Článek
Evropa byla kdysi centrem světa – mocenské impérium, které rozhodovalo o osudu celých kontinentů. Dnes? Bezvýznamný hráč, který si ani nemůže určit vlastní budoucnost. Jak se to stalo? A proč už neexistuje cesta zpět?
Pokud se podíváme na historii Evropy, zjistíme, že její síla byla založena na neustálé inovaci, odvaze a schopnosti přizpůsobit se změnám. Ale dnes? Evropa už nechce být svobodná. Proč? Protože svoboda je dřina. Svoboda vyžaduje odvahu, sebevědomí a schopnost postavit se problémům čelem. A právě to Evropa ztratila.
Evropa se vzdala vlastní síly: Západní komplex viny a jeho důsledky
Evropská politika se už celé dekády opírá o komplex viny. Za kolonialismus, za dvě světové války, za sociální nerovnost… A co je výsledek? Místo toho, aby Evropa stavěla na své síle a historii, snaží se neustále omlouvat.
Kde jinde než v Evropě jsme dnes svědky kultury omluvy za jakékoliv rozhodnutí, které by mohlo být považováno za „kontroverzní“ nebo „nepoliticky korektní“? Místo abychom byli hrdí na svou schopnost přetvářet svět a měnit dějiny, obviňujeme se a zůstáváme paralyzováni minulostí. Zatímco jiné civilizace, jako Čína, USA nebo Rusko, si na svůj odkaz staví a mají z něj užitek, Evropa se svým odkazem dusí.
Někteří mohou namítnout, že Evropa není slabá, ale jen poučená svou krvavou historií. Ano, poučit se je důležité, ale existuje rozdíl mezi poučením a paralýzou. Evropa se příliš často přiklání ke druhé variantě. Místo zdravého respektu k minulosti zvolila cestu neustálého sebeobviňování, které ji brzdí.
Mentalita slabosti místo sebeobrany: Proč se Evropa stala závislou na ostatních?
Dříve Evropa bojovala o své zájmy, ať už v hospodářství, politice nebo vojenských konfliktech. Dnes? Evropa očekává, že ji někdo ochrání.
Ekonomicky? USA. Vojensky? NATO. Energeticky? Kdysi Rusko, teď USA. Evropa se rozhodla být pohodlná. Ale pohodlí znamená i závislost.
Tento posun je přirovnáván k mentální degeneraci, nikoliv k degeneraci genetické. Evropa už nechce nést odpovědnost. Je jednodušší se podřídit a spoléhat na pomoc jiných, než se postavit čelem ke své vlastní budoucnosti.
Častým protiargumentem bývá, že závislost je v globalizovaném světě přirozená a všichni jsou vzájemně propojeni. Jistě, určitá míra závislosti je běžná. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se Evropa dostává do pozice, ve které už o sobě nerozhoduje sama. Taková závislost není výhodná spolupráce, ale ztráta vlastní suverenity.
Evropa je závislá a nemůže se osvobodit: Jak by vypadala bez cizí podpory?
Ale co kdyby se Evropa rozhodla změnit? Co kdyby začala hrát vlastní hru, místo aby se nechala tahat za nitky?
Skutečnost je taková, že Evropa nemůže být svobodná, dokud zůstává ekonomicky, vojensky a technologicky závislá na jiných silách. Zkuste si představit Evropu bez:
- Amerického vojenského deštníku,
- Čínských a amerických technologií,
- Dolarového a eurodolarového systému.
Někdo by mohl oponovat, že Evropa je stále ekonomicky velmi silná, což je pravda. Jenže ekonomická síla neznamená politickou nebo strategickou autonomii. Bohatství je k ničemu, pokud země nemůže samostatně rozhodovat o svých klíčových otázkách.
Elity už nevedou, jen spravují úpadek: Kdo dnes rozhoduje o osudu Evropy?
Evropa už není o silných vůdcích, kteří by si dokázali stát za svými rozhodnutími, jak tomu bylo v minulosti. Dříve jsme měli vůdce, kteří se nebáli rozhodnutí – De Gaulle, Thatcherová, Churchill. Dnes? Evropu vedou beztvarí administrátoři.
Scholz? Beztvarý byrokrat. Macron? Globalista, ne státník. Ursula von der Leyen? Figurína v rukou byrokratického aparátu.
Tohle není vedení – to je správa. Evropa už nemá lídry – a ani je nechce. Ale je to opravdu tak?
Někdo může tvrdit, že evropské elity čelí složité situaci mnohonárodního svazku, kde musí vyvažovat zájmy mnoha států. To je pravda, ale není to omluva pro absenci skutečného vůdcovství. Historie jasně ukazuje, že i ve složitých časech Evropa měla silné lídry, kteří dokázali dělat jasná rozhodnutí.
Kultura slabosti jako nová norma: Proč už Evropa nesmí být hrdá na svou historii?
Evropa se odřízla od svých kořenů, místo aby svou sílu a hrdost přijala jako přirozený důsledek své historie. Dříve bylo silné chránit svou kulturu. Dnes je to xenofobie. Dříve bylo silné být hrdý na svou historii. Dnes je to extrémismus.
Ale Evropa není ztracená, pokud se rozhodne. Musí začít vnímat svou sílu jako kladnou vlastnost, jako něco, co ji může znovu postavit na vrchol.
Objevuje se námitka, že politická korektnost není slabost, ale znak empatie a vyspělosti společnosti. Ano, empatie je důležitá – nesmí však vést ke ztrátě vlastní identity ani ke strachu vyjádřit vlastní názor. Evropa překročila hranici mezi empatií a sebeomezováním už příliš mnohokrát.
Ztracená hra, kterou Evropa nehraje: Jak překonat politickou pasivitu?
Možná už Evropa nechce hrát svou vlastní hru. Ale to neznamená, že je konec. Evropa má stále šanci na změnu – ale jen pokud o ni skutečně bude bojovat.
Historie ukazuje, že Evropa mnohokrát čelila úpadku, ale vždy se dokázala vzpamatovat. Pád Říma přivedl Evropu do temného období, ale následovala renesance. Po napoleonských válkách přišla nová rovnováha. Po dvou světových válkách se Evropa stala ekonomickou velmocí.
Dnes ale nečelíme vojenské okupaci ani ekonomickému kolapsu – čelíme vlastní pasivitě.
Politici už nehájí vůli občanů. Naopak, tvoří realitu, ve které jsou lidé nuceni přijmout úpadek jako nevyhnutelný. Předstírají, že jednají v našem zájmu, zatímco udržují status quo.
Tato hra je řízena shora. Ale my nemusíme hrát podle jejich pravidel.
Evropa není ztracená, pokud se rozhodne, že ztracená být nechce.
Otázka pro čtenáře: Co s tím uděláme?
Buď se probudíme sami – nebo nás probudí někdo jiný. A to už nemusí být k naší spokojenosti.
Tento článek není o nostalgii, ale o realitě
„Článek neříká, že Rusko je lepší než USA. Říká, že Evropa je jen obětí, protože si to sama nechala líbit.“
„Nejde o nostalgii, ale o realitu. Silná Evropa může existovat i v moderním světě – pokud si to ovšem bude přát.“
„Článek není o porážce, ale o pochopení situace. Pokud chcete bojovat, musíte nejprve vědět, proti čemu stojíte.“
„Tento text není ‚pesimistický‘ – pesimismus by znamenal smířit se s tím, že nic nejde změnit. Naopak: ukazuje, že Evropa má na víc, pokud se rozhodne jednat.“
„Není to ani ‚populismus‘, ani ‚extrémismus‘. Je to výzva k přemýšlení – zda se spokojíme s úpadkem, nebo začneme hledat cestu zpět ke skutečné síle.“
