Článek
Billie Eilish, Olivia Rodrigo, Sabrina Carpenter. Představitelky Generace Z, které výrazně proměnily hudební business. Staly se hlasem, idolem, fenoménem svých vrstevníků. A hlavně totálně vymazaly mužskou konkurenci. Tedy až do letošního roku, kdy se karta obrátila a na scénu nebývalou silou vtrhla trojice, která se snaží dokázat, že i mladíci z téhle generace mají hudbě co nabídnout.
První představuje typ melancholického romantika, kterého si lze snadno představit vymalovaného, jak se tyčí na skaliskách Rujány s pohledem upřeným na vzdouvající se hladinu moře. Druhý naopak vrací do hry typ zábavného party boye, který si umí dělat legraci i sám ze sebe. A ten třetí je upřímný ogar od vedle, kumpán do hospody i parťák na fotbal. Sombr, Benson Boone a Alex Warren. Všichni tři vydali letos svá alba, všichni tři svou tvorbou oslovili miliony fanoušků a všichni tři díky tomu útočí na přední příčky hitparád po celém světě.
Sombr (20) zaujme okamžitě na první pohled svou výškou. Dvoumetrový vyhublý čahoun vypustil svůj první singl sice už před čtyřmi lety, ale pozornost a slávu mu vynesly až ty dva letošní Back To Friends a Undressed, a to poté, co se z nich stala virální senzace na TikToku. Ostatně tahle aplikace hodně pomohla všem třem.
Začínal na ní i Benson Boone (23), kterému rychle přibývali sledující i pozitivní komentáře, až se rozhodl přihlásit do show American Idol (2021). Pronikl do TOP 24 a i když mu Katy Perry sedící v porotě prorokovala celkovou výhru, odstoupil, protože chtěl jít vlastní cestou. A to ne ledajakou. Do své stáje Night Street Records ho ulovil Dan Reynolds z Imagine Dragons. Po několika singlech mu v roce 2024 vydal první album.
Také pro Alexe Warrena (24) byl letopočet 2021 zlomovým. Tři singly, kterými se tehdy postupně pochlubil, mu vynesly smlouvu s Atlantic Records. Následující dva roky se ve své tvorbě spíše hledal, aby se mu v únoru 2024 s kouskem Before You Leave Me konečně podařilo na sebe víc upozornit. A o dvanáct měsíců později se díky Ordinary stal neoddiskutovatelnou globální senzací.
Alex Warren: „I wanted to write about real things“
U Warrena ještě chvíli zůstaneme. Jeho tvorba se jeví ze všech tří nejvíce konvenční, líbivá a přímočaře mainstreamová. V podhoubí jeho tvorby je však hnací motor, který by v dnešní době málokdo čekal. Je jím víra. A v jeho případě hodně zkoušená víra. Otec mu zemřel v devíti a matka byla alkoholička, která ho vyhodila z domu. Jak ale sám přiznává, právě víra mu pomohla všechno tohle přežít a formulovala ho jako songwritera.
Alex Warren fungoval nejprve jako youtuber. Až když začal skládat své vlastní písničky, přesunul se na TikTok, aby ty dvě kariéry oddělil. Úspěch se dostavil nečekaně rychle. Přesto říká, že při vstupu do skutečného hudebního světa pociťoval kvůli tomu handicap. Vnímal kolem sebe pochybnosti, zda skutečně má talent, neboť na TikToku se můžete prosadit i bez nutnosti ho mít.
Warrenův digitální život, vnitřní nejistota i otevřenost, s jakou o svém životě mluví, kopírují definici Generace Z. A ještě více to stvrzují texty, které se dají považovat za očistnou katarzi toho, čím si prošel. Místo party songů intimní pohled do duše. Není v tom nic nového ani převratného. Co se však změnilo, je nutkání stavět na tom celý svůj profil. Zatímco dřív měl interpret takový song jeden, dva na albu (nebo rovnou v celém repertoáru), nyní se s poslechem desky ocitáme na psychoterapeutickém sezení.
Na samotné nahrávce je zajímavé snad jen to, že jejím producentem se stal do té doby neznámý Adam Yaron, kterému se podařilo vytvořit zvukovou bibli všemožných klišé současného popového zvuku. Pouťové dupárny se střídají s podbízivými ploužáky. Vrcholem většiny aranží jsou navíc gospelové nápěvy, aby se ještě více zdůraznily Warrenovy kořeny, pokud by to někomu nebylo jasné z textů. I snad jediná skladba, která trochu odbočuje od popového kýče, Gateway Car, ubíjí sborem. Nicméně, je to jeho hlas (Lewis Capaldi říznutý Rag'n'Bone Manem), který právě k takovémuto typu produkce svádí.
V textech řeší ztrátu otce (Eternity), odpouští matce (First Time On The Earth), projevuje svou víru (The Outside), obává se odchodu své ženy (Everything). Rozhodně to není deska pro cyniky, ale spíše pro čtenáře motivačních knížek o tom, jak být lepším člověkem. A i když texty celkový dojem alespoň trochu napravují, ta líbivost a podlézavost prostě nejde pominout. Ostatně, jak přiznává, má k sobě přímo tým lidi, se kterými dává svůj repertoár dohromady. Už při jeho vzniku tak dochází k obrušování hran a hledání přímočaré srozumitelnosti.
Sombr: „They don’t come out of a fucking factory.“
Oproti továrně na hity si Sombr vystačí sám. Tedy téměř. Jak přiznal v rozhovoru pro i-d.co, jediným člověkem, s kterým svou tvorbu konzultuje, je producent. Nicméně, autorství jde čistě za ním. Tím producentem je velký Tony Berg a Sombr ho zároveň označuje za svého mentora. Že si nemohl vybrat lépe dokládá i seznam jmen, se kterými Berg spolupracoval. The National, Lorde, Phoebe Bridgers, Squeeze, ale také Taylor Swift. Už z tohoto výčtu je jasné, že umí pracovat se silnými autorskými tipy a dostat z nich to nejlepší.
Další rozdíl mezi Sombrem a Warrenem se ukazuje v přístupu k sociálním sítím. Tam, kdy se Warren bere až příliš vážně, Sombr útočí nadhledem. Svou prezentaci často shazuje ironickými a sebekritickými příspěvky, podporuje mediální zkratky, které se o sobě dočte. Záměrně se halí do mlhoviny, díky čemuž pak o to více překvapí informací o zálibě v Broadwayských muzikálech a tvorbě rapových beatů. Pokud to tedy není další z jeho promyšlených mystifikací.
Co do nich rozhodně nepatří je možná trochu překvapivý seznam toho, co poslouchá: Radiohead, Jeff Buckley, The Beatles, The Verve, Oasis, Stevie Wonder, Prince. Ten výčet je ještě delší, ale i z tohoto úryvku lze vysledovat a pochopit jeho vlastní směřování. Ačkoliv již zmíněný magazín i-do.co nadepsal text o Sombrovi otázkou Can Sombr Save Rock ‚n‘ Roll?, žánrově má blíž k melancholii indie popu s výraznou melodickou linkou.
Jeho album nezní tak uhlazeně jako Warrenovo, ale ani on se nevyhýbá mánii sborového zpívání v pozadí. Naštěstí se může pochlubit zvukově bohatšími aranžemi, které pomáhají i méně výrazným kouskům, neboť deska není tak nabušená potencionálními hity. Sombr řeší v textech převážně vztahy. Naplněné i nenaplněné, zhrzené i vybájené. Zpívá o láskách polovičních i těch prožitých naplno. Je skvělým a uvěřitelným vypravěčem, jak dokazuje v nejlepší a nejniternější skladbě Canal Street. Škoda toho hudebního patosu v závěru. Každopádně, Tony Berg dělá svou práci vážně dobře.
Benson Boone: „Please just do what makes you happy“
Někoho takového by potřeboval i Benson Boone. Na jeho albu se i přes krátkou stopáž vystřídalo producentů hned několik a je to znát. Nicméně, co se nedostává v soudržnosti a ustanovení zpěvákova profilu, to naopak přebývá v touze bavit sebe i posluchače. Jason Evigan, který spolupracoval s Maroon 5, Dua Lipou, ale také s Davidem Guettou nebo Robinem Schulzem, naordinoval nahrávce tanečnější charakter, který krotí další z producentů Evan Blair. Oba nicméně umí skvěle trefit retro náladu vinoucí se od osmdesátkového synth popu po sedmdesátkové disko nebo glam rock.
Ze všech tří mladíků udivuje svým hlasovým rozsahem právě Boone. Zatímco Sombr a Warren mají dosti charakteristický (a charismatický) projev, Boon je větší univerzál a musí se teprve naučit s tím dobře pracovat. Jak totiž ukazuje jeho album, naroubovat na takové hlasové dispozice ten správný repertoár, může být docela nesnadný úkol. A vlastně jeden z mnoha. Neméně podstatným je také trefit aranže. Jak ukazuje například kousek Take Me Home, Boonovi sluší nejen exprese, ale i intimnější poloha, jen je zapotřebí nepodlehnout mánii nafouklé gradace, která to všechno spolehlivě zabije, jak se právě tady stalo.
Je to zvláštní paradox. Aniž by to měl Boone se svým talentem zapotřebí, mnohem větší rozruch vyvolávají věci, které přímo nesouvisí s jeho tvorbou. Ať už jsou to salta vzad, která skáče na požádání i během rozhovorů, nebo jeho outfity, je tím tlačen do pozice baviče, který vedle toho i zpívá. Zdá se, že se tím zrodil Robbie Williams Generace Z. A že lidi opravdu jeho styl baví, dokazuje i neuvěřitelný fakt, že své první velké halové turné o 29 zastávkách vyprodal za 9 sekund!
Zpívat přitom začal poměrně pozdě, a to až během studia na střední škole. S proporcemi atleta se věnoval závodně potápění a tenisu, ale většinu dospívání na malém městě trávil prostě jen poflakováním s partou a s boom boxem na ramenou. Boone na tohle své anonymní období vzpomíná opravdu hodně a rád. V jeho věku to někdy působí až úsměvně, neboť se chvílemi až zdá, jako by se v dospívání zasekl a odmítl ho definitivně opustit.
Backflip si Boone skočil i během vystoupení na Grammy 2025, kam byl přizván jako nominovaný v kategorii objev roku. A dostal se do opravdu silné sestavy, neboť spolu s ním usilovala o cenu i například Sabrina Carpenter, Raye, Doechii nebo konečná vítězka Chappell Roan. Ve stejné kategorii ale tentokrát na cenách MTV se ukázali Sombr a Alex Warren, který svou nominaci nakonec proměnil ve vítězství. Na rozdíl od té se songem Ordinary na píseň roku (Rosé & Bruno Mars – Apt.).
Tři individuality. Tři příběhy. Dosavadní životní dráhy měli odlišné, ale rok 2025 pro ně představuje velký třesk. V lecčems jsou typickými představiteli své generace, pro kterou zároveň znamenají možnost se s nimi ztotožnit, prožívat jejich kariéru a nacházet se v jejich textech. Pro všechny ostatní znamenají naději, že to chlapi v popu ještě úplně nezabalili.
Anketa
Zdroje:
