Článek
Tyto pojmy můžeme chápat jako metafory či principy podobně jako třeba „životní sílu“, elán. Nemusíme za nimi hned hledat něco materiálního, co nám změří nějaký přístroj, nebo se zjeví (zhmotní) na spiritistické seanci, jak to s humorem zachycuje legendární film Krotitelé duchů.
Představy o materialismu jsou spojeny nejen se smyslovou evidencí (či evidencí přístroji), ale též s vírou, že svět lze zachytit do schémat formalizovaného jazyka, matematiky, formální logiky, do světa algoritmů. Cestu k hlubší podstatě světa nám potom otevírá především teoretická fyzika, vysvětlení záhad života zprostředkovává neodarwinismus, láska, touha či štěstí jsou chemickou reakcí.
Víra v pouze „hmotný svět“ je skvělá cesta k tomu odpojit se od vlastní zkušenosti, která je vždy základem naší cesty k poznání světa. Kam to může vyústit, nám ukazuje psychóza o zhmotnění snu při kolonizaci Marsu. Rozum je korekcí naší zkušenosti, nemůže ji zcela nahradit. Zkušenost obsahuje vždy též tělesnost a emoce (hormony se nevytváří pouze v mozku). Je „nehmotná“, ale nic pro nás není skutečnější.
Snaha popírat podstatu našeho poznání je iracionální. Součástí této zkušenosti je též to, že ji sdílíme s ostatními lidmi, bez nich bychom nebyli schopni ji artikulovat. Nebo že je něco, co ji přesahuje, ať už to nazveme jako tajemství nebo b(B)ohem. Nebo třeba existuje nějaký vesmírný superpočítač, do hlubin jehož myšlení nemáme přístup.
