Hlavní obsah

Zbývá ti 28 dní

Foto: Labyrint Myšlenek/Vytvořeno pomocí Al ChatGPT

Zbývá ti 28 – tiché zastavení mezi koncem a návratem

Možná neumíráš. Možná jen poprvé slyšíš, jak málo jsi doopravdy žil. Těchto 28 dní není odpočítávání. Je to mapa návratu k sobě. Pro ty, kterým zbývá málo času. A pro všechny, kteří ho měli dost – a přesto čekali.

Článek

Nepřišlo to jako rána. Spíš jako tiché „vím“. Bez důvodu. Bez diagnózy. Možná s ní. Ale na tom už nezáleží.

Zbývá ti 28 dní. Ať jsi kdokoli – cítíš, že je to pravda. A tak čteš dál. Ne abys něco stihl. Ale abys nezmeškal to, co bylo celou dobu s tebou. Jen jsi byl jinde.

Den 1 – Poprvé se zastavit

Nevím co dělat, tak nic nepředstírám. Sedím. Dívám se. Neřeším, jestli je to dost.

Den 2 – Mlčení je nový jazyk

Přestávám všechno vysvětlovat. A zjišťuju, že ticho mezi námi někdy říká víc než všechna slova.

Den 3 – Laskavý pohled na minulost

Dívám se zpět. Ne proto, abych litoval. Ale abych poděkoval. Za to, co jsem nezvládl. Protože mě to naučilo vnímat jinak.

Den 4 – Co bys změnil, kdybys věděl, že to skončí?

Zůstaneš, kde se dusíš? Zavoláš tomu, koho ses bál slyšet? Co když neuděláš nic? I to je volba. Ale čas běží. A tentokrát doopravdy.

Den 5 – Tělo chce jen být

Už nechceš běžet. Nechceš „zvládat“. Chceš jen ležet, cítit svoje tělo, dýchat. A poprvé je to dost.

Den 6 – Pravda se nesnaží

Přestávám dokazovat, že jsem v pohodě. A když to konečně pustím, začínám být pravdivý.

Den 7 – Sepsal jsem věci, které chci ještě zažít

  • Podívat se mámě do očí
  • Dát pusu dítěti, když spí
  • Jít do lesa beze slov
  • Odpustit sobě
  • Zasmát se tak, že mi potečou slzy

Nejsou velké. Jsou moje.

Den 8 – Únava, která má smysl

Jsem unavený, ale jinak. Není to únava z nedostatku. Je to únava z přetvářky. A ta může konečně odejít.

Den 9 – Když se nic nemusí

Najednou nemusím mít odpověď. Nemusím být silný. Můžu jen sedět a říct: „Já nevím.“ A nikdo mě za to neopustí. Ani já sám.

Den 10 – Odpouštíš jinak, když víš, že nebude „potom“

Nečekáš odpověď. Jen víš, že nenávist je těžká. A vědomí konce tě učí ji pustit.

Den 11 – Zavolal jsem, i když jsem nechtěl

Řekl jsem jen: „Bylo to hodně. Ale už to nenesu.“ A pak ticho. Konečně ticho bez odporu.

Den 12 – Smích bez důvodu

Začínám se smát maličkostem. Ne proto, že nejsou důležité – ale protože konečně vidím, že jsou.

Den 13 – Bez publika

Píšu si poznámky, které nikdo neuvidí. Nejsou pro Instagram. Nejsou pro svět. Jsou pro mě.

Den 14 – Zvíře ve mně dýchá

Cítím, jak se tělo vrací k sobě. Přestává se řídit výkonem. Chce dýchat. Vnímat zemi pod sebou. Lehnout si. Zavřít oči.

Den 15 – Láska beze slov

Držím ruku někoho, kdo nic neříká. A to mi stačí. Protože všechno důležité už bylo řečeno pohledem.

Den 16 – Přestávám být „někdo“

Nechci být motivátor. Nechci být ten, kdo to zvládl. Chci být pravdivý. A v tom rozbití se možná najdu.

Den 17 – Přítomnost není luxus

Myslel jsem si, že mám čas. Ale to byla lež. Teď jsem tady. A to je poprvé naplno.

Den 18 – Dotknout se dítěte

Pohladím ho po vlasech. Nevysvětluju. Neučím. Jen jsem u něj. A ono to pozná.

Den 19 – Už se nesrovnávám

Nevím, co dělají druzí. Ani mě to nezajímá. Už neřeším, jestli jsem dost. Jsem jen já.

Den 20 – Voda

Koupu se. Pomalu. Vnímám vodu na těle. Jako by mi připomínala, že jsem ještě živý.

Den 21 – Můžeš být slabý

Neexistuje role. Neexistuje maska. Můžeš být zlomený. A přesto pravdivý. Možná právě proto.

Den 22 – Tohle není konec. Je to návrat.

Neumírám. Vrací se něco, co jsem ztratil. Ticho, klid, přítomnost. Vrací se .

Den 23 – Nepíšu poslední slova

Nemusím po sobě nic zanechat. Nechávám stopy jen v očích těch, kdo mě znali doopravdy.

Den 24 – Tohle tu bylo celou dobu. Jen já byl jinde.

A najednou je to tak prosté, že se rozbrečím.

Den 25 – Bez budoucnosti. Bez minulosti. Jen teď.

Nečekám na nic. Ani nevzpomínám. Sedím u okna. Dýchám. A to stačí.

Den 26 – Už nemám otázky

Odpovědi nejsou důležité. Už ani otázky nejsou. Zbyla jen přítomnost.

Den 27 – Nechci, aby to skončilo. A přesto jsem připraven

Nepřijal jsem smrt. Ale přijal jsem život. A tím to možná celé končí.

Den 28 – Není co dodat

Nechci psát závěr. Ani shrnutí. Protože život nikdy neměl být shrnutý. Měl být prožitý.

A možná je dobře, že končí. Protože právě proto jsem se ho konečně dotkl.

Žít naplno není o tom, co všechno stihneš. Je to o tom, co se v tobě pohne, když víš, že už není čas čekat.

V labyrintu myšlenek tomu neříkáme smrt. Říkáme tomu: návrat domů.

---

Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz