Článek
Možná máš ve svém životě člověka, který o své nemoci mluví častěji než ostatní. Ne proto, že by chtěl pozornost. A přitom – právě proto. Vždycky najde způsob, jak ji zmínit. V běžném hovoru, u piva, mezi řečí. Jako kdyby to byl amulet. Nebo znamení. Tichý důkaz, že je pořád tady – a že to nemá lehké.
Když se ho někdo zeptá, jak se má, odpověď málokdy končí u „dobře“. Vždycky je tam nějaké „ale“. Něco, co připomíná, že se mu děje příkoří. Někdy zdravotní, někdy vztahové, jindy jen to, že svět je nefér. Ale většinou za tím není jen stížnost. Je tam něco jiného. Něco jemného, co se slovy nedá snadno pojmenovat.
Možná zranění. Možná tichá prosba. Možná naučený způsob, jak být vidět.
Láska podmíněná bolestí
Jsou lidé, kterým se v dětství dostalo pozornosti jen tehdy, když onemocněli. Když se rozplakali, když spadli, když se něco pokazilo. V tu chvíli přicházela náruč, dotek, slova útěchy. A jejich tělo si to zapamatovalo. Že nemoc je cesta k lásce. Že bolest je způsob, jak být důležitý.
Dospělý už si to neuvědomuje. Ale jeho nitro to hraje pořád dokola. Pokud se směje, nikoho to nezajímá. Pokud je silný, je přehlížen. Ale když je mu ouvej, svět se na chvíli zastaví. Někdy se bolest stane rolí. Role se změní ve zvyk. A zvyk se stane tím, kým jsi.
Nemoc jako jistota
Je zvláštní, že i rakovina se může stát pevným bodem. Ne proto, že by ji člověk chtěl. Ale protože díky ní aspoň ví, kdo je. Je to nálepka, kterou nelze zpochybnit. Společensky uznávané neštěstí, proti němuž není třeba se bránit. Stačí říct: „Mám rakovinu.“ A svět ztichne. Otázky se už neptají. Jen sklopí oči a uznají tě.
Ale někdy si člověk nemoc nepřeje překonat. Protože co by zůstalo? Kdo bych byl bez ní? Co když ztratím i to poslední, co mě činí zajímavým? A přitom o nemoc vůbec nejde.
Prázdnota, která si hledá tvar
Možná ten člověk nepotřebuje diagnózu, ale dialog. Ne soucit, ale přijetí. Ne lítost, ale lidskost.
Není to bulka na krku, co bolí. Ale pocit, že svět by si ho jinak nevšiml.
Není to zrada partnera, co ho drtí. Ale pocit, že nikdy nestál za to, aby mu byl někdo věrný.
Není to únava z práce. Je to únava z toho, že žije život, který nikdy nebyl jeho.
Když místo soucitu nabídneš přítomnost
Nemusíš ho litovat. Vlastně bys neměl. Lítost krmí tu část v něm, která se chce ztratit. Ale můžeš ho vidět. Skutečně. Ne jako nemocného. Ale jako člověka, který jen zapomněl, že lásku si nemusí zasloužit bolestí. V to, že může být milován i bez bolesti. Že nemusí pořád dokazovat, že trpí, aby měl nárok být.
Někdy stačí říct jen: „Hele, nemusíš nic říkat. Jsem tady.“ A ono to možná stačí. Možná ne hned. Ale jednou si to vzpomene.
Hlad po něze, který neví, jak si říct
Tenhle svět je plný lidí, kteří touží po něze, ale neumí si o ni říct. Tak si o ni říkají jinak. Skrz symptomy, stížnosti, dramata. Ale když sundáš všechny vrstvy, často tam není nemoc, ale hlad.
Po přijetí. Po něčem opravdovém. Po tichém: „Vidím tě.“
A právě to můžeš dát. Ne jako lacinou útěchu. Ale jako znamení, že už nemusí nosit bolest jako důkaz existence. Že už může prostě být. Bez důkazu. Bez bolesti.
V labyrintu myšlenek se tomu říká: „Hlad po lásce, co si oblékl kabát bolesti.“
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
