat: symbol nezávislého Rakouska, alternativní zdroj politické legitimity, možné centrum monarchistického a konzervativního odporu, překážku německé expanzi ve střední Evropě, připomínku mnohonárodnostního uspořádání, které bylo v rozporu s nacistickou ideologií. A především měli jméno. Dynastie, která po staletí vládla Rakousku a velké části střední Evropy, nemusela mít vlastní armádu, aby představovala problém. Stačilo, že její představitel mohl říci: Rakousko nemusí patřit Hitlerovi.

Hitlerův režim nakonec Habsburky nezničil. Dynastie přežila v exilu, i když přišla o majetek a možnost působit v Rakousku. Otto von Habsburg se po druhé světové válce vydal jinou politickou cestou, než jakou by očekával jeho císařský původ. Obnova monarchie se stala stále méně reálnou a Otto se postupně soustředil na evropskou politiku. Stal se zastáncem evropské integrace a v letech 1979–1999 byl poslancem Evropského parlamentu. Hitler chtěl vytvořit novou Evropu založenou na německé mocenské převaze. Habsburkové představovali jednu z připomínek, že střední Evropa mohla být uspořádána jinak.