Článek
Příběh knihy, která nikdy nebyla ďábelská, ale my jsme z ní ďábla udělali
Představte si, že napíšete obří knihu. Dáte si tu práci, vypíšete celou Bibli, dějiny světa, léčebné postupy. Po letech práce dokončíte dílo. A pak přijde svět a rozhodne se, že jste ji napsali s ďáblem.
Proč?
Protože je příliš velká. Protože v ní je obraz démonické bytosti. Protože lidé se potřebují bát.
Tento článek není o tom, zda mnich skutečně uzavřel smlouvu s ďáblem. Je o něčem mnohem děsivějším.
O tom, jak jsme z obyčejné knihy udělali největší legendu o temných silách.
Když strach píše dějiny
V dějinách najdete stovky rukopisů, které obsahují démonologické pasáže. Codex Gigas mezi ně nepatří. Obsahuje Bibli, léčebné postupy, kalendář, dějiny kláštera. Přesto ho lidé považují za „Ďáblovu bibli“. Proč?
- Protože potřebujeme příběhy, které nás děsí.
- Protože čím větší neznámá, tím větší démon.
- Protože obří kniha je symbolem něčeho nadlidského – a to musí mít nějaké strašlivé vysvětlení.
Vytvořili jsme si legendu. A legendy jsou často silnější než fakta.
Co v Codexu Gigas chybí a proč to děsí víc než jeho obsah
Známe klasický vzorec. Pokud je něco spojeno s ďáblem, měl by tam být seznam rituálů, zaklínadla, démonologické texty. Ale nic z toho v Codexu Gigas není. A to je možná ten největší horor.
- Co když kniha měla původně temnější pasáže, ale někdo je odstranil?
- Co když legendy nevznikly na základě obsahu, ale na základě toho, co v ní chybí?
- Co když právě absence magie dělá z této knihy něco skutečně znepokojivého?
Jako bychom viděli obří dveře se závorami – a děsili se, co je za nimi. I když za nimi možná není nic.
Proč si lidé potřebují tvořit vlastní démony
Codex Gigas je fascinující tím, že sám o sobě neobsahuje žádný nadpřirozený prvek. Veškerá magie vznikla v hlavách lidí, kteří si kolem něj vytvořili strašidelný příběh. A to je ta nejděsivější myšlenka: Lidé nepotřebují skutečné démony. Stačí jim jejich vlastní strach.
- Démoni nejsou v knihách. Démoni jsou v lidech, kteří ty knihy čtou.
- Každá doba si vytváří své ďábly – a Codex Gigas je dokonalým důkazem toho, jak se to dělá.
- Největší hrůzy nepocházejí z rukopisu, ale z lidské potřeby v něm něco strašného vidět.
Kdo skutečně napsal Codex Gigas – a proč?
Neznáme jméno autora. Víme jen, že kniha vznikla ve 13. století v klášteře v Podlažicích. Možná ji napsal jeden člověk, možná více mnichů. Ale nejdůležitější otázka zní: Co bylo skutečným účelem této knihy?
- Mohla být obří encyklopedií tehdejšího vědění?
- Byl její autor posedlý dokonalostí?
- A pokud měl opravdu pocit, že píše něco výjimečného – co ho k tomu vedlo?
Lidé často říkají, že Codex Gigas je ďábelský. Ale co když byl jeho autor ve skutečnosti posedlý světlem, ne temnotou?
Největší horor je v nás
Codex Gigas je dokonalým příkladem toho, jak lidská mysl dokáže vytvořit legendu silnější než realita. Tento rukopis není strašidelný proto, že by v něm bylo něco temného. Je strašidelný proto, co si do něj promítáme my sami.
- Ďábel v knize není. Ale možná ho tam potřebujeme vidět.
- Skutečný démon se neskrývá v rukopisu – ale v tom, jak snadno podléháme strachu a legendám.
Codex Gigas kniha která nikdy neřekla poslední slovo
Codex Gigas není jen zrcadlem lidského strachu, ale také odkazem jednoho z nejambicióznějších středověkých myslitelů. Jeho tvůrce nestvořil pouze rukopis – vytvořil monument, který vzdoruje času a překonává staletí.
Byl to mnich, který se nebál velikosti. Který pochopil, že myšlenky jsou věčné, pokud je zapíšeme. Který věděl, že jednoho dne odejde, ale jeho dílo přetrvá.
A možná právě proto chybí posledních dvanáct listů.
Možná na nich nestálo nic tajemného. Možná tam byla jen slova o tom, kdo tento rukopis stvořil, nebo jaký příběh měl skutečně vyprávět.
A možná právě proto zmizely.
Historie se často bojí těch, kteří se odváží být větší než ostatní. Možná byl Codex Gigas příliš velký nejen svou velikostí, ale i svou myšlenkou.
Codex Gigas nebyl jen obyčejným rukopisem – byl symbolem moci. Byl uchováván v Praze jako klenot českých zemí, Karel IV. jej velmi cenil, a jeho pověst stále rostla.
A možná právě proto se stal kořistí.
V roce 1648, na konci třicetileté války, bylo Pražské hradiště vypleněno švédskými vojsky. Mezi uloupenými poklady se ocitl i Codex Gigas. Spolu s dalšími cennými rukopisy a artefakty byl odvezen do Královské knihovny ve Stockholmu, kde zůstává dodnes.
Měl by se Codex Gigas vrátit do Česka?
Codex Gigas dnes leží ve Stockholmu jako trofej války, kterou nikdo nepamatuje. Ale měla by válka rozhodovat o tom, komu patří kulturní dědictví?
Historie zná mnoho případů, kdy byly uloupené poklady navráceny svým národům:
- Parthenónské mramory – Řecko už desítky let usiluje o jejich návrat z Británie.
- Umělecké kořisti Napoleona – po jeho pádu byla část pokladů vrácena zpět.
- Nacistické krádeže z 2. světové války – dodnes se navracejí ukradené obrazy a rukopisy.
Pokud se svět snaží napravit historické křivdy, proč by Česko nemohlo usilovat o návrat své největší knihy?
Má Švédsko důvod Codex Gigas nevrátit?
Švédsko se k navracení uloupených artefaktů obvykle staví rezervovaně. Přesto v roce 1974 vrátilo některé knihy Polsku, které byly uloupeny během stejné třicetileté války.
Navíc v roce 1995 se do Česka vrátil švédský meč, který byl v zemi od 17. století.
Pokud bylo možné vrátit jiné knihy a artefakty, proč ne Codex Gigas?
Co by Česko mohlo udělat?
- Vyvinout diplomatický tlak – česká vláda a kulturní instituce by mohly oficiálně požádat o jeho návrat.
- Mediální kampaň – čím více lidí bude o této otázce mluvit, tím větší bude šance na změnu.
- Kulturní výměna – nabídnout Švédsku historické dokumenty nebo artefakty na oplátku.
Codex Gigas patří Česku
Codex Gigas nevznikl ve Švédsku.
Byl napsán v klášteře v Podlažicích, Karel IV. ho považoval za klenot české země a jeho uloupení nebylo darování, ale válečná kořist.
Jestliže dokážeme přepisovat legendy, možná dokážeme přepsat i dějiny.
