Před 41 lety jsme zažili regulační stupně, oddělení sítí i rolling blackout

Na Hradě seděl už deset let Gustáv Husák. V Kremlu seděl už skoro rok Konstantin Černěnko, jehož nejvýraznější vlastnost trefně charakterizoval emigrantský časopis Ruská mysl jako „naprostou absenci jakékoli výraznosti“. A v Jihoafrické republice seděl už přes 20 let Nelson Mandela.

Psal se rok 1985 a už od 1. ledna sevřely Československo takové mrazy, že i sníh dostal kašel a rtuť začala nervózně listovat učebnicí chemie hledajíc bod vlastního tání. Historická data potvrzují, že průměrné teploty v naprosté většině dnů uvozovalo znaménko minus. V lednu dokonce poklesly na -23,2 °C. A nešlo o žádný výkyv, pořád se bavíme o průměru!

Je libo kompletní statistickou komparaci s letoškem? Takto vypadaly ledny…

…a takto únory. Síla co? To je jak srovnávat Norsko s Etiopií.

Jinými slovy začátek roku 1985 byl tak studený, že si to dnes skoro nedovedeme představit. Z těchto důvodů se dodnes všechny extrémní citlivostní scénáře modelují právě podle tohoto šíleného období.

Zatímco teploty padaly až k -25 °C, většina domácností v socialistickém Československu měla dimenzované topné systémy do -12 °C. Co s tím? Možností, jak zabránit zmrznutí ve vlastní domácnosti, bylo i tehdy kupodivu docela dost. Zaprvé, vytápět zevnitř (= chlastat), zadruhé, pálit ostravské brikety (akorát tenkrát nebyly PET láhve), případně zadělat na další baby boom. Vše má ovšem své limity – to první v kondici jater, to druhé v trpělivosti sousedů a to třetí… nechme to být.

Naštěstí byla po ruce ještě jedna možnost, která však dost drasticky zatěžovala energetiku: pořídit narychlo přímotop a týrat ho od rána do večera. V energetickém jazyce špatně kontrolovatelná a ještě hůř předvídatelná spotřeba, prostě sen každého dispečera. A tímto způsobem se přitápělo nejen v domácnostech, ale také kancelářích, obchodech či fabrikách. Do toho bylo nutné vytápět i potravinářské sklady či zemědělské objekty, tedy prostory, které to běžně vůbec nepotřebovaly.

Výsledek? V nemilosrdné řeči čísel plus 4 000 MW spotřeby za domácnosti a plus dalších 3 000 MW spotřeby za ostatní provozy. Když vezmeme v úvahu, že celá československá soustava byla schopna zvládnout maximálně 12 000 MW, asi nás nepřekvapí, že měla namále. Ale nepředbíhejme.

Protože v roce 1985 neexistovaly energy-charts.info a dokonce ani Energostat, data z tehdejší energetiky se dohledávají poměrně špatně. V Perspektivách české energetiky z dílny Pačesovy komise najdete jen tento graf brutto a netto spotřeby, který se však velmi pravděpodobně vztahuje pouze k české části ČSSR.

Co se týče zdrojové základny, aspoň trochu chytit se lze údajem 16 399 MW k roku 1979, který se pravděpodobně vztahuje k celé československé soustavě. Tento výkon přitom z naprosté většiny tvořily uhelné elektrárny (v Česku hlavně Počerady, Chvaletice, Prunéřov, Tušimice, Dětmarovice či Mělník, na Slovensku Vojany, Nováky či Handlová) a vodní zdroje (v Česku vltavská a na Slovensku vážská kaskáda).

Důležité je uvědomit si, že československý jaderný program stál i v na začátku roku 1985 teprve na startovní čáře. V Temelíně skotačily kachny na rybníce, v Mochovcích čekaly lány s obilím na jaro a v Dukovanech se první blok teprve chystal na zkušební provoz. Jediné dva „plnotučné“ jaderné bloky o výkonech po 440 MW fungovaly v Jaslovských Bohunicích.

Takže když 6. ledna 1985 vypadl transformátor v Mělníku a vyřadil z boje největší tehdejší výrobní blok v zemi s instalovaným výkonem 500 MW, byla to pěkná šlamastyka. Pětistovka měla totiž tehdy docela jinou hodnotu, milá maminko…

Mráz navíc řádně trápil i zbytek uhelné flotily – pásové dopravníky zamrzaly, kotle havarovaly, regulační systémy selhávaly a špatně oblečení ředitelé se z pochůzek vraceli s omrzlinami.

Pozn.: Veškeré citace převzaty z článku v časopise GRID 2025/01.

V některých provozech dokonce zamrzalo i stlačené vzduchové vedení potřebné pro automatizované řízení. Zkrátka energetici museli oproti běžnému režimu projevit nebývalou kombinaci improvizace, manuálních zásahů a opatrnosti.

Plné ruce i nohy práce měli i síťaři. Nejzávažnější incident řešili v Krušných horách, kde pod tíhou námrazy popadaly stožáry přenosového vedení. Podle odhadů se tam každý metr lana prohýbal pod ledovým nákladem o hmotnosti až 18-20 kg. To znamená, že třeba padesátimetrový úsek vedení nesl až jednu tunu ledu! K podobným kolapsům docházelo i v dalších oblastech. Technici museli s těžkou technikou v mrazu pracovat i obtížně přístupných terénech a v některých případech obnovovali vedení za provozu, aby minimalizovali výpadky (kolem projel tleskající František Souček alias „Tranďák“ z filmu Obecná škola).

Když se to všechno sečetlo dohromady, vedlo to ve špičkách k deficitům až ve výši 2 000 MW. Jinak řečeno: V nejhorších situacích nám chyběl k pokrytí spotřeby skoro celý dnešní Temelín. Ani tehdy se přitom nedalo dělat jako by nic a očekávat, že fyzika si třeba nevšimne. Všimla si. A bylo třeba to urychleně řešit nejrůznějšími preventivními až havarijními prostředky, o nichž už dnes turbínami ošlehaní energetici vypráví jen ve strašidelných historkách za praskotu táborového ohně.

Vy, dříve narození, vzpomenete si, co to byly regulační stupně? Já ne, já ve čtyřech letech nadával, proč o Vánocích vysílá televize místo pohádek nějaké blbé zvonění klíčů. Pokud vy ano, možná mi pomůžete uklidit binec, který o tomto fenoménu dnes vládne v informačním prostoru. Některé zdroje (již zmíněné Perspektivy české energetiky) udávají čtyři stupně, jiné 16 a ještě jiné (časopis GRID 2025/01) až 24.

Můj kamarád ChatGPT říkal, že ta nejomezenější a prostřední škála reprezentovaly veřejné struktury určené pro krizové řízení, zatímco ta nejširší interní model z dispečerského manuálu (ale když jsem po něm chtěl zdroje, sám připustil, že možná kecá, tak budu rád za upřesnění).

V každém případě regulační stupně vždy manifestovaly, v jak moc velkém průšvihu se soustava ocitla, a zároveň specifikovaly provozní omezení či opatření. První skupina (stupně č. 1 – 6) signalizovala vyrovnanou výkonovou bilanci a dovolovala vybraným velkoodběratelům odebírat i více, než stanovoval jejich odběrový diagram. Druhá skupina (stupně č. 7 – 9) už hovořila o „napjaté výkonové bilanci“ a ukládala velkým a středním odběratelům, aby diagramy striktně dodržovali. Třetí skupina (stupně č. 10 – 14) už svědčila o nevyrovnané výkonové bilanci a nařizovala velkým a středním odběratelům snížení odběru. A konečně čtvrtá skupina (stupně č. 15 – 16) svědčila o havarijní situaci a požadovala pokles spotřeby na bezpečnostní minima.

V lednu 1985 se aktivovaly na interní 24bodové škále stupně 21 až 24 určené pro krizové situace, a to dohromady na 825 minut, tedy skoro 14 hodin. V této době musely průmyslové podniky omezit či zcela přerušit výrobu, školy rušily vyučování a některé továrny běžely v doslova „studeném“ režimu. Specifická varianta dobrovolného odhazování zátěže měla kouzelný název „socialistická úmluva“ a spočívala v odpojení či omezení výroby pro tyto účely předem nasmlouvaných provozů. Klíčovou roli v řízení spotřeby tehdy sehrával rozhlas, který pravidelně vyhlašoval regulační stupně a z nich vyplývající provozní limity.

Zatímco dnes je česká přenosová soustava plně integrována do kontinentální evropské soustavy, v 80. letech patřila do tzv. nadnárodního systému PES, který ovládala Moskva.

Jako páteřní mezinárodní propojení přitom sloužil tzv. Lvovský profil, který spojoval ČSSR a SSSR. Když československá energetika nebyla schopna pokrýt vlastní spotřebu, proudila elektřina právě odtud. Nadměrné odběry však přetěžovaly profily a hrozil jejich kolaps.

Oddělení sítě přitom zdaleka nebyl tak ojedinělý jev jako dnes. V kritickém zimním období k němu docházelo i několikrát denně. V lednu 1985 nastal s pověstnou „dočasností“, jejíž definici nám tehdy dennodenně potvrzovali vojáci Varšavské smlouvy…

Regulační stupně ani oddělení sítí však často nedokázaly odvrátit „velký špatný“. Připomeňme, že výkonový deficit v nejhorších situacích dosahoval až propastných 2 000 MW!

Dalším, ryze technickým nástrojem k odlehčování soustavy, byla tzv. frekvenční relé, která umožňovala distribucím automaticky a prakticky okamžitě reagovat na aktuální stav. Fungovalo to tak, že když frekvence v síti poklesla pod nebezpečnou mez (zpravidla 48,3-48,7 Hz), relé zcela bez lidského zásahu odpojila vybranou část spotřeby. Což bylo fajn, protože pokles frekvence indikuje co? Nedostatek výroby. V lednu 1985 tato relé celkem zasáhla hned 14krát a omezila spotřebu o přibližně 4 735 MWh.

A teď grande finále. Na začátku roku 1985 dokonce došlo i na něco, co bychom dnes nazvali rolling blackout. Tenkrát se tomu říkalo „vypínací havarijní plán“, ale znamenalo to to samé: řízené odpojování oblastí v tzv. rotačním režimu. Prostě dvě hodiny byla bez proudu jedna část města a další dvě hodiny zase jiná, aby si navzájem neměly co závidět ani vyčítat. Výjimku tvořily pochopitelně kritické provozy jako například nemocnice či národní výbory.

Přestože všechna tato opatření zachraňovala soustavu před kolapsem, zejména ta, která omezovala stranu spotřeby ne vždy nacházela pochopení na straně odběratelů. Zejména neplánované výpadky v obytných zónách a oblastech telekomunikační techniky či vytápění vedla ke stížnostem, a to v lepším případě od řadových občanů, v horším od stranických funkcionářů. Nicméně pokud i tyto výdobytky socialismu nakonec přispěly k jeho pádu, dovolím si konstatovat, že aspoň k něčemu byly dobré…

Zatímco režim se do pěti let skutečně zhroutil, elektrizační soustava nikoliv. A to přitom tehdejší energetici disponovali nesrovnatelně primitivnější a omezenější technikou než ti současní. Hlavními hrdiny byli nejen všichni, kdo bojovali v dolech a elektrárnách, ale především tým Československého energetického dispečinku (ČSED), který bez mobilů a počítačů dokázal udržet síť v chodu. Jak potvrzuje svědectví pamětníka, dispečeři byli tehdy připraveni skutečně na všechno…

Nevím, jak vy, ale já jsem se při sepisování tohoto novoročního textu v pauzách mezi konzumací pohádek, literatury a kvalitního alkoholu musel trochu zastydět. Žijeme v úplně jiné době. Elektřinu máme v prakticky neomezeném množství k dispozici 24 hodin denně 365 dní v roce (při přestupném roce 366). Když na pár minut vypadne, jsme pohoršeni a považujeme to za něco na úrovni porušování lidských práv. Když na pár hodin, bereme to jako konec civilizace. Když na několik dní, tak se ten konec civilizace neodvratně stává realitou.

Jsem ten poslední, kdo by zavíral oči před tím, že uhelná flotila, která půl století držela zdrojovou přiměřenost a stabilitu naší soustavy, neodvratně kolabuje. Pohled na poslední evropskou analýzu ERAA, která ilustruje roční počet hodin nedodávky, musí děsit každého, kdo umí rozlišit kilowatt od kilowatthodiny (a kilobytu).

Na druhou stranu však odmítám podlehnout mýtu o „sousedově zelenějším trávníku“, když máme jadernou flotilu, jakou nám závidí polovina Evropy, fantastickou vodní baterii v Jeseníkách, velkou (byť jedinou) paroplynku v Počeradech, robustní přenosovou i distribuční síť a především špičkové týmy kvalifikovaných energetiků na všech úrovních.

Přestože naše energetika objektivně vstupuje do jednoho z nejobtížnějších období, jsem přesvědčen, že dostojí své pověsti racionální distingované dámy, která se chová zodpovědně i ve chvíli, kdy všechny kolem zachvátilo šílenství či evropská regulace (klidně si tam položte rovnítko).

V minulém článku jsem připustil, že po tolika letech špatných rozhodnutí v energetické politice už jsme trochu ve fázi „Babo, raď“, a vyzval jsem k pokornému návratu k budování stabilních a ideálně i dobře řiditelných zdrojů, a masivním investicím do akumulace a nových přenosových a distribučních vedení.

V posledním odstavci si dovolím jako přání do nového roku 2026 odcitovat sám sebe: „Nastává Doba elektrická. Je na čase začít se podle toho chovat. V první fázi bychom měli odhodit předsudky a ideologii, zakopat válečnou sekeru mezi zelenou a fosilní energetikou a pustit se do seriózní věcné diskuze. Máme na to odvahu?“

Doplňuji: Pokud ne, ještě jednou si přečtěme tento článek o začátku roku 1985…