Článek
V oblasti Beskyd nastal rozvoj zbojnictví hlavně po Třicetileté válce v důsledku nepříznivých sociálních a hospodářských podmínek. Obyvatelstvo beskydských horských obcí bylo zatíženo vysokými daněmi, čím dál tím většími robotními povinnostmi, chudobou, častými vojenskými odvody a opakovanými obdobími neúrody. Mnozí lidé tak ztráceli možnosti obživy. 2/2 17. století znamenala dobu nejtužšího nevolnictví a útlaku poddanského obyvatelstva. Toto období bylo typické selskými bouřemi a povstáními poddaných. V roce 1636 vypuklo povstání na frýdeckém panství, v roce 1639 odmítali poddaní roboty ve Frýdlantu. Vzpoury proběhly i na hukvaldském panství v roce 1643. Tyto povstání byla vždy potlačena a jejich účastníci potrestáni. Mnozí z těchto mužů však nadále zůstali za hranicí zákona a utíkali do lesů a hor stávali se zbojníky. Významnou roli ve zbojnictví hrála i poloha Beskyd mezi Moravou, Slezskem a Uhrami. Hranice mezi jednotlivými zeměmi komplikovaly pronásledování ze strany vrchnostenským úřadů, které neměly šanci zcela kontrolovat odlehlé horské oblasti. Rozsáhlé hluboké lesy a těžko přístupné horské hřebeny poskytovaly zbojníkům přirozené úkryty. Rovněž po skončení Třicetileté války se mnoho bývalých vojáků ocitlo bez práce a své válečné zkušenosti využívali při loupežných přepadeních.
Zbojnické skupiny měly poměrně pevnou organizaci. V čele stál vůdce, který plánoval výpravy, určoval cíle přepadení a rozhodoval o rozdělení kořisti. Zbojníci bývali vyzbrojeni valaškami, šavlemi, noži i palnými zbraněmi. Vrchnostenské úřady je považovaly za vážnou hrozbu. Proti zbojníkům organizovaly ozbrojené vojenské výpravy. Dopadené zbojníky čekaly přísné a kruté tresty - oběšení, lámání v kole nebo rozčtvrcení. Těla popravených se vystavovala na veřejných místech jako odstrašující příklad. Za dopadení zbojnických vůdců se vypisovaly vysoké finanční odměny, které často vedly ke zradě uvnitř zbojnických skupin. Jak se to právě stalo Ondrášovi z Janovic.
13.11.1680 se janovickému fojtu Ondrovi Fucimanovi a jeho ženě Dorotě narodil syn Ondra. Postupně k němu přibylo ještě 7 sourozenců. Fojt byl ve vesnici nejvážnějším a bohatým sedlákem. Fungoval jako starosta obce a tvořil spojení mezi panstvem a sedláky. Fojtství se dědilo v rámci rodu. Janovické fojtství č.p. 8 bylo svobodné, nemuselo odvádět poddanské ani robotní dávky. K fojtství patřil také mlýn. Rodina byla tedy zámožná. Roku 1709 se fojt Ondra fojtství vzdal a za 400 zlatých je vykoupil jeho druhorozený syn Jan.
Ondráš pravděpodobně studoval na latinské škole v Příboře. ( jeho rodiče měli zájem o to, aby jejich syn, budoucí dědic fojtství, určité vzdělání získal ). Sic Ondrášovo jméno ve studentských seznamech nenajdeme, to může být způsobeno tím, že výstavba piaristického kláštera, jehož součástí bylo gymnázium, začala v roce 1694 a oficiální výuka začala až v roce 1700. V té době bylo Ondrášovi 20 let. Ale ví se, že od roku 1694, kdy bylo Ondrášovi 14 let, začali piarističtí kněží výuku v prostorách různých měšťanských domů v Příboře. Je možné, že Ondráš právě u nich získal vzdělání.
Rovněž nedoložíme jeho působení ve vojsku. Dá se předpokládat, že zbojník, který se brzy stal vůdcem skupiny, zkušenosti s bojem a zbraněmi měl. Ale kde a jak k nim přišel nevíme. Podle literární tradice právě incident ve vojsku, kdy Ondráš zabil dragouna a uprchl před trestem a stal se psancem, byl jedním z důvodů, proč se dal ke zbojnictví. Zároveň je Ondráš tradičně zobrazován ve výtvarném umění v polovojenském oblečení. Dokládají to obrazy (těšínský, příborský, sviadnovský).
Co ale přivedlo Ondráše ke zbojnictví?
Je třeba připomenout, že to byl prvorozený syn janovického fojta. S jistotou můžeme vyloučit, v lidovém podání udávaný důvod, že Ondrášovo zběhnutí ke zbojnictví bylo pomstou za kruté zacházení vrchnosti s janovickým fojtem. Postavení jeho otce a jeho vztahy k vrchnosti se dají považovat za dobré. Dokládají to vydané listiny. 18.10.1688 obdržel fojt Ondra od hraběte Františka Eusebia z Oppersdorfu privilegium na vrch Lysá hora, to mu bylo potvrzené znovu roku 1708, novým frýdeckým pánem Františkem Vilémem Pražmou. Další listina dokládající dobré vztahy je z roku 1698, kterou Ludovica Marie, hraběnka Pražmová, potvrzuje Ondrovi janovickému privilegium, vydané roku 1637. Vztahujeme se na majetek kolem fojtství, mlýn a osvobození od robot. To vylučuje teorii, že Ondráš zběhl ke zbojnictví ze msty a křivdy od vrchnosti. Další teorie, že Ondráš se dopustil zločinu ve vojsku ( v pověstech zabití dragouna) je nedoložitelná.
V jeho rodinném životě pravděpodobně ale spory byly. Vyplývá to z toho, že janovický fojt prodal své fojtství druhorozenému synovi Janovi a ne Ondrášovi, jako prvorozenému. Jestli už tehdy byl zbojníkem nebo to byl důvod ke zbojnictví bohužel nevíme. Ale 29.12.1708 zemřela Ondrášova matka Dorota a již 22.5.1709 se Ondrášův otec znovu oženil a rovněž v témže roce převzal fojtství druhorozený syn Jan a právě od roku 1709 máme doklady o Ondrášovy zbojnické činnosti. Poslední příčinou bylo, že Ondráš se dvěma pomocníky, rovněž někdy v roce 1709, přepadli panského drába Vávru a zbili jej tak, že při převozu domů zemřel. Důvodem mělo být, že Vávra chodíval za Ondrášovou milou, dcerou staroměstského fojta. Po této události Ondráš definitivně utekl do hor. Zajímavostí je, že podle soudního zápisu, na nějaký čas utekla i jeho milá, dcera fojta ze Starého města. Co přesně přivedlo Ondráše ke zbojnictví se nedá přesně říct, nejpravděpodobněji se jeví jeho vyřazenost ze společnosti, boj o život a živobytí.
Jednou z prvních akcí Ondráše a jeho družiny bylo přepadení dvorce v Horních Bludovicích, který vlastnil Kašpar Markovský. Tento pokus se jim však nevydařil. Další přepadení, tentokrát úspěšné, proběhlo v prosinci 1714 na zámečku v Třebovicích u Ostravy, při něm byl zabit vrchnostenský služebník Pavel Schoner. K dalšímu přepadení zámku došlo v Ustroni v Polsku. Pokus o přepadení zámku ve Frýdku v listopadu 1714 opět nebyl úspěšný. Dále zbojníci přepadali na cestách, ve městech či vesnicích a lesích. Nepřepadávali pouze bohaté, ale i prosté lidi. Doloženy jsou 4 přepady krčmářů, 4 měšťanů, několik kupců a židů, 1 mlynář i pocestný farář. Ondrášova skupina působila nejen v Beskydech, na Frýdecko-Místecku a Frýdlantsku, ale i v Bílovci, na kraji Ostravy, v Hlučíně a Karviné.
Stížnosti na činnost Ondrášových zbojníků došly až do Vratislavi. Krajský místodržitel František Ludvík a vratislavský biskup vydali nařízení k potrestání zbojníků. Pověřili jim frýdeckého hraběte Františka Viléma Pražmu z Bílkova. Dokonce mu přidělili i pluk dragounů. Ondráš zbojničil celé 4 roky a jeho nepolapitelnost vedla úřady k vypsání odměny 100 zlatých za jeho polapení buď živého nebo mrtvého a slib beztrestnosti, potvrzený samotným císařem Karlem VI.
Ondráš se svou skupinou 30 zbojníků unikal spravedlnosti nejméně 4 roky. Prostý lid mu musel být nakloněn, neboť bez podpory a mlčenlivosti selského lidu vůči úřadům, by nebyl schopen pohybovat se na svobodě tak dlouho. (např. Jánošík na Slovensku zbojničil pouhé 2 roky ).
Ondráš nebyl nikdy zatčen, ale byl zabit svým nejbližším druhem Jurášem Fucimanem. Ondráš byl zabit na jaře 1715. V té době zbojníci pobývali v hostinci U Matky Hedviky ve Sviadnově. 3 týdny v březnu 1715 zde ležel postřelený zbojník Josef Soběšovský ze Staříče. Ondráš se svými druhy jej chodili navštěvovat. Do výslechového protokolu po dopravení Ondrášova těla na zámek Frýdek, jeho smrt popsala Hedvika Pastrčáková, který bydlela v šenku ve Sviadnově: “ Juráš zabil Ondráše jeho vlastním obuškem v noci z 31. března na 1. dubna 1715. Poté zabitého Ondráše odnesli na nosítkách, zakrytého plachtou, do valchy.” Opravdové motivy vraždy zase bohužel neznáme. Jestli Juráš vraždu svého přítele plánoval, do jaké míry hrála roli momentální situace, žárlivost nebo alkohol - nevíme. Je ale fakt, že za slíbenou odměnu 100 zlatých, se v té době dal pořídit celý grunt. Také slib beztrestnosti byl velkým lákadlem, protože za zbojnictví se udělovaly tvrdé a kruté tresty. Podle lidového vyprávění se v hospodě strhla šarvátka poté co Ondráš několikrát v tanci přebral Jurášovi jeho milou, dceru hospodského Hedviku. Rozzlobený Juráš se vrhl na Ondráše a jednou ranou valašky do hlavy, jej zabil. Tělo zavražděného Ondráše bylo po jeho smrti převezeno na frýdecký zámek. V dubnu 1715 proběhla exekuce mrtvého Ondráše, kterou vykonal těšínský kat. Ondrášovo tělo bylo rozčtvrceno a jeho části pro výstrahu rozvěšeny na různých místech.
Ondráš patří mezi nejvýznamnější postavy lidové tradice Moravy a Slezska. Žil pouhých 34 let, z toho 4 roky zbojničil. Stal se symbolem odvahy, odporu proti vrchnosti a beskydského zbojnictví. V lidové tradici byl postupně idealizován a proměněn v lidového hrdinu. Skutečný Ondráš byl vůdcem zbojnické družiny, která se dopouštěla loupežných přepadení. Přepadávali kupce, měšťany, vrchnostenské úředníky, krčmáře, i prosté obyvatele. Je pravděpodobné, že obyvatelstvo horských vesnic muselo být zbojníkům zčásti nakloněno, poskytovalo jim úkryt, potraviny, mlčeli před úřady, buď dobrovolně nebo ze strachu. Mezi obyvateli beskydských vesnic se časem začaly šířit příběhy o Ondrášovi, jako spravedlivém ochránci chudých, statečném bojovníkovi proti vrchnosti. Příběhy se šířily v pověstech, písních a vyprávěních. Některé legendy mu přisuzují kouzelné schopnosti nebo ochranné předměty (jako jeho kouzelná valaška darovaná od víly), díky kterým byl neporazitelný.
Lidová tradice z Ondráše vytvořila obraz statečného ochránce utlačovaných. Jeho příběh dodnes připomíná složité sociální poměry na počátku 18. století, ale i sílu lidové tradice, která dokáže skutečné události proměnit v nadčasový mýtus. Pověst o Ondrášovi je nejznámější slezská a spolu s Janošíkovou legendou nejznámější zbojnická pověst vůbec.
Ondrášovo jméno dodnes nesou turistické stezky, restaurace, kulturní akce i různé spolky. V obci Janovice má i svůj pomník.
Zdroje:
Sivek, Alois: Ondráš z Janovic. Krajské nakladatelství Ostrava 1958.
Tichánek, Jiří: Ondráš, po stopách legendárního zbojníka. Šmíra-print Ostrava 2009.
Votruba, Adam: Pravda u zbojníka: zbojnictví a loupežnictví ve střední Evropě. Scriptorium Praha 2010.
