Článek
Byl to film, který byl bláznovstvím už ve chvíli, kdy vznikal. A přesto proměnil šílenství v legendu.
Jak československý režisér, americký producent a neochotný Hollywood změnili dějiny filmu – a proč nám „Kukačka“ v roce 2025 říká víc než kdy dřív.
Kdyby vám dnes někdo řekl, že chce natočit film o blázinci, kde hlavní hrdina zemře, autor knihy se zřekne scénáře a celý Hollywood o projekt nemá zájem – vsadili byste na to Oscara? Miloš Forman ano.
Přelet nad kukaččím hnízdem je dnes brán jako klasika. Ale když vznikal, nikdo si nebyl jist, jestli to vůbec někdo bude chtít vidět. Kirk Douglas, který kdysi hrál McMurphyho na Broadwayi, měl práva na filmovou adaptaci. Dlouhé roky hledal studio, které by do toho šlo. Nikdo nechtěl.
Příliš depresivní. Příliš anarchistické. Bez happy endu.
Nakonec převzal štafetu jeho syn, tehdy málo známý Michael Douglas. Bez herecké slávy, ale s vizí. Oslovil Miloše Formana, československého emigranta s neklidným talentem, a producenta Saula Zaentze, který dosud dělal hlavně hudební produkci. Dvojice outsiderů.
Filmový průmysl v tom viděl risk. Dnes v tom vidíme mistrovství.
Forman nechtěl natočit psychologický film. Chtěl natočit film o svobodě. O těch, kteří mlčí, protože jinak by museli křičet. O těch, kteří se přizpůsobili natolik, že zapomněli, kdo jsou. A o jednom, který to zkusil jinak. Ne jako hrdina. Jako člověk.
Formanovi americký styl sedl. V reálné psychiatrické léčebně točil se skutečnými pacienty a dával hercům jen minimum informací. Jack Nicholson byl jako McMurphy instinktivní a surový. Louise Fletcherová jako chladná sestra Ratchedová mrazila. Atmosféra byla napjatá i mimo kameru. Právě proto to fungovalo.
V zákulisí ale panovalo napětí. Jack Nicholson prý s Formanem téměř měsíc nemluvil, protože nechápal jeho minimalistický styl režie. „Neřekl mi skoro nic. Myslel jsem, že mě nenávidí,“ vzpomínal později Nicholson s úsměvem. Forman zkrátka věřil, že když herce nechá dýchat, najdou si pravdu sami.
Forman trval na autentičnosti – nejen vizuálně, ale i lidsky. Nechtěl film, který bude mít „poslání“, ale film, který člověka pohltí. Nenechá ho odejít s jednoznačnou odpovědí, ale s otázkou, která ho bude pronásledovat ještě dlouho po závěrečných titulcích.
Autor knihy, Ken Kesey, se s výsledným filmem nikdy nesmířil. Vadilo mu, že příběh není vyprávěn z pohledu Indiána, jako v jeho knize. Vadilo mu, že film žije vlastním životem. Ale právě to z něj udělalo dílo s univerzálním přesahem.
Přelet nad kukaččím hnízdem nakonec získal pět Oscarů, včetně režie a nejlepšího filmu. Společně s filmy Stalo se jedné noci a Mlčení jehňátek patří k jediné trojici snímků, která kdy získala tzv. „velkou pětku“ Oscarů – film, režie, herec, herečka, adaptovaný scénář. A přitom vznikla bez podpory velkého studia, z víry několika málo lidí.
Formanův původ byl víc než jen životopisná poznámka. Ve filmu zúročil zkušenost z totalitního režimu – a rozpoznal motivy moci, poslušnosti i v novém světě. McMurphyho vzdor, tichý Chief a kontrolující sestra Ratchedová mohli klidně stát v české nemocnici v 50. letech. A měl československý podpis.
V roce 2025 se Přelet nad kukaččím hnízdem vrací v restaurované verzi na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Michael Douglas, ten mladý producent, který kdysi věřil ve Formana, přijede osobně. A přiveze s sebou film, který už není jen klasikou. Je zrcadlem. A možná víc než kdykoli dřív se ptá:
Jsme ještě lidé, kteří by prorazili zeď? Nebo jsme si v blázinci zařídili pohodlí?
Přelet nad kukaččím hnízdem není jen příběh o bláznovství a svobodě. Je to i příběh o odvaze jít proti proudu. Michael Douglas vsadil vše na svého režiséra, Forman vsadil vše na pravdu scény. Spolu vytvořili dílo, které se odmítlo podřídit šablonám – v Hollywoodu i ve společnosti.
A dnes, když se film vrací do Varů, máme jedinečnou šanci podívat se na něj znovu. Nejen očima diváků. Ale očima těch, kdo se dnes – stejně jako McMurphy – ptají, kde je hranice mezi normálností a šílenstvím.
Restaurovaná 4K kopie na oslavu 50. výročí promítání Přeletu nad kukaččím hnízdem není jen technickou obnovou – jde o digitálně vyčištěnou verzi s obnovenými barvami, kontrastem a filmovým zrnem. Bude uvedena ve speciální sekci „Out of the Past“ na 59. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, za přítomnosti Michaela Douglase, Paula Zaentze i členů Formanovy rodiny.
V době, kdy opět čelíme tichému souhlasu s autoritami, nám Formanův film připomíná, že největší svoboda není křičet – ale nenechat si vzít právo křičet, když to bude třeba.
V Labyrintu Myšlenek se tomu říká tiché volání svobody.
Někdy ho uslyší jen ten, kdo se nebojí slyšet hlasy ze zdí.
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
