Článek
Ne proto, že bychom ji drželi v srdci jako relikvii. Ale proto, že některé city nezničí ani čas, ani vzdálenost, ani jiné tváře. Nezůstávají kvůli přání, aby se znovu staly, ale protože nám v určitou chvíli ukázaly, kým jsme byli – a kým jsme mohli být. A možná právě tím, že nedošly do konce, v nás zůstaly celé. Čisté. Nedopovězené.
Říká se, že pravá láska nikdy nekončí. Ale to není pravda. Končí. Jen nezmizí. Někdy ji překryje život – děti, povinnosti, vzdálenosti, tichá rozhodnutí. Jindy do ní vstoupí okolnosti, které nejde obejít, i kdybychom se snažili sebevíc. Ale i když zmizí z našeho dne, zůstane v paměti srdce. Ne jako bolest. Spíš jako jemné světlo, které občas probleskne, když to nejméně čekáme.
Někteří lidé projdou naším životem a nezanechají nic. A jiní nás jen na chvíli vezmou za ruku – a my je cítíme i po letech. Bez doteku. Bez slov. Jen jako tichý souhlas v duši, že něco zůstalo.
Nejde o návrat. Nejde o znovuzrození. Jde o to, že něco mezi námi bylo tak silné, že přežilo i svou vlastní smrt.
Někdy se potkáme v nesprávný čas. Jindy jsme ten špatný čas už překročili, ale víme, že bychom ho dřív možná zvládli jinak. Ale i tak nelitujeme. Protože právě to, co nemohlo být, nás často naučí víc než to, co bylo.
Stará láska nerezaví. Protože nebyla obyčejná. Protože nebyla jen láskou k druhému člověku – ale i k sobě samým v jeho blízkosti.
Ať už jsme spolu byli rok nebo deset let, ať už jsme se smáli nebo mlčeli, hádali se nebo snili – něco v nás se tehdy dotklo něčeho hlubšího než jen vztahu. Možná jsme poprvé zažili, že je možné cítit všechno naráz. Možná jsme poprvé pochopili, že klid nemusí znamenat nudu – ale přijetí. A možná jsme si poprvé přáli, aby ten okamžik trval navždy.
„A svět se vešel do čtyř zdí, kde jsi byl jenom ty a já…“ zpívá Hanka Zagorová. A není třeba dodávat víc. Protože právě tyto chvíle zůstávají, i když se rozplynuly. Ne jako vzpomínka na minulost, ale jako vědomí, že jsme kdysi byli naplno přítomní.
A tak ji někdy potkáme po letech. A víme. Nepotřebujeme víc. Jen pohled, úsměv, nebo ticho mezi větami. Protože to, co bylo skutečné, neztrácí barvy ani v odstupu. Jen je vidíme jinak. Hlouběji. Tišeji.
A možná o tom nikdy nebudeme mluvit. A možná to ani nemusíme. Protože některé příběhy nerezaví právě proto, že zůstaly čisté, nedořčené – a navždy pravdivé.
„Možná se už nikdy nevrátíme tam, kde jsme byli. Ale to neznamená, že to místo v nás přestalo existovat.“
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
