RECENZE: Geese - Getting Killed … 100%

Nepředvídatelná událost. Černá labuť. Velké překvapení. Nestává se příliš často, aby byli recenzenti zaskočeni. Naší předpojatostí je pocit, že jsme slyšeli už všechno a skutečně omráčit nás může máloco. Ale stalo se. Nenápadní Američani Geese nahráli album, kterým vyrazili dech. Při jeho poslechu byste členům kapely jen stěží tipovali teprve třiadvacet. Promyšlené hudební orgie a texty se zprávou o kondici světa. Například online magazín Consequence Getting Killed rovnou pasoval na nejkreativnější indie rockovou nahrávku za posledních pět let.

Jedná se přitom o desku, která nedává nic zadarmo. Její poslech je opravdu náročný. Děje se tam toho spousta a uši si musí chvíli zvykat. To, co se zpočátku zdá být zběsilou kakofonií, u které se není čeho chytnout, postupem času (možná přivyknutím) dává větší a větší smysl. Zajímavá rytmika, netuctová kytara a do toho podmanivý vypravěč Cameron Winter. I přes složitost aranží působí nahrávka lehce. Sálá z ní muzikantská radost, jako kdyby šlo o záznam jam session. Kenny Beats tu na pozici producenta (např. Idles, Denzel Curry nebo Vince Staples) odvedl geniální práci.

Zjitřený úvod alba obstarává Trinidad. Skladba, ve které hudba vybuchla spolu s bombou v autě a po celou stopáž se snaží znovu poskládat dohromady. Následující Cobra si poprvé v textu pohrává s biblickými motivy. Takhle by zněl muzikál Jesus Christ Superstar složený na houbičkách. Třetí song v pořadí Husbands hovoří o věrnosti ve spojení s manželstvím, které je díky tomu přípravkou na osamělost. Titulní skladba s refrénem Zabíjí mě docela dobrý život je důležitý mezník pro pochopení celého alba v intencích aktuálního generačního pohledu na společnost. Silnou výpověď má i následující bezmála šestiminutová skladba Islands of Men s příspěvkem do polemiky, zda je člověk ostrov. A nálada dál houstne. Mrazivá 100 Horses je o absurditě života za války. Někde se umírá na bojištích, někde se tancuje a chodí do cirkusu.

S Half Real přichází alespoň trocha odlehčení. Řeší se, zda je lobotomie pravý důkaz lásky. Au Pays du Cocaine si bere inspiraci v Bruegelově obrazu Het Luilekkerland. Ten bývá pokládán za jedno z nejneobvyklejších zobrazení ráje v dějinách umění, zatímco sám autor měl o něm hovořit jako o pekelném místě zkaženosti, lenosti, opilství a gurmánství. Někoho by ovšem při pohledu na obraz mohlo napadnout, že autor pouze zobrazil kapelu po náročném koncertu. Každopádně pro Greese jde o odrazový můstek k porozchodovému love songu. Devátá Bow Down je postavena na sváru mezi podlehnutím a kladením odporu. Sebelítost a vzdorovitost se naopak řeší v Taxes (jakou daň platíme za (ne)víru?). Navzdory tématu dodává hudební složka v porovnání se zbytkem alba až neobvyklé euforické rozjasnění. A konečně závěrečná skladba Long Island City Here I Come si pohrává s tolika referencemi, že bude vaší novou biblí.

Cameron Winter si s texty na Getting Killed připsal v pravdě husarský kousek. Pravděpodobně ani on při psaní netušil, co za ohlas vyvolají. Kolik vznikne teorií o jejich obsahu nejen mezi recenzenty, ale hlavně mezi fanoušky, kteří zakládají i diskusní skupiny, aby jim přišli společně na kloub. I to je nedílná součást fenoménu Geese.

Sám Winter v rozhovoru pro Rolling Stone říká, že pokud text nevznikne plynule do 10 minut, dostává se s psaním do křeče. Většina textů budí dojem mixu automatického psaní s dojmy a inspiracemi z děl vzniklých napříč uměleckými žánry i staletími. Heslovité teze se střídají s tajnosnubnými narážkami a referencemi. Zbývá tak velký prostor pro vlastní interpretaci.

A i když Winter přiznává, že otázky po významu nejen svých textů nemá rád, musí ho nepochybně těšit, že se o nich mluví. Neváhá ani přiložit pod kotel spekulací, když k úvodní skladbě na albu, která začíná zvoláním v mém autě je bomba a je považovaná za téměř postapokalyptický manifest říká, že ve skutečnosti se jedná o mnohavrstevnatou metaforu o lásce a míru, přičemž ovšem trochu potutelně přiznává, že matka ho začala předčasně rodit právě v autě cestou do porodnice.

Jestliže si lze lámat hlavu nad texty, co teprve nad hudebním žánrem. Nejčastěji se hovoří o indie rocku, ale tahle kategorie je pro ně zoufale ztisněná. Na indie rock jsou až moc indie a málo rock, přestože z něho vycházejí a je tam přítomen. Ne nadarmo získala jejich hudba označení inovativní nebo kreativní. Nabízel by se free rock nebo nu jazz rock vzhledem k volnosti, která z nahrávky trčí jak Frankensteinův bleskosvod. Na avantgardu jsou přeci jenom ještě uhlazení. Geese by slušel žánr vlastní. Takový, který by vzal do úvahy těsné propojení hudební a textové složky do jedinečného vyjádření typického pro konkrétní ročníky narození. Možná je čas na zee rock a na otázku, zda jsou Geese Nirvanou generace Z…

Getting Killed je těžká a náročná deska, která si přesto posluchače našla a ti si z ní i kapely udělaly kult. Vítězí v žebříčcích a ocitá se ve výročních anketách na předních místech. A z Camerona Wintera se dle lifestylového magazínu Nylon dokonce stala jedna z osmi osobností, která v roce 2025 definovala hudbu. Jak se to vůbec celé semlelo?

Jedno je jisté, náhoda za tím není. Už na starších deskách Geese je v náznacích slyšet všechno to, co udivuje na té poslední. A do té řady je nutné započítat i Winterovu sólovku z konce roku 2024, na které se konečně našel coby interpret. Výraz, poloha hlasu, celková intepretace dělá dozajista polovinu celého úspěchu. Tou druhou jsou jeho texty a způsob sepjetí s hudbou. Pak je tu samozřejmě již zmíněný producent Kenny Beats. Roli sehrála ale také doba a průběh vzniku. Deska se natáčela v LA ve chvíli, kdy tam řádily rozsáhlé požáry a dopady byly, jak vzpomínala kapela v rozhovoru, který s nimi vedl Zane Lowe, všudepřítomné. Odtud nejspíše pramení určitá úzkostná nálada, která z nahrávky občas probleskne.

Bude se to zdát vzhledem k rozdílnosti světů, které zastupují, nemístné, ale v podstatě se Geese dostali do stejné pozice jako v roce 2024 Charli XCX s Brat. To, co tahle deska představovala pro mainstream, znamená Getting Killed pro tu alternativnější část hudebního spektra. Není to jen další nahrávka v řadě. Je to komplexní zpráva o stavu vnějšího i vnitřního světa jedné generace. Zpráva (oproti Brat) o to autentičtější, že hudebně nerecykluje, ale hledá nové cesty. Proto těch sto procent.

Pichfork: Getting Killed je jejich nejpodivnějším a nejsilnějším dílem. Je to úzkostná, fragmentovaná hudba, která může být paranoidním výkřikem stejně jako vyznáním lásky. (9/10)

The Guardian: Album Getting Killed se může zdát matoucí, ale jeho genialita je stále zřejmá: invence, drzost, melodický talent, švih, které všechny velké kapely potřebují. (4/5)

The New Musical Express: Se svým třetím albem „Getting Killed“ se Geese ocitli na dotek kultovní superhvězdné slávy. (5/5)

Geese u nás zahrají v březnu v Lucerna Music Baru na již vyprodaném koncertu.