Článek
S odchodem Martina Kuby z ODS se opět ukázalo, jak moc změnil Andrej Babiš vnímání politiky. Politiku liberalizoval od úzkého vyměření souboje idejí k pragmatickému následování hlasu lidu. Navíc tento posun geniálně skloubil s vlastním perpetuum mobile, kdy onen hlas lidu také sám vytváří. Nejdříve mu k tomu sloužila vlastní mediální skupina, aby následně pochopil, že mu úplně stačí sociální sítě. I v této oblasti tak prodělal podobnou evoluci, jako při přeměně z lobbisty v politika. Odstranil prostředníka, aby získal úplnou kontrolu nad celým procesem.
O totéž se nyní snaží také Martin Kuba. Zatímco v ODS by čelil opozici, musel by přesvědčovat a dělat kompromisy, aniž by měl jistotu oddanosti, založením vlastního hnutí se tomu všemu vyhne obloukem. Všimněme si už jenom toho, jakým způsobem hovoří o svých stoupencích. O těch, kteří jdou za ním. Vždy neopomene zmínit, že jde o lidi, které do politiky on sám někdy v minulosti přivedl. Počítá tak s automatickým vděkem následně přetaveným do potvrzení vlastní pozice jako šéfa hnutí.
Andrej Babiš stejně jako Martin Kuba ve shodě říkají, že nemají rádi zbytečné tlachání, které druhý jmenovaný spojuje se stranickým schůzováním. Oba tím pak samozřejmě myslí tlachání těch druhých. Oni sami přece neřeční, ale rovnou konají. S jedinou výjimkou a tou je vyzdvihování vlastních zásluh. Sebepublicitu milují, a to na jakékoliv téma. K čemu všemu se například Martin Kuba z pozice hejtmana vyjadřuje v příspěvcích Událostí v regionech, budí dojem, že je jediným, kdo v kraji něco dělá.
Když Andrej Babiš vstupoval do politiky, nasadil masku pravicového smýšlení. Dnes si i díky jeho přičinění na nic takového není třeba hrát. Dnes je v módě zdravý rozum. A samozřejmě Česko jako značka a zaklínadlo, které nás má přesvědčit, že tomu, kdo ho nemá na čepici, tričku nebo v názvu hnutí, o vlastní zemi nejde. Vlastně je na ty pány smutný pohled, jak se cvrkli na ego, na své vlastní jméno, kterým si značkují všechny sloupy v okolí. A ještě smutnější je čekání na dalšího populistu, který nás přesvědčí, že ty sloupy si vlastně přejeme strhnout.
