Článek
Říká se, co člověk, to názor. Když se ale ty názory posbírají, může se ukázat, že se od sebe zase tak neliší. Přesně tak postupuje i agregátor recenzí Metacritic. Už řadu let sbírá recenze z obou břehů Atlantiku a převádí je do průměrného procentuálního ohodnocení. A i když ty hudební odsunul v posledních dvou letech tak trochu do pozadí, pořád je zveřejňuje, a to včetně výročního pořadí, ze kterého čerpá i tento článek.
Aby se alba do ročního zúčtování kvalifikovala, muselo se sejít nejméně sedm recenzí. Výsledné pořadí však i letos ovlivnila řada reedičních počinů, dříve nevydaných nahrávek a retrospektiv starých mistrů, a tak vlastně vznikly žebříčky dva. Jeden je zahrnuje, druhý nikoliv. A které kultovní nahrávky se tedy dočkaly nového (některé i prvního) vydání v podobě, která jim vynesla oslavné recenze s průměrným hodnocením 90% a vyšším?
Miles in France 1963 & 1964: Miles Davis Quintet: The Bootleg Series, Vol. 8 - Miles Davis
Live at Fillmore East, 1969 - Crosby, Stills, Nash & Young
Living In The Material World [50th Anniversary Deluxe Edition] - George Harrison
Retrospective: Selected Recordings 1973-2023 - Bryan Ferry
Když tyhle kousky z žebříčku odtrhneme, zůstanou v první desítce ty s letopočtem vzniku 2024. Většinu z nich znáte. Některé jste slyšeli, o některých četli. Nemůže chybět fenomén loňského roku „Brat“ od Charlie XCX (95%), který představuje spolu s „Patterns in Repeat“ od Laury Marling (91%) a „Here in the Pitch“ od Jessicy Pratt (90%) triumvirát znovuzrození zpěvaček, od kterých to málokdo čekal. Nechybí ani Beyoncé (91%), The Cure (93%) nebo Nick Cave & the Bad Seeds (89%).
Pak jsou tu ovšem jména, o kterých si dost možná budete nyní číst vůbec poprvé. Přitom se ani v jednom případě nejedná o nováčky. Tak pojďme do nich, protože jde o opravdu zajímavé nahrávky reprezentující různé hudební světy. Jednotlivé představovačky uvozuje citace z textu nacházejícího se na daném albu.
Is it true, do the good guys win?
Nejníže (jako osmička) skončil Bill Ryder-Jones s albem Iechyd Da (90%). Nenápadný anglický folkař vydal novinku po pěti letech a kritika byla u vytržení. Ostatně na její vlídnost si nemohl stěžovat ani u předchozí diskografie. Tentokrát ale zabodoval i v prodejním žebříčku, kde se dostal na třicáté místo (doposud byl nejvýše v šesté desítce). A v UK Independent Chart bral dokonce stříbro. Co je tedy na albu ke slyšení? Podmanivý hlas, který zpívá i vypráví, jazzem cinknutý folk, samply a především kurážné aranže klubající se ze subtilní folkové uzavřenosti do orchestrální majestátnosti včetně dětského sboru.
Bill Ryder-Jones se na desce pohybuje mnohokrát na tenké hranici hudebního kýče a někdy do něj sklouzne jako ve skladbě „This Can’t Go On“. Všechno ale zachraňují civilní texty (pokud tedy zrovna necituje Odyssea) často se přibližující až k šansonu ("How Beautiful I Am" ve valčíkovém rytmu). Hodně si pohrává s popkulturními odkazy, umí zachytit prchavý okamžik končící velké lásky. Uvěřitelně vypráví o životě, o pochybách, zda na něj stačíme. Jestli jsme dostatečně dobří na to, abychom poznali pravou lásku, aby nás někdo miloval. „Iechyd Da“ je sebetrýznivým očistcem v hudební krajině krasosmutnění.
Can we all calm the fuck down?
O jednu příčku výše jsou Los Campesinos! s albem „All Hell“ (90%). Tahle indie popová parta sice hraje již od roku 2006, nikdy ale úplně nepronikla mezi ta nejznámější jména žánru a spíše než na výsluní komerčních hitparád si vysloužila status kultovní kapely. Loňský rok však pro ně byl přelomový. Šťastné sedmé album je vystřelilo vzhůru a například hudební server Stereogum ho v době vydání pasoval na album týdne.
Hudebně se zde nic nového nevymýšlí. Chvíli je slyšet trochu zpomalený pop punk, jindy typický kytarový pop nebo melancholický indie rock. Texty vypráví příběh současného světa. Létají od závažných témat klimatické krize nebo sociální nerovnosti k tématům každodenních radostí a neřestí (pití, fotbal) a dojde i na výsměch punkovým vzpourám. Zakomponovány jsou i instrumentální skladby jako dějové předěly. Celé je to zkrátka dobře zremixovaný život.
All life is temporary, what lasts is consciousness.
Absolutní překvapení na třetím místě. Nejméně pravděpodobné spojení. Death metalová partička a její pohled na progresivní rock 70. let, a to dokonce za účasti Thorstena Quaeschinga z Tangerine Dream! Album „Absolute Elsewhere“ od Blood Incantation (93%).
Nemusíte mít rádi death metal, můžete opovrhovat prog rockem, ale to, jak zní jejich napojení, je opravdu opojné. Žádná skladba, pardon kompozice, nemá méně než pět minut. Jsou plné neuvěřitelných zvratů, různorodých nástrojů, promyšlených aranží i skutečného zpěvu. Album je rozděleno na dvě poloviny a je poctou nejen progresivnímu rocku 70. let ale také sci-fi filmům této dekády. Zatímco první půlka se tematicky váže k vesmíru, druhá si pokládá otázky k samotnému bytí, které nás přesahuje. Deska končí euforickou a majestátní pasáží, která ústí do chilloutové pohodičky za zvuků přírody. Suma sumárum: jedinečnost, která se v současné hudební nadprodukci vytrácí. Pokud byste měli slyšet jenom jedno album, které loni vyšlo, mělo by to být právě tohle. A kdyby se vám nelíbilo, pamatujte, že člověk, to názor.
