Článek
Tento článek je pro každého, kdo si někdy myslel, že koná dobro – a přesto cítil, že uvnitř něco nehraje. Pro každého, kdo v dobré víře hájil správnou věc, ale v noci přemýšlel, proč se tolik lidí odvrací. A možná i pro ty, kteří si zvykli potlačovat ten tichý hlas uvnitř. Protože svědomí nemluví nahlas. Ale nikdy nezmizí.
Jak vzniká nový mesiášský syndrom
Když někdo věří, že chrání svět, začne se postupně chovat jako jeho soudce. A když se stane soudcem, brzy se v něm narodí i malý kazatel. Nepostřehnutelně. Tichým krokem. Zároveň s tím, jak roste pocit, že „někdo přece musí lidem říct, co je pravda“.
Ti, kteří kdysi chtěli popisovat svět, dnes říkají, jaký má být. Nevyžadují přemýšlení, ale souhlas. Neochotu podřídit se začnou nazývat „nebezpečím“. A místo dialogu nastupuje něco jiného – ochrana svatého rámce.
Ten rámec ale není neutrální. Má své barvy. Své bohy. A především své kacíře.
Škola jako první injekce morální nadřazenosti
Mnozí z těch, kdo dnes určují, co je „správné“ vidění světa, si prošli školením, které nebylo o hledání pravdy, ale o jejím kódování. Nevědomě. Skrytě. Ve jménu dobra.
Místo výzvy ke kritickému myšlení dostali klíč – jak mluvit správně, aby nevyčnívali. Naučili se termíny jako „bezpečný prostor“, „toxické narativy“ nebo „obrana demokracie“. Ale někde cestou přestali chápat, že skutečná demokracie se nebojí otázek. A že bezpečný prostor nemůže vzniknout tam, kde se umlčuje nesouhlas.
Tato první injekce nezpůsobí okamžitou změnu. Jen vytvoří imunitu. Imunitu proti pochybnosti.
Anatomie morální slepoty
Slova mají sílu. Ale jen tehdy, když slouží pravdě. Když slouží agendě, mění se v nástroj.
Někteří novináři dnes už neslouží hledání pravdy, ale potvrzování rámce. Rámce, kde to, co se říká, je důležité méně než to, kdo to říká. Rámce, kde je „náš člověk“ předem důvěryhodný – a „ten druhý“ předem podezřelý.
Z novináře se stane kněz. Místo faktů přináší výklad. Místo otázky rovnou odpověď. A místo svědectví – rozsudek.
Ve jménu dobra. Samozřejmě.
Moralistická schizofrenie aneb když svědomí slouží dvěma pánům
Zvláštní stav, kdy někdo věří, že dělá správnou věc – a přitom obhajuje dvojaký metr. Když krade „naše“ strana, je to chyba, kterou je třeba řešit uvnitř. Ale když něco udělá kdokoliv jiný, je to důkaz zkaženosti celé opozice.
Pravda ztratila váhu. Lež ztratila smysl. Jediným měřítkem je – komu to pomůže?
Moralistická schizofrenie je stav, kdy si člověk přestane uvědomovat, že hájí lež, protože to považuje za menší zlo než připustit, že pravdu může mít někdo jiný.
Je to vnitřní rozštěp. A ten bolí – pokud si ho člověk všimne.
Ztráta zdravého rozumu jako důsledek systematického strachu
Mnozí z těchto lidí nejsou zlí. Jen se bojí. Bojí se, že ztratí práci. Že přijdou o přátele. O postavení. O přijetí v kruhu, který si budovali roky.
A tak raději mlčí. Nebo opakují fráze. Anebo přitakávají. Ne proto, že by jim věřili. Ale protože vědí, že mlčet je bezpečnější.
To ale není svoboda. To je vnitřní exil. Exil, ve kterém se pravda mění v ticho a zdravý rozum se pomalu vzdává.
Svědomí nezmizelo protože ho překřičeli
Svědomí se nevytrácí. Jen se schovává. Člověk ho může překřičet slovy o demokracii, lidských právech nebo boji s extremismem. Ale ono si najde cestu zpět. V tichu. Ve chvílích pochybnosti. Ve vnitřním neklidu, který nelze odstranit statusy ani oceněními.
Ten hlas neříká: „Selhal jsi.“ Ten hlas říká: „Vrať se.“
A kdo má odvahu mu naslouchat, ještě není ztracen.
Pravda nevede stranami, ale člověkem
Nikdo po vás nechce, abyste změnili politický tábor. Ani abyste se omlouvali. Jen abyste se znovu podívali. Zastavili se. A zkusili naslouchat tomu, co jste možná roky neslyšeli.
Svědomí.
Ne proto, abyste se zřekli všeho, čemu jste věřili. Ale abyste si znovu položili otázku: „Co když pravda není tam, kde jsem ji hledal?“
Protože skutečný boj není mezi stranami. Je mezi pravdou a tím, co ji umlčuje. A tahle hranice nikdy nevede mezi lidmi.
Vede skrze člověka. Každého z nás.
V Labyrintu myšlenek se tomu říká: „Svědomí pod lavinou víry.“
Pokud jsi novinář, věz, že tento článek není proti tobě. Je pro ty, kteří chtějí zůstat novináři i tam, kde už je to těžké. Kteří slyší tichý nesoulad a ví, že mlčet je někdy horší než mýlit se. Není třeba hned měnit svět. Stačí zůstat věrný tomu, kdo hledá pravdu – i když ji zatím nevidí.
Rámce které formují svědomí
Ne každý velekněz novinařiny se zrodil z pýchy. Někteří prošli školením, kde jim místo otázek nabídli rámce. Naučili se psát správně. Mluvit bezpečně. Mlčet včas. A věřit, že chránit hodnoty je víc než hledat pravdu. Tak se svědomí tiše přizpůsobí. A možná právě proto nezmizelo – jen se skrývá i tam, kde všechno vypadá správně.
Výzva kterou není třeba vykřiknout
Pokud jsi novinář a cítíš v sobě tichý nesoulad – začni znovu. Ne pro publikum. Ale pro sebe.
Vezmi si prázdnou stránku. Piš. Bez tlaku. Bez rámce. Možná pod jiným jménem.
Pravda se neptá, jak se jmenuješ. Jen jestli jsi ochotný ji vůbec hledat. A možná – právě tím – začneš psát něco, co jednoho dne změní celý tón veřejnosti. Ne proto, že jsi to plánoval. Ale protože jsi přestal plánovat – a začal být pravdivý.
Poznámka pod čarou
Mimo zorné pole veřejné debaty zůstává i to, jak se mění výuka samotné novinařiny:
- Columbia Journalism School, Poynter Institute či Media Diversity Institute posouvají důraz od pluralitního dialogu k tzv. „journalistic advocacy“.
- Google News Initiative (2021) školí novináře v rámci modulů „etického rámování zpráv“.
- Evropská observatoř digitálních médií (EDMO) i její středoevropská větev (CEDMO) doporučují potlačit „narušující narativy“ jako hrozbu pro demokratické hodnoty.
- Od roku 2015 je patrný posun – od hledání otázek ke správnému držení rámce.
V Labyrintu myšlenek se tomu říká: „Návrat k tichému hlasu.“
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
