Ještě doplňující recenze Českými lvy oceněného filmu Vlny

Kdybych měl popsat všechny nedostatky, byl by článek hodně dlouhý. Zaměřím se proto jen na některé jednotlivosti.

Diskutabilní je například nádobí z doby pozdější, moderní lampy veřejného osvětlení a odpadkové koše, obrubníky chodníků, vodovodní baterie imitující minulost, uniformy atd.

Hlavní hrdina přichází do budovy rozhlasu (00:09:38) a na silnici vidíte bílý vyvýšený pás, oddělující kolejiště od vozovky. Tento pás před rozhlasem ale nebyl. Tento záběr mohla kamera natočit jinak.

Ani si nevzpomínám, že by naproti rozhlasu byl pozinkovaný kovový kontejner na odpadky (objevuje se ve více záběrech). V té době se jimi vybavovala nová panelová sídliště, ale ne stará zástavba.

Hudbu reprezentují hity z oné doby, leč ve filmu nezazní ani nota od Karla Kryla. Tak jako se nehodil lidem věřícím v mezinárodní internacionálu, nehodí se dnes lidem věřícím v globalismus (obě levicové vize nejsou moc odlišné).

Zvuk je jednoznačně určen pro filmové promítání. V TV a v notebooku tolik nevyniknou basová frekvenční pásma, která dramaticky útočí na emoce diváků.

Hudba a zvuky jsou ale bohužel místy až příliš hlasité a je špatně provedená i zvuková postprodukce. Například v čase 1:30:45 řev z ulice ještě není dostatečně zeslaben a úvodní slova vysílání redaktorky Šťovíčkové si více domyslíte než uslyšíte.

Naprosto nevhodná je zde scéna souložícího páru (00:37:43) na ulici za zvuku písně „Přejdi Jordán“. O skandálech v Hollywoodu se toho napsalo hodně, ale ani tato lascivnost režisérovi Oscara nepřinesla. Kdysi „přemlouval bábu“, ve filmu nechal „osouložit bábu“. Pražské jaro se však projevovalo jinak.

Východoněmecké vozidlo je v záběrech podivně často.

Zmatečných a úsporných opakování stejných předmětů na různých místech (populární je třeba nelogicky používaná zelená lavička) je ve filmu víc.

Film v duchu současnosti potlačil skutečnost, že v redakcích se kouřilo o sto šest. Hořící cigareta v kanceláři ředitele v čase 1:45:00 je vzácností.

Film změnil některé historické události. Například rozhovor soudruhů Weinera a Záruby, který v březnu 1968 zavolal nazlobený do redakce, domluvil Weiner. Nebyl však vysílán online, ale předtočen a sestříhán. Záruba Weinerovi intelektuálně nestačil a Weiner nechtěl, aby Záruba zněl rozpačitě. Filmové vyzdvihnutí Weinera je zbytečně přehnané.

„Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů … za malý okamžik budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu.“ Tato slova a hlas jsou notoricky známé a pronesl je hlasatel Vladimír Fišer (v úvodu ukázky). Ve filmu je ale říká Věra Šťovíčková (1:26:00). Opět k dramatickému posílení hrdinství?

Překroucením historie je filmový Ludvík Čermák, který jde do ulic s magnetofonem sbírat názory občanů. Ve skutečnosti šlo o reportéra Slávu Volného, do té doby komunistu, který pár dní po okupaci emigroval a v Mnichově se stal redaktorem Svobodné Evropy. Záznamy si vzal s sebou a každého 21. srpna je odvysílal.

Při vysílání 21. srpna je ve filmu oznámeno, že z libereckého vysílače promluví Jan Tříska a dramatik Václav Havel, jako by byli (nesmyslně) reportéři. Havel ale promluví až v noci z 22. na 23. srpna. Jeho jméno se sice dobře prodává, ale ve filmu způsobí chronologický chaos. Jde o chybu střihače, režie, scénáře či produkce?

Uvedení vědomých odchylek od historické skutečnosti v závěrečných titulcích chybí…

Podivné je, že nikoho ve filmové redakci nenapadlo, že kritické dopisy studentů musí být dílem StB, hlavní hrdina StBák (toto krom Šťovíčkové).

Rok 1967 a 1968 nebyl ničím jiným, než bojem o jinou formu komunistického socialismu. Je naivní se domnívat, že cílem měla být liberálně demokratická společnost. Jak by se z filmu mohlo zdát.

Film se vyhnul i tomu, že drtivá většina lidí v rozhlase byli StB dobře prověření komunisté. To platí i o hrdinech filmu. Hybnou silou jejich odvahy byl široký proud změn včetně redakcí televize a novin i důvěra v reformní křídlo ÚV KSČ za zády. To ale s Dubčekem v čele fatálně selhalo. Nejen po 21. srpnu, ale když se diletantsky domnívalo, že bez lobování v Moskvě má pražské jaro šanci na přežití.

Bulík „Sašenka“ nakonec smutně podepsal i „pendrekový zákon“ proti lidem, kteří jej byli ochotni bránit vlastním tělem. Byli perzekuováni, odsouzeni, uvězněni, vyhozeni ze škol a zaměstnání.

Místo živnostenské, kulturní, obchodní a cestovní volnosti (v NDR bylo až půl milionu soukromníků, v Maďarsku se promítaly západní filmy a prodávaly LP desky, z Jugoslávie se dalo vyjet na západ) začala u nás normalizace a usadila se sovětská vojska. Ta vojska, která prezident Beneš domluvil se Stalinem, že v Československu nebudou.

Dobarvení dobových záběrů posilující šanci na získání Oscara působí naopak přehnaně a ubírá na autenticitě.

Zdánlivě vymyšlená pasáž o konkurzu Havlíka do redakčního týmu Weinera je ve skutečnosti příběhem Jana Petránka.

Pestré a četné nedostatky filmu natočeného dramaticky pro publikum hlavního proudu nejsou jen „drobnosti“. Ovlivňují celkové vyznění filmu a vytvářejí alternativní a snadněji zapamatovatelnou interpretaci historie, místy bez historické reflexe. Pokud ale film přiměje divácké masy k hlubšímu zkoumání událostí roku 1968, nezůstane jen paradoxní oslavou hrdinství pravých či kariérních komunistů.

Jan Petránek - Na co jsem si ještě vzpomněl | Vlny a skutečnost … | Sláva Volný | Obuškový zákon