Článek
Je to prastará pravda, kterou se lidé snaží vyhnat ze světa jako obtížného ducha. Ale vždy se vrátí. V jiném příběhu, v jiné podobě, v jiném zklamání. A vždy se tváří stejně: „Myslel sis, že když to uděláš správně, svět ti zatleská?“ Ne. Svět není hlediště. Svět je zrcadlo.
A to zrcadlo nesnáší světlo, které do něj vpustíš.
Není to karma. Není to trest. Je to odpověď.
Když uděláš dobrý skutek, něco narušíš. Řád. Zvyk. Ticho. Pravidla, která si společnost vytvořila, aby mohla spát. A ty do toho přijdeš s činem. Ne s výmluvou. Ne s kompromisem. To není hrdinství. To je provokace.
Lidé nežijí pravdou. Žijí rovnováhou. A když ji narušíš – i v dobrém – musí se obnovit. Ne spravedlivě. Ne rozumně. Ale účinně.
Ten, kdo zachraňuje, narušuje iluzi.
Zvedneš odhozený papír – a ostatní se cítí trapně. Zastaneš se šikanovaného – a najednou jsi problém ty. Odmítneš se podílet na kolektivním mlčení – a kolektiv tě vyhodí z kruhu. Upozorníš na nespravedlnost – a skončíš jako viník.
Proč?
Protože jsi ukázal, že jde žít jinak. A tím jsi zpochybnil všechno, co ostatní dělají jen ze strachu, pohodlí nebo zbabělosti. Dobro není vítáno. Dobro je obvinění.
Zachránce je rušivý prvek
Systém – ať je to škola, firma, rodina nebo stát – je stavba. Nestojí na pravdě, ale na dohodě. A každý dobrý skutek je jako kámen hozený do hladiny. Způsobí vlny. A někdo se namočí. A ten někdo tě najde. A postará se, abys příště už do vody neházel vůbec nic.
Proto dobrý skutek často vede k izolaci. K mlčení ostatních. K trestu.
Ne proto, že jsi udělal něco špatně. Ale proto, že jsi ukázal, že špatně žijí oni.
Je tedy lepší nedělat nic?
Ne. Ale je dobré vědět, do čeho jdeš. Dobro je slepá volba. Volba bez garance. Bez potlesku. Bez poděkování. Skutečně dobrý skutek je ten, který neuděláš pro výsledek, ale protože by tě pálilo svědomí, kdybys ho neudělal.
To není investice. To je oheň. A oheň pálí i toho, kdo ho nese.
Dobrý skutek není čin vítězů. Je to čin těch, kteří vědí, že jinak by zradili sami sebe.
A proto bude potrestán. Ne jako chyba, ale jako připomínka, že svět ještě není připraven.
Ne protože to svět ocení. Ale protože v ten moment se z tebe stane člověk, kterého bys sám chtěl potkat.
Ale někdy… …někdy tím skrytým trestem zasáhneš srdce někoho jiného. A ten si tě zapamatuje. A udělá to samé.
A možná právě tehdy přestane být trestem to, co jsi udělal. A stane se důvodem, proč má ještě smysl nezhasnout.
V Labyrintu Myšlenek se tomu říká: „Zkouška, po které se můžeš podívat do zrcadla a neuhnout pohledem.“
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
