Článek
„Některé války nezačínají výstřelem, ale rozhodnutím, že víme líp, co je pro druhé dobré.“
Pomoc, která pálí místo aby hřála
Ve jménu hodnot jsme bombardovali.
Ve jménu svobody jsme vyváželi režimy.
Ve jménu demokracie jsme rozkládali národy, které jsme nikdy nechápali.
Některé války nevypukly kvůli nenávisti, ale kvůli „pomoci“. Kvůli přesvědčení, že svět potřebuje náš řád. Naše zákony. Naše svobody. A že bez nás by zůstal ve tmě.
Ale co když jsme se mýlili? A co když už jsme to tehdy věděli?
Vývoz hodnot jako nová forma kolonialismu
Kdysi se impéria budovala silou. Dnes se budují skrze „hodnoty“.
Neútočíme už loděmi – útočíme vyprávěním.
Narativem dobra, který nás má chránit před pravdou:
že většina zásahů nemá s pomocí nic společného.
- Libye měla být zachráněna – místo toho se rozpadla.
- Irák měl být osvobozen – místo toho zůstal rozvrácen.
- Afghánistán měl být přeměněn – místo toho jsme utekli.
- Sýrie měla být přepsána – místo toho se rozštěpila.
Stále tentýž vzorec.
Pomoc zvenčí, která přetne vnitřní vývoj.
Cizí ruka, která naruší niterný čas kultury.
Když přerušíš vývoj, nedáš svobodu – dáš bezvládí
Každá společnost má svůj rytmus.
Každý národ své rány, ze kterých roste.
Ale když přijde síla zvenčí –
i se svatým úmyslem –
nastává amputace.
Režim padne. Řád se zhroutí. Vznikne vakuum.
A v něm nevyroste demokracie.
Vyroste v něm ten, kdo má zbraně.
Nebo víru. Nebo strach.
Západní civilizace opakovaně přehlíží,
že svoboda se nedá importovat.
Musí vyrůst. Pomalu. Bolestně. Zevnitř.
A že když se pokusíš předat „hodnoty“ jinému,
aniž bys ho znal,
nedáváš hodnoty – dáváš zmatek.
Nejde o Západ, nejde o Východ – jde o strukturu moci
Moc si obléká různé kabáty.
Někdy má barvy vlajky svobody, jindy revoluce.
Ale stále jde o moc.
A lidé – obyčejní lidé –
jsou v tom jen prostředníci. Pole. Oběť.
Západ není horší než Východ.
Ale není ani lepší, pokud jedná stejně.
Rozvrátit stát jen proto, že nesdílí naše přesvědčení –
to není vyšší civilizační úroveň.
To je stará pýcha v nové rétorice.
Co to celé říká o nás?
Možná už nevěříme, že máme doma co nabídnout.
Tak to vyvážíme.
Možná už sami necítíme smysl,
a tak ho hledáme v „pomoci světu“.
Ale svět si nevypůjčuje smysl od jiných.
Musí ho najít sám.
Západ dnes často připomíná civilizaci,
která už sama nevěří sobě,
a tak nutí věřit ostatní.
Ale místo toho, aby se dívala dovnitř,
dívá se ven.
A místo otázky:
„Jak můžeme být lepší?“
pokládá otázku:
„Kdo nás ještě neposlouchá?“
Zrcadlo nad ruinami
Myslíme to dobře.
Vždycky to myslíme dobře.
Ale ruiny neměří úmysly.
Ruiny měří následky.
A dějiny si pamatují nikoli, co jsme chtěli –
ale co jsme způsobili.
Je načase přestat mluvit o pomoci.
A začít se ptát:
„Kde bereme to právo měnit svět druhých podle svých představ?“
Protože jediná pomoc, která má smysl,
je ta, která nepřetíná kořeny –
ale chrání půdu, ve které mohou růst.
Pomoc, která přetne vývoj jiné kultury, není pomocí –
ale přepisem dějin bez souhlasu těch, kterých se týkají.
Co o nás vypovídá, že stále věříme, že víme lépe než oni?
V Labyrintu myšlenek se tomu říká:
„Pomoc, která nechrání růst – ale přetne vývoj – není pomocí.
Je to tiše vedená válka jinými prostředky.“
---
Zůstaňme ve spojení:
Chcete vidět nové články hned, jak vyjdou? Sledujte mě i na sociálních sítích:
Instagram: @labyrintmyslenek
Facebook: facebook.com/labyrintmyslenek
