Článek
Bývalí komunisté, evidovaní spolupracovníci StB, člověk z rozvědky. To jsme to dopracovali. Společnost však nerozděluje jen samotná jejich minulost, ale to, že jsme po převratu v roce 1989, vznešeně nazývaném sametová revoluce, nedokázali zabránit jejich vydrápání se do čela státu a znovu otevřeli Pražský hrad komunistické minulosti.
Oto „Olda“ Klempíř
Podle archivních materiálů spolupracoval s StB, což ani nepopírá. Udával, ale psychicky to nezvládal. Pokud ho tížilo svědomí, které ho po roce přivedlo k písemnému ukončení spolupráce, lze to označit za odvahu a polehčující okolnost.
Navíc udával i lidi z prostředí galerky, výroby a distribuce drog. Přiznávám, že to ve mně vyvolává shovívavější pocit než udávání politických odpůrců režimu.
Důležité je, že do spolupráce s StB se sám od sebe nehlásil. Neklepal na dveře v Bartolomějské a nežadonil o spolupráci, aby mohl radostně budovat socialismus a konečně udávat.
Samozřejmě to není nic, čím by se člověk chtěl chlubit, ale kdo může říci, když vám pohrozí vězením, fyzickou újmou, ublížením rodině atd., že odolá a nepodepíše? Kdo nezažil výslechy StB, ať raději silácká a hrdinská slova od klávesnice nepíše. V „Oldově“ ještě mladém věku bez zkušeností by nikdo neměl říkat: „Já bych určitě nepodepsal.“
K negativnímu obrazu „Oldy“ pomohlo to, že se jeho složka zachovala (pravděpodobně) celá. Vysvětluji si to tak, že šlo o malou rybu v rudém rybníku totality. U ní nebyla skartace na prvním místě a hodila se k předhození budoucím mravokárcům. Olda zřejmě ani nevěděl, jak by skartaci zařídil.
Jak je ale možné, že i po tolika letech se média neustále zaobírají získanými lidmi, kteří byli ke spolupráci přitlačeni i vydíráním, manipulací či vyhrožováním, místo aby na veřejnosti vláčela vyšetřovatele, důstojníky a verbíře, kteří zločinný systém vytvářeli a bez kterých by žádní „Oldové“ nevznikli? Kdo to byl? Kde jsou dnes? O těch se mluví málo.
Přestože se to může zdát na první pohled divné, nacházím pro jeho selhání z uvedené trojice nejvíce polehčujících okolností. Omluvil se, odpustil sobě i estébákům.
Jaká to byla doba
- Aby i mladí aktivisté a demonstranti četli něco, co ve školách možná neslyší, připomenu, že například jen za koupi západní gramofonové desky na nezákonné burze hrozily výslechy a někdy i odsouzení. Dnes to zní naprosto absurdně, ale já sám jsem tyhle výslechy zažil.
Příslušník Veřejné bezpečnosti na burze v Letenských sadech a o týden později hlídané spáleniště symbolů moci Pomocnou stráží VB o pár metrů vedle. Zničení symbolů vedlo následně k rozprášení burzy.
- Ještě v roce 1988 zemřel ve věznici na následky podcenění hladovky a neposkytnutí potřebné lékařské péče politický vězeň Pavel Wonka. Ale šílená doba přinášela i šílené příběhy. Už na začátku 90. let se objevily první informace, že s režimem bojoval, ale současně udával a spolupracoval s StB pod krycím jménem Novák. Byl padouchem, nebo hrdinou?
- A v roce 1989 byl za pokus o položení květin k soše svatého Václava během Palachova týdne odsouzen Václav Havel.
- Když někdo dostal souhlas vycestovat na Západ, byl před výjezdem poučen, jak se na Západě chovat, na co si dávat pozor, a po návratu musel podávat zprávu přímo StB, buňce KSČ na pracovišti nebo útvaru civilní obrany při národním výboru co viděl, s kým se bavil, o čem se bavil apod. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale tak "svobodně" jsme tu žili.
Andrej „Bureš“ Babiš
Je evidován a uveden na tolika vzájemně nezávislých místech ve spisech StB, že je vyloučeno, aby šlo jen o náhodu, chybu nebo záměr jednotlivce. Někomu na to stačí použít rozum, jiný si pro ověření musí dojít do archivu. Což ale 99,99 % obyvatel neudělá. Z dostupných dokumentů podle mého názoru vyplývá, že šlo o vědomou spolupráci.
Jeho spis byl už v prosinci 1989 skartován, což ukazuje na velkou rybu, která své stopy v rudém rybníku totality uměla vymazat lépe než jiní.
Premiérovo popírání spolupráce a výkřiky o vyhraných sporech a současně na konci roku 2024 uzavřený velice neobvyklý smír, resp. uzavření dohody o narovnání se slovenským Ministerstvem vnitra, tezi o vědomé spolupráci ve skutečnosti podporují.
Nešlo totiž o vyhraný soudní spor, ale o dohodu politiků, že Slovensko se v této věci dál nebude soudit s odůvodněním, že by pravděpodobně nevyhrálo a soud by při prohře přišel na moc peněz. Šlo o právní manévr, jak právě obejít soud a nepřipustit, aby byli vyslechnuti historici, odborníci a předloženy silné důkazy slovenským Ústavem paměti národa.
Osobně se domnívám, že kdyby minulost Babiše vyšla na světlo až dnes, pravděpodobně by ji s ledovým klidem přiznal, omluvil se a argumentoval by miliardami, které odvedl státu na daních, a vytvořením pracovních míst. Populární by bylo tvrzení, že si spolupráci odpracoval.
Trvalým popíráním spolupráce si sám zkomplikoval veřejný obraz a debatu o své minulosti.
Hnacím motorem pana premiéra byla a je kariéra, kumulace majetku a touha po moci. To vysvětluje i účelový vstup do KSČ opředený pohádkou o radě maminky, aby se měl dobře. Omlouvám se, ale uniklo mi, že pan premiér je vlastně velice citlivý, a proto se postaral též o estébáky, kterými se obklopil v Agrofertu. Zajistil jim jistou kontinuitu životního stylu.
Na druhou stranu je fakt, že se neozval nikdo, koho by v době totality udal či poškodil díky spolupráci s StB. Když pominu skartaci, mohlo by to i naznačovat, že spolupráce s StB i členství v KSČ byly pro něho ryze účelovými nástroji, jak si zajistit výhody, cestovat a pracovat na Západě. Loajalita byla tehdy odměňována možnostmi.
Mohlo také jít „jen“ o vytěžovaného experta na ekonomiku, zahraniční kontakty a strategické komodity. Nebo s ním mohlo být počítáno jako se šéfem doposud neexistující rezidentury KGB. Jeho spis totiž nebyl standardně ukončen uložením do archivu. To se ale už těžko dozvíme.
On sám v pořadu Show Jana Krause odvedl pozornost od podstaty věci zlehčováním své skutečné role vyprávěním o hodné StB chránící ekonomické zájmy, které o svých kontaktech s cizinci podával pravidelná hlášení. Podle něho to bylo normální, podle jiných šlo právě o udávání.
Petr „Pávek“ Pavel
I on toužil po kariéře. Členem KSČ se stal dobrovolně a rozvědčíkem také. Někoho irituje jako důvod vstupu do KSČ prezidentem uváděný obdiv k Michailu Gorbačovovi, jiného označení za rozvědčíka.
Prezident byl zaměstnancem totalitní rozvědky, pobíral plat, používal krycí identitu. Pokud by ani po absolvování kurzu nikdy nebyl vyslán do terénu, neznamená to, že by nebyl důstojníkem zpravodajské služby, lidově řečeno rozvědčíkem. Je to naprosto správné a relevantní označení. Klidně lze psát s přívlastkem „v přípravě“ apod., ale rozvědčíkem se stal v okamžiku upsání se rozvědce. Interpretace, že kdo ještě nebyl v zahraničí a neabsolvoval kurz, není rozvědčík, je podle mě nesprávná.
Pavel podal žádost o vstup do strany v roce 1983. Gorbačov se ale stal generálním tajemníkem ÚV KSSS až v roce 1985. Do té doby byl řadovým členem politbyra a Sovětský svaz byl pevně veden Andropovem a následně Černěnkem. Myšlenky perestrojky a glasnosti začal prosazovat až po svém zvolení.
Pokud by nepadl režim, byl by z těchto tří služebníků minulého režimu hierarchicky nejvýše. Rozvědka v zahraničí nezískávala jen informace, ale také spolupracovníky. Paradoxně by Babiš mohl Pavlovi odevzdávat získané informace.
Je smutné, že prezident doplnil svůj životopis o datum vstupu do rozvědky až po volbách. Vzal tak voličům možnost rozhodnout se, zda jde, nebo nejde o závažnou informaci.
Prý si své členství v KSČ (a rozvědce) tzv. odpracoval. Kladu si otázku, zda si jej odpracovali všichni komunisté, kteří v demokratickém režimu pracovali a odváděli daně? Každý dělal to, co uměl.
V písemném životopisu (1987) ale okupaci v roce 1968 schvaloval málokdo. Dodnes pan prezident nevysvětlil, zda šlo o přesvědčení, nebo o účelovost.
Není ctností, že jako rozvědčík těžil z nedokonalosti lustračního zákona, který na vojenskou rozvědku zapomněl, a volně přešel do nových struktur. Jen morální reflexe zůstaly nedotčené.
Závěr
Společnost ani po více než pětatřiceti letech od změny režimu není ochotna reflektovat minulost svých představitelů, aniž by ji používala jako zbraň. Možná je to dobře, možná špatně. Pak je ale jediným řešením dohodnout se na vyhýbání se kandidátům spojeným s totalitní minulostí.
