Článek
Když jdete jako doprovod na halový koncert interpreta, který není zrovna váš favorit, nejspíše si po pár minutách začnete hrát na co kdyby. Rozhlížíte se po ječící hale a ptáte se, co kdyby někdo začal volat o pomoc? Ušklíbáte se na nad rozsvícenými mobily nad hlavami a přemýšlíte, co kdyby všem najednou došla baterka? Podobně možná vznikla i Past. Co kdyby byl mezi diváky masový vrah?
Mohl z toho být film, po kterém by vás mrazilo vždy, když byste šli na koncert do uzavřených prostor, ale dopadlo to jako u Shyamalana v posledních letech vždy. Bída, bída, bída. Přitom tak obrovský potenciál, aby jeden pohledal. Pamatujete si ještě, čím nás tenhle režisér dostal? Ano, bylo to jedinečným načasováním pointy Šestého smyslu. Tak na to můžete u Pasti zapomenout.
Hned první minuty odhalí, kdo je vrah. Fajn, říkáte si, že vtip tím pádem bude v tom prostředí. Policisty obklíčený stadion s tisíci děckama a vrahem uvnitř, to by mohla být námětem dobrá popcornová zábava. Jenomže druhá polovina filmu se už odehrává jinde a je přehlídkou na hlavu postavených úniků z auta, z domu a ze slušně rozjetého scénáře především. Ve finále nedojde ani na vrcholné eskamotérské číslo, ke kterému se zdálo, že vše směřuje, ale pouze na ubohé několikanásobné krocení vystřelujícím paralyzérem. Ach jo!
Nutno ale uznat, že i Past má své dobré momenty. Tím prvním je Lady Raven. Zpěvačka, jejíž koncert dělá kulisu první polovině filmu. Repertoár, který vznikl přímo pro něj, není kupodivu tupou výplňovou vatou, ale skvěle vyprodukovaným teenage popem. Však se na něm podílela i taková jména jako Kid Cudi nebo Russ. A tak se můžete přistihnout, že si stejně jako dcera hlavního hrdiny přejete po občerstvovací pauze v chodbách stadionu co nejrychleji na koncert zase vrátit.
Další světlá chvíle s předcházejícím přímo souvisí. Po hříchu jí však není věnováno více prostoru. Dělání si srandy z kultu, který kolem podobných interpretů jejich fanoušci a média tvoří. Co obzvláště z tohoto ranku potěší, je lehce cynické okénko týkající se kázání mouder a životních rad z pódia. Navíc jde o nejlepší herecký moment pro Joshe Harnetta, jehož obsazení lze jinak považovat spíše za omyl. I když si lze představit, že si ho režisér vybral, aby sympatickým obličejem mátl diváky, problém je, že ten obličej neumí příliš pracovat s mimikou a výrazem obecně, a tak je vlastně vcelku jedno, jestli má kladnou nebo zápornou roli.
Pozice M. Night Shyamalana není jednoduchá. Z respektovaného filmaře se velmi brzy stal filmařem vysmívaným a hojně kritizovaným. Po nadějné trojici Šestý smysl (1999), Vyvolený (2000) a Znamení (2002), nastavil svou odvrácenou stranu další trojicí: Vesnice (2004), Žena ve vodě (2006) a Stalo se (2008). Znovu se nadechl až v polovině desátých let, kdy s úspěchem nízkorozpočtové poťouchlosti Na návštěvě (2015), přešel pod křídla Universal Pictures. Natočil pro ně pět průměrných titulů a ve stejné trajektorii pokračuje i nyní nově pod Warnerama.
